Vážený čtenáři

Vážený čtenáři,

    obracím se na Tebe formou otevřeného dopisu a tento by neměl zůstat jediným. Proč vlastně dopisy? Jsem univerzitní knihovnice a mou e-mailovou schránkou ročně projdou megabyty korespondence, občas přijde i papírová faktura nebo PF od spřátelené instituce. Vyřizování korespondence rozhodně nepatří k mým oblíbeným činnostem, ale zároveň to patří k mé profesi i k životu obecně. Jako dítě jsem si vyměňovala dlouhé dopisy se svými bratranci a sestřenicemi. Dnes už si nepíšeme, ale některé z těch dopisů mám stále schovány.

     Domnívám se, že dopis ilustruje nutnost práce na vzájemném vztahu dvou lidí a ač jsem si to možná dříve neuvědomovala, vážila jsem si té námahy, kterou si někdo dal, aby si opatřil dopisní soupravu, zvolil vhodná slova, sepsal je na papír a donesl obálku ke schránce. Stejně tak jsem si vážila toho, že někdo můj dopis přečetl a reagoval na něj dalším dopisem. Z elektronické pošty ten pocit už nemám, neboť dostávám zejména zprávy organizačního typu a díky zrychlujícímu se tempu komunikace v dnešní době ubylo rozsáhlých osobních výměn názorů, vyprávění každodenních příhod či společných úvah na nejrůznější témata.

     Vždy jsem měla ráda romány v dopisech a jednou bych ráda i nějaký napsala. Věz proto, vážený čtenáři, že tyto dopisy mi budou sloužit jako cvičiště, abych pak, až ten příběh dostane jasnější tvar, na bojišti tolik neváhala. Zároveň se však domnívám, že mám světu co říci a že mám co říci i spoustě potenciálních adresátů mých dopisů, kteří si je s největší pravděpodobností nepřečtou, ale co když ano?

     Odstranila jsem svou jedinou povídku zde. Byla osm let stará a již mi nic neříkala. Za osm let se může změnit mnoho věcí a u mne tomu nebylo jinak. Dokončila jsem střední školu, vystudovala univerzitu a nastoupila do pracovního procesu. Mnozí noví přátelé přišli, několik starých odešlo. Změnila se má vizáž a postava, ale ta největší změna vidět není. Jak asi tušíš, vážený čtenáři, dospěla jsem. Tento proces rozhodně ještě není u konce, neboť se učíme po celý život, a je toho k učení tolik, že se mi o tom ani ve zkouškovém období nesnilo. Je to ještě složitější než zkouškové období, protože potřebné informace jsou roztříštěny v mnoha zdrojích, skripta k životu dosud nikdo nenapsal a na některé věci musí prostě přijít každý sám. Já ale věřím sama v sebe a tam, kde scházejí dovednosti, věřím alespoň ve své odhodlání.

     Nevím, kolik dopisů nakonec z tohoto mého úmyslu vznikne ani jak často budou přibývat nové. Mám v hlavě pár námětů a pár adresátů. Doufám, vážený čtenáři, že v mých dopisech najdeš něco, co Tě zaujme, i když se mnou pochopitelně nemusíš vždy souhlasit. To bych ani nechtěla. A i kdyby Ti mé dopisy připadaly pouze dlouhé a nezáživné, věz, že se kvůli tomu určitě nebudu zlobit. Zatím se měj dobře. Doufám, že se těšíš na jaro stejně jako já.

Se srdečným pozdravem

Kendra