lepidus activ - kapitola 8 - Ku pomoci

 

Ku pomoci

 

+++++

Druhý den vykazoval Iget známky úplného zdraví; probudil se dobře hodinu po Martinovi, pak se nasnídal nějakého zaječího masa od večeře, neboť nic jiného k jídlu neměli.

Potom vyrazili dál pěšinou; hovořili spíše o Martinovi - Martin se zatím na nic neptal. Trvalo sotva půl hodiny, než chlapci na rozcestí uzřeli u stromu směrovku ,,Gránik". Ta znamenala, že jsou na správné cestě a Martina takové ujištění potešilo.

,,Za chvíli tam musíme být," řekl vesele.

Iget se zamyslel. Do Gránika zbývalo deset kilometrů, ale je fakt, že vzhledem k ostatním vzdálenostem ve světě lepidu activ to nebylo tak moc.

Tím zamyšlením se řeč zastavila a Iget později začal vyprávět svůj příběh. V zásadě jsme jej již popsali, ale možná konkrétněji ho zrekapitulujme.

 

Iget pocházel z Gránika; v té obci kolovala pověst, že v okolních lesích žije čaroděj, který chytá lidi pohybující se lesem a nikdo z jeho rukou neunikne; říkalo se také, že umí jen jedno kouzlo - umožňující mu držet své oběti při životě a vědomí a opakovaně je mučit skoro k smrti. Kolovala o něm spousta zvěstí větší či menší pravdivostní hodnoty, ale tyto dvě byly pravdivé; a že to ,,strašidlo" opravdu existuje, se vědělo stoprocentně. Do lesa za Gránikem se každý bál, do Sporé odtud málokdo chodil, ale když, rád si zašel desítky kilometrů, než by využil starou zkratku lesem. Říkalo se, že ten muž občas vyjde z lesa a když uvidí děti hrajicí si na louce či poli za vesnicí nebo jinde v okolí, chytí jedno, respektive chytí to nejpomaleji utíkající, ale my už víme, že to není pravda, strčí je do pytle a odnese do lesa, kde s ním ve své chatrči naloží výše popsaným způsobem. Nikdo nevěděl, kde ta ,,chatrč" je; jistěže se našli rodiče, kteří se pokusili svého syna, občas dceru, najít, avšak obyčejně se vrátili s nepořízenou; prý se snad i stalo, že se nevrátili vůbec, a tak většina otců své děti hledat nešla; snad nikdy se nestalo, že by někdo z vesničanů šel pomoci s vysvobozováním cizího dítěte.

Konečně, co se povídá, to se povídá, ale my můžeme s jistotou konstatovat, že se skutečně stalo, že pobuda se zmocnil něčího syna a daný muž - otec uneseného - šel své dítě hledat; na neštěstí pro něj tento konkrétní tatínek vskutku narazil na obydlí čarodějovo a nedbaje strachu, ale úzkostlivé obavy o své dítě jal se vstoupit do domu, kde se octl ve stejné situaci jako později Martin Špáta. Slyše křik dovtípil se, čím je způsoben a ani nevím jak, rozbil dveře vstoupibo do objektu. Způsobená rána upoutala čaroděje a tento opustiv přikurtovaného chudáka jal se jít zjistit, co onen zvuk způsobilo, pročež narazil na chlapcova otce.

Ha, chlap. - řekl si. Muž byl ozbrojen jenom nožem, nic lepšího ve spěchu nesehnal. Čaroděj se s ním nechtěl prát, raději použil kouzlo, snad to, které později zkoušel na Martina, a nebohý otec padl omráčen k zemi. Nedalo příliš práce, aby se stal čarodějovou hračkou nejen po svém synovi, ale též zároveň s ním.

To, že násilník umí víceméně jedno kouzlo, byla pravda; ne úplná, ale muž vskutku jiná kouzla aplikoval málokdy a ani jich příliš neuměl. Toto však neznamená, že by nebyl nebezpečný - laik bez znalosti jakékoliv magie se mu nemohl rovnat.

