Posel smrti V: Kapitola III - Rovnováha sil

Kasumi seděla v hotelovém pokoji na pohovce a prohlížela si jezero za okny v dálce. Pokoj nebyl nijak zvlášť dobře vybaven, ale na těch pár dnů to bohatě stačilo. Červená polstrovaná pohovka stála zhruba uprostřed místnosti, před ní malá, stará ale barevná televize z počátku devadesátých let na dřevěném stolku. Po pravé straně byl za špinavými okny výhled na Petrozavodsk, především na jeho přístaviště. Levá stěna pokoje v sobě měla zabudované dveře do malé ložnice a vedle nich i kuchyňskou linku, ovšem mizerně vybavenou. Dřez, sporák, trouba a kupa skříněk a poliček s různými věcmi, které ji vůbec nezajímaly. Proč taky, když v přízemí hotelu byla obstojná restaurace? Přímo za pohovkou byly vstupní dveře na chodbu a v rohu vedle nich stolek s židlemi. Zdi v pokoji byly, zdálo se, nedávno natřené žlutou barvou a jediné co na nich viselo, byl nástěnný kalendář, snad proto, aby hosté neztratili pojem o čase, což jí vzhledem k absenci jakéhokoli rozptýlení opravdu hrozilo. Stočila zrak na něj a zhnuseně sledovala obrázek pro měsíc březen – důstojník, jak kyne nastoupeným vojákům při jakési slavnosti. Oči jí klesly o kousek níž a zaměřily se na datum 6. března. Byla neděle a město vypadalo jako po vymření. Ne že by to ve všední dny bylo kdovíjak lepší, ale na ulicích se v tu dobu také nevyskytovaly nějaké velké davy lidí. Moc jí to nevyhovovalo – měla ráda buď velké metropole s tisícovkami lidí všude kolem, ve kterých se nikdo nestaral o druhé nebo naopak prázdné a zapadlé vesnice, kde mohla mít snadno přehled o veškerém dění. Úplně nejraději však měla samotu. Už pátý den tady hnijeme a úplně zbytečně, pomyslela si. Několikrát Cyovi navrhla, že pojede na Housku sama, ale ne, on potřebuje Ivana. Jenže když Ivan nikde není k sehnání, tak co? Copak chce čekat klidně týden nebo i víc než ho objeví? Vstala a trochu se protáhla. Stačily jí dva dny, aby zjistila, že v okolí nebude absolutně co dělat.
Do pokoje právě dorazil Cy.

Kasumi se otočila a spustila svou obvyklou denní dávku výčitek: „Takže zase nic, že? Ivan se vypařil a my trávíme drahocenný čas marným čekáním na něj. Je to tu ubíjející, to ti tedy řeknu! Chceme postupovat rychle a přitom trčíme tady. Všichni ti lidé se na mě koukají jako na zjevení a za mými zády si něco šuškají a smějí se mi. Vážně nevím, jak dlouho se ještě udržím a pak se někomu něco stane. Už jsem mohla být na tom zpropadeném hradě. Možná už bych měla kouli v rukou a mezitím trávíme zbytečný čas na tomhle mizerném místě. Jak dlouho ještě chceš čekat, Cyi? Kašlu na Ivana, nepotřebujeme ho ani jeden ani druhý!“
„Už jsi skončila? To brzo,“ řekl pobaveně Cy.
„Neštvi mě, Cyi!“
„Klídek, Kasumi. Kromě toho, nudné čekání je u konce.“
„Vážně?“ řekla překvapeně.
