*/*/

STÁLE TATÁŽ LEBKA V NEDLANI UMRLČÍ

zraňuje neboť mlčí na otázky

které se již dávno netýkají

jen tvé konečnosti

ale celé té pohanské bídy

přerostlé za práh tvého

prefabrikovaného chrámu

kde zotročené zdi klečí

před propadlými tvářemi koutů

a ten postele žalozpěv když lehneš

a hladíš suk pod peřinou

ten truchlozpěv trosek stojatých snů

jako dech padlé milenky děsí

Je čas na první verš

vyklenutý půlnočním zoufalstvím

a pak až do rána

nad psacím strojem

stahuješ předkožku slovům