Jak žil, když mu nestačila magie a přitom se musel stranit společnosti, nikdo neřešil; kde bral finance není jisté, možná si taky někdy pokradl, ale my vězme, že jeho zajištění bylo výborné; když chtěl, vyšel jakoby normální a došel si do vsi či města cokoliv zakoupit, aniž by jej kdo spojoval s oním obávaným zlotřilcem. Jsme-li u toho, peníze si klidně vůbec nemusel krást, mít nastřádané, pěstovat, či co. Nebylo totiž výjimkou, když lepidus activ podobná individua podporoval - s největší pravděpodobností se tak i zde jednalo o odpornou formu státního zaměstnanství.

 

Za dvě hodinky dorazili chlapci do vesnice Gránik. Byla to ves nevelká, nějakých třicet kilometrů od kraje Města. Na návsi stál ve středu této kostel s vysokou štíhlou věží vypadající staře - více než kostel ve Sporé, velikostí podobný - při uvážení malé kapličky ve Stranově je zřejmo, že ves Gránik aspoň původně nebyla z nejchudších.

Martin a Iget zamířili do hospody, aby zahnali hlad a popili něco jiného než vodu z potoka. Pivo stálo sedm krunů, což opět poukazovalo na fakt, že Gránik byl v porovnání se Stranovem o dost bohatší; či lépe řečeno, méně chudý. Aby hospodský mohl být ze svého povolání živ, musel přeci jen trochu slevovat - každé další pivo již stálo pouhých šest krunů.

V restauraci vařila hospodského žena a mnozí lidé z vesnice rádi přišli na oběd i večeři; zpravidla si to mohli dovolit zvláště proto, že hospoda fungovala na základě spolupráce s vesničany, kdy oni poskytovali mnohé suroviny dostávajíce jídlo se značnou slevou. V hospodě se konaly schůze víc než na radnici a býti dneska nouze o místo, jistě by prostory radnice našly nějaké to nevhodné využití. Konečně, hospodská byla neformálním středem celé vesnice a vládla všem mužům v zastupitelstvu ze svého postu manželky hostinského, celovesnické kuchařky a dobré duše celou obec sjednocující, ke všemu obdařené vekou inteligencí.

Jelikož oběd byl hotový, vždyť také nezbývalo mnoho času do poledne, oba si jej ihned popřáli, zaplatiboše cenu projinak neobvykle vysokou, ale zde vpravdě odpovídající kvalitě. Hospoda se začala plnit, avšak Martin a Iget hovořili celkem tiše - spíše tak hlasitě, že v hospodském šumu jejich hlasům nebylo možno rozumět ani od sousedního stolu - a nerozebírali nic, co by mělo koho zaujmout.

Teprve když dojedli, šel Martin k výčepu a u něj se setkal s hostinskou, jež během největšího návalu pomáhala obsluhovat roznášejíc velkou část jídla.

„Chtěl bych zaplatit," řekl Martin.

Hostinská zrovna nesla dva talíře hostům, a tak jen prohodila: ,,Chvilku."

Za okamžik vrátivši se pravila:

„Stačilo na mě mávnout. Sto osmnáct."

V měšci vyvolených byly pětikrunové mince, o tom jsme se ještě nezmínili. Martin tak dal hostinské sto dvacet pět řka:

,,Takhle je to sto dvacet pět. Potřebuju s váma mluvit o Igetovi."

Nebylo zvykem dávat spropitné, na to obyčejní lidé neměli, natož pak sedm krunů. Hospodskou proto zaujalo, jaktože tak mladí kluci mají tolik peněz na rozhazování. Kolem šel zrovna hospodský a žena mu řekla:

,,Vem to tu na chvíli za mě!"

Nebylo času, aby se na něco ptal, a také čekal, že manželka má k přestávce vážný důvod, takže nebyl problém vzdálit se do tišší části domu, zatímco Iget zůstal sedět v lokále.

 

,,Kdo vlastně jste?" zeptala se hostinská, když přišli do obytné části budovy.

„Já jsem Martin," odpověděl Martin, ,,ale Iget je tady z Gránika."