„Jo, chápu, že tě to tu moc nebaví, ale Ivana potřebujeme. Vzpomeň si, jak to dopadlo, když jsme to uspěchali a vzali s sebou Nikolaie. Nikdy nevíš, na co na Housce narazíš a kromě toho budeš potřebovat překladatele. Pokud ovšem nechceš absolvovat rychlokurz češtiny.“
„Copak nepostačí angličtina nebo ruština?“
„V některých případech možná ano, ale jen v některých. Asi ses měla víc učit jazyky, Kasumi.“
„Zvládám jich pět, když počítám i rodnou japonštinu a s tím se v pohodě domluvím ve většině zemí světa. Ale teď zpátky k Ivanovi, kde je?“
„Večer bude dole v hotelu. Koná se tu nějaké vystoupení a ples. Ivan si takovou věc prý nenechá ujít.“
„Cože? Proč za ním nemůžeme přijít jen tak?“
„Ivan bývá opatrný, obzvláště když jde o někoho, jako jsi ty. Mluvil jsem s ním a chce se s tebou večer sejít.“
„Žertuješ?“
„Kdepak, mluvím zcela vážně. Abys tomu rozuměla – sešel jsem se s ním teď u přístavu a trochu mu osvětlil tu naši záležitost. Prozatím ví, že chceme pod Houskou hledat portál a potřebujeme někoho schopného a také někoho, kdo se v Česku vyzná a domluví. Pobýval asi čtyři roky někde u Milovic. Sice nemám ponětí, kde to je, ale za čtyři roky se člověk naučí dost.“
„Dobře, ale neměl jsi mu říkat o portálech.“
„Jinak to nešlo, navíc Ivan je čestný muž. Už Nikolai mi o něm řekl mnoho věcí a zdá se, že nelhal.“
„Čestný muž? Ukaž mi někoho, kdo upřednostní čest před penězi.“
„Ehm, takže Ivan je ochotný jet s tebou, ale až po té večerní akci. Chce, abys tam byla a abyste se seznámili. Ostatně myslím, že vám to oběma prospěje, až budete spolupracovat. Prý se na tebe těší.“
„Vážně? Tak proč nechce setkání jen ve dvou? Proč u toho musí být desítky lidí?“
„Víš, musel jsem mu tak trochu říci, co jsi zač a…“
„Cyi!“
„Promiň, nešlo to jinak. Prostě chce být opatrný a nejprve tě trochu blíž poznat.“
„Jak moc poznat?“
„Jde jen o to, že budete oba ve společnosti. Takže se na to připrav - peněz máš přece dost. Jo a netahej s sebou žádné nože a podobně. Tohle bude formální společenská akce, a kdyby tekla krev, všechno by se jen zkomplikovalo. “
„Ještě jsi mi neodpověděl.“
„No… budete se bavit, možná povečeříte…“
„Nezamlouvej to! Kam až s tím poznáváním chce zajít?“
„Ehm, Kasumi. Občas to bez určitých obětí nejde, obzvláště když chceme někoho jako je Ivan a určité hranice je potřeba posunout kousek dál, aby…“
„Cyi! Přestaň to okecávat a řekni to narovinu!“
„Prostě o Ivanovi se ví, že chce mít situaci pod kontrolou a to tak, že úplně. V případě žen to je obdobné. Především u takových jako jsi ty, dává ještě před prací přednost, řekněme velmi kontaktnímu sbližování.“
„To je neuvěřitelný. S těmahle kecama jdi do politiky, ta je přesně pro tobě podobné lidi, co dokážou hodiny žvanit o nesmyslech a nakonec se stejně nikdo nic nedozví! Vyklop to a hned!“
„Tak dobře, prostě se s tebou nejspíš bude chtít vyspat.“
„Toho se nedožije!“
„Ale no tak Kasumi. Ivan se bude zcela jistě hodit a tohle není zase tak velká cena, navíc k tomu třeba ani nedojde.“
„To jako, že až se na mě podívá, tak si to rozmyslí?“
„Ne, takhle jsem to vůbec nemyslel. Jsi… pěkná Kasumi a… jen bys mohla být na některé lidi milejší.“
„Nechceš po mně, abych mu skočila do náruče a začala ho hned, jak ho uvidím líbat, že ne?“ „Upřímně řečeno – bylo by to asi nejlepší. Já chápu, že jsi zásadová, ale někdy je třeba ustoupit, aby bylo možné dosáhnout vyššího cíle. Když na něj budeš milá a budeš mu po vůli, tak bude mnohem větší šance, že to mezi vámi vyjde a pak už snadno potáhnete za jeden provaz.“
„Cyi! Nemůžeš po mě chtít takové věci. Já se přetvářet rozhodně nebudu. Jestliže si ten chlap honí ego tím, co si honí, tak spolu vycházet nebudeme nikdy. Už teď mi je odporný a nesahá mi ani po kotníky. Já sice upřednostňuji výsledky před cestou k nim, ale mám své zásady, které nikdy neporuším. Spát s ním nebudu. Tečka.“
„Jak myslíš, ale doufám, že tam večer budeš.“
„Půjdu tam, jen nečekej, že z toho budu kdovíjak odvázaná. Jak ho vlastně poznám?“
„Myslím, že bude lepší, když si on najde tebe. Každopádně očekávej vysokého, urostlého chlápka okolo pětatřiceti s krátce střiženými blond vlasy.“
„Dobře a ještě něco – jestli si myslí, že mě bude mít bezbrannou, tak to se hodně plete.“
„Ty jsi mě neslyšela! Žádné nože, hvězdice, meče, tyče, klacky,... prostě nic takového!“
„Myslíš, že musím mít ty věci, co jsi právě vyjmenoval, abych byla nebezpečná?“
„To snad není možné. Ivan není žádné ořezávátko, Kasumi, sloužil i u speciálů v Afghánistánu. Nemůžeš si vyskakovat na kde koho.“
„Snad nechceš tvrdit, že si s ním neporadím.“
Do prdele, Kasumi! To se mi snad zdá! Jsi jak malý umanutý děcko! Ivan s tebou klidně vytře podlahu, když mu k tomu dáš důvod!“
Cy vytáhl z kabátu dvě letenky a vztekle je hodil na stůl. Chvíli trvalo, než se uklidnil.
