Perníková ...

V neznámém kraji hojný les.

Statné stromy, mraky hřibů.

Kapradí a vůkol, rudý vřes.

Tam dal se příběh do pohybu.

Na vesnickém bále,

děvčata chasníky loví.

Svému panenství dávají vale,

za hospodou v křoví.

Dřevorubec unésti se nechal,

mezi dívčinými kolínky.

Příliš na to chlapec spěchal,

teď aby šel pro plínky.

Skromná svatba, věno žádné,

bílé šaty, oblý břich.

Nečekají je chvíle snadné,

ani jednoho z nich. 

Než nadáli se staří kmeti,

do chatrče u lesíčka.

Přibyly dvě malé děti.

chlapeček i holčička.

Žena byla na pracáku,

muž jen chudý dřevorubec.

Hypotéka na baráku,

dluhů plný ranec.

Žena vymyslela krutý plán.

Jak zbaviti se hladných krků.

Muž byl do lesa hnán.

Děcka dala se do breku.

Uprostřed lesa zanechal děti,

jak poručila mu žena.

Se sekyrkou domu letí,

osud do rukou vzala Mařena.

Jako každá správná žena,

myslela na zadní vrátka.

Cestička kameny posázena.

Domů vrátila se holátka.

Žena zuří, ruce vzpíná.

Jaký to má ona pech.

Na hlavu muže padá vina,

za tenhle ten neúspěch.

Druhý den ta stejná štace,

ovšem bez kamínků v kapse.

Vede děvče, vede chlapce.

"V hlubokém lese dětí zbav se!"

Na kraj noc se snáší.

Děti na pařezu sedí.

Temný les je nocí straší.

Že jsou v háji dobře vědí.

Bratr na vysokou jedli leze.

A v tom náhle zavolá.

"Nedaleko tamté meze,

v okně světlo plápolá."

Vydali se za světélkem,

že na cestu se poptají.

Ztraceni v tom kraji velkém,

domů cestu neznají.

Chajda jako z pohádky,

místo došků perníčky.

Z cukru šraňky ohrádky.

Štěstím zkoprněly dětičky.

Perník hltají plnými doušky,

omítku olizují,

marcipán až za oušky.

Nocí větry dují.

Ze dveří vyhrne se bába,

kdo jí okusuje domek.

Mařenka v kolenou je slába.

Zkoprněly, jako stromek.

Babka zve je na večeři,

dětem oči září.

Babka očima si je měří.

Pohostině se tváří.

"Jezte, moje děti milé.

Jen co hrdlo vaše ráčí.

Poslední je to vaše chvíle."

K peci pomalu si kráčí.

"Hošku, lopatka už čeká."

Vybízí babka Jeníčka.

Slastí při tom heká.

Prohnaná to babička!

Neschopného on ze sebe dělá.

Že ať babka mu to ukáže.

Velkou chybu babka dělá.

Jeník se s ní nemaže.

Do pece jí chvatně strčí,

mezi žhavé plameny.

Mařka za pecí se krčí.

Hlodá sladké odměny.

Babka v žáru už se smaží.

Jeník okolo poskakuje.

Další polínka do ohně háží.

Do pekel stařena pluje.

Na ramena nohy berou.

Utíkají širým polem.

Z vejšky na ni se.ou.

Sledováni starým vo.em.

Na rozcestí husopaska odpočívá.

Dvě běžící děti zdraví.

Jeníček se vlevo dává,

Mařena se cukrkandlem dáví.

Přiřítí se dědek sešlý,

ptá se, kam ta děcka běžela.

"Tudy žádný děcka nešly."

Husopaska dělá deb.la.

Po chvíli to dědek vzdává.

Pod vousy si drmolí.

"Nahluchlá že je to krá.a.!"

Otáčí se s nevolí.

Na prahu domku zjevily se "ztracené" děti.

Matku skolily mdloby.

Otec pro Diazepam letí.

Zbytečně kopal jim hroby.

Matka upila se k smrti.

Otce srazil dostavník.

Mařka u tyče se vrtí.

Z Jendy je teď plukovník.

Na závěr prostá rada:

Jámy není radno kopati,

objeví se drobná vada.

Předpoklady neplatí!!