„Jeden Iget tu žil. Ve věku tvého přítele. Před pár měsíci ho unesl Rotens. Jeho rodiče se odstěhovali do Města a lidi raději zapomněli."

Vyprávějíc o tom se hospodská zasmušila, ani nepřipouštěla, že by mohla skutečně vidět Igeta.

,,Je zpátky," řekl Martin.

„Nevěřím tomu, že je to možné. Když někoho unesl Rotens, ať už to byl kdokoliv, nikdy se nevrátil."

,,Iget by se taky nevrátil, kdybych ho nezachránil," pravil Martin a pohlédl na svou hůl.

,,Čekali jste, že se vrátí ke své rodině, že?"

„No."

,,Oni to tady nemohli snést. Nikdo se nikdy nevrátil a vědělo se, že Igeta unesl opravdu Rotens. Rozhodli se i s dětmi odejít do Města."

Martina takováto informace zklamala; tiše se zamyslel.

,,Povíte nám něco o Rotensovi?" napadlo hostinskou. ,,Kdo to je a co na něj platí?"

„Bojím se, že na něj platí skoro jenom magie. Žije v domě v lese, ale sám jsem ho přemohl jenom díky své holí. A Iget asi nebude chtít o tom mluvit."

,,Nebudu se vyptávat, chápu Igeta. Kdybyste tady chtěli zadarmo přespat, tak samozřejmě."

,,Myslím, že budeme pokračovat do Opratinné. Potřebujeme se tam dostat... Vrátíme se?"

Hospodská souhlasila. Oba sešli dolů a hostinská se vrátila k práci.

,,Vaši se odstěhovali," řekl Martin Igetoví sed si ke stolu. ,,Možná bychom měli pokračovat do Opratinné. Do Města se časem dostanem a sám bys neměl chodit, je to nebezpečný."

,,Dobře," řekl Iget; jak jinak také mohl slovně reagovat.

,,Paní hostinská říkala, že by lidi určitě chtěli něco vědět o tom Rotensovi - tak mu říkala hostinská; ale já jsem řekl, že bude lepší, když půjdeme. Záleží na tobě."

,,Rotens. Už mu neříkám nijak. Kdyžs jí to takhle řek, tak u toho zůstanem."

Tak se dali na odchod. Ještě než opustili budovu, zastavili se oba s hostinskou.

,,Nevíte, prosím vás, jestli bychom tu někde nesehnali meč pro Igeta?"

„Ne, tady to nikdo nedělá. To jedině v Opratinné."

„Tak my půjdeme dál. Děkujeme vám za skvělý oběd."

,,Já děkuju, že jste využili našich služeb. Hodně štěstí, ať se dostanete kamkoliv. Jsem ráda, že ses vrátil, lgete."

,,I já jsem rád. Už jsem tu vůbec nemusel být, kdyby nepřišel Martin," řekl Iget.

,,Snad se ještě někdy uvidíme. V lepších časech," děl Martin.

,,Věřím, že jo. Ještě včera bych tomu nevěřila," zakončila hostinská.

,,Nashledanou," uzavřel Martin.

Během okamžiku byli venku a ubírali se severním směrem.

+++++

Stmívalo se nějaký čas po sedmé večerní, Opratinná byla od Gránika dobrých šestadvacet kilometrů přímou cestou a v době jejich odchodu z Gránika se již blížila jedna hodina. Martin a Iget přešli rocestí a pokračovali stále vpřed.

Velmi dobře si spolu rozuměli; Iget Martinovi bezmezně důvěřoval a i Martin měl stále větší důvěru v Igeta, oba se tak pomalu stávali přáteli.

Ušli kolem pátnácti kilometrů, když se Martin začínal cítit poměmě unavený - ne že by sám nedošel do cíle, ale pomyslel si, že Iget by na tom mohl být hůř, pročež zastaviv se otázal se jej:

„Neměli bychom přeci jen dojít do Opratinné až zítra?"

Jelikož dosud šli oba vedle sebe, došlo nyní k situaci, kdy Martin stál kousek za Igetem a Igeta napadla příhodná reakce:

„Ty už nemůžeš?"