„Zítra ráno ti to letí odsud do Moskvy a pak rovnou do Prahy. Já odjíždím už teď a doufám, že v tom letadle budete oba, jinak tě v Čechách čeká dost problémů navíc. O tom hradu budeš muset pátrat sama, já nic víc nevím.“
„Tak fajn, ale nemůžu ti slíbit, že pojedeme oba. Kde a kdy se zase sejdeme?“
„Zjistím, co budu moct a pak si tě najdu v Čechách. Zůstaň v okolí Housky.“
„Hmm, a na kdy to asi tak vidíš? Ty záznamy najdeš snad rychle, ne?“
„Pochybuju. Ani nevím, jestli se mi vůbec podaří něco objevit. A taky mám v Římě pár známých. Určitě se stavím za Alessandrem Antolinim, minimálně na návštěvu, takže se trochu zdržím. Odhaduji ale, že do deseti dnů budu v Čechách.“
„Dobře. Hodně štěstí Cyi. Teď už musíme zabodovat.“
„Tobě taky a nepozabíjejte se navzájem.“ Odešel pryč do svého pokoje, aby si sbalil věci. Neměl toho mnoho, ale trvalo mu to přes půl hodiny. Stále totiž přemýšlel nad tím, jestli je dobré nechat Kasumi s Ivanem a odjet. Ten žert s tím zabíjením vůbec nemusel být jen žert. Kasumi byla neuvěřitelně tvrdohlavá a egoistická. Když se setká s někým podobným, kdoví jak to může skončit. Ivan byl zkušený a bezpečně nejlepší z těch lidí co znal, ale jak se zachová, když se setká s někým, pro koho ústupek znamená nepředstavitelnou porážku?

V přízemí hotelu se k večeru sešlo několik desítek lidí. Pánové měli vesměs samé drahé obleky s nevýraznými kravatami a dámy nejroztodivnější barevné róby a šaty. Mnoho z nich mělo kolem krku ovinuty teplé kožíšky – ostatně nebylo se čemu divit, vždyť venkovní teplota se pohybovala pod bodem mrazu. Většina z nich se tvářila povýšeně a hrdě. Slavnost se odehrávala ve velkém sále s podiem. Ze stropu visely veliké zářivé lustry s mnoha blyštícími se ověsy. Ty byly tvarované do podoby oválných mnohostěnů a světlo, které skrze ně procházelo, vytvářelo na bílých stěnách všelijaké odstíny barev. Na podiu nyní předváděl svoje umění jakýsi pěvecký sbor, složený převážně ze starších mužů. Všichni byli oblečeni do zelených vojenských, vesměs důstojnických obleků. Písně, které zpívali, byli tradiční ruské a všem přítomným notoricky známé. Všude kolem se to hemžilo lidmi. Někteří jen poslouchali, jiní tu a tam pojídali z dlouhých stolů, které se téměř prohýbaly pod vrchovatými talíři s jídly, a někteří se bavili se svými přáteli. O kus dál, za dvojitými dveřmi byla restaurace. Většina stolů zde byla prázdných a mezi těmi zbývajícími kmitali číšníci a nosili zákazníkům jejich oblíbená jídla. U jednoho ze stolů v koutě seděl Ivan. Měl na sobě černý oblek a pod ním bílou košili, ve které mu bylo dost těsno, ostatně podobné akce nenavštěvoval často. Byl tu vlastně jen kvůli Kasumi, ale nechtěl jí to dávat najevo. Rozhlížel se kolem a marně po ní očima pátral. Už třikrát musel odehnat číšníka, který se zdvořile ptal na jeho objednávku. Viděl odsud i do vedlejšího sálu, takže měl slušný přehled o lidech kolem, ale Kasumi nikde neviděl. Uplynulo už půl hodiny od začátku oslavy, ale stále se neobjevila. Kde jen vězí? Přece by tu mezi všemi těmi, převážně blonďatými Ruskami poznal Japonku.
