lepidus activ - kapitola 9 - Další cesta

 

Další cesta

 

+++++

Když Martin a Iget vstali, hostinský ještě spal. Nebylo se v tom čemu divit - hospodští chodívali spát po odchodu posledních hostí, protože v současné době, kdy každý udělal pro babku kdeco, bylo zbytečné zavádět nějakou zavírací dobu. Pokud poslední zmizel ještě před půlnocí, hostinský ještě poklidil a vůbec udělal práci, kterou jinak nechával až na ráno a šel si lehnout dřív; když - to ale nebylo zase tak často - se společnost bavila třeba až do úsvitu, hostinský jí ještě rád posluhoval, dokud o to stála.

Chlapci tak posnídali ze zbylých zásob a vydali se do vsi hledat Aldora. Nebylo k tomu jednodušší cesty, než se hned na návsi zeptat prvního, koho potkali. Měli štěstí. Aldor opravdu stále žil v Opratinné a dotázaný občan je k jeho domu přesně nasměroval.

 

Martin a lget zaklepavše pomalu vstoupili do běžného místního stavení, kde snad měl Aldor bydlet.

,,Dále," ozvalo se, když zaklepali na dveře kuchyně.

Uvnitř stál muž. Mohlo mu být tak padesát, kdyby ho člověk potkal na ulici, rozhodně by ho ničím nezaujal; působil jako kdekdo jiný ve světě lepidu activ, jeho otec však patřil nejspíš k těm nejvýznamnějším lidem. Byl snad i blízký lepidu activ.

Potom, co se Martin ujistil, že vstoupili skutečně do domu onoho Aldora z Opratinné, zavedl ihned řeč na téma, kvůli němuž zde v Opratinné byl:

„Potřebujeme se vás zeptat na lepidus activ."

„Na to už se mě dlouho nikdo neptal," řekl Aldor dokončuje práci, aby mohl usednout ke stolu.

,,Slyšeli jsme, že váš otec rozšířil ten název. Předtím se tomu lepidus activ vůbec neříkalo."

To téma Aldora zaujalo, bavilo ho mluvit o tom, zvláště když mu od dětí nejspíš žádné nebezpečí nehrozilo.

„To slovo jsem vymyslel já," vyprávěl Aldor. ,,Bylo mi tak osm. Prostě jsem to řekl a vůbec nic to neznemená, ale za chvíli tomu tak říkala celá vesnice."

,,A pak i celý zbytek světa a teď i my," doplnil ho Martin. ,,Víte ale něco o tom lepidu activ?"

,,Mně se zdá, že o tom víte víc vy dva."

,,A co váš otec?"

,,Otec byl zatčen a odveden do města. Lidi v tom chtějí vidět záhady, ale nejsou tam. Já jsem pojmenoval lepidus activ aniž bych vůbec věděl, co z toho vzejde. Otce pak zatkli - mysleli si, že je proti nim, že může být nebezpečný. A dnes si lidi myslí, že byl s nimi a že ještě žije. Ani nevíte, co za teorie jsem slyšel, ale vy jste první, komu to takhle popravdě říkám. Na lepidus activ se lidi neptají, o tom se mlčí."

V tuto chvíli se Martin s Igetem vrátili na začátek. Je-li pravda, co řekl Aldor, název Lepidus activ nemá žádný význam. Jediné, co se snad dá dělat, je jít do města a dostat se do vládního sídla. To může být nebezpečné, ale vně něho se lze jenom dohadovat; není nikdo, kdo by o Lepidu activ něco věděl a zároveň byl ochotný pomoci; je zřejmé, že takový člověk by již nežil a pokud ano, nebylo by možné jej najít, protože ani Mistr o něm nemohl vědět; takový člověk by se musel příliš obezřetně skrývat; a pořád nesmíme zapomenout, že ani nevíme, zda vůbec aspoň jeden existuje, žije.

+++++

Martin byl bezradný. Řekl si, že opatří pro Igeta zbraň a to nebyl problém. Večer měl Iget meč srovnatelný s Pavlovým a Gustavovým prostě proto, že za peníze tu lidé udělají, co umí.

Noc hoši strávili znovu v hostinci a ráno se vydali podél řeky k městu.

+++++

φφφφφ

Jáchym si na rozcestí skutečně vybral cestu k Městu, nikoliv na Opratinnou. Odbočiv doprava tedy šel cestou přímou, celkem pohodlnou, většinou lesní.

Od Gránika jej už dělilo pár hodin chůze, měl za sebou příjemné posezení s obědem a byl celkem spokojený, v jakémžto rozpoložení si pokračoval svým tempem a poslání neřešil; prostě si šel a jestli je před ním město nebo konec světa mu bylo i jedno. Jediná věc, co by ho v dané situaci lákala, by byla brána na domovskou Zemi, tato myšlenka již ale Jáchyma netrápila; nevěřil ničemu, nic neřešil, prostě šel, kam ho nohy nesly.

 

To se ale mělo změnit. Jda takhle vpřed uzřel Jáchym asi desítku, vpravdě čtrnáct, ale při pohledu asi desítku, mužů; všechny ve zbroji - nijak těžké, žádné zvláštní vybavení, jen nějaký meč, nějaká lehčí obranná opatření a pár zbraní jakoby pro nějakou předsunutou hlídku, ve skutečnosti však coby vybavení pro záškodnictví. Byla to totiž banda lepidu activ. Měla za úkol chodit si světem, vyhledávat, co by bylo podezřelé, a v případě nalezení někoho nebezpečného škodit, hlásit a třeba i vraždit, ale to spíš ne, to spíš zajmout, přivést do města a dát mučit; od takových zajatců se občas dalo i něco vyzvědět, tak proč se jich zbavovat nějak banálně. Do výbavy skupiny tak patřily třeba nástroje ke zpacifikování a bezpečnému přepravení zajatého, ale žádný div, že neměli střelné zbraně, ty patřily do rukou jen nejvyšší elitě.

