Poslední píseň

Dívám se z okna. Sněží. Člověku je z toho až smutno, když vidíte ty malé bílé ledové královny, jak se s výkřikem tišším než tichým snášejí k zemi, aby zde téměř umělecky zhynuly mezi miliony svých družek a nikdo se nad tím ani nepozastaví.

Křehké krásky mají neskutečně smutný život. Sněhové holčičky, sotva narozené, jsou nelítostně svrženy z okraje nebeského světa a ponechány svému osudu. Ledový vítr jimi háže ze strany na stranu ve svém hrůzném tanci. Jejich cesta jde dolů. Byly narozeny, aby zemřely. Teď už jsou dospělé, ale nevolají o pomoc. Ví totiž, že by jim nikdo na pomoc nepřišel. Nikdo by je nezachránil.

Mezitím jim bezcitný vichr dopřeje malého odpočinutí, když zvolní tempo a nechá je se naposledy nadechnout. Mrazivé víly se rozhlédnou kolem sebe, vidí však jen své spolupadající, které čeká stejně žalostný osud. Ale to už je vítr zase žene dál, nese je vysokou rychlostí dolů k zemi. Sklenění andlíci se řítí do záhuby. Avšak nevolají o pomoc. Žít mezi svými mrtvými společnicemi, by se jim nechtělo. Smířené se svým osudem zpívají.

Na jejich první, zároveň i poslední cestě zpávají tak tklivě, až se z toho člověku tají dech. Nejsou to žádné zvonivé, cinkavé písničky plné rolniček a smíchu. Ba právě naopak. Žalozpěvy zmrzlých princezen jsou doprovázeny temným duněním, to když nebeský pianista s velkou námahou hraje svou poslední skladbu, jeho ruce odmítají poslušnost a namísto ladného tančení ztěžka dopadají na klapky klavíru. K ponuré hře odcházejícího pianisty se přidávají ledové tóny harfy. Pomalu a tíživě vybrnkává svou děsivou melodii, až z toho jde člověku mráz po zádech. A do tohoto chmurného duetu se ozývá bezútěšná píseň umírajících bílých královen.

Kolik zimních tanečnic za ta léta vydechlo naposled...žádný pohřeb, žádná lítost, žádné slzy. Jen těžké tóny odcházejícího pianisty.

Zítra půjdu do květinářství, koupím růži a hodím ji do sněhu. Nechám ji tam nemilosrdně zmrznout, aby svou smrtí vykoupila věčný hřích sněhových krásek tkvící v jejich mlčení.