Ke stolu opět přišel číšník: „Promiňte, pane, ale pokud si nehodláte objednat, měl byste odejít a uvolnit místo ostatním. Souhlasíte?“
Ivan se na číšníka otočil a s naprostým klidem, jaký byl pro něj vlastní, odpověděl: „Ne, nesouhlasím. Máte tady kolem snad málo místa?“
„To ne, pane, ale hosté můžou každou chvíli přijít a pak vás budu muset… vyprovodit.“
„Nepovídejte. Jak to plánujete udělat?“
„Ehh, no,“ číšník se poněkud zarazil, ale pak ze sebe v rychlosti vyhrknul: „budu muset zavolat šéfa.“
„Aha, a jak mě ten odsud vyhodí?“
„Zřejmě na vás zavolá ochranku a ta vás odsud odvede, pane, pokud neodejdete sám.“
„Hmm a myslíte si, že zásah ochranky nevyvolá mezi ostatními… řekněme odpor k jídlu?“
„Promiňte, pane?“
„Z osobní zkušenosti vím, že pohled na krev příliš chuť nepovzbudí, ale možná má váš šéf jiný názor. Nechcete se ho zajít zeptat?“ Číšník chvíli zíral s vytřeštěnýma očima a poté v rychlosti odešel.

Než se stačil Ivan vrátit pohledem na vedlejší sál, přišla k němu. Sledoval ji se zájmem a určitým obdivem. Měla na sobě dlouhé tmavě zelené šaty. Spadaly jí až pod kolena a kopírovaly křivky jejího těla. Byly dosti přiléhavé, možná až příliš, ale vrchní část byla volnější. Měla je upnuté kolem prsou a její silné ruce a ramena byly odhalené. Ve tváři se jí ale vůbec nezračila radost z oslavy, jako jiným. Spíše vypadala, jakoby jí všichni ostatní vyloženě pili krev svými nechápavými pohledy. Ostatně na podobných akcích nikdy neviděli někoho takového. Nebýt Ivana, těžko by sem vůbec byla vpuštěna. Ivan vstal a políbil jí ruku. „Ivan Ivanovič Děgtargov k vašim službám, krásná dámo.“
„Kasumi Sato. Formálnosti můžeme vynechat,“ poznamenala suše.
„Povečeříme, souhlasíte?“ Ivan obešel stůl a poodsunul židli. Kasumi se s nechutí posadila a s nezájmem zírala doprostřed stolu, kde stála zapálená svíčka a jídelní menu. Ivan usedl na své místo přímo proti ní. „Možná jste si měla vzít jiné šaty. Na zádech vám z nich vykukuje hlava draka.“
„Klidně ať vykukuje, mě to nevadí.“
„Ostatním by mohlo…“
„Ostatní mě nezajímají.“
„A já vás zajímám?“
„Pouze pracovně.“
„Alespoň nějak, to mě těší. Mimochodem,“ řekl šeptem, „myslel jsem si, že členové Yakuzy mívají potetovaná celá těla.“
Kasumi sebou nervózně trhla. „Kolik toho o mně víte?“
„Něco málo, ale doufám, že mi povíte víc.“
„Doufáte zbytečně.“
„Možná... Říkal jsem si, co asi tak krásná žena jako vy provedla, že jí musel být useknut malíček na pravé ruce.“
„Ten malíček jsem si usekla sama!“
„Nepovídejte. To muselo být hrozné. Řeknete mi proč?“
„Co je ti po tom!“ vyhrkla ze sebe.
„My si tykáme? No vlastně proč ne. Brzy se jistě poznáme velice dobře.“
„S tím nepočítej.“
Ke stolku se zase vrátil číšník. „Á vidím, pane, že už máte společnost.“ Zkoumavě si začal Kasumi prohlížet. Ta si toho hned všimla.
