NE-Duhy

Nikdy jsem jim neupíral právo být svoji.

Nikdy jsem neměl potřebu je považovat za hrozbu.

Nikdy jsem je nepovažoval za něco co je nutné potlačovat a léčit.

Ale teď, boha jeho, teď mám pocit, že začnu!

Naše doba, ze všech stran to požehnaný čas, bohatě kvete paradoxy, které bývají hnojeny přestrašeností společnosti. Ta je totiž ideově vedena hrstkou fanatických liberálně-filantropických pozérů gigantických hub, koňských hlav a slepičích mozků. Díky nim, jak se zdá, už začíná být veskrze normální, že většině diktuje pravidla menšina, přičemž se ukřivděná většina se před křivdící menšinou chová jako metráková hospodyňka, která stojí na stole a piští, protože na podlaze leze pokoutníček.

Ano, proč by také ne, že?

Jsme přece, k sakru, civilizovaní!

My jsme homo rozumné a civilizované.

My jsme homo snášenlivé.

My jsme homo ohleduplné.

Leč také přečasto homo veskrze pokálené!

Já netvrdím, že většina, čili ona kyprá hospodyně, má seskočit ze stolu a bezodkladně pavoučka, čili menšinu, rozšlapat, to je zbytečná krutost. Ale určitě by se ho neměla tolik bát a měla by být připravena na to, že pokud se jí pokoutníček objeví kdesi, kde ho nechce mít, tak jakožto bytost mocnější, většinová, jíž patří celý ten hezký domeček, kam pokoutníček zabloudil, ho hezky nabere do skleničky a přemístí ho tam, kde nebude trhat zaběhnutý domácí pořádek, chce-li v domečku zůstat.

Jenže, milý čtenáři, hospodyňka nemůže, protože na ni byly vymyšleny brutální nástroje kontroly obecného myšlení, jimiž jedinci největších hub a nejmenšího mozku stavějí s grácií krotitele šelem do latě zbytek populace (kterou stejně jako v zajetí chované šelmy často nenapadne, že krotitele mohou hezky kousnout přímo do prdele). Takovými nástroji kontroly jsou například slova rasismus, diskriminace a xenofobie, z nichž byly spleteny tlusté, dlouhé a solí napuštěné biče, nahánějící každému hrůzu ještě před tím, než doopravdy dopadnou, neboť snad ještě horší než šlehnutí na hřbetě je hromové prásknutí, které je díky zatraceným krotitelům slyšet snad všude a dlouho doznívá, neomaleně označujíc toho, kdo ránu dostal, aby mohl schytat ještě ke všemu i opovržení zbytku zblblé společnosti, která cítí, že musí svým ideovým blb-vůdcům udělat radost, aby ji pošimrali hezky za ouškem.

Dnes mě z těchto mučidel bude nejvíce zajímat společenský bič jménem homofobie.

Ne, aby to nebylo špatně pochopeno - já nehodlám ani v nejmenším dštít oheň a síru proti těm, kteří homofobní z jakéhokoliv důvodu jsou. Hlavně proto, že ačkoliv sám jsem tímto nikdy netrpěl, přičemž jsem neměl ani sklony posuzovat člověka z tohoho hlediska, protože mi přišlo, že je to věc každého jedince, do níž já nemám co mluvit, mám poslední dobou pocit, že se ve mně samotném začíná cosi negativního velice nenaloženě, ba zpruzele probouzet..

Ono se velmi správně říká: "Když žereš, tak nemlaskej."

Jenže...

Bylo, nebylo, kdysi dávno byla čtyřprocentní menšina, čili homo homosexuálus, považována za cosi, co je třeba schovat, potlačit a převychovat, nejlépe ve stu ze sta případů. Homosexuální menšina byla takto kamenována od dob biblických až po budovatelskou nedávnou minulost. Přiznat, že někdo je takto zaměřen bylo ve své podstatě malé hrdinství a nemůžu tvrdit, že bych se v takovém případě necítil být rozklepán jako miska sulcu na odstředivce. Poté totiž se železnou pravidelností nastávalo opovržení okolí, perzekuce a podobné vymoženosti oné doby.