Ne, že by Martin nemohl, ale unavený byl jistě víc než Iget. Byl na cestě již několik dní a dnes měl v nohách pořádně dlouhou štreku, naproti tomu Iget sice dneska ušel to, co Martin, ale revitalizační kouzlo s následnou regenerací spánkem znamenalo výsledný efekt skoro nulové únavy; paradoxně byl tedy Iget fyzicky ve větší pohodě než Martin.

,,Jsem se ptal kvůli tobě," řekl Martin pokračovabo v cestě.

Tak se znovu rozešli.

 

Netrvalo již příliš dlouho, než vstoupili na někdejší pole, předvěst blížící se vsi. Pomalu se začínalo stmívat a když uviděli vesnici, podle tvaru rozeznali kostel v jejím středu. Nebyla zřejmá jeho bílá barva, ale bylo jasné, kde se nachází střed obce a že to bývala vesnice velkého významu.

Opratinná byla znatelně větší než Sporá a jejím středem ohromné náměstí. Uprostřed něj stál kostel, jaký by i u nás každý laik označil za neobvyklý. Náves vykazovala jisté známky zpustlosti a ani na kostele by se nedala ukazovat správná údržba; prostor, kde se dříve jistě konaly velké trhy, také vykazoval známky zanedbanosti a nepoužívanosti.

Opratinná bývala významnější než dnešní město; těžila ze své polohy - vždyť sem přicházela a přichází dálková cesta. Vesnice, která se stala městem a jejíž jméno se stalo označením pro město vůbec, byla také velkým střediskem nabývajícím i přirozeně na významu, takže později při hledání vsi transformované pak na velké město zvolil lepidus activ Město. To pro Opratinnou bylo spíš výhodou - kdo chtěl, odešel do Města a kdo nechtěl, zůstal zde.

Místní hostinec byl i přes lepidus activ plný pravidelných hostí. Chlapci přiševše do něj objednali si něco k jídlu a usedli k volnému stolu v rohu. Byli cizí, ale štamgasti si jich skoro nevší?nali. Nasytivše se zeptali se hostinského na pokoj k noclehu.

To nebylo zvykem. Ves byla plná prázdných domů a když už někdo procházel potřebuje přespat, využil kterýkoliv z nich a nikdo to nezjistil; a kdyby zjistil, stejně by to považoval za normální.

Hostinský se podivil tiše, řekl si o peníze předem a zavedl chlapce do horního patra. Tam měli jeden pokoj ještě zachovaný pro podobné případy; nebyl nijak úchvatný, ale mohl být i horší a kdo ví, co by našli v nějakém opuštěném domě.

Ulehli spokojeni s dnešním dnem. Martina těšilo, že dokázal Igetovi pomoct, a navíc jej Iget svou čerstvostí vlastně trochu popohnal. Už ho jenom napadla otázka, co jim řekne ten Aldor, syn jediného, kdo o lepidu activ snad musel něco vědět. Usnul však rychleji, než mohl tuto myšlenku rozvést.

Iget také usnul rychle. Postel byla nesrovnatelna s tím, na čem spával, když ho věznil ten tyran. Byla to druhá noc po dlouhé době, kdy ho nic nebolelo.

Oba tak spokojeně snili, Iget cítě se bezpečně pod ochranou Martina a Martin věře své svěřené moci a kladným silám, které je oba vedly.

+++++

φφφφφ

Když Jáchym přišel do Gránika, nenapadlo ho nic lepšího, než po dnech o čisté pramenité vodě využít své zdejší volnosti a zapít dnešní namáhavý den pivem. K tomu se logicky hodil hostinec, a tak se Jáchym ani moc nerozhlížel a vstoupil do hospody, kterou včera po poledni opustil Martin s Igetem.

Nevěda o tomto faktu, poručil si Jáchym vydatnou večeři, podobně jako spousta dalších hostí. Zaplatil - jako každý pocestný - vyšší cenu a hned se zeptal i na nocleh. Hostinská sama jej ráda uvedla do obytné části domu a nemohla si ho nespojit s Martinem. Zatím se ale vrátila do lokálu, aby zde ještě hodinku a půl pracovala, zatímco Jáchym odpočíval.

