Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHlavně ňuňuňu
08. 03. 2013
2
0
671
Autor
Asenath.Z
Piju odporný bezkofeinový kafe, který chutná jako kakao se škraloupem ve školce. Nevadí. Potřebuju kousek svého intelektuálního ducha. Když nejsem intelektuál, můžu tak aspoň vypadat, brýle, kniha, sofistikovaný výraz a káva v nějaké vybrané kavárně...
Později ve vlaku mlčím. Vždycky chci mlčet, ale táta mě málokdy nechá. Chce všechno vědět, aby mohl zase nově nadávat.
Dnes ne. Dnes může nadávat, jak chce. Já to neuslyším.
Taky u babičky se vždycky nadává. Děda nadává, strejda taky, malej řve, táta řve, řeší se politika, která mě nebaví a jediný trpitel babička nás raději umlčuje jídlem. Tak utíkám. Vždycky vylezu na kopec a čichám vzduch. Přemýšlím a mezi stromy si zpívám písničky od Jakuba Čermáka a je mi pokaždé tak nějak teskno. Že už nic není jako dřív. U babičky už dávno nejsem šťastná. Teď se tam roztahuje strejdova hospoda, strejdův malej, kterýho jsem viděla asi 3x co je na světě, strejdova bývalá a stres a výčitky a cenzura všeho, co bych kdy mohla přiznat. Pro mé prarodiče jsem raději stále Zuzanka, bez přítele, pilně se učící, bez problémů, snad jen s bezlepkovou, kterou už taky vlasntě rok nedržím. Pokus říct jim o kapele a pozvat je na koncert dopadl dle očekávání. Děda i strejda ohrnuli nos a babička tiše pípla, že jí to připomíná Navarovou, čímž mě zachránila před slazama. Na koncert samozřejmě nikdo nikdy nepřijede.
Venku je krásně. Ten les tam za oknem budu vždycky milovat.
Tátovi vadí, když mlčím a koukám. Jeho problém. Nikdo nechápe. Sestra je vždycky tak nějak v klidu a neřeší. Prostě je veselá. Matinka zase vždycky skučí, ale to už je permanentní stav.
A Asenath prostě mlčí a nechá se zevnitř rozežírat a přijde jí neuvěřitelné, že jsou všichni tak naoko v pohodě.
Mnohému teď rozumím. Čtu Stroboskopy. A až teď mi přijdou některé básně pochopitelné.
Držím knihu a dopředu mi Jakub tehdy napsal "Hlavně ňu ňu ňu."
Celý ten večer byl ňu ňu ňu. Seděla jsem na dřevěném trámu, pila víno a koukala na nahé hudebně básnické duo. Potom jsem si opět vyprosila Labutí píseň nebo něco podobného a hrálo se a křtilo a
venku byla noc černá jako klarinet Káji Macha. A pak mně bylo krásně, i když nic nebylo, tak jak jsem si představovala. V mezipatře se záchodky tehdy někdo onanoval a na nebi byly hvězdy. Spousta dobrého.
Teď zase čtu... a cítím, jak se svět špatně otočil.
Chtěla bych se omluvit a říct, že nic mezi námi nestojí. Pořád ale nemůžu mluvit. Moje srdce mlčí.