Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

To jméno nikdy neříkej - 6. kapitola "Stále v archivu"

27. 02. 2013
3
1
873

Netušila, jakým problémem pro ni bude zdánlivě banální vyhledávání dokladů. Byly sice v krásně seřazených a s láskou oprašovaných pořadačích, bohužel měla vyhledávat k jednotlivým fakturám i objednávky a další podklady, které založili do jiných šanonů, a nebylo jasné, do kterých. Znamenalo to šplhat po žebřících a snášet dolů hromady papírů a hrabat se v nich. To vše pod bedlivým dohledem archiváře. Hlídal svoje “dětičky“ s netajenou nervozitou. Tenhle dozor jí nebyl nijak příjemný, ale neshledávala ho životu nebezpečným a navíc pociťovala k dědulovi nepochopitelné sympatie. Párkrát se s ním pokusila zapříst hovor, ale bezúspěšně. Po tom, co jí povyprávěl o archivu, se vrátil k mlčení. 

Ticho v archivu se zdálo být teď absolutní, nedoléhal sem jediný zvuk z horních pater, ta jako by snad ani neexistovala. Bylo tu jen ponuré příšeří, řady nekonečných polic a duchem nepřítomný, podivný společník. 

Chvilku ho nešťastně pozorovala. Postával za ní, oči upřené na šanon v jejích rukách, hubené prsty sevřené v pěst. Malinko se pohupoval a chvílemi pohnul rty v němém pokusu o hovor snad s ní, možná jen se sebou samým. Jak dlouho už tu je? To archiv z něj vysál život? Nedivila by se tomu. 

Jana se s přemáháním konečně zabrala do práce. Při plném soustředění jí šla docela dobře a položky na seznamu pozvolna ubývaly. Právě se zavrtala do jednoho obzvlášť naditého šanonu, když jí kdosi sáhl na rameno. Nadskočila, pořadač upustila na podlahu a ten dopadl na zem za archivářova zoufalého výkřiku. Otočila se na toho drzouna, který si dovolil se jí dotknout, a zjistila, že je to drzounka. Archivář zachránil nebohý šanon z podlahy a foukal mu bebíčka. 

„Nemám ráda, když na mě někdo sahá!“ vyjela Jana na blondýnu v modrém kostýmku, zaručeně Slepou. 

Ta si z toho nic nedělala. 

„Jsem asistentka pana ředitele. Mám tu pro vás něco k podpisu. Měla jsem za vámi jít hned ráno, ale bylo tu tolik zmatků, přijeli ti Slováci, pak jsem musela sehnat Ivanu a vyřídit maily. Tak jsem tu až teď,“ spustila ohromnou rychlostí, protivně pronikavým hlasem. 

V ponurém příšeří archivu působila tahle energická osoba neuvěřitelně a nepatřičně. Jana na ni jen vyjukaně koukala. 

„Tady to podepište,“ instruovala ji žena a zabodla ukazovák s modře nalakovaným nehtem do spodní části nepříliš hustě popsaného papíru. 

„Nepodepisuj!“ ten výkřik Jana uslyšela uvnitř hlavy. Znamení se probudilo. Nemuselo nic říkat. Sama si byla jistá, aniž věděla důvod, že si musí dát pozor. 

Přečetla si text za blondýnčina netrpělivého popošlapování. Šlo o slib mlčenlivosti. Nic co se tu dozví, nesmí říct nikde mimo zdi téhle budovy. 

„Tohle nemusím řešit. Mlčenlivost je samozřejmá u mého povolání a navíc ji mám i v pracovní smlouvě,“ pokusila se Jana o ledabylý tón. 

„Ale podepisuje to každý, kdo se tu setká s našimi papíry. O nic nejde,“ chlácholila ji blondýna a věřila tomu, co říká. 

„Pak to není ani potřeba. Můžete si to odnést.“ Jana si byla jistá, že se právě proviňuje proti bodu pět a nechová se jako pod vlivem. Co měla ale dělat? 

Asistentka se zdála bezradná, přesto neoblomná. „Musíte podepsat. Jinak to nejde.“ 

„Ale jde. Nepodepíšu to a vy si ten papír někam založíte, nebo strčíte do skartovačky, to je mi jedno.“ Jana nebyla zvyklá odmítat, ale na druhou stranu, když se pro něco rozhodla, bylo těžko s ní hnout. 

Archivář jejich sporu nezaujatě přihlížel. 

„Pracujeme tu s důležitými daty. Nemůžete se na ně dívat, když nepodepíšete.“ 

„Prostě to neudělám. A hotovo!“ 

Nemělo to cenu. Zacyklily se. Otočila se proto k ženě nevychovaně zády a předstírala, že pokračuje v práci. Ve skutečnosti jí to moc nešlo, protože ji rušilo její neustálé naléhání. 
Asistentka to vydržela ještě další čtvrthodinu a pak to vzdala a se slovy: „Řeknu to panu řediteli,“ odešla. 

Jana si oddechla. Ačkoliv předpokládala, že získala jen krátký odklad. 

