Ztracení I.

Byl podzim. Studený vítr proháněl po dlažbě chodníku zlaté a karmínové listí, kapky deště se na nich třpytily jako malé diamantové korálky rozsypané z náhrdelníku bohaté dámy na plese. Slunce bylo tak uchváceno odrazy z kapek vody, které samo vytvářelo, že zapomnělo dál zapadat a červený přísvit noci nechalo čekat trošičku déle než obvykle. Tma však byla neúprosná. Vzduch voněl listím, trávou, deštěm a ozonem, ptáci cvrlikali dnešnímu dni smuteční pochod, kočky seděly u zahradních dveří a čekaly, až budou puštěny do obydlí, potulní pěvci šli již spát. Milenci v zahradách šeptali vzletná slova vzhůru k balkónům, na kterých mohli jen tušit srdce, která by ona slova chtěla přijmout. Do bolesti noci se rodili noví lidé, nové konce, nové začátky. Z dlouhodobého hlediska byla každá další noc stejná jako ta předchozí, při jednotlivém pohledu však našli jsme nepatrně malé, ale důležité rozdíly, některé noci byly smutné, některé byly dlouhé a některé vlastně nebyly.

Tato noc byla nová, stará, známá i neznámá zároveň, roztančená a vlahá a přitom nikoho a nic nepovznášející. Přesně v tuto noc a v žádnou jinou se na veřejných záchodcích v Londýně nebo možná v New Yorku předávkovala heroinem mladá a kdysi nadějná dívka, která už netoužila moc žít, protože nebylo proč nebo ona si to myslela. Přesně tuto noc se přes Prahu s poryvem větru vznášela umazaná a pošlapaná dvojstránka z včerejších novin, přesně tuto noc vám teplo ševelilo do uší, že se máte připravit na chladný stisk ruky zimy, která vás chytí za krkem a bude se vás držet, dokud sníh nesleze nebo aspoň dokud budete chodit ven, abyste došli na poštu a nakoupili rohlíky pro vás a vaši rodinu, kterou možná máte, možná nemáte a možná si ji představujete a nejste si jistí, zda existuje nebo je jen přeludem vaší fantazie.

Přitáhl si svrchník blíž k tělu. Neměl rád vlhké noci, neměl rád vítr, neměl rád autobusy a malby, na kterých nejsou postavám vidět oči. Rád poslouchal cinkání kasy, šumění moře, zvuky, které dělá výtah, když přijíždí. Chtěl vědět o lidech všechno v pár slovech, bohužel neznal vhodné výrazy pro popsání osob, které potkával. Sám by se z nedostatku slov označil za bohéma, ale toto slovo nevystihovalo jeho pravou podstatu, která krystalizovala víc a víc s každým dnem, s každým krokem, který neudělal a s každým slovem, které nevyslovil, aby je nemusel brát zpět.

Prošel kolem smíšenky. Upatlaná výloha neposkytovala kolemjdoucím příliš prostoru pro pozorování vystaveného zboží, zato bezvadně rozvíjela představivost všech, kteří zrovna nutně potřebovali nakoupit. Budou to mít či nebudou? Nevidím skrz výlohu kvůli šmouze nebo nejsou schopni dodat, co chci? Proč sedí za pokladnou ta tlustá paní a ne ta hubená, která je vždy milejší? Proč vůbec někdy někdo přišel s teorií, že tlustší lidí jsou šťastní?

Seděla u kuchyňského stolu. Otáčela tužku v prstech a přemýšlela, jestli stojí za to, kreslit počasí za oknem, když do něj nepůjde a nebude schopna vyčarovat iluzi dokonalosti. Zná takové počasí, leze za límec a pod švy trika, ale není schopná ho nakreslit zpaměti a vlastně se jí tohle počasí zrovna ani kreslit nechce. Radši vstala a postavila vodu na čaj. Posadila se zpět ke stolu a koukala do větru, který mohla tušit z pohybu listí stromů. Ptáci odlétali a děti si představovali, jak bude vypadat největší sněhulák této zimy. Voda dovařila, ale konvice zůstala stát nedotčená; kabát a šála v jeho rukávě zavlály, když se domovní dveře na chvilinku otevřely, jen na takový čas, aby se mohlo lidské tělo protáhnout ven a pak se za ním znovu zaklaply, přeběhnout ke schránce, nervózně přešlapovat, proběhnout kolem plotu, zamávat na souseda s neurotickým úsměvem a možnou schizofrenií a opět na začátek, přešlapovat, oběhnout, zamávat, přešlapovat, oběhnout, zamávat, přešlapovat a tancovat kolem prázdné dopisní schránky. Dívčí tělo zkřehlé větrem se vrátilo do svého příbytku a duše se s ním znovu spojila, tělo a duše jedno jsou a nějaký čas zase potrvá, než zkřehlé ruce budou moci uchopit tužku, papír nebo hrnek vychladlého čaje z kuchyňské linky.