Kluk jdoucí cestou směrem k městu, bez většího zavazadla, jen s tlumokem a u pasu - s jistotou rozpozatelným mečem. Je to nějaké dítě, co si jde lesem - napadlo by jednoho. Ale oni byli placeni za něco jiného. Dobrá kořist! Co všechno ví? Děti se dobře vyslíchaj, maj nižší práh bolesti a neuvědomují si, o čem mlčet a o čem ne. A ozbrojené dítě na cestě lesem? To není nic, co by šéfové měli jenom tak přehlížet.

Jáchym si byl vědom, že opuštěním cesty by na sebe jenom upozornil, a proto pokračoval nezměněným způsobem svojí cestou, jen nenápadně odjistil svůj meč, aby jej mohl operativně použít. Když míjel skupinu nepřátel, jeden z nich na něj zaútočil; čtenář by možná nečekal, že je Jáchym natolik rychlý, ale ani soupeř si nenechal přivodit úraz dobře věda, že Jáchym se připravoval na použití zbraně. Jejich meče se skřížily.

V Jáchymově moci bylo při další ráně soupeřovu zbraň přerazit a tím ji zneškodnit, ale pořád se tu nacházelo dalších třináct žoldnéřů, takže Jáchym raději využil melého zářezu, v němž cesta klesala. Zářez byl za ním a on lehce vyskočil nahoru, což mu poskytlo ochranu, jež by normálně nevydržela zrovna dlouho, ale to by Jáchym nesměl vládnout vzdušnému živlu.

Jáchym zvedl prudký vítr proti svým protivníkům, takže pro ně bylo velmi obtížné se vůbec přiblížit. Jistě, že pokud by proti němu stálo méně lidí, mohl by je bez problémů zpacifikovat, ale proti těmto čtrnácti by byl přímý boj přeci jenom dost nebezpečný. Vzdušný vír by byl zajisté účinější. Ale zničit celý okolní les? To by byla věčná škoda! Takže i od tohoto nápadu Jáchym upustil a drže nepřátele v patřičném odstupu je požádal:

,,Odejděte a nechám vás bejt."

„To tak," řekl jeden z vojáků spíše pro sebe, ale vyjadřoval tím názor všech.

Ani když Jáchym ještě zvýšil rychlost proudění vzduchu, mínění soupeřů se nezměnilo, a tak musel Jáchym přikročit k jejich fyzickému zbezpečnění. Ze silného větru se stala vichřice, která s sebou vpravdě vzala pár těch stromů, ale hlavně všech čtrnáct Jáchymových nepřátel.

Jak skončili mu bylo jedno. Možná se někdo z nich sebral ze země živ a celkem zdráv, ale hlavně již Jáchyma neohrožovali. A to pro něj bylo nejdůležitější.

φφφφφ

Dál šel Jáchym cestou bez vyrušení nepříjemnými chodci či jezdci, jednou se uložil k přespání a dospěl k okraji Města.

Příchod od Gránika byl zcela odlišný od toho směrem od Křížtě; po překročení hranice zástavby vstoupil Jáchym do čtvrtě skoro jak z jiného světa. Za ploty rozlehlých zahrad tkvěly vily naznačující, že i v tomto světě, nebo spíš právě v tomto světě, žije smetánka, jejíž životní úroveň výrazně převyšuje i sny běžných lidí. Za ploty většiny zahrad štěkali hlídací psi, jinak bylo ve čtvrti ticho.

Jáchym opustil hlavní ulici a trošku se čtvrtí prošel. Nikoho nepotkal a nakonec zpět na hlavní ulici vstoupil do dalšího světa ještě nepoznaného. Kam se hrabaly vesnice na prostředí města...

Jáchym opět opustil hlavní třídu, aby poznal typickou městskou čtvrť. Zde pozoroval něco podobného jako zítra Pavel, ale přišev k řece po krátké cestě podél ní spatřil vysoko nad městskou zástavbou o výšce do dvou pater veliký bílý objekt. Bylo zřejmé, že se jedná o rezidenci nejakého mocnáře.

Když se ukázala ta velkolepá stavba, zbýval Jáchymovi již jen kousek cesty k mostu přes řeku. Nebyl to jediný přechod toku, ale ty dva jižněji položené by snesly cedulku upozorňující na vstup na vlastní nebezpečí. Zato centrální most tu jistě vydrží další stovky let. Byla to vskutku krásná inženýrsko-architektonická stavba; nebyla zpustlá, naopak vykazovala známky nedávné renovace, ne-li pravidelné pečlivé údržby, takže trochu svítila v šedi okolních domů, které bývaly udržovány jen v takovém stavu, aby zde jejich obyvatelé mohli alespoň snesitelně žít; výjimek ze zmíněného stavu bylo pomálu, neboť na opravy nezbýval čas ani peníze.

φφφφφ

Bylo odpoledne, Jáchym si však před městem dopřál pouze menší sousto s tím, že později navštíví nějaký restaurační podnik, na což byl zvyklý z každé vesnice.

Přešev most dorazil na Prázdné náměstí, které ho zaujalo podobně jako Pavla. Přítomní policisté Jáchyma poněkud vytáčeli, ale snažil se jimi se nezabývat a hledal nějakou restauraci, již stále nenacházel, nebylo jich totiž mnoho. Naštěstí s ubytováním se to mělo ve Městě opačně než na vesnicích - lidé sem přicházeli, a to i třeba něco prodat či zařídit, a tak se obšas v ulicích objevil nějaký ten hotel, samozřejmě nikterak vábný.