 

Po uplynutí času, kdy hospodská plnila své pracovní povinnosti, ozvalo se na dveřích pokoje, v němž se Jáchym zatím zabydlel, zaklepání. Jáchym na něj zareagoval unaveným pokynem:

,,Dále."

Vstoupila hostinská díc: ,,Neruším?"

Zavřevši dveře blížila se k Jáchmovi posadivšímu se na posteli a usedla na jinou postel v místnosti; byli ve skromném ubytovacím pokoji pro šest lidí, přirozeně v dnešních dobách zpravidla prázdném. Během popsané činosti pokračovala:

,,Včera tu byl podobný kluk jako ty. Vlastně byli dva, ale toho jednoho jsem znala."

,,A opíral se o hůl, od který se nevzdálil ani na metr," přerušil ji Jáchym.

,,Opravdu. Takže ho znáš?"

,,To byl Martin. Mluvila jste s ním?"

,,Ptal se na rodiče Igeta, toho chlapce, co ho doprovázel. Po obědě odešli do Opratinné."

,,Tak to už tam ani nemusím chodit. Zalomím to tady na město a tam se sejdeme."

,,Nesázela bych na to, že se ve městě s někým sejdeš."

„Jeden člověk nám dal návod, jak se najít zrovna ve městě. Ale kde Martin přišel k tomu Igetovi?"

,,Moc jsme spolu nemluvili. Igeta před časem unesl Rotens, záhadný obyvatel lesa na Zákopcích."

,,Myslíte, že Martin Igeta zachránil?" začal se Jáchym o Igeta zajímat.

„Jsem si tím jistá. Proč tu vlastně oba jste?"

,,Přesněji řečeno jsme tu čtyři," řekl Jáchym, ale náhle ho napadlo, že by hostinské možná neměl tak věřit.

To taky neměl. Nic mu nedávalo důvod k přesvědčení, že mluvit s hostinskou je bezpečné, ale ona si ho získala. Stejně jako Martin pro svou povahu vypovídal všechno každému, kdo si o to řekl, pokud by ho zrovna z nějakého důvodu nepovažoval za nedůvěryhodného, Jáchym v důsledku vycházel ze srovnání obou podobně; nebyl sice tak výřečný, ale ve svém psyhickém stavu se chtěl někomu svěřit.

Prohovořil s hostinskou celý večer, ale lépe se necítil; věděl, že pokud by měla vazbu na lepidus activ, vědělo by se již zítra jistě, kdo jsou vyvolení, kudy se pohybují, kolik jich je, odkud přišli a podobně; zatím se dalo věřit, že lepidus activ neví o jejich přítomnosti, byť se nijak zvlášť neskrývali.

φφφφφ

V noci Jáchyma trápil zlý sen. Když se probudil, byl podezřívavý ke všem a všemu a ihned po snídani a rozloučení se s hostinskou se vydal na cestu k Městu. Opratinnou si rozmyslel, ale nevěděl, jestli je Město lepší volbou. Ani si pokračování své cesty pořádně nerozmyslel a konečně - ještě hodinka ho cesty dělila od rozcestí, kde se rozdělovaly směry na Město a Opratinnou.

φφφφφ

|ξ-ζ-ξ|

Další den Pavlovy cesty podél řeky uplynul klidně, dne následujícího zbývalo mu pouze třináct kilometrů do vesnice Křížť stojící na velké křižovatce cest.

V Křížtí bylo neobvykle živo, konaly se tu i nějaké obchody; bylo zřejmé, že vesnice žije z přeshraničního obchodu, ale ozbrojenci, jež mohl Pavel potkávat v ulicích, svědčili o kontrole lepidu activ nad tímto místem. Ačkoliv byla Křížť velikostí běžná vesnice, charakterem života se v některých ohledech podobala městu.

Centrem vsi protékala řeka, s jakou se v tomto světě vyvolení ještě nesetkali; ta podél níž šel Pavel od Stranova byla při svém konci celkem široká, ale řeka Stráva, tedy tato velká, byla již zde asi o polovinu větší než Labe opouštějíc Českou republiku.

