Znamení

Vesmírná stanice kroužící po orbitální dráze Země…

Zrovna jsme prolétali pásem asteroidů, když jsem dole pod ovládacím pultem uslyšel takové tichounké škrabání a pokašlávání. Opatrně jsem vyndal nohu ze třmenu, kterým jsem byl uchycen k podlaze modulu a sehnul jsem se, abych se podíval, co to proboha může být. Nebylo tam moc vidět, tak jsem si musel vzít z pultu baterku. Zmítán obavami jsem posvítil do setmělého prostoru u mých nohou a z toho, co jsem tam uviděl, mně doslova polila hrůza. V kuželu světla jsem spatřil odporně vyhlížející postavičku krokodýla. Chvíli jsem na ni nevěřícně zíral. Do háje, co to má znamenat?! Jenže na delší úvahy jsem už neměl čas. Krokodýl se na mě zlomyslně zašklebil, vyskočil na řídící pult a než jsem mohl cokoli udělat, tak stisknul tlačítko “Nouzový návrat”. Vesmírná stanice se náhle otočila kolem své osy a pak se střehlav vrhla směrem k Zemi. Prolétli jsme atmosférou jako blesk a hned vzápětí jsem mohl spatřit hrozivě se přibližující zemský povrch. Vůbec jsme netušil kde jsme, ale podle toho, co jsem znal z map, tak někde v povodí Nilu. Pořád jsme nabírali rychlost a já už začínal rozeznávat bujný porost na břehu řeky. Zavřel jsem oči a očekával náraz…

...mezitím ve stejnou dobu někde v povodí Nilu…

Běžel jsem hustým porostem, který lemoval celý břeh řeky v délce nejmín pěti kilometrů. Obří, lidožravý krokodýl mně byl v patách a mně už opravdu docházely síly. Zřetelně jsem cítil jeho dech na svém zátylku. Asi dvěstě metrů před sebou jsem uviděl provazový žebřík, který vedl k malé chatrči ve stromoví. Upnul jsem se na tenhle jediný cíl a trochu zrychlil. Těsně před žebříkem jsem sám sebe vybičoval k maximálnímu úsilí, odrazil se a skočil. Rukama jsem se zachytil provazů a pokusil se co nejrychleji vyšplhat nahoru. Pohlédl jsem dolů a viděl, jak rozzuřený krokodýl nenávistně švihá ocasem. Šplhal jsem dál. Z posledních sil jsem se vplazil do chatrče a… a pak mě doslova ochromila hrůza. Poznal jsem, že jednu příšeru jen vystřídala druhá. Na podlaze, přesně uprostřed chatrče, jsem jasně viděl malou a odporně vyhlížející postavičku kosmonauta. Civěl jsem na ni jako omámený a jediné, co mě napadlo, bylo okamžitě vzít roha. Bez ohledu na krokodýla číhajícího dole. Jenže kosmonautík mě chytnul za zápěstí a pevně držel. A právě v ten okamžik jsem uslyšel šílený hukot nad korunami stromů. A pak už nebylo nic. Jen obrovský záblesk, následovaný ohlušujícím výbuchem...

...a o několik hodin později, někde v Praze.

Zrovna jsem se chystal uvařit kávu a dojíst poslední koláček, který mně zbyl od snídaně, když jsem s hrůzou zjistil šokující skutečnost. Ani jedna z tužek, které mám seřazeny v kelímku podle stupně tvrdosti, není ostrouhaná! A kdyby jen to. Někdo je zpřeházel! Ta zelená s gumou (tvrdost HB) měla být původně vedle té krásné, bílé a bez gumy (tvrdost F). Jenže není! Na jejím místě je teď ta tečkovaná (tvrdost B), kterou jsem navíc nikdy neměl rád. Úplně jsem ztratil chuť nejen na kávu, ale vlastně i žít. Ale to nejhorší mě teprve čekalo. V kuchyňce došel hnědý cukr! Jasně, ten normální hnědý tam byl, ale ne ten můj oblíbený ORGANIC Extra tmavý. Tohle už jsem prostě nedokázal zvládnout. Vrátil jsem se do kanceláře, otevřel okno a... nadechl se čerstvého vzduchu. Trochu jsem se uklidnil. Zavřel jsem okno a vrátil se zpátky k počítači. Kliknul jsem na zpravodajský server a se zájmem začal číst zprávu, jejíž titulek zněl: “OBROVSKÝ VÝBUCH ZCELA ZNIČIL ROZSÁHLOU ČÁST JIŽNÍHO TOKU NILU! NA MÍSTĚ NALEZENY MRTVOLY ASTRONAUTA A LOVCE KROKODÝLŮ. POLICIE ODMÍTÁ PROZRADIT K TÉTO ZÁHADĚ DALŠÍ POROBNOSTI.”

Uf! To se dneska dějí věci. A já se tady nervuju kvůli tužkám. Najednou jsem měl pocit, že jsem všechno pochopil.

Zavřel jsem internetovou stránku, srovnal tužky v kelímku, oblékl si kabát, vzal peněženku a šel do Alberta koupit ořezávátko a jedno balení Extra tmavého cukru ORGANIC.