 

Jáchym do jednoho z nich vstoupil. Byl to starší objekt v centrální části města; kdysi jej někdo postavil na místě tří starších domů do výšky celých pěti pater. V prostorném přízemí stála veliká recepce, hala se dříve vyrovnala prostorám našich luxusních hotelů, avšak dnes všechno působilo opuštěně a zanedbaně.

V recepci nikdo nestál. Jáchym použil zvonek na pultu, ale nikdo nereagoval; slabý zvuk asi ani nikdo neslyšel. Jáchym do zvonku pořádně fláknul, až se prach okolo rozvířil. Samotný zvonek byl notně opoužívaný a od prachu otřený; no, nejen od prachu - pozlacení již vůbec nepokrývalo celou jeho plochu, kterou kdysi zdobilo.

Nikdo se neblížil, Jáchym tak zkusil udeřit do zvonku ještě jednou.

Opět chvíli počkal a pak uslyšel pomalé, nezaujaté kroky odkudsi ze zázemí.

Do recepce vstoupila jakási mladá holka, tak pětadvacetiletá. Když ji člověk porovnal se zařízením hotelové haly, musel konstatovat, že tam patřila mnohem spíš než Jáchym. Byla oděna do znatelně špinavých a lehce potrhaných, všelijak pospravoných hadrů, rozcuchaná, evidentně unavená; k úsměvu by jí nepřimělo snad ani, kdyby jí Jáchym dal coby dýško celý obsah svého úsporového vaku, v němž měl asi tři tisíce Krunů pro každý případ. Možná byla v jejím vzezření obsažena nějaká obrana; kdyby se za pultem promenovala nějaká pětadvacetiletá kočka, snadno by se nějaký nemravný chlap neudržel a mohl jí i něco udělat; avšak ani takto se nejpíš neubránila nějakým těm ne úplně příjemným zážitkům.

„Dobré řízení," pozdravila.

,,Dobrý den," děl Jáchym. „Máte nějaký volný pokoj?"

„Máme pár volných pokojů," odvětila slečna.

„Za kolik?"

„Sto padesát Krunů."

,,To je za nejlevnější pokoj?"

,,A k tomu aspoň jeden spolubydlící," řekla nezaujatě recepční.

,,A samostatný lepší pokoj by byl za kolik?"

„Máme tři apamnány za čtyři stovky, pokud jste sám, jinak samostatný obyčejný pokoj přijde na dvě stě dvacet, když nejsme plní."

Jáchym zauvažoval o apartmánu a snad že by si řekl o prohlídku. Pak ho napadlo, že už samostatný pokoj je nápadný a v zájmu svojí bezpečnosti od myšlenky na apartmá upustil.

„Vezmu si ten samostatný pokoj," pravil.

,,Stoosmnáctka," děla slečna podávajíc Jáchymovi klíč. ,,Bude to dvě stě dvacet."

Jáchym odpočítal čtyřiačtyřicet mincí, Recepční si povšimla jeho zvláštního měšce s ještě zvláštnějším symbolem a celkem neobvyklé bylo i to, že všechny jeho mince měly stejnou hodnotu.

,,Zde je dvě stě dvacet," řekl Jáchym podávaje pracovníci odpočítanou sumu. Dívka přepočítávala a zároveň i Jáchym počítal. Odečetl třicet Krunů a když byla slečna s přepočítáváním hotova, podal jí další várku peněz dě:

,,Tady máte třicet Krunů. Nikomu o mně neříkejte. Budu vám vděčný. Až budu odcházet, dám vám ještě víc, ale nesmí se o mně nikdo dozvědět."

Recepční přijala obnos a mlčky na Jáchyma kývla, jako že souhlasí. Tím pozornostním na sebe nijak zvlášť nepoukázal, kdyby ho slečna chtěla udat, stačil jí k tomu fakt, že dá za pohodlí o sedmdesát Krunů za noc víc.

Než Jáchym odešel, zeptal se ještě:

„Vaříte tady taky?"

,,Jo," odpověděla slečna.

,,Kde?"

,,Támhle je restaurace," ukázala někam ke schodům.

 

Nejprve Jáchym vyhledal svůj pokoj. Byl špinavý, plný prachu a možná nějaké havěti, ale postel pořád působila pohodlněji než nějaká lesní země; všude prostě nepracují pečlivé gránické hostinské, zvláště ne ve Městě. Jáchym měl od pokoje klíč a pro úlevu si odložil vak, vzal z něj jenom peníze, nechal si výzbroj a zamknuv pokoj odešel zpátky dolů vyzkoušet tu místní jídelnu.

Pokud jsme kritizovali úroveň úklidu v hotelu, jídelna na tom byla v tomto ohledu o poznání lépe; vzhledem k faktu, že bylo brzy a vařilo se jenom k večeři, byla k dostání pouze nějaká ta uschovaná jídla, jichž bylo úmyslně připraveno větší množství.

Prostor hotelové restaurace musel být kdysi velkolepý; člověk si zde snadno představil honosné obchodní cestující, jak vedou obchodní debaty. Vlastně tento hotel tak trochu udělal z Města to, čím je dnes. Svého času to byla nejvyšší stavba širokého okolí, srovnateh?é zařízení stálo jen v Křížti, v Opratinné vyrostolo kolem návsi několik ubytovacích hostinců; je ale pravda, že Opratinná se některým lidem líbila víc.

Ovšem po upřímnu řečeno, vysoká zástavba na rozdíl od ostatních vsí, včetně Křížtě a Opraninné, začala ve Městě vyrůstat ještě před příchodem lepidu activ, což však samo o sobě asi ještě neznamenalo, že se Město stane centrem světa. Jádro vysokého Města se začalo budovat právě kolem hotelu, kde již tenkrát byly zřízeny propracované rozvody vody; a domy se na vodovod velmi pohodlně napojovaly - každý byt měl svou vlastní koupelnu a záchod, což u novějších staveb nenajdete vůbec; jelikož o veřejné studny se nikdo nehodlá starat, mnohé z nich jsou otrávené nešetrným průmyslem, jiné zcela vyschly po úpravách v okolí, a vodovod se již před lepidem activ začal přivádět do starých domů, kde většinou ještě nebyl, za lepidu activ bylo na původní systém navázáno a každý dům, případně jeho část, dostal svoji ,,vodní místnost" napojenou na síť. No a z venčí se staré domy také poznají velmi snadno - pokud daný dům nevzniknul třeba nástavbou a nemá tak ve své fasádě znatelné prvky ze svých předchůdců, je nový objekt zpravidla strohý, postavený bez většího nápadu, velmi podoben okolním; to na starých domech je co obdivovat - sice ve špatném stavu, ale jsou nápaditě zdobené a zbytečně byste hledali dva stejné.

 

Jáchym dojedl pokrm, který obdržel; že bydlel v hotelu, dostal jej za slušnou cenu, ale finance ho netrápily. Naštěstí bylo jídlo dobré, ale možná jen potud, dokud neviděl zákulisí a suroviny, z nichž bylo připraveno.

Potom zaplatil odebrabo se do zaplaceného pokoje, kde se chystal přečkat noc. Skromná koupelna v místnosti jej příjemně překvapila, ale uvnitř se nezdálo, že by ji za poslední rok kdo použil. Přesto se jal se vysvléci a vstoupit do sprchy, k níž nemohl chovat valné důvěry. Zřetelná plíseň tu nebyla asi hlavně proto, že zde nepanovala vysoká vlhkost; i to svědčilo o faktu, že případní obyvatelé nebyli vzorem čistotnosti; druhým faktem je, že když hotel zrovna nebyl přeplněn, pronajímaly se pokoje v této jeho části samostatným jednotlivcům, a to pokud možno v opačném sledu, než byly nabízeny jiným; ti, kdo si přespávali sami, mívali rádi spíše méně užívané pokoje, protože v nich nenásledovali tolik předchůdců a pokud se uklízelo možná jednou do roka a ani praní prádla nemělo krátký interval, byl každý přespavší namíň ku prospěchu. Hotel takovým exotům vycházel vstříc, protože zpravidla neměli hluboko do kapsy a bylo záhodno si je hýčkat.

φφφφφ

Boty si Jáchym nechal před koupelnou, ačkoliv její čistota nebyla zrovna vzorová. Přes studené kachle s co možná nejmenším kontaktem s podlahou dospěl ke koutu, v němž věřil v průchod čisté vody. Byly zde nainstalovány dva kohoutky bez evidentního rozdělení teplé a studené vody, ale kdyby Jáchym věděl, který náležel teplé, jistě by zkusil ten druhý; beztak nečekal, že by teplá tekla. Označení kohoutků by stejně bylo zajisté odlišné od našeho a Jáchymovi tedy k ničemu; míře sprchou na ruku, jíž zrovna držel levý kohout pomalu tímto otočil.

Spatřiv rez namířil Jáchym rozstřikovač na zem a poodstoupiv zesílil tok vody; byla studená a rezavá, ale dalo se věřit, že rez odteče. Nohy se mu ve rzi pomalu začínaly máčet, když voda počala získávat přírodní barvu a brzy již tekla celkem důvěryhodná, nicméně ledová. Inu, ztlumil Jáchym proud chladné až na zavřeno a jal se pouštět duhý kohout. Nebylo to nic platr?é, žádná voda, ani teplá, ani studená, ani čirá, ani rezavá, žádná.

 

Chtěje se postarat o osobní čistotu, jež zajímala hlavně jeho - zejména ve Městě totiž na hygienu nikdo nedbal - věda, že naposledy se pořádně umyl doma, užil oné čisté, leč studené vody. Jelikož nemohl použít žádných očišťovacích pomůcek, vydržel pod tou ledovou vodou celkem dlouho a zcela promrzlý pak vykročil před sprchu.

Visel tam ručník; jestli ho někdy někdo použil, nebylo jisté, nevypadal tak strašně. Jáchym jej tedy vzal, prohlédl a klepaje se vyšel z místnosti. Otřel si ručníkem nohy, aby si příliš nezamokřil boty, trochu se poutřel, ručník odložil a došev k posteli vyhledal ve vaku deku, již použil k dalšímu sebeosušení, neboť k ní měl o poznání větší důvěru, nežli ke všemu hotelovému.

Venku bylo teplo. Jáchym tak ještě zabalen do deky, vyšel na balkón, jenž byl součástí většiny hotelových pokojů. Jeho pokoj byl otočen do dvora, objekt hotelu byl uzavřený a Jáchym měl pocit, že je v celém tom prostoru zcela sám. Na balkóně stála sirá židle. Jáchyma přešla opatrnost a sedl na ni.

Vtom se noha zlomila. V tu ránu ležel Jáchym na zemi. Vyskočil a promnul svůj naražený bok. Vzal židli a prohlédl ji; bodejď by se nerozpadla, stála tu na větru, dešti a mrazu mnoho let, tak došlo k jejímu poškození a ona jenom čekala, až si na ni někdo neopatrný sedne a žuchne.

Svítílo slunce. Pomalu se stáčelo k večernímu, ale stále bylo silné a jak tak Jáchym stál čelem ke zdi, cítil jeho teplo na zádech a přišlo mu příjemné. Sebral ze země deku vrátibo se do pokoje. Tam stály u stolku další dvě židle podobné té, jež se zrovna rozpadla na balkóně. Jáchym pohodil deku na postel napravo od vstupu na balkón a následně si navlékl kus oděvu; potom se chopil židle od stolu a vyšev na balkón postavil tuto na zem, aby ještě jednou prohlédl poškození té původní. Pak ji odnesl dovnitř, na její místo postavil novou - s tím, že ji později odnese, na což pak nezaponměl - a usadil se.

Sluně se odpočíval po náročné cestě; večeře se podávaly dlouho do noci. Dříve se nosily také na pokoje, teď to rozhodně nebylo zvykem a Jáchym nehodlal takový zvyk zavádět. Byť by mu byl příjemný.

Usnul. Sedě na židli spal jako zabitý a než vstal, byl podvečer. Sluníčko totam, chladný vánek jej vzbudil, ale přehodiv přes sebe deku by klidně odpočíval dál.

Ne - řekl si. Zajdu na večeři a pak se uvidí, Dooblékl se, vzal peníze i další věci, jež by se neměly spouštět z dohledu a odešel do jídelny.

 

Jáchym povečeřel v hotelové restauraci. Lidí tam bylo pár, ale podávala se tři jídla. Jedno z nich už docházelo, druhé se možná sní ještě ten večer a na zítra zbyde jenom poslední, které si zájemci budou moci přát k obědu.

Vpravdě byla večeře chutná, více než oběd toho dne; dobrá kuchyně vlastně nic moc nestála, ale přivábila hosty, kteří si ji mohli dovolit. Kupodivu Jáchym prve neochutnal, jaké tu točí pivo a teď k večeři popil nějakou šťávu, co měli v nabídce, na nic jiného neměl chuť.

Po večeři se mu nechtělo spát; vždyť také prospal valnou část odpoledne na balkóně svého pokoje. Raději tedy vyšel do nočního města podívat se, jak to tam vypadá.

Snad nemusím popisovat, že co se za dne jevilo dle popisu výše, bylo po setmění ještě horší. Zdálo se, jako bychom se pohybovali po městě všeho hříchu; policejní hlídky zůstaly snad jenom na Prázdném náměstí, na každém rohu člověk očekával individum a počestného aby pohledal; konečně, co by tady takový vlastně hledal.

φφφφφ

|ξ-ζ-ξ|

Z Prázdneho náměstí se Pavel dostal na tržiště, jedno z těch, kde ještě nebyl. Chvilku se tam pohyboval, trochu sledoval lidi hemžící se kolem stánků i prodavače a jejich zboží.

Tak se dal s jedním pánem do řeči. Byl to takový normální člověk, něco přes třicet let mu mohlo být, chudý, kupoval si jen to potřebné a tak jako smutně koukal na některé věci, jež si nemohl dovolit.

Pavel na něj nejdřív promluvil, řekli si pár neutrálních slov a Pavel schválně koupil obrovskou kýtu, kterou v těchto místech prodával u svého stánku jeden řezník. Vlastně to na tomto tržišti vypadalo jako někde v supermarketu; zdánlivě nesouvisející věci se tu nabízely tak, aby si lidé všímali také toho, co třeba ani nepotřebovali.

Muž se zdál být nakoupivší a Pavel drže ohromné maso a celý tmavý chleba, ten nejdražší, vypadal jako podezřelý zazobanec; jeden by takového na tomto tržišti zrovna nečekal, zdejší zboží se obyčejně prodávalo po menších částech.

 

Ten muž se jmenoval Raul, pracoval v nějaké továrně, Pavel se ho ale na práci moc nevyptával, bylo znát, že o ní nemluví příliš rád. Měl jedenáctiletého syna Strega a sedmiletou dceru Anku, přičemž děti snad nekradly, dcera se, aspoň zatím, neprodávala. Jejich matka a jeho žena se jmenovala Stava, měla podobné zaměstnání jako Raul a byli dohromady rádi, že sobě a svým dětem zajistili nepříliš hladový život.

Pavel se s Raulem bavil celou cestu k jeho domu a ve dveřích se zeptal:

„Můžu dál?"

,,Jo, pojď," odpověděl Raul.

Vyšli do třetího patra. Dům měl patra čtyři. Schodiště nikdo neuklízel, byty na tom bývaly o něco líp; když vstoupili, Raul odložil svou tašku a přezul se do bačkor, jedny další pak vyndal ze skříně a nabídnul Pavlovi.

,,A taky si někam ukliďte tohle," děl Pavel maje na mysli jídlo, jež táhnul z tržiště, „koupil jsem to pro vás."

Raul byl překvapen. Vtom ale přišla Anka a řekla:

„Ahoj tati."

,,Ahoj," řekl Raul. ,,To je Pavel. Potkali jsme se venku. To je Anka."

,,Ahoj," špitla Anka a zmizela.

Raul i Pavel se přezuli. Raul pak Pavla zavedl hlouběji do skromného bytu a vložil jídlo do spíže a na patřičná místa v kuchyňské části. Byt měl tři malé pokojíky; na předsíň navazovala obývací jizba oddělená jenom závěsem, z níž vedly dveře do pokojů; za prostor pro další místnosti byl napravo vložen kuchyňský kout, nalevo za vstupem, v nejtemnějším a nejchladnějším místě, se nacházela spižírna, poněkud velká na potřeby obyvatel. Vnější okna byla situována jen do prostoru kuchyně a obýváku, tedy napravo od vstupu, oddělené pokoje osvětloval světlík sahající odshora jen do úrovně prvního patra, celkem široký; v daných místnostech sice nebylo světla zrovna na rozdávání, ale dá se říct, že dům byl řešen celkem prakticky.

|ξ-ζ-ξ|

Raulova manželka Stava přišla domů chvili po Raulovi s Pavlem; to nebylo obvyklé - zpravidla nakupoval vždycky Raul a Stava se starala o domácnost, vaříla a tak podobně; práce bylo celkem dost.

Ve Městě bylo běžné pracovat osm, nebo devět hodin denně, samozřejmě po všechny dny v týdnu; osmihodinová pracovní doba se pěstovávala v závodech s nepřetržitým provozem, protože se jí dalo vydělit čtyřiadvacet hodin; Raul a Stava měli štěstí, že mohli chodit do práce jen v denní době od šesti hodin - Raul na devět hodin, Stava jen na osm. Děti si přes den pochopitelně dělaly, co chtěly - nebylo možné se o ně starat, s čímž měly samozřejmě největší problém matky nejmenších dětí, jež otázky péče o ně řešily různým způsobem, jak se jim zrovna povedlo; v některých podnicích se dokonce vedly jakési jesle, aby ženy mohly pracovat, při jejich absenci, pokud si otec nemohl dovolit živit celou rodinu, což nebyl zrovna běžný případ, se o dítka mohly postarat třeba ženy v podobné situaci s jinou pracovní dobou, i rodiče sami někdy měli možnost organizace pracovní doby tak, aby se mohli střídat ve hlídání, výjimečně třeba pomohla nějaká sousedka a podobně.

Starých lidí ve městě moc nežilo; stěhovali se sem velevýjimečně, spíše zůstávali sami na vesnicích a nechávali mladé jít za domnělým štěstím. Bydleli zde nějací ti zestárnuvší, ale ani těch nebylo tak moc, jak by mohlo; ve Městě byla dost nízká hranice dožití - spousta lidí umírala i na pracovní úrazy, jiní na různé nemoci, občas někdo jen tak zmizel, ale to se týkalo lidí hodně mladých, kteří se naivně domnívali, že mohou něco udělat s mocí lepidu activ.

Stava si dnes potřebovala něco zařídit, a tak dorazila až chvilku po Raulovi, Streg se objevil asi za hodinu; zatímco Anka trávila většinu dní doma, on již od příchodu rodiny do Města býval na ulicích. Nicméně, jak jsem se již zmínil, zřejmě nekradl, ani neprovozoval žádnou jinou odsouzeníhodnou činnost; byť se v dnešní době hranice ,,odsouzeníhodnosti" značně posunula.

Pavel o sobě vlastně příliš neřekl, ale o to víc se chtěl dovědět o Raulově rodině.

 

Přišli sem před čtyřmi roky z vesnice jménem Zdernov. Lepidus activ měl nějaké podezření, že se ve Zdernově dějí nepředloženosti proti zřízení, a tak bylo přistoupeno k zastrašující akci, při níž bylo úmyslně zapáleno několik objektů ve vsi. Dům Raulovy rodiny byl požárem zcela zničen a nic se nepodařilo zachránit. Rodina se pochopitelně mohla usadit ve kterémkoliv z dalších domů vesnice, neboť prázdných jich zde bylo dost, ale jako většina lidí v podobné situaci se Raul a Stava rozhodli odejít do Města, kde mělo být bezpečno a lepší práce. Tak spolu s dětmi přišli do Města a zde dostali byt tak, jako každý, kdo přišel pracovat pro lepidus activ. Pokud pro něj pracovali dostatečně dlouho, nemuseli za ubytování platit, kdyby snad chtěli třeba přejít do soukromé sféry, či z jakéhokoliv důvodu přestali pracovat pro stát, museli by splatit zbytek hodnoty.

Cena bytu byla poměrně vysoká, takže značná část platu zaměstnanců velmi dlouho plynula na splátky a po celou tu dobu museli aspoň dva z obyvatelů a majitelů bytu pracovat pro stát, lidé se tak děsili možnosti dlouhodobé nemoci, kvůli níž by mohli být z bytu i vyhozeni. Přechody k soukromým subjektům nebývaly u přiševších dospělých obvyklé - u podnikatelů pracovali většinou lidi přiševší jako děti nebo narodivší se ve městě; takovou byla třeba recepční v hotelu, kde se ubytoval Jáchym. Že by někdo začal sám podnikat zde ani neuvažuji, a to z dobrého důvodu - podnikatelé bývalí příslušníky smetánky - buď byli zazobaní již dřív a spolupracovali s lepidem activ, aby o svůj majetek nepřišli - inu, takoví, bývali nakonec stejně zlikvidováni a všechno jim bylo zabaveno -, nebo s lepidem activ spolupracovali například z politických pohnutek a třeba se mu i hodili a v důsledku se potom mohli stát příslušníky novodobé elity, jejíž sídliště jsme již měli tu čest navštívit. Když se někdo měl stát novým podnikatelem, musel se nejdřív dostat mezi smetánku, a teprve pak mohl založit vydržeboší živnost.

Raulovi a Stavě byla ve Městě přidělena práce, k ní již zmíněný byt a oni se pomalu začínali semamovat se zdejším životem. Od sousedů rychle zjistili, že jejich domněnky o Městě byly liché, ale zpátky se už vrátit nemohli; mimo jiné již dostali byt a navrátivše se do vesnice by jej nikdy nemohli zaplatit. Bylo tak elegantně zajištěno, aby se lidé nevraceli a neodcházeli dobrovolně z továren - dlouhou dobu dostávali o něco málo nižší plat, než ,,splatili" bydlení, ale kdyby odešli třeba hned po vyřízení formalit, nejenže by museli zaplatit cca trojnásobek, ale také v trojnásobných splátkách a takové peníze nikdo z normálních lidí nikdy nevydělával; prostě podepsal-li jsi, nemohl ses vrátit, nebylo cesty zpět. Jen výjimečně se přiševší pokusili zmizet, ani se nesnažili třeba sehnat někoho do bytu místo sebe, což též nebývalo nejjednodušší; jinak na tom bývaly jejich potomci - zvláště pokud měl člověk něco znamenat v odboji, musel rychle vypadnout tak, aby nebyl nalezen - jako třeba Mistr nebo Mraut; ti, kdo zůstali, a ještě se sdružovali, znamenali sice významné spojky s lidmi ve Městě, mezi protistátními činovníky, mohli lépe sledovat, co se děje, ale mnohdá tuto činnost zaplatili životem.

Systém lepidu activ stran pronásledování odboje byl celkem účinný, protože o těch nejchytřejších a nejdůležitějších lidech neměl vědet pokud možno nikdo, čímž se ale ti nejschopnější vzdalovalovali základním spolupracovníkům a vlastně vyčkávali na možnost k účinnému odporu nechávajíce ty slabší bez ochrany. Zde se ukazuje význam Mistra, který měl výhodu hlavně v tom, že se dostal do spolupráce s kladnými silami, jež se rozhodly svět lepidu activ vyčistit od zla, jež lidskými silami potačit nešlo. To samozřejmě souviselo s faktem, že za lepidem activ stály záporné síly, které zatím nechávaly volnou cestu lidskému zlu, jež se jim velmi hodilo, ale v případě významného ohrožení by jistě neváhaly zasáhnout, aby zlu zůstala jeho síla. Možná kdyby se bylo našlo víc takových Sporých, bylo by bývalo bylo zasaženo i proti nim.

Jsme-li u otázky negativity světa lepidu activ, měli bychom říct, že míra negativity se pozná podle podoby posmrtného života. Lidé z kladných světů v sobě nikdy nemaji tolik negativna, aby nepřišli na kladnou cestu, kde jsou odeslání do dimensiáry mrtvých, případně ještě do očistce. Když světu začne vládnout zlo, začne se zvyšovat počet těch, kterým se tato cesta nenabídne, kteří se možná dostanou do dimensiáry mrtvých, když se jejich svět začne ,,uzdravovat", ale zatím budou v tom, čemu říkáme peklo. Takže peklo vlastně není pro zlé, ale pro ty, kdo nevěří v dobro; ale ne tak, jak to dnes vídáme kolem sebe, nejde o běžné pesimisty; ti jsou samozřejmě mezi prvními na řadě, ale následuje spousta dalších lidí propadávajících takové úzkosti, že skončí v pekle, až jednou nezbyde nikdo, koho by přivítala nebeská brána.

Takže vlastně známý cíl pekelníků - získat duši člověka - ukazuje na cíl záporných sil - naplnit peklo. Říká se ale také, že ,,Co peklo jednou schvátí, nikdy nenavrátí," avšak to je spíše ideál záporných sil, já věřím, že pokud svět klesne tak hluboko, že mu musí proti úplné ztrátě naděje pomoci kladné síly a snaha kladných sil je úspěšná, lidé se ze záporné dimensiáry mrtvých - pekla - mohou dostat do jejich vlastní dimensiáry, kde jde všechno podle jejich vůle; je však jistě třeba uvěřit v kladné síly, což se dle mého názoru nakonec hromadně podaří díky viditelnému vzoru. Samozřejmě, pokud se někdo v klidné - pozitivní - době dostane, zpravidla vlastním aktivním přičiněním, do pekla, je nepravděpodobné, že by z něj kdy vyšel.

|ξ-ζ-ξ|

Pavel se s Raulem domluvil, že u něj nějaký čas pobude; nabídnul mu za to nějaké peníze, takže není divu, že Raul bez přemýšlení souhlasil. Nakonec si spolu celkem rozuměli a jednoho z nich napadlo, že zítra by mohl Streg ukázat Pavlovi Město.

Večeře se dnes dala nazvat přímo hostinou; zatímco zbytek rodiny, tedy hlavně Raul, se plně věnoval Pavlovi, Stava se nehnula z kuchyně a když si to teď mohli dovolit, dopřáli si jídlo, jaké možná nikdo z nich dříve neměl. Raul a Stava se na Pavla dívali trochu jako na posla s hůry, jenž jim přinesl aspoň na chvíli pocit hojnosti, děti jím byly přímo unešeny a Anka nehledíc do budoucnosti měla pocit, že s příchodem Pavla se jejich život navždy zlepšil.

 

Jak se Pavel se Stregem domluvili, zítra z rána - potom, co oba vstali již do krásného bílého dopoledne, neboť po příjemném večeru se jim náramně dobře snilo - vyšli do města a Streg tam Pavla protáhnul každou stokou, kterou znal. Náramně si svoji misi užíval; konečně mohl někoho vést a k tomu měl sklony.

Krásné počasí předchozích dnů vrcholilo a odpoledne již byla cítit ve vzduchu večerní bouřka, kterou se teď zatím nikdo nezabýval. Nějakých deset minut zbývalo do času, kdy několik zvonů odbije poledne a Pavel poprvé vyjádřil své vlastní přání: Chtěl vidět, jak žijí lidé v luxusu, chtěl vidět rezidenci zdejších vládců a napověděl Stregovi, že má v plánu ještě něco, o čem mu zatím nechce říct.

Horko bylo, ale žízeň se nekonala. Pavel měl přeci svůj pohár, z něhož mohli oba kluci uhasit žízeň, kdykoliv a kdekoliv je napadlo. Hlad se také nekonal, hlavně u Strega, kterému by včerejší večeře bohatě stačila přinejmenším na celý den, ani Pavel však zatím nebyl hladov, takže pomýšlel na hostinec až o něco později.