 

Pavel však dnes za sebou neměl příliš velký kus cesty, a tak si jenom v restaurantu dal něco k obědu a aniž si ho kdo více povšíml, pokračoval směrem k Městu.

Krajina této části světa byla kopcovitá, a ani takový velký tok, podél jakého vedla cesta z Křížtě k Městu, nebyl lemován rovinou, ale vnořen do hlubokého a širokého údolí. Cestou podél Strávy se Pavel ještě jednou uložil ke spaní; voda i v této řece byla dobrá a žily tu velké a chutné ryby, z nichž si mohl Pavel vybírat a jelikož z dlouhého dne mu vždy zbývalo dost volného času, měl možnost dělat se i se složitou přípravou, aby se mu nakonec podařilo zjistit, jak takovou rybu upravit na dobrý pokrm.

|ξ-ζ-ξ|

Od místa posledního odpočinutí zbývalo Pavlovi ke kraji Města kolem deseti kilometrů; ještě dopoledne tak přišel k jeho vstupní bráně. Slovo brána je třeba vzít volně, protože v jednom místě zde prostě začala zástavba vykazující znaky jisté pravidelnosti. Zatímco na levém břehu řeky stály obytné domy, napravo se kouřilo z komína rozlehlé továrny, k níž byla strouhou přivedena voda z řeky. Po hlavní ulici se procházely četné hlídky městských strážníků, a tak se tam nevyskytovali žebráci, bezdomovci a jiní, kdo by obtěžovali zejména obchodní cestující.

Netrvalo dlouho a Pavel se dostal po hlavní třídě od jihu až k centru. Zde už jsme mohli na hlídky narazit na rozlehlých tržištích, úzké uličky však patřily všemu, co na ně přišlo a cítilo se tam doma, velké ulice se pak procházely pozorně a kvapně. K četnějším krádežím tu nedocházelo, ale zato byly širší ulice lemovány žebráky.

Pavel procházeje městem sledoval lidi kolem. Všude byl vidět nedostatek a smutek. Každý, koho na ulici potkal, působil bezmocně a jako by volal po pomoci. Pokud tomu tak zrovna nebylo, pokud třeba uviděl nějakého přirozeně veselejšího člověka, stejně z něj cítil totéž, co z ostatních; i když tomu dojmu možná přidával.

Po nějakém čase procházení pochmumými městskými ulicemi se Pavel dostal na náměstí, označované místními lidmi jako Prázdné, oficiálně pak náměstí Práce. Prázdné náměstí, to byl příhodný název, protože na náměstí skutečně nic nebylo. Jednalo se o okrouhlý plac uprostřed s trávníkem, kolem vnitřního středu pak s dlážděnou plochou a jeho úplným středem byla jakási skulptura - něco mezi obeliskem a sochou to bylo a z jejího středu vystupoval nápis PRACÍ K LEPŠÍ BUDOUCNOSTI. Okolo zelené plochy byla na náměstí plocha dlážděná, kudy lidé zpravidla jen procházeli; když se však měla konat nějaká státní sláva či něco, stáli kolem trávníku a k šutru uprostřed vždy přišel mluvit někdo významný. I normálně, zvláště normálně, chraniž Bůh každého, kdo by vstoupil na travní plochu či snad dokonce chtěl ,,soše" způsobit nějakou újmu; ve dne i v noci bylo náměstí střeženo ozbrojenci a lidé do středu nechodili, nejen proto, že tam nebylo nic k vidění, ale hlavně proto, že k ostraze se pro jistotu nijak nechtěli přibližovat.

|ξ-ζ-ξ|

ωωωω

Stranovské obilí rostlo a sílilo, za tři dny po výsevu už Gustavovi obyvatelé vsi věřili, že nebude trvat ani měsíc a budou sklízet úrodu. Gustav byl spokojen a stal se ve Stranově oblíbeným. Líbilo se mu tam a neměl nejmenší chuť obec opuštět.

ωωωω

---