„Na co zíráš?“
„Ehh promiňte paní. To-to nic. Omlouvám se.“
„Radši ji moc nedrážděte,“ řekl Ivan, „myslím, že by vám mohla zajistit rychlý převoz do nemocnice.“
„Nebo na hřbitov,“ poznamenala Kasumi.
Číšník zůstal stát jako opařený, ale Ivan ho rychle pověřil úkolem.
„Přineste nám nějaké dobré bílé, ano?“
„J-jistě, pane. Nějaký konkrétní ročník?“
„Ne. Přineste zkrátka něco, za co vám tady dáma neutrhne hlavu.“
Když číšník vyděšeně odcházel, Ivan se obrátil ke Kasumi: „Doufám, že máš ráda bílé.“ „Ujde, ale mohl ses mě nejdřív zeptat.“
„Mohl, ale pochybuju, že by se mě dostalo odpovědi.“
„Asi sis vybral špatnou společnost.“
„Neřekl bych. Jsme středem pozornosti.“
„A to bylo tvým cílem?“
„Jestli tě to znervózňuje, tak se neboj – brzy to přejde.“
„Předpokládám, že ti to bude chybět.“
„Uznávám, mě to nevadí.“
„Když ti vyliji na hlavu to víno, co nám přinesou, určitě budeme zase populární.“
„Ještě lepší to bude, když se postavíš na stůl a svlékneš si šaty.“
„Nemůžeš se dočkat?“
„Popravdě, počkám si až budeme sami.“
„Budeš si muset nechat zajít chuť.“
Číšník se právě vrátil s lahví vína v ledu a dvěma sklenkami. „Přejete si ochutnat, pane?“
„Věřím, že je dobré. Ostatně je to ve vašem zájmu. Můžete klidně nalévat.“
Číšník roztřesenýma rukama nalil a lahev nechal na stole. „Co si budete přát?“
„Suši asi nemáte, takže dvakrát Pelmeni, prosím. A vepřové maso vynechejte. Děkuji.“
Jakmile číšník odešel, Kasumi tázavě pohlédla na Ivana. „Pelmeni?“
„Neboj, bude ti to chutnat.“

Po večeři se oba přesunuli do hlavního sálu. Kasumi byla s jídlem nakonec spokojená, ale její náladu to stejně nezlepšilo. Ivan byl přesně ten typ člověka, který jí lezl na nervy. Stále se usmíval, byl v klidu i přes její narážky a evidentně si užíval toho, že jí má tady. Jídlo ze stolů povážlivě mizelo, ale Ivana zajímala především veliká mísa s punčem. Nalil si do sklenek stojících vedle a nabídl Kasumi. Mlčky přijala a pomalu vypila celý obsah sklenky. Ivan nalil další sobě.
„Dobré, ne?“
„Není to špatné, ale snad by na mě nemuseli všichni tak civět.“
„Klídek. Vždyť o nic nejde.“
„Copak ještě nikdy neviděli Japonku?“
„Tady na severu se to dalo očekávat a kromě toho…“
„Co?“
„Kromě toho je asi zajímá, jestli ti ty šaty opravdu spadnou.“ Kasumi se zhrozením sledovala, jak ji odhalují už téměř polovinu ňader. Rychle je vytáhla, srovnala a sledovala smích okolních přihlížejících. Najednou jí přišlo, že stojí bezmocná v nějaké uzavřené kleci a všichni si na ní ukazují jako na nějaké zjevení. Ivan mezitím s klidem nalil další punč a podal ho Kasumi. „Ještě pár sklenek a uvidíš, že ti všichni budou doopravdy ukradení. Pak bys to mohla rozjet naplno, co říkáš?“
„Myslela jsem, že jsi při tom nechtěl další čumily.“
„Kvůli tobě se klidně obětuji. Jestli máš chuť tak rovnou do toho.“
„Jsi prasák.“
„Já vím, ale už jsem se s tím smířil. Nedáš si ještě punč?“
„Chceš mě snad opít?“
„Ne, ne to tě neopije. Ale jestli to chceš urychlit, objednáme vodku.“
„Copak vy všichni Rusové pijete jen vodku?“
„Všichni ne, ale když se chceme opít, je to jasná volba.“
„Já se opít nechci.“
„Zatím...“
„Obraťme list, nechci se bavit o pití.“
„Měl jsem pocit, že se nechceš bavit vůbec.“
„Chvíli to snad ještě snesu.“
„Aha, takže už mezi námi přeskočila jiskra, jak se říká.“
„Nevšimla jsem si a o tomhle se s tebou také bavit nebudu. Vím, kde to skončí.“
„Obvykle v posteli, ale dobře, bude po tvém. Takže, co tě tak asi zajímá… hmm,“ Ivan předstíral, že přemýšlí, „možná, jak rychle se dá zlikvidovat člověk.“
„Věř mi, že velice rychle.“
„Jaký je tvůj rekord?“
„Copak myslíš, že to je nějaká zábava?“
„Řekl bych, že pro tebe určitě. Tak co, jak dlouho to trvá?“
„Pár vteřin.“
„Pár vteřin? To nic moc. Já to zvládnu za zlomek sekundy.“
„Za zlomek sekundy sotva někoho praštíš.“
Kdo mluví o mlácení. Kulka letí mnohem rychleji.“
„Střelné zbraně nesnáším.“
„To se ani nedivím. Není to zrovna bezpečné, když tě může někdo odprásknout na desítky metrů. K čemu pak jsou všechna ta bojová umění?“
„Pokud takovým nebezpečným situacím předcházíš, tak se to hodí.“
Ivan se pousmál. „Hmm, teorie je to pěkná, ale něco jiného je realita. Nikdy nevíš, jestli nemá protivník pod kabátem celou zbrojnici. Kdybys ale byla fakt tak dobrá, tak se nemusíš o takové věci vůbec starat. Slyšel jsem, že někteří týpci z toho vašeho uskupení prý umějí všelijaké kousky.“
„Nesmíš tolik koukat na filmy. Většina lidí z toho pak blbne.“
Ivan dělal, že je zklamaný, ačkoli moc dobře věděl, jak se věci mají. „Takže ty neumíš uhýbat kulkám? Ani běhat po vodě a dokonce ani létat? Tak teď si mě tedy fakt zklamala.“ poznamenal ironicky.
„Ty se mi snad zdáš.“
„Ale že je to krásný sen…“
„Jsi jen nechutný namyšlenec.“
„To je otázka vkusu, ale teď už pojď. Ti chlapíci z jeviště už končí. Za chvíli to přijde.“
„Co přijde?“
„Za chvíli bude Kaťuša. Tu si prostě nenechám ujít.“
Ivan provedl Kasumi před nyní již prázdné podium. Trvalo jen pár minut, než zpoza rudého závěsu vystoupilo několik jiných muzikantů. Tentokrát to ale byli vesměs mladí muži a opět v uniformách. Před ně předstoupila mladá dívka a začali zpívat.

Kvítky krášlí v sadě větve stromu,
v dálku mráčky plují nad řekou.
Šla Kaťuša, vyšla čile z domu,
říčce blíž na skálu vysokou.
Kráčí výš a písničku si zpívá,
v dáli svého orla kdesi má,
za ním s láskou, důvěrou se dívá,
věrnou lásku jeho dobře zná.
Oj, ty písni, dívčina již zpívá,
v dálku leť, tam slunka záři vstříc,
bojovníku, u hranic jenž dlívá,
od Kaťuši pozdrav spěchej říct.
Dívky své ať často vzpomínává,
z dálky píseň její slyší znít,
na vlast svou ať dobrý pozor dává,
ráda jej Kaťuša bude mít.
Kvítky krášlí v sadě větve stromu,
v dálku mráčky plují nad řekou.
Šla Kaťuša, vyšla čile z domu,
říčce blíž na skálu vysokou.

„Pěkný, ne?“ řekl Ivan, když skončili.
„Jednou to stačilo.“
„Teď určitě přijde něco dalšího. Znáš Kalinku?“
„Ne a přežiju to i bez ní.“
V sále se brzy začalo vesele tančit a Ivan to se zájmem sledoval. „Dáme si alespoň jeden tanec, co říkáš?“
„Nechci.“
„Neumíš tančit?“
„Nestarej se.“
„Proč ne?“
„Můžeš se mě přestat pořád na něco ptát?!“ řekla rozzlobeně.
„Můžu, ale nechci. Pověz, těšíš se na Čechy?“
„Neznám to tam, ale ty jsi tam prý byl.“
„Jo, jo. Čtyři roky a stálo to za to. Hned bych si to zopakoval.“
„Honil jsi celou dobu holky nebo chlastal vodku?“
„Ne, ne, takhle to vůbec nebylo.“
„A jak teda?“
„Honil jsem celou dobu holky a přitom chlastal pivo.“
„To si vážně myslíš, že těmihle řečmi mě přesvědčíš, abych s tebou šla nahoru do pokoje?“
„Jasně. Copak se ti nelíbím?“
„Nestojíš za nic.“
„Zato ty stojíš za hřích.“
Kasumi se vrátila ke stolu a nalila si další punč. Měla Ivana už plné zuby. Celá tahle zábava jí připadala neskutečně uhozená a Ivan sám byl snad ten nejotravnější člověk, jakého kdy potkala. Ivan přešel ke stolům také.
„Potřebuji si na chvíli odskočit. Počkáš na mě tady?“
„Řekni mi, proč bych měla?“
„Zcela určitě proto, že se těšíš, až se vrátím a spolu vyhledáme trochu větší soukromí.“
„Ty jsi snad blázen. Co mě brání odsud prostě odejít a vykašlat se na tebe, ať už se mnou pojedeš nebo ne?“
„Bezpochyby můj šarm.“
„Víš kolik přemáhání mě stojí, abych ti jednu nevrazila?“
„Je mi jasné, že se kvůli mně snažíš. Jen tak dál.“ Odešel a nechal zdrcenou Kasumi o samotě. Stále si přemítala, co jí říkal Cy. Zůstane s Ivanem, dokud sám bude chtít, ale nic víc nebude. Nic víc. Je jedno, jestli se na tu cestu nakonec vykašle, zvládne to klidně sama. Nakonec snášet jeho kecy celou tu dobu by bylo strašné.

Po chvilce přišel do sálu velký muž. V rychlosti vyhledal Kasumi opírající se o stůl a přišel k ní. Ta se na něj tázavě podívala.
„Jsem z ochranky. Je mi líto, ale podobné slečny jako jste vy, tady trpět nebudeme.“
„Až doteď vám to nevadilo.“
„Až doteď si nikdo nestěžoval.“
„Můžete mi říct, o koho jde? Možná si s ním půjdu o něčem promluvit.“
„Je mi líto. Zkrátka jsou tu tací, kteří nemají rádi, když se kolem potloukají cizí a podivní lidé.“ „Jsem tu s Ivanem Děgtargovem.“
„Vy ho tady někde vidíte?“
„Dobrovolně odsud neodejdu!“
„Takže vás budu muset odvést násilím. Jak chcete.“
Do sálu právě přišel Ivan, opřel se o zeď a sledoval dění u stolů. Usmíval se, když muž chytil Kasumi za šaty, a chtěl ji vyvléct ven, ale jen do doby, než Kasumi popadla jeden s talířů s jídlem a roztříštila ho o mužovu hlavu. Ten se za ní chytil, načež dostat ránu zezadu do krku. Následoval kopanec do genitálií a hned poté se muž zhroutil na zem. To už Ivan běžel k němu.
„Do prdele. Vasili, seš v pořádku?“
„Vypadám na to, kurva? Říkal jsi, že půjde sama a v klidu!“ řval na celý sál Vasil. Svíjel se v bolestech. Ivan pohlédl na Kasumi a podobně jako všichni ostatní sledoval, jak ji při potyčce definitivně spadla vrchní část šatů. Nevadilo jí to, už ne, když ji došlo, o co tu jde. Měla chuť Ivana na místě zabít ale ovládla se. Chvíli nehybně stála s vražedným pohledem na Ivanovi a pak se rozeběhla pryč. Pokračovala nahoru po schodišti až do svého pokoje.

Strhala ze sebe zbytek šatů a snažila se marně uklidnit. Ivan krátce poté vrazil do pokoje, již opět s úsměvem na rtech.
„Vypadni!“ zařvala.
„Ale no tak, nechala jsi mi otevřeno, nebo jsi snad zapomněla zamknout? Ne, to určitě ne, chceš mě a jen se stydíš to dát najevo. Uznej ale, že tam dole by to nebylo ono.“
„Vypadni nebo tě zabiju!“ Ivan, nijak nerozhozen výhružkami, se chvilku rozhlížel po pokoji a pátral po něčem nebezpečném. Nenašel nic.
„Pokud nemáš v kalhotkách schovaný meč, tak asi těžko.“ Ivan se pohodlně opřel o dveře do ložnice a sledoval zarudlou a rozlícenou Kasumi. „Ty se asi ráda předvádíš, co? No ale musím říct, že k tomu máš jisté důvody – přeci jen nejsi zakrslá, vychrtlá chudinka jako ostatní ženské tam od vás. Nemusela jsi ale Vasilovi tak ubližovat. Plánoval založit rodinu, co když to už nepůjde?“
„A co mi je po tom, ty šmejde?!“
„No chápu, že jsem to možná trošičku přehnal, ale bylo to s dobrým úmyslem a to se cení. Hrát si na hrdinu, který ochrání dámu v nouzi, je ideální na získání přízně. Věděla jsi to?“
„Drž už konečně hubu a vysmahni!“
„Zdá se mi, že jsem tě trochu špatně odhadnul, příště už si dám větší pozor.“
„Příště už nebude, a jestli nechceš skončit jako ten blbeček, tak odsud hned vypálíš, ty ubožáku!“
„Neblázni. Copak nemáš srdce? Nahá vražedkyně Yakuzy rudá jak indián vzteky poskakuje ve svém pokoji, až se jí klepou prsa a hrozí dvakrát těžšímu chlápkovi, že ho zmlátí. Hele, nechceš zavolat ještě pár lidí odvedle? Skoro bych jim to taky přál vidět.“ Kasumi mlčela. Tvář měla opravdu vzteky rudou a pěsti zaťaté až ji zbělely klouby. Cítila neskutečnou nenávist. „Jo, hezky se na tebe kouká, ale mohli bychom popojít kousek dál. Zvládneme to tady, rovnou tady na pohovce.“ To už Kasumi nevydržela, napřáhla se pravou rukou a rozběhla se proti Ivanovi. Ten jí levou rukou chytil za zápěstí, zkroutil ho a tvrdě jí přirazil ke stěně. Pokusila se ho zasáhnout do obličeje, ale místo toho jen sledovala, jak jí pevně sevřel obě ruce, pootočil se a přehodil ji přes záda, přímo na stolek, kde stála televize. Ta spadla a stolek se pod její vahou prolomil. Ivan stále dával dobrý pozor, aby jí příliš neublížil, ale na vybavení pokoje nijak nehleděl. Než se stihla zvednout, dostala slušnou ránu pěstí do tváře. Ivan poodstoupil přesvědčen, že je po všem, ale mýlil se. Kasumi sice tekla z úst krev, ale rozhodně se nevzdávala. Vyskočila na nohy a s řevem se vrhla na Ivana. Bez větších obtíží zablokoval pár úderů a využil příležitost - jakmile zvedla nohu, aby ho kopla do žaludku. Zachytil ji oběma rukama, otočil se a švihnul s ní o zeď. Rozhodně ne tak silně, jak by mohl. Koneckonců zabít ji by nebylo nejvhodnější a nějaké opravdu vážné zranění také nebylo na místě. Každopádně jí náraz slušně pohmoždil a narazil nějaká ta žebra. Nevypadala na to, že se ještě zvedne a o něco se pokusí.
„Tak jsem tě přeci jen dobře odhadl, Kasumi.“
Ze země se ozvalo tiché bolestivé zavrčení: „Za tohle tě zabiju.“
„Tomu sama nevěříš, že ne? Sama jsi mě napadla a já tě holýma rukama vyřídil. Určitě víš, co by to znamenalo na mě vytáhnout nějaké meče, nože a podobně, co? Jasně, určitě bych to pak odnesl, ale znamenalo by to, že jsi zbabělá a slabá a to ty nepřipustíš. Kdepak, ty mě nezabiješ. Na férovku nemáš šanci - moc dobře víš, že kdybych chtěl, už jsi mrtvá a můžu ti slíbit, že příště chtít budu. Tak si to užij, dej se trochu dohromady a uvidíme se na letišti. Myslím, že si ten výlet spolu užijeme.“ Ze stolu v rohu si vzal jednu letenku a vypravil se ven. Kasumi se pomalu snažila vstát. Celé tělo jí bolelo a věděla, že opravdu zvítězil. Zničil ji jak fyzicky, tak psychicky. Ne, nedokáže ho nějak pohodlně ze zálohy zabít, ani na něj zaútočit s výhodou držené zbraně. Měl ve všem pravdu – sama ho napadla a prohrála. Její čest a hrdost jí nedovolí ho napadnout znovu a vzít si na to zbraň. Právě se pojistil, aby mu z její strany nehrozilo žádné nebezpečí.