Čili věci veskrze nespravedlivé a vůbec fujtajxl právě proto, že nikdo nemá právo soudit druhého jenom kvůli takové prkotině jako je sexuální orientace, týká-li se osob, které sdílejí všechny radosti takového vztahu dobrovolně.

Leč doba se hnula a v tom pohybu se ještě stíhala vyvíjet, v tomto specifickém směru rozhodně k lepšímu. Dnes už je v pokrokových zemích díky tomuto vývoji každému normálnímu člověku pumpička, jestli žijete s pohlavím opačným nebo stejným, eventuálně to střídáte, to je čistě vaše věc. Źijte si s kým chcete, hlavně neotravujte okolí, sbírejte šajzata po svých čoklech a dodržujte rozpis úklidů společných prostor.

I v době současné se arciť najdou blbouni, tupci a šťourové, kteří budou nad zjištěním, že Tonda žije s Frantou a dávali si v průjezdu pusu na přivítanou, křivit hubu, ať už z důvodu omezenosti či víry, což bývá mnohdy synonymum. Nicméně nebezpečí trýznění anální hruškou, obecného opovržení a perzekucí, ba pronásledování, už je zaplaťpánbůh pryč. A kdokoliv se tak může na ulici svobodně líbat s kýmkoliv, kdo se očividně nebrání a není mu to proti mysli. Pokud nezaberou celou refýž bez jakéhokoliv ohledu k ostatním, budu jim to přát s hřejivým pocitem v srdci, že je přece hezké, když se mají dva rádi.

A tady by mohl a měl náš příběh skončit, přičemž by to byl konec jistě krásný a pro všechny přijatelný: "Měli se rádi, všichni (ti normální) jim to přáli, a jestli neumřeli, tak žili až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec."

Nojo, ale...

Ono nejen že to neskončilo v nejlepším, ale v poslední době mám pocit, že letitá křivda, spáchaná na našich čtyřprocentních soukmenovcích byla tak hluboká, dlouhá, široká a bystrozraká, že pomsta tomu musí přinejmenším odpovídat, ale ještě lépe to mnohonásobně předčit. Takže teď za všechny hříchy, jak se rozhodlo homosexuálstvo, budeme pěkně platit, až budeme mourovatí, a trpět, až budeme prdět, což se mi zdá být lumpárna a nespravedlnost, která se mě nemile dotýká.

A nebo se prostě projevilo další pořekadlo, podle kterého s jídlem roste chuť. V jeho duchu se mi tedy pozdává, že roste i chuť homo homosexuálus expandovat, týt a rozlézat se všude, tuhle, támhle, za roh, okolo a zpátky, prorůstat vším a všemi bez rozdílu, množit se a plemenit čím dál více, přičemž je k tomu ještě důrazně a drze vyžadován burácivý a souhlasný potlesk člověčích mas. Podal se prst, a hle, ze sexuální orientace, věci tak komorní, lyrické a intimní, prostředku projevu citů, se tím stává jakýsi zparchantělý pouliční adrenalinový frýstajl a téměř módní záležitost pozérů, mindrákoblbů a jiného kurevstva, které se rádo předvádí. Famfarónský postoj čtyřprocentní menšiny dneška jako by na nás ostatní z plna hrdla řval, až sliny divé a jedové na všechny strany stříkají:

"Uááááá, já jsem lesba/buzík, co s tím jako hodláš dělat, ahá? Kyš, kyš, normále!" A ještě nám zatančí výsměšný taneček a bude si myslet, jak na všechno a všechny vyzrál.

Defilují nám městy, pořádají protestní pochody, ačkoliv já netuším, proti čemu pořád protestují? Domnívám se, že doba je jim příznivě nakloněná, začínají mít práva, která požadovali a která, jak jsem věřil, měli mít jakožto lidé se svobodou volby. Jenže oni chtějí pořád víc a víc a víc, což se mi hrubě přestává líbit. Jako by se teď právě jim v divém, horečnatém pohledu leskla myšlenka na to, že musejí být jaksi absolutně uznáni a uznáváni, slaveni a milováni, vítáni a obdivováni, přičemž vnucují svůj vliv stále dál a dál, rozšiřují se a přizpůsobují si vše, co se jim hodí. Skoro to vyvolává jakousi nepřijemnou a palčivou nejistotu, že jednou by homosexuální orientace mohla být považována za něco extra výjimečného ve smyslu lepšího a správnějšího. Jako by zjištění rodiče, že jeho dítě sdílí tuto sexuální orientaci mělo být předmětem slávy a oslav, trvajících tisíc dní. Jako by tato orientace sama byla důvodem ke společenskému uznání a poklepání společností na rameno za pokřiku: "Jóóó, dobrýýýý!"

Jako bych zacítil z té svobody a hrdosti dneška agitační podbízivost zítřka.

Tak dlouho se ale chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, panstvo!

Poslední kapkou v tom mém, již dlouhou dobu poněkud zhnuseném džbánku, kterou jsem ochoten snášet, je pašování této sexuální orientace i do dětských knížek, aby od nejútlejšího věku naši caparti věděli, že prostě homo homosexuálus je tady v celé své kráse, tradá, tady nás máte a počněte si s tím, co chcete, protože my máme právo na to tu být a vystavovat se přede všemi hrdinně a odvážně, a běda jak ne!!!

Nu, řečeno upřímně, svým dětem bych podobným veledílem možná tak zatopil v kamnech (před čímž bych nakopal osobě, která by jim to cpala, její liberální prdélium), protože by z tohoto škváru bylo jistě příjemné teplo, nicméně nikdy bych jim ho nečetl ani nedal číst. Netuším, jakou budou mít orientaci, až dorostou do věku, že na tom bude záležet, a je mi to vcelku jedno. Jsou to moje děti a podpořím je tak či tak. Budou od útlého věku vědět, že se může mít rád i pán s pánem a paní s paní, aniž by na tom bylo něco špatného, ale tím to bude hasnout. Nikdo jim zatím, do doby, než budou schopné to všechno pochopit pořádně, nebude dělat v hlavičkách takovýto zhovadilý, odporný maglajz a bourat jim zaběhnuté scénáře (klidně tomu říkejte klišé) pohádek a dětských příběhů, ve kterých si prostě princ vezme princeznu a nikoliv prince, rytíře, čaroděje, tím méně draka! Na mých dětech si nikdo nebude masírovat svou potřebu po masovém uznání a obdivu své sexuální orientace.

Homo homosexuálus se začíná v poslední době chovat jako virus. Jako škůdce. Jako silně přemnožený škůdce. Čouhajíce ze všech stran, čtyřprocentní se nám stavějí na odiv až fintivě a bourácky. Jako by nás vyzývali: "No, jen si něco zkuste! A uvidíte ten proces o upírání našich svatých a nezadatelných práv, vy fašisti!" A já se ptám (za sebe, ale takhle se může zeptat každý), je tohle nutné? Musím já pořád vnímat jejich silácké počiny, ačkoliv jsem nikomu z nich nikdy nijak neukřivdil? Musí mi všude defilovat, předvádět se, šmajdat a zaclánět? Co je nutí ohánět se svými duhovými vlaječkami a stavět se všem pořád do zorného pole, ať už se díváme kamkoliv? Vždyť to už není normální soužití, když už to tak chceme nazvat, menšiny s většinou, ale místy téměř nepokrytá provokace rázu týmu akvabel, který si půjde v jisté měsíční době nacvičovat do žraločí zátoky! Přičemž všichni víme, jak to dopadne, že? Ale kdo budou ti špatní? Snad ony periodící akvabely? Ne, budou to zase žraloci, kteří se ale zachovali naprosto logicky a předvídatelně.

A abych nebyl chytán za slovo - nikoho nenavádím, aby homosexuály žral, to vůbec. Je to jen nevinný příklad k zamyšlení.

Leč odstupme od příkladů. Ptám se, cožpak homosexuálové jsou něco víc? Jsou snad v něčem lepší než heterosexuálové? Je jejich odlišnost od většiny automaticky důvodem k tomu, abychom jim s jásotem tesali piedestaly, na kterých budou hřadovat? Je jejich sexuální orientace důvodem, aby mohli pořádat pochody, jejichž hlavní náplní a mottem je hrdost?

Proč to?

Na co jsou vlastně tak neustále hrdí? Mají být vůbec, logicky vzato, nač hrdí?  Mají snad dojem, že dělají něco záslužného nebo výjimečného?

Vždyť to, že je Karlík s Frantíkem není o nic jiné, lepší nebo výjimečnější než že je Pepča s Karolínkou, ne? Troufnu si říci, že oba páry vyvádějí a užívají si stejné věci. A přitom Pepča s Karolínkou nemají potřebu jít někam něco vykřikovat o svojí hrdosti, stavě se na odiv všem v pomýlených průvodech kvůli tomu, že si hrají na tatínka a na maminku, protože by si každý poklepal na čelo a poslal je, ať jdou tedy pokračovat, jen ať si hledí svého a nezdržují slušné občany podobnými zbytečnostmi. Přece chtějí být naši čtyřprocentní spoluobčané bráni jako to nejpřirozenější a nejobyčejnější, nad čím se nikdo ani nepozastaví. Přitom by ale pořád rádi, aby byli středem pozornosti a objektem všeobecného žehnání a uznávání.

Občas to na mě dělá dojem, že snad sami čtyřprocentní si jsou vědomi nějaké nepatřičnosti nebo nějakého vnitřního pnutí, které zvenku není pro nás viditelné, a které je pudí k tomu, konat takovéhle nesmyslné reje. Jako když se někdo snaží překřičet svoje vlastní svědomí. Pokud totiž například člověka žere špatné svědomí, taky má potřebu hlasitě poukazovat na svojí nevinu a co nejvíce ji cpát všem okolo sebe do brýlí. Ostatně se říká, že každý nejlépe ví, kde ho bota tlačí. Ale proč by oni, dokonalí a nejdokonalejší, homosexuální jedinci měli mít nějaké výčitky svědomí? Proč by se pořád museli potýkat s takovou nesmyslnou horou touhy po seberealizaci? Nu, tady bychom se možná už měli začít ptát po tom, zda opravdu všichni, kteří se hlásí k této sexuální orientaci, tak konají z touhy přirozené, nebo z ambiciozní potřeby po zviditelnění, z nudy a nabubřelého pozérství.

Nebýval jsem nikdy homofobní, to bych rád zdůraznil, ale vývoj poslední doby mě víc a více přesvědčuje, že fobie nás mají za úkol v první řadě chránit před něčím, co nám škodí a co nám ubližuje. Bývám mnohdy tak nemile překvapený až militantní povahou jednání čtyřprocentních, tak znechucený a otrávený, až mám pocit, že ve mně začínají klíčit racionálně podložené antipatie, které rozkvetou právě bohatými květy homofobie. Homosexuální jedinci se podle mého znechuceného názoru tedy nestali plnohodnotou součástí naší společnosti, jak by se dalo očekávat, ale spíše jakýmsi naostřeným klínem, který se v té společnosti vrtí a kroutí, až to v ní skřípe, stejně jako v nás samých, kterým to dělá pěkný binec v postojích a přesvědčení.

Věřím, že to nejsem jen já, kdo stav věcí vnímá tímto zásadním způsobem. A začínám mít velice důvodnou obavu, že pokud bude nenažranost čtyřprocentních narůstat tímto tempem a pokud budou při žraní tolik, tolik mlaskat, mohlo by se stát, že se začnou jednou třeba pořádat i další petiční akce a shromáždění, která nebudou jen miniaturními kroužky krátkozrakých věřících, kteří si kdesi huhlají o tom, že je homosexualita nepřirozená, proti Bohu a podobné nosné a geniální myšlenky, nad kterými se normální člověk tak možná ušklíbne.

Tentokrát by to ale třeba mohlo být masovější, o poznání zásadnější a normálnější. A mohlo by to být o podepisování petice za omezení přílišného vlivu homosexuální orientace na společnost a zakázání podobně zbytečných okázalých projevů odlišnosti, vyvolávajících ve společnosti jenom rozpory. Třeba by se to hnutí mohlo jmenovat NE-Duhy.

A pokud se opravdu homosexuálové nezačnou chovat jako normální lidé, žít tak a jednat, jak si podle svých divých výkřiků vždy přáli, tak...

Tak to podepíšu!

---