„Vy jste taky podepsal tu mlčenlivost?“ obrátila se k archiváři, který stále vypadal nepřítomně. 
Probral se z netečnosti a zavrtěl hlavou. „Není třeba. Neodcházím odtud.“ 

„Ale mohl byste třeba někomu něco zatelefonovat nebo napsat,“ spekulovala Jana. 

Zděšeně se na ni zadíval. „Nemůžu, nesmím, nejde to!“ vyhrkl. 
Teď působil úplně zoufale. Po chvilce se však uklidnil, zase získal neutrální výraz. 

„Není co komu říkat,“ sdělil chladně, naprosto v rozporu s předchozím výlevem citů. 
Potvrdil tím Janinu domněnku, že nějaké emoce opravdu má, ale jsou umlčeny. 

Vrátila se k práci. 

Že je čas oběda, jí připomněl archivář. Vytáhl z jedné uzavřených skříní balíček sucharů a začal je hlučně chroupat. 

Jana mrkla na hodinky. Bylo půl druhé. Měla by taky něco sníst. Jenže svačinu si nevzala, na něco tak prozaického nevzpomněla. 

„Je tu nějaká jídelna?“ 

Pokrčil rameny a pokračoval v chroustání. 

„Takže vy nevycházíte ani z archivu, co? No, já jdu na průzkum. Mám opravdu hlad.“ 

Jídelnu našla v prvním patře. Opět splňovala parametry hororových kulis. Doufala, že tu k jídlu nejsou k dostání mločí oči na tymiánu či hadí jazýčky sypané mletými čertími kopyty. Příliš strávníků se tu nenacházelo. Nikdo si Jany moc nevšímal. Snažila se nezírat na hubeného extrémně bledého Dávného, který měl zčernalé nehty a pochutnával si na něčem, co vypadalo jako červi s kečupem. 
S úlevou zjistila, že si kromě téhle exotiky může objednat i obyčejný řízek s bramborami. Koupila jednu porci navíc a vyjednala, aby si talíř mohla půjčit, odnést do archivu a druhý den vrátit. Jídlo do sebe hrnula co nejrychleji. Ač byl archiv děsivý, cítila se tam bezpečněji než tady nahoře. 

„Tak jste našla jídelnu,“ zašvitořil za ní ženský hlas. 

„Ježíš, sekretářka!“ zaúpěla v duchu Jana. „To nebylo moc těžké,“ pronesla nahlas. 

K její nelibosti si k ní žena přisedla s porcí zeleného slizu. Jana se soustředila a zjistila, že okem Slepého to jídlo vypadá jako zeleninový salát. Fuj. Chudák holka. Snad je to aspoň výživné. 

„Podepsala jsem to za vás,“ zašeptala asistentka a spiklenecky se usmála, „je to jenom formalita. Ředitel by se zlobil, na mě i na vás. Někdy z něj jde strach. To je ale úplně správně, má takovou zodpovědnost, lidi ho musí poslouchat.“ 

Jana nevěděla, jakou míru vděčnosti má ženě projevit. Ušetřila ji slušných nepříjemností. Sama nejspíš netušila jakých. 

„To jste moc hodná,“ řekla nakonec vděčně. Předpokládala, že to lejstro nikdo nebude zkoumat. Na to byla příliš bezvýznamná. 

„Ještě nikdy nikdo neodmítl, víte?“ svěřila jí žena, „Tady jsou tu všichni loajální. Firma Opusmagnum potřebuje jen věrné a oddané zaměstnance. Je tak úžasná.“

Jana se otřásla. Z asistentky mluvilo oblouznění. A pokračovalo dál výčtem všech domnělých kladů té proklaté společnosti. Reagovala občasným neurčitým zabručením. Všichni Slepí tu jsou zřejmě pod vlivem Jména. U Dávných si jistá nebyla, ti možná věděli, na čem jsou. 
S obtížemi se jí podařilo povídavou ženu setřást a zamířila do archivu. 

„Tu máte. Nemůžete být jen o sucharech,“ strčila pod archivářův nos talíř s řízkem. 
Jako vždy mu chvíli trvalo, než si uvědomil realitu. Potom ovšem zareagoval bezvýhradně potěšeně, ačkoliv nesouvisle: „ Jídlo pro mě? Vy, to… už jsem dlouho neměl, nemůžu, nechodím pryč, musím hlídat…tolik dveří.“ 
Jana začínala chápat, že takhle zmateně se vyjadřuje, pokud se projeví jeho opravdové myšlenky. Byla si téměř jistá, že je pod vlivem nějakého kouzla, nejspíš je to důsledek dlouhodobého působení Jména. 

„V klidu se najezte. Já se pustím do práce a slibuju, že žádnému šanonu neublížím.“ 

Pokývl a usadil se na židli k nízkému stolku. Jana ho chvilku sledovala. Téměř s nábožným zaujetím vkládal do úst malá sousta a vychutnával je. 

Pustila se znovu do práce, i když poněkud nesoustředěně. Tohle místo bylo zaručeně prokleté, dozvěděla se víc o postupu a rozsahu Velkého zla. Jenže co je to platné? Jak může zjistit něco víc? Bála se i v bezpečné jídelně a zbaběle se zase schovala v archivu. Kdy sebere odvahu a vydá se na špiónský průzkum? A co má vlastně hledat? To vážně netušila. 

