lepidus activ - kapitola 7 - Spousta potíží světa

 

Spousta potíží světa

 

+++++

Cesta Martina vedla lesem směřujíc k dalším větším kopcům, jimž se zde říká Zákopce. Od Martinovy cesty odcházely různé odbočky o nic menší nežli cesta sama, Martin se tak musel nechat vést jen svou intuicí.

Byl celkem odpočatý a šel pomalu; nějaké to jídlo si vzal od Mistra, a tak se o něj pro dnešek nemusel starat; vody si vzal zásobu na více dní a mohl si ji občas doplnit z nějakého potoka.

Cesta se občas různě stáčela a nakonec si Martin po nějakých dvaatřiceti kilometrech začal připadat trochu dost unavený. Nuže usadil se nedaleko cesty, pojedl a rychle usnul.

Spal jako zabitý na měkké zemi, po dobrých devíti hodinách se probudil vyspav se opravdu hodně dobře, ovšem nechtěje nadále ležet tam, kde byl celou noc; přesunul se na vyvýšeninu, na níž seděl již večer.

Když se konečně pořádně probudil a posnídal, jal se pokračovat v cestě pěšinou do neznáma, snad někam směrem k Opratinné. Mapa však byla nepodrobná, cesta v ní nebyla vyznačena, žádné orientační body se nenabízely a Martin neměl žádný kompas, jenž by mu ukázal správný směr; měl jenom intuici.

+++++

K obědu Martin snědl zbytek zásoby jídla nesené s sebou, což přineslo nutnost ulovit nějaké zvíře. Když tedy Martin spatřil zajíce, hned ho napadlo jej získat. Takový lov zajíce utíkajícího lesem však nebyl nijak snadný. Ačkoliv Martinova hůl vždy s jistotou zasáhla vybrané místo, bylo možné v důsledku minout, pokud se cíl nevhodně pohnul; a takový pohyb byl v případě onoho zajíce pravděpodobný.

Martin tak sice střelil po zajíci jakousi ostrou jiskru, což jeho hůl umožňovala, avšak zajíc nezasažen zmizel.

Martin tak bez úspěchu pokračoval lesem. Později ještě uviděl srny, ale tahat srnku, aby si z ní postupně ujídal, to by asi nešlo.

Bylo pozdnější odpoledne, nikoliv však večer, když se Martin rozhodnul usadit se na místě vhodném k přespání; opět se zde nenabízelo žádné místo, kde by se nechalo schovat před deštěm, ale bylo tu celkem bezpečně možné založit ohniště. Zatím však nebylo nic k přípravě na ohni.

 

Martin se tedy musel poohlédnout po běhající potravě. Čím víc se blížil soumrak, tím pravděpodobnější bylo jeho setkání se s nějakým zvířetem, v nejlepším případě opět se zajícem nebo něčím podobným, neboť takové zvířátko by neměl být přílišný problém připravit a také uskladnit zbytek jeho masa na později.

Martin se ani příliš nevzdálil, když uviděl domek. Byl to velký srub ze všech stran těsně obklopený lesem. Zdál se být v dobrém stavu, ale Martin nečekal, že by byl obydlený.

Přišel ke vrátkům a vzal za kliku. Vstoupil tak na veliký dvůr. Zvenku se objekt nezdál tak rozlehlý, nyní však působil monumentálně.

Martina dvůr uchvátil. Zdálo se mu, že se o to musí někdo starat. Všechno se zdálo být celkem upravené, ani tráva nebyla tak vysoká, jako kdyby rostla volně.

Najednou Martin uslyšel výkřik. A nezůstalo u toho jednoho. Martinovi to připadalo, jako by někdo někoho bil, nebo spíš mučil. Zvuk přicházel z hlavní budovy, a tak vzal Martin za kliku vstupních dveří. Dveře zůstaly zavřené. Martin jimi zaloncoval; v tomto světě nebylo zvykem zamykat, zvláště pokud byl někdo uvnitř. Zde se však dotyčný evidentně zamknul; měl k tomu zřejmě důvod.

Martinova kniha znala způsob, jak dveře otevřít, a tak ji vyndal a hledal. Brzy objevil správný návod, ale než se tak stalo, všechno bolestné sténání zněvší z útrob domu ustalo.

Martin namířil svou hůl na dveře pravě „Erosogum.".

Dveře se odemknuvše se pootevřely a Martin je za kliku jemně otevřel dostatečně na to, aby mohl projít. Než stačil dveře zase zavřít, dolehlo k němu další zaúpění. Martina zamrazilo, ale aspoň věděl, kam má jít. Věřil, že se mu nemůže nic stát. Došel k jedněm dveřím v přízemí, leč neodvážil se je otevřít. Přízemí nabízelo možnost podívat se do místnosti zvenku oknem, proto Martin ještě obešel dům, a nahlédl skrze okenní sklo dovnitř.

Při tom pohledu do něj vjela taková hrůza, že se na okamžik nemohl ani pohnout. Nevelká místnost byla jakousi propracovanou mučírnou, v jejím středu stálo něco mezi ložem a stolem. Na onom katovském stole ležel kluk, podobně starý jako Martin, připevněný pomocí provazů připravenými oky ke kamenné desce stolu. Vedle něj stála židle, na niž mohl usedat muž středního věku, jenž asi nacházel zalíbení v mučení jiných lidí. K tomuto účelu měl dnes vedle sebe připravený stolek, jakoby chiruržský - s nástroji pro vypočítavé způsobováni bolesti. Našlo se tam všechno od obyčejných nožů různé velikosti a určení přes biče a jehly až po nádobky zřejmě s žíravínami a jinými bolestivě dráždivými roztoky a nástroje pro jejich aplikaci; kromě všeho toho, co nás napadne, bychom při bližším zkoumání objevili spoustu více či méně originálních nástrojů; bylo zřejmé, že dotyčný měl určitou spotřebu obětí, i když si třeba některé šetřil, aby mu vydržely po více dní.

Na úvahy o vynalézavosti onoho hrozného člověka však Martin neměl ani pomyšlení. Nutně musel tomu klukovi pomoci, i kdyby měl riskovat, že na tom kameni skončí místo něj.

Proto Martin obešel cestu až ke dveřím chlapovy mučírny a otevřel dveře.

Muž se otočil a už měl v ruce hůlku - zřejmě kouzelnickou.

„Vastira mareta!" vyhrkl ukázav hůlkou na Martina.

Martin jen lehce hnul před sebe svou holí a nezasažen vyslal proti tomu muži ohnivou kouli menšího průměru. Zatímco protivník byl zaskočen protiúderem, a navíc mu hořel oděv, Martin k němu kvapně přistoupil a zbil ho svou holí doslova do kuličky. Zároveň zhasil oheň, jenž jeho oponenta zatím stačil náležitě popálit a přispěl k jeho omráření.

Martin neváhaje popadnul jeden z nožů ležících na stole vedle přivázaného ubožáka. Tím stále krvavým nožem přeřezal všech pět provazů tam, kde to bylo nejjednodušší a projelo jím pomyšlení, že neví, co s chlapcem udělat. Tento byl při vědomí, ale jistě nemohl jít. A zůstávat zde nebylo bezpečné, neboť přemožený muž určitě měl nějakou moc a po probuzení by ještě mohl znamenat jisté nebezpečí.

Martin krvácejícího nahého chlapce prostě vzal do náruče a odnesl jej na místo, kde si již dříve chtěl udělat ohniště. To bylo dost daleko od tyranova statku, aby je nebylo lehké najít. Jenže když už byli na místě, rozhodl se Martin přes možné nebezpečí rozdělat oheň, protože teplota již pomalu klesala a on chtěl zajistit zachráněmu vhodné protředí. Nejprve ho tedy položil na podložku, na níž dosud spával, a pak připravil ohniště. Když toto bylo nějak uspokojivě hotovo - konečně Martina oheň poslouchal a on se tak nemusel bát založení lesního požáru -, otevřel knihu poohlédnubo se po uzdravujících kouzlech, která pak na chlapce aplikoval. Následně použil kouzlo pro přeměnu materiálů - nenápadné jednoduché kouzlo použitelné i ostatními vyvolenými -, aby z několika větví, jichž byl kolem velký dostatek, vytvořil vcelku kvalitní oděv; no, u nás bychom jej označili za vcelku kvalitní, ale na svět lepidu activ byl až nadprůměrný. Martin sice nemohl vytvořit všechno, na co si pomyslel, ale zrovna tohle bylo v knize jako přímá proměna, což se velmi hodilo.

+++++

Když Martin zachráněného zajistil, potřeboval tím více sehnat něco k jídlu; nemohl pro to ale chodit příliš daleko, protože by pak nemohl hocha chránit.

Naštěstí jen kousek od tábořiště uviděl dalšího zajíce; ani by té náhodě nevěřil, ale teď neváhal a zaútočil. Trefil zajíce do hlavy a měl tak vyhráno. Mohl jej připravit a opéct nad plamenem, což mu ovšem dalo dost práce, jelikož to nikdy dřív nedělal. Teprve když byl zajíc nabodnutý na rožeň, promluvil na Martina jeho zachráněný přítel:

„To kouzlo, co jsi použil..."

Martin se na něj otočil a zpozorněl.

,,Používal ho i on," dokončil chlapec.

Martin nevěděl, co říct.

,,Jak ses k němu dostal?" zeptal se Martin.

„Chytil mě," odpověděl zachráněný.

„Jak se vlastně jmenuješ?"

,,Iget. Jsem z Gránika."

,,Já jsem Martin Špáta. Ty víš, jak se dostaneme do Gránika?"

,,Chytil mě. Pak mě nesl v pytli. Nevím, jak se dostaneme zpátky do Gránika."

„Jak dlouho jsi u něj byl?"

,,Dlouho."

Ve skutečnosti to bylo Víc než dva měsíce.

Kdyby nepřišel Martin, zbývaly by mu sotva tři měsíce života. Tyrana totiž každá jeho oběť bavila tak čtyři až pět měsíců, pak se vyžil v jejím zabití a zahrabal ji někde na zahradě. No a když bylo vypořádáno, odešel si ulovit někoho dalšího, nejlépe do nedaleké vesnice Gránik.

Děti si muž vybíral z toho prostého důvodu, že si na ně troufnul; ulovit muže nebo ženu pro něj bylo mnohem náročnější, takže to dělal pouze výjimečně. Nejlépe se mu chytaly děti hrající si za vesnicí; soudilo se, že dohoní toho nejpomaleji utíkajícího a právě toho se zmocní; to však nebyla pravda - muž si sice vybíral zpravidla z těch pomalejších, ale kritériem pro něj byla předně jeho aktuální ,,chuť".

 

Iget příliš nemluvil a Martin také ne. Nevěděl skoro nic o onom neznámém hrozném člověku, ale nechtěl se Igeta vyptávat. Iget na tom musel být psychicky hrozně a Martin jen doufal, že se jeho stav časem podstatně zlepší. Nejlépe než přijdou do Gránika.

Po večeři šli spát. Martin sice musel ležet na prosté lesní zemi, ale dalo se to snést.

+++++

φφφφφ

Jáchym cestou ze Stranova přišel na místo, kde se měla oddělovat cesta na Opratinnou od cesty k Městu. Podle mapy zde měla stát ves Notrov. Mezi ladem ležícími poli však byla pouze pustá, travou a plevelem zarostlá, plocha se zjevnými pozůstatky někdejší vsi. Notrov byla jednou ze vsí vypálených během největšího zastrašování lepidem activ.

Jáchym zamířil vlevo na Opratinnou, ale spáleniště v něm zanechalo výraznou stopu. Zároveň s přemýšlením o té hrůze, kterou lepidus activ zaštiťoval ho však trápila myšlenka, zda se čtyři děti, ještě k tomu samostatně, mohou lepidu activ úspěšně postavit.

Jedenasedmdesát kilometrů do Gráníka šel Jáchym pomalým tempem a za tři dny byl již unaven; co v Gránice viděl a jak na něj Gránik působil si však řekneme až níže.

S čím Jáchym neměl - na rozdíl od Martina - problém, byl lov. Ulovil to, co se mu zrovna líbilo s pomocí větru, kterým zvíře přemohl, následně je obvykle podřezal nožem. Jen občas využil přesnosti hodu svým nožem, díky níž mohl nůž používat i jako dálkovou zbraň. S ohněm také nebylo komplikací, protože všichni tři vyvolení kromě Martina si ve Stranově zakoupili zde rozšířené škrtátko, takže když se s ním Jáchym naučil pořádně zacházet a dal při rozdělávání ohně v lesích pozor na jeho bezpečnost, nemusel se bát, že by se na oheň nemohl spolehnout, byť ho na slovo neposlouchal.

φφφφφ

|ξ-ζ-ξ|

I Pavel přišel cestou k Městu do Notrova a nazůstal zaražen o nic méně než Jáchym. Z Notrova pokračoval podle řeky maje před sebou dlouhých sedmdesát kilometrů do vesnice jménem Křížť.

Cestu Pavlovi ulehčoval fakt, že šel podél většího vodního toku. Z něj si mohl opatřovat jídlo ze všech vyvolených nejsnáze, protože voda mu vydala rybu, kdykoliv si vzpomněl; a v řece žila spousta chutných druhů.

|ξ-ζ-ξ|

Kromě řeky obklopoval cestu vysoký les začavší za bývalými notrovskými poli. Říční tok byl přímý - až nečakaně vzhledem k tomu, že se nacházel ve členité krajině vrchoviny; asi to bylo způsobeno velikostí řeky nabyvší od svého pramene kus výše nad Mistrovým domem velké síly.

Na kraji lesa, za koncem notrovských polí, si Pavel našel pěkné místo k odpočinku. V okolí řeky vystupovaly ze země skalky a skály, většinou osamělé, občas v malých komplexcích; jen výjimečně mohl znalý pocestný najít skalní městečko. Popsaný charakter mělo okolí řeky ještě dobrých padesát kilometrů za bývalým Notrovem.

 

Druhý den jdoucího Pavla tímto územím překvapil muž jda proti němu. Již k ránu potkal povoz jedoucí proti, a tak si řekl, že je tady trochu velký provoz; o provoz se však tentokrát tak úplně nejednalo.

Pavel si ani nevšimnul, že neznámý vyšel z lesa, nepřicházel z dálky. Byl to asi třicetiletý muž, kromě toho, že se vyskytoval na cestě daleko od vesnic, působil naprosto všedně.

Když se oba potkali, chytil neznámý Pavla levou rukou za pravé rameno a pravou mu přitlačil k boku nůž dě tiše:

,,Klid a pojď se mnou."

Pavel nic neudělal. Muž se přesunul za něj, jednou rukou ho vedl a druhou - s nožem - stále poukazoval na svou převahu. Šli sotva půl kilometru hlavní cestou, z Pavlova hlediska vpřed; pak odbočili vpravo do lesa a Pavel uviděl čtyři další čekající lumpy.

 

Loupežníci žili v jednom z výše letmo zmíněných skalních měst kousek odtud a u cesty zastavovali každého, kdo procházel a podle jeho majetku si vzali obyčejně nejakou daň; vlastně tu vybírali mýto. Byli vyzbrojeni noži, meči, kušemi, dokonce několika pistolemi, které kdysi ukradli.

 

„Máš prachy?" zeptal se jeden z nich.

„Když mě necháte u vás přespat, dám vám tři sta krunů dneska a zítra dalších tři sta," odpověděl Pavel, do něhož vstoupila odvaha.

„My krademe, nejsme obchodníci," řekl tentýž lotr.

,,Když nebudu chtít, nedostanete ode mě nic," pravil na to Pavel.

Loupežníci byli jiného názoru, ale vidina šesti set krunů pro ně byla velmi příjemná.

„Když nám dáš čtyři sta a zejtra pět, pohostíme tě a dostaneš naše nejlepší lože," řekl Pavlovi loupežník.

,,Dneska tři sta pade a zítra čtyři sta," smlouval Pavel.

Pět set byl jeho denní limit, ale všichni vyvolení si dávali denní výplatu stranou, kdyby ji potřebovali, což jim poradil Mraut. Ne, že by měli chuť syslit a že by se nutně chtěli tahat s kilogramy mincí, ale nikdy nevěděli, kdy třeba budou potřebovat víc než pět stovek.

,,Dobře, souhlasil lump.

Loupežníci Pavlovi zavázali oči a vedli ho ke svému sídlu.

|ξ-ζ-ξ|

Loupežníci přebývali v jeskyních ve skalách nedaleko cesty; areál jejich sídla nebyl nijak veliký, ale ani zde přebývajících mužů nebylo příliš mnoho.

Loupežníci Pavla královsky pohostili - za sedm set padesát krunů také mohli žít všichni po mnoho dní; pro příklad, dobrý oběd v hospodě se pořídil za nějakých čtyřicet, ve městě, kde se chléb pekl v hromadné pekárně a rozvážel do obchodů, stála tato základní potravina o hmotnosti 1200 gramů devět krunů, za pivo se platilo zpravidla tak sedm, v nejchudšich vesnicích i pět krunů.

Stejně jako před časem možná titíž, možná jiní, loupežníci chytili a pustili Mrauta a ještě mu přidali výzbroj, si lapkové s Pavlem porozuměli a on druhý den spokojeně odešel podobně jako přišel, avšak už bez výhružek probodnutím a podobných neomaleností.

|ξ-ζ-ξ|

ωωωω

Zatímco ostatní putovali světem, Gustav ve Stranově obcházel pole přemítaje, jak se tam či onde bude dařit vysetým plodinám. Druhého dne po Pavlově odchodu hned zrána opět vyšel na pole a nechal vyrůst vše, co si vymyslel i nevymyslel.

Obilí a jiné plodiny měly růst rychle, aby tak za měsíc byly ke sklizení. Již druhý den se pole začala znatelně zelenat drobnými vyrůstajícími rostlinkami, ale když Gustav v hospodě líčil, jak bude za měsíc celá vesnice usilovně sklízet, nebylo mu věřeno.

,,Uvidíme za týden, co vyroste," řekl a dopiv pivo odešel.

ωωωω

---