Cesta do země neexistence

Ještě před pár okamžiky ses usmívala
a mluvila
hřála mě a Byla tady
Moje Nejbližší bytost
Bylas tady a pak náhle veškerý pohyb ustal
jako kdyby se něco ulomilo a spadlo do hlíny
Tvoje oči se ještě trochu hýbou
ale je to mrtvý pohyb
Bludné přejíždění ze strany na stranu
kolem místa kde sedím já
není tam nic
Tvoje tvář se stáhla z obličeje kamsi dozadu
do zátylku
a Tvoje hebkost vtekla póry zpět do kůže
Ještě k Tobě ze setrvačnosti mluvím
ale před ústy už mám nafukovací balónek
který se s každým slovem zvětšuje
a je čím dál těžší překonat jeho odpor
až je již přeplněn k prasknutí a vyvrhne mi celý svůj obsah
zpátky do obličeje
podivně zkroucený a sežvýkaný
jako kdybych neříkal slova
ale jen zmatené slabiky
a zatuchlá citoslovce
Potom konečně zmlknu a přihlížím, jak mojí Nejbližší bytosti
vyrůstají na obličeji vlasy
a místo ňader a břicha se objevují záda, uzavírají se uši
a ruce už nemají dlaně - jen hřbety
na obou stranách
A vidím, že stejná změna se děje i s ostatními bytostmi,
psi ztrácejí svoje přítulné hlavy a motají se pod koly aut
slepí s ocasy na obou stranách,
červi se spojují v kroužky bez začátku a konce a stávají se
věčnými
a ptáci,
ti němě krouží kolem stromů s kořeny trčícími k nebi
a občas do někoho tupě a bez zájmu vrazí svoje skalpely
Vím co se stane

Zavírám oči a zem pode mnou začíná někam ujíždět
Vydavám se na cestu do země neexistence
Ještě naposledy se pokouším zachytit Tvého pohledu, moje
Nejbližší bytosti, ale Tvoje tvář je už schovaná hluboko
uvnitř hlavy bez obličeje
Chvíli cítím v ústech krev a chce se mi hlavu rozbít, abych se
k Tobě dostal stůj co stůj, ale pak už nemám sílu
ani na to přesvědčovat sám sebe, že jsi to Ty,
kdo mě tam posílá a ne já sám...
Vím, že teď je i moje tvář schovaná hluboko pod obličejem
a možná i zarostlá vlasy a listím
Toužíš se ke mně také dostat? ptám se
ale letíme nenávratně do země neexistence
Vidím, že cesta je dlouhý černý tunel
Těžko se dá odhadnout směr - vlastně není žádný směr
Letím rychle
Cestou míjím věci a lidi a myšlenky
které letí pomaleji než já
ale je i pár těch, kteří jsou rychlejší
Třeba sebevrazi

Míjím pár známých tváří a mávám jim
Jedna je nevyléčitelně nemocná -
- jen pomalu se přibližuje ke konci tunelu
Myslím že má rakovinu
I její rakovina myslí, že má rakovinu
Spolu s ní pluje vzduchem pár jejích osobních věcí,
které bez ní ztratí smysl
Snad je s ní i její pes a holicí strojek
Potkávám několik narkomanů
Právě si píchli dávku
a neexistence je pro ně druhý domov
nebo první domov?
Kdo to vůbec může posoudit
Spěchají, aby už byli na druhém konci,
protože oni jediní vědí, jak krátký je jeden den,
ale jak dlouhá může být hodina
Jsou o trochu rychlejší než já
a někteří z nich se už nevrátí zpátky
Vidím domy, města a národy, které se posunují sotva znatelně
milimetr po milimetru
Tančící národy a jejich domy
nevědí nic o neexistenci
nevědí nic o tom, že letí
Roj mušek, který se objevuje přímo proti mně
mi prolétává břichem
a zanechává za sebou bolest a svírání v žaludku
z nepříjemných vzpomínek
Vidím pár lidí toužících po smrti,
kteří však visí někde mezi nikde a nikdy
a vidím také ty, kteří se nedostali dál,
než do poloviny cesty od neexistence k existenci
a vidím, kolik jich je
tisíce
miliony
skoro všichni
Chci před nimi utéct do času bez času,
doby před dětstvím, kdy jsem ještě byl mrtvý
a pak se náhle ocitám uprostřed mračna embryí
která letí opačným směrem
před pár týdny opustila zemi neexistence
Některá z nich nedoletí,
zemřou a vrátí se zpět
Některá se možná srazí s obrovským mužským přirozením
z něhož jako přívažek visí bledé a vysáté tělo
s vypadanými vlasy a nehty a žebry pod průsvitnou kůží
A možná se některá embrya dostanou k matkám
a matky je budou milovat a chránit
a ona se vrátí do neexistence stejná
jako když ji opustila

Dívám se kolem sebe a vidím, že všechno pluje
do země neexistence
úplně všechno
A i já jsem už u konce své cesty
Vidím, že tunel se rozšiřuje a ústí do volného prostoru
Moje poslední myšlenka je, že jediná šance
jak se odtud dostat
je napsat báseň a poslat ji proti proudu
proti toku času
proti rozumu
směrem k existenci a mojí Nejbližší bytosti

Vymýšlím báseň ve své hlavě a posílám ji zpět
Snad se cestou nepotopí bleskne mi ještě hlavou
a v tu chvíli prolétávám otvorem
do nekonečné černoty
a rozplývám se

v pocitu bezbřehého naplnění