Zatím tak Streg s Pavlem přešel most, jenž jsme již výše popsali, když ho předevčírem viděl Jáchym, a vycházel na kopec k ohromné bílé stavbě rezidence. Ostraha u brány se na ně dívala nepříliš důvěřivě a přiblížit se víc k bráně, možná by je rychle vyhodila. Streg si nebyl příliš jistý Pavlovou chutí prohlédnout si tento prostor a trochu se možná bál, ale Pavel se snažil zapamatovat si vše, co mohl. Jistě se bude muset dostat dovnitř, protože tam by mohl při nejmenším mnoho zjistit.

Zatím ale odešli; v pokoji, aniž by jim někdo musel pomáhat. Sešli dolů a zabočili na cestu ke Grániku, na severozápadní okraj města, kde stála čtvrť obývaná největšími zazobanci světa. My jsme ji už navštívili spolu s Jáchymem, teď ji poznával Pavel a pobyv chvíli ve zbytku města cítil ten kontrast v životě elity a běžných lidí, mezi nimiž se stále zvolna prohluboval rozdíl, jak tomu tak bývá za každé krize podobné té, jež prostupovala svět lepidu activ.

 

Schylovalo se ke druhé hodině odpolední a Pavel již trochu koukal po místě, kde by se se Stregem mohli zastavit na pozdnější oběd. V centru města, jak jsme již dříve řekli, se nenašlo ani moc hospůdek, kam by člověk mohl po těžké práci zajít, protože lidi jednoduše neměli dost peněz, aby podobná zařízení vůbec uživili; v prominentní čtvrti se to s restauracemi mělo trochu jinak - pár se jich tu našlo, mnohdy honosných, podobně jako celá vilová čtvrť jakoby vystřižených z jiného světa, jakoby z konce dvacátého století u nás. Zazobanci se zde stavovali občas na jídlo, zvláště se společenskými známými, jinak si u nich získaly oblibu hospodyně, kteréžto povolání sice nebylo zvlášť dobře placeno, neboť nenarazili-li jste na výjimečně slušného člověka, náležejícího mezi smetánku, měl každý do kapsy mělko, ale ruku krátkou - stálo by ho moc nepřípadného úsilí sáhnout hlouběji věda, že dotyčná - zpravidla se najímaly ženy, i když i pro pány se někdy našla práce - je vděčná za každý krun a hlavně za dobrou práci. Samozřejmě, že hospody zde jako jinde plnily i své další funkce, a tak jste mohli natrefit na podniky různých charakteristik, odpovídající cenovou i kvalitativní kategorií luxusní čtvrti.

Pavel a Streg vstoupili do jedné z honosných restaurací a hned u vstupu se jich ujala obsluha a dala jim najevo, že se sem jaksi nehodí. Všichni v podniku vypadali uhlazeně, takže Pavel a Streg působili trochu jako z jiného světa, na což muž v okázalém černém obleku poukazoval.

Jenže Pavel měl zájem využít služeb hospody, a tak sáhnul do měšce a vyndal z něj přibližně padesát krunů, jež podal onomu pánovi. Ten již jasně viděl, že chlapci mají nějaké peníze a na to slyšel. I uvedl oba do schované místnosti, kde stály jen tři prázdné stoly; kluci tady dostali soukromý klid a nikdo se nemusel bát, že by pohoršovali noblesni hosty vedle.

U mnohých bran mezi dimensiárami tomu tak nemusí vždycky být, ale mnohdy v otázce čtení a psaní problém nenastává, a tak Pavel mohl z jídelního lístku objednat, na co měl chuť a něco podobného vybral i pro Strega; jemu bylo beztak jedno, co dostane, byl dost překvapený už tím, že je v takovém zařízení a spousta názvů jídel neříkala nic ani Pavlovi, ani Stregovi.

Podnik se přes svou honosnost ukázal jako solidní, protože porce byly úměrně velké očekávání běžných hostů, kteří nestojí o ždibec nedovařeného čehosi za peníze, jež by nedali ani za čtyřnásobek téhož v nmohem vyšší kvalitě.

Chlapci v restauraci zůstali dobře hodinu a půl, dosyta se najedli, uhradili vyúčtované a vydali se zpátky do té lidské části města.

|ξ-ζ-ξ|

Kousek za mostem jdouce po ulici si povšimli, že se lidé za nimi začínají uhýbat, jak nejvíc to je možné; i Pavel a Streg se přidali k davu mačkajícimu se u okraje cesty a sledovali ozbrojence, jak dbají na pořádek zajišťujíce prostor pro průjezd uzavřeného vozu, v němž se zřejmě skrýval někdo důležitý. Za prvním vozem jely ještě další dva, ale ten hlavní byl zjevně vpředu.

Nejen dnes, ale i po další dny se Pavel se Stregem probíral Městem a poznával ho i s jeho obyvateli. Poznal pár lidí a byl svědkem různých situací; kdyby chtěl, mohl o tomto místě napsat román, ale my se raději podíváme, co v těchto dnech dělal Gustav.

|ξ-ζ-ξ|

ωωωω

Během sedmého dne Gustavova pobytu ve vsi Stranov jsme se zmínili, že tamní obyvatelé mu již uvěřili a oblíbili si ho; stal se jedním z nich a kdyby tu měl navždy zůstat, snad by mu to ani nevadilo. Jenže byl vyvoleným a jako takový měl své poslání, které sahalo dál než ku pomoci jedné vesničce ve světě lepidu activ.

Všichni ostatní byli pryč a Gustavovi došlo, že by se měli znovu spojit, protože jinak nemohou potlačit to, z čeho místní problém vzchází. První, co Gustava napadlo byla cesta zpátky k Mistrovi. Přišel mu ten nápad dobrý, ačkoliