Paranoia v rukou magora

Tato povídka by neměla mít žádný hlubší význam. Prostě jsem si psal, až napsal.

   Walter Baker byl už starý pán. Staral se o farmu, která měla dvě stodoly a patrový obytný dům. Farma ležela kus za malým městečkem v Kalifornii. Žil sám. Žena mu zemřela před šesti lety a dcera utekla se svým přítelem už ve svých sedmnácti letech. Po třech letech se však vrátila za svými rodiči. Dala Walterovi dva krásné vnuky.

  

   Letošní léto bylo výjimečně horké a úroda moc nevynášela. Jediné, co se dalo dělat, bylo jen tak se válet na zápraží a popíjet whisky. Už to bylo dobrý měsíc, co nespadla z nebe ani kapka vody.

   Walter se válel na zápraží a popíjel. Najednou uslyšel zvonit telefon. Zvedl ho a podle hlasu poznal, že je to jeho dcera Marilyn. Jediná slova, která řekl, byla: „Ano? Přijet? Už zítra? Můžete. Cože? To je ten tvůj přítel? No, jak chceš. Ale jestli se mě bude snažit oslovit, tak za sebe neručím. Dobře, ahoj.“

   Marilyin přítel se jmenoval Jackob. Byl to takový ten pouliční grázlík s pestrým trestním rejstříkem. Walter ho nesnášel. Měl také důvod – vzal mu dceru, které udělal ve dvaceti letech dvě děti a slušnější zaměstnání, než prodej drog mladistvým neměl. Baker svá vnoučata sice miloval, položil by za ně klidně i svůj život, ale jakmile vedle nich viděl Jackoba, dělal, že je nezná a choval se k nim, jako by byly cizí. Musel se psychicky připravit na jejich příjezd.

   Walter trpěl nevyléčitelnou psychickou chorobou – velmi silnou paranoiou provázenou halucinacemi. Jeho doktor Hopkins mu však sehnal velmi drahé a silné prášky, které zmírňovaly příznaky. „Hlavně, pane Bakere, nemíchejte tyto prášky s alkoholem! Mohlo by to ještě zhoršit vaše příznaky!“ Walter si ale svou chorobu nepřipouštěl, takže se někdy stalo, že si prášek nevzal a skončil pro své běsnění na záchytce, dokud nepřijel jeho doktor a policistům neřekl, že pan Baker má vážnou chorobu, že není pod vlivem drog.

 

   Přišel třináctý srpen. Byl to ten pátek, kdy měli přijet vnoučata s dcerou. Walter vše připravil. Pokoje, jídlo a pití. Otevřel si láhev pětileté whisky a zhluboka se napil. Zapomněl si však vzít tabletu, takže ji spolkl hned na ten vydatný doušek. Během několika minut se mu však začalo dělat špatně. Nechal to běžet, přišlo mu to totiž běžné.

   Večer se všichni sjeli na Walterovu farmu. Začaly se mu už dělat mžitky před očima. „To už tabletami nebude,“ pomyslel si a roztřásl se. Marilyn vytáhla malou plastovou krabičku a otevřela ji. Děti už v tu chvíli začali odbíhat do pokojíku si hrát. Wlater uviděl v krabičce kousek jablečného koláče, ale jeho halucinace způsobené smícháním tablet a tvrdého alkoholu dělaly své. Místo koláče viděl v krabičce červy prolézající bláto. Rozzuřil se a krabičku vyrazil Marilyn z ruky. Ta stála jako opařená. Jediné, co ji napadlo, bylo uklidnit a posadit ho. Vzala láhev whisky a podávala mu ji. Walter však popadl láhev a vší silou ji rozbil o Marilyinu hlavu. Ta se svalila na zem a z hlavy se jí linul proud krve, která se pomalu rozlévala po podlaze. Jackob vyskočil ze židle a pokusil se zasáhnout, jenomže v tu ránu se zaryla rozbitá láhev do břicha Marilyina přítele. Baker cítil, jak se mu rozlévá teplá čerstvá krev z Jackobova břicha po ruce. Tekla rychle a vzlínala pod rukáv košile, do které se tekutina ihned vsakovala. V tom se Marilyn pohnula. Slabým hlasem jen zasténala „Co to děláš?“ Walter ve vší paranoie vytáhl svou chladnou zbraň, tedy rozbitou láhev od whisky. Kdysi čistě průzračné sklo, bylo nyní temně rudé a kapala z něj krev. Baker přistoupil k Marylin, která nyní vypadala jako obrovská černá nestvůra s tesáky od krve. Samozřejmě to byla jen iluze, ale Walter i přes to zarazil ostrou střepinu do krku své dcery. Ta se jen zadusila vdechovanou krví, která se jí pomalu ronila přímo do plic. Walter si pomalu oddechl a usmál se: „Další bestie je pryč.“

   Děti, které si hlučně hrály v pokojíčku, nic neslyšeli. Hráli si, aniž by věděli, jaké drama se právě odehrálo v jídelně. Nevěděli nic o tom, že jejich dědeček právě vzal život matce a že otci se řinula krev z břicha na podlahu. Walter se díval na jeho díru v břiše. Nepřestával se ďábelsky usmívat. V klidu odešel do kuchyně a ze šuplíku vytáhl ten nejostřejší nůž, který měl. Přikročil ze zadu k Jackobovi a přiložil mu nůž na krk. Pomalými pohyby podobnými krájení masa na steaky prořezával hrdlo otce Waltrovo nic netušících vnoučat. Při tom hrozném činu jen pronesl: „Neměl jsi mi krást dceru, neměl jsi s ní nikdy mluvit.“

  

   Poté, co Walter odtáhl mrtvoly jeho dcery a zetě do sklepa, překryl je plachtou. Vyrazil zpátky a krev na podlaze začal uklízet. Hadrem sál temně rudou louži na podlaze a poté ji ždímal do kbelíku postaveného vedle sebe a v hlavě mu probíhala další ďábelská myšlenka. Myšlenka, jak se zbavit dětí, tedy malých temných rarachů, kteří plivali oheň z rozřezané tlamy, jak je viděl ve své iluzi.

   Zaklepal na dveře dětského pokojíku. Nikdo se neozýval, ale rozsvíceno bylo pořád. Pootevřel tedy dveře a nahlédl dovnitř. Děti ležely na postelích. Usnuly. To byla skvělá příležitost, jak uskutečnit svůj plán. Přešel do své ložnice a sundal dvouhlavňovou loveckou brokovnici. Naládoval ji. Strhnul závěs z okna a obvázal ho okolo hlavně, jelikož holá hlaveň nadělá moc velký rámus.

   Přiložil zbraň k hlavě sedmiletého chlapce. Odjistil pravou hlaveň tichým cvaknutím. Položil ukazovák na spoušť a lehce ji stiskl. Úderník praštil do zápalky a ta zapálila střelný prach uvnitř náboje. Malý výbuch tlumený závěsem odpálil broky, které letěly hlavní vpřed. Opustily hlaveň a začaly se zarývat do hlavy dítěte. Krev se rozprskla po polštáři a Walterovi se lehce ulevilo. Nebyl to však ještě pocit, který si přál. Přistoupil tedy k druhému chlapci a proces zopakoval.

   Hned po druhém výstřelu se mu vše vyjasnilo. Místo rarachů s prostřelenou hlavou tu ležela dvě malá bezmocná tělíčka sedmiletých vnuků, které tak hrozně miloval, bez jediné známky života. Myslel si, že se mu to zdá a začal tedy utíkat. Přeběhl do sklepa a tam spatřil plachtu prosáklou krví. Opatrně a nejistě ji zvedl.

   Zvedl se mu žaludek při tom pohledu. Jeho milá dcera tam ležela s roztrženým hrdlem na těle mladíka s dírou v břiše. Nevěděl, co se děje. Motala se mu hlava, udělalo se mu mdlo a zmateně běhal po domě. Kýbl plný krve stále ležel na zemi, krvavá střepina od lahve byla položená na stole, zaschlá nahnědlá krev mu zabarvila světlou kůži na rukou. Z očí se mu začaly ronit slzy. Pomalu si uvědomoval, co provedl. Rozeběhl se k vysoké dřevěné stodole a vyběhl do druhého patra, kde skladoval balíky sena. Otevřel vrata, kudy dostával balíky kladkou nahoru a podíval se dolů. Betonová plocha se pod ním rozprostírala jako klidná hladina moře v zátoce. Hlavou mu běžela jen tři slova: „Není mi pomoci!“ Jedním krokem vše smazal a svůj život zpečetil. Pád z patnácti metrů na betonovou zem roztříštil lebku na tisíc střepů. Mozek se začal deformovat a laloky začaly praskat. Krev se pomalu rozlévala po betonu.

 

   Pád na zem a obrovská bolest probudila Waltera z hlubokého spánku. Lekl se. Srdce mu pumpovalo jako o závod a hlava mu pulzovala, jako by měla každou chvilkou explodovat. Z očí se mu linuly slzy. Podíval se do své ruky a v ní uviděl láhev whisky a v druhé ruce svíral krabičku léků, přičemž si uvědomil, že udělal osudovou chybu. Rozhodl se jednoznačně!

 

   Tělo Wlatera Bakera se houpalo na trámu krovu dvoupatrové stodoly. Vítr si s ním hrál a rozhoupával ho ze strany na stranu a zvonící telefon nikdo nezvedal. V tu chvíli začalo pršet a úroda zazelenala.

---