Bláznův svět

 Podzimní podvečer. Tma. Lampy se začaly pomalu rozsvěcet a stromy v parku vrhaly zlověstné stíny připomínající nestvůry z povídaček, kterými se strašily malé děti před spaním. Vál slabý, ale o to více studený vítr. Na úzkých kamenitých cestičkách lemovaných zamechovatěnými květináči se začala objevovat různá individua. Od narkomanů přes dealery, až po lehké děvy, které prodávaly své tělo za směšnou almužnu.

    Tehdy a tam se to stalo. Jack Dreamer se byl projít do parku, nadýchat se podzimního vzduchu, než si vezme další dvě pilulky na zahnání bolesti hlavy, které zapije levnou vodkou. Když v tom zaslechl nářek mladé dívky. Slyšel jen nesrozumitelná slova, která nedávala smysl, jakoby mluvila jinou řečí. Rozběhl se tedy tím směrem. Cestou vrazil do narkomana, který ho svalil na bezdomovce žebrajícího vedle odpadkového koše. Když se vztyčil zpět na nohy, zvuk ho vedl k opuštěnému šípkovému keři. Proběhl jím.

    Když proběhl keřem, z obličeje se mu linuly potůčky krve. Bolest však necítil. Dokonce ani roztrženého hřbetu ruky, který si odřel při pádu na bezdomovce, si nevšímal. Došel na místo, odkud se ozýval hlas oné dívky. Naskytl se mu pohled, který znal jen z nočních můr. Zůstal stát. Hrůzou neřekl ani slovo. Hrdlo se mu sevřelo a na pokožce mu začaly vstávat chlupy. Cítil, jak se mu košile začíná promokávat potem.

   Před ním klečela dívka s černými vlasy, v černých otrhaných hadrech, které nezakrývaly ruce a odhalovaly dekolt. Dívka měla sklopenou hlavu do klína a v ruce držela nůž. Ostrá čepel si razila cestičku masem stehna a zanechávala za sebou krvavou řeku, která se rozlévala do stran. Dívka si stále něco mumlala řečí, které nebylo rozumět a bolesti, kterou musela pociťovat, si nevšímala.

   Jack se nemohl pohnout, nemohl otočit hlavou ani uhnout pohledem. Polkl. Celý svět se zastavil. Najednou nic neslyšel ani nic neviděl. Bylo mu teplo, příjemné teplo. Vnímal pouze svůj tlukot srdce. Na nic nemyslel. Zdálo se to tak být věčné. Najednou uslyšel, jak dívka vyslovila zřetelně jeho jméno. Jakoby ho slyšel uvnitř své hlavy. Volala ho a říkala: „Jacku, Jacku, probuď se!“

   Dívka zvedla hlavu. Skrz mastné, slepené a zničené vlasy zíraly na Jacka dvě obří žluté oči. Jakoby na něj zíral sám ďábel. Oči podlité krví a slzami ani nemrkly. Jen tak zíraly na Jacka, jakoby mu chtěli něco říct: „Už ti není pomoci. Pán Bůh ti žehnej!“ Zvedla se a rány na nohou i rukou se pomalu rozevřely. Usmála se a v ústech se zablýskly obrovské ostré zuby. Mezi nimi bylo vidět staré shnilé maso, které viselo a klimbalo se z jedné strany na druhou. Najednou zvedla svou ruku. Šedá zrohovatělá a rozřezaná kůže se napnula, až se začala pomalinku trhat. Sáhla po Jackovi a ten v tu ránu omdlel.

   Tak silné krákání vran by probudilo i mrtvého. Poletovaly sem a tam a hledali mršinu, na kterou by se slétli a oklovali její shnilé maso až na kost. Mršinu, jejíž oko by vysáli. Krkavčí vševidoucí oko zahlédlo Jacka ležícího na zemi. Zakrákání vedoucího krkavce svolalo ostatní k hostině. Slétli se k němu, ale to už byl Dreamer na nohou a mával rukama, aby slétávající se mrchožrouty odehnal.

   Když konečně přišel k sobě, rozhlédl se. Stál na velmi povědomém místě. Něco mezi parkem a hřbitovem. Připadalo mu to jako ten park z onoho večera, ale jindy a jinde. Nebe bylo černé a mraky se kupily na jedno místo. Vypadaly jako mokrá vata namočená v popelové vodě. Stromy byly spálené na uhel a místo trávy tu byla prašná zem. Domy nikde nebyly, avšak na obzoru byl zřetelně viditelný kostel. Na nebi létaly pouze vrány. Lampy byly zrezlé a zohýbané. Místo květináčů tu naznačovaly stezku pomníky z černého mramoru a na všech bylo jen jedno jméno – Jack Dreamer. Jack strnul hrůzou při pohledu na náhrobek a problesklo mu hlavou, že je to vše určitě jen hloupý sen.

   Za zády uslyšel těžké, pomalé kroky. Po zádech mu přeběhl mráz a pomaličku se otočil. Srdce mu pumpovalo do hlavy tolik krve, až měl pocit, že každou chviličkou exploduje a krev se rozlétne po celém okolí. Proti němu stál muž. Nebo lépe, mnich. Měl na sobě dlouhý černý hábit ovázaný ostnatým drátem kolem pasu. Oči mu rudě zářily a ruce měl semknuté v rukávech, právě jako mnich. Od pravé tváře se mu přes oko až na temeno táhla ošklivá krvavá rána. Za jeho zády se krčila malinká holčička. Vypadala úplně stejně jako ta dívka z parku, jenomže tahle neměla krvavé šrámy a otrhané šaty. Měla krásně vyžehlené a čisté oblečení. V ruce držela medvídka s utrženou nožičkou. Kapala z něj krev.

   Mnich vypadal sice hrozivě, ale vyzařovala z něj pozitivní energie, jakoby chtěl snad Jackovi něco říct. Pohnul ústy a vyslovil pár slov ale Dreamer mu nerozuměl. Mnichův obličej však vypadal utrápeně.

   Jack se samou hrůzou rozeběhl směrem ke kostelu, který se tyčil na obzoru. Čím rychleji však běžel, tím rychleji se kostel vzdaloval. Mnich ho chytil za rameno a oči se mu rozzářily. Jack znova omdlel.

   Jack Dreamer se probudil na koženkové posteli. Byl připoután tlustými koženými pásy a v žíle měl napíchnutou trubičku. V pokoji, v kterém byl, se cítil příjemně. Znal to tu. Bílé stěny působily na mysl uklidňujícím dojmem a kříž s Kristem dodával podvědomě odvahu a víru. U dveří uviděl stát muže v bílém plášti. Byl podobný tomu mnichovi. Od tváře se mu táhla přes oko dlouhá jizva, která mu zůstala z války. Za zády se krčila malá holčička, která v rukou svírala plyšového medvídka a zděšeně se na něj dívala. Byla to Dreamerova dcera. Jack ji však viděl znova, jako to noční monstrum z parku. Vyjekl hrůzou. Už mu nebylo pomoci. Nepoznal ani vlastní dceru. Už žil jen v tom svém prapodivném snu.