Přidal se k ní archivář. Ve tváři měl trochu víc barvy a v očích špetku zájmu. Vida, čemu pomůže obyčejný řízek. 

„Jak dlouho tu už pracujete?“ vyptávala se, zatímco listovala papíry. 

Zamyslel se a k přesnému výsledku nedošel. 

„Moc dlouho, nemůžu si vzpomenout… je to hloupé, mám hlavě jen archiv. A přitom se zdá… že mi něco uniká. Ach, jsem starý a směšný, promiňte.“ Tvářil se nešťastně, ale mnohem živěji. 

Ucítila lehounké zašimrání v paži a zdálo se jí, jakoby místnost naplnila jemná vůně šalvěje. V tomhle zapáchajícím sklepení něco nevídaného. 

„Není se za co omlouvat. Tady by poztrácel vzpomínky každý. Pomůžete mi? Potřebuju zase do vedlejší místnosti, tam, co jsou objednávky.“ Jana se na starého muže usmála a s leknutím zjistila, že se archiv na okamžik rozjasnil teple žlutým světlem. Kruciš, co je zase tohle! 

Okolo půl šesté usoudila, že když postoupila v seznamu o víc než jednu desetinu, je tady její dnešní práce hotová. Toužila opustit ten smradlavý barák. Rozloučila se s archivářem a vystoupala zavlhlým schodištěm do vstupní haly. Ve vrátnici seděl jiný zaměstnanec, tentokrát Dávný, onen vysoký, bledý muž z jídelny. Nelíbilo se jí, jak na ni kouká, už aby byla venku. Zatlačila na dveře, ale nepohnuly se. Začala za ně tedy tahat v domnění, že jako vždy, zvolila špatně. Nic. Musely být zamčené. Neochotně se otočila k vrátnému. 

„Otevřel byste mi, prosím?“ požádala ho. 

Ošklivě se usmál. „Ne.“ 

„A jak se mám, podle vás, teda dostat ven?“ zkusila to lehce útočně. 

Nevyvedlo ho to z klidu. 

„Nikam nejdete. Pan ředitel si přeje, abyste neopouštěla budovu, dokud neuděláte svou práci.“ 

Tohle bylo špatně. Jak měla reagovat? Mělo cenu se hádat? Hádala by se, kdyby neměla tušení, že je v sídle Velkého zla? 

„To je absurdní. Takhle to nebylo domluveno,“ zkoušela argumentovat s pramalou nadějí na příznivý výsledek. Zase se usmál. Neuvízl mu mezi zuby červ? Proboha, proč myslí na pitominy! 

„Vaše vedoucí je s tím srozuměna,“ oznámil jí. 

No jasně, její šéfová by ji prodala za pytlík karamelek. Je pod vlivem. 

„Nejsem majetek své vedoucí. Rozhoduju sama za sebe. A já s tím srozuměná nejsem. Pusťte mě!“ 

„Jste ve službách Opusmagny. Ta rozhoduje.“ 

Chtěla se dál hádat, třeba jen z principu. Ale v hlavě se jí po dlouhé době ozvalo tetování. „Čeká, že jsi v moci Jména. Chovej se podle toho!“ 

Moc se jí do toho nechtělo, ale uznala, že je to logický závěr. 

Pokusila se zatvářit dostatečně oddaně. „Ano, jistě. Splním, co si žádá,“ řekla a nejradši by se kousla do jazyka. 

Pro vrátného byl její herecký výkon dostačující. 

„Běžte zpátky. Archivář se o vás postará,“ přikázal jí. Neodpověděla mu. Vyrazila ke schodišti. 

„To je průšvih. Hroznej, děsnej průšvih,“ hořekovala neslyšně, čistě pro tetování.

To se zase tichounce ozvalo: „Promiň mi to, prosím.“ 
Tentokrát se omlouvalo upřímně, nepokračovalo výčtem důvodů, proč je její oběti třeba. 

„No jo, vím, jsi stvořené k postrkování mě k vznešenému cíli. Nemůžeš za to,“ zamumlala smířlivě. Teď se jí její znamení zdálo jako jediný spojenec. 
Odměnilo ji hřejivým pocitem, který ji trochu uklidnil. 

„Bezva. Takže zase zpátky,“ povzdechla si. 

Pokusila se nemyslet ani na tu nejbližší budoucnost, protože pouhá přítomnost ji dostatečně děsila. Podzemní prostory se zdály ještě temnější a naplněny zoufalstvím. Upírala oči na nerovnoměrnou kamennou dlažbu a poslouchala ozvěnu svých kroků, jediný zvuk, jediný důkaz života v tomhle místě.


1 názor

Lunaretta
13. 07. 2013
Dát tip

No pání, hořkost vlivu jsem cítila až v puse, fuj. Doufám, že něco takovéého neprožíváš v práci ;)

Jinak, moc hezký ^_^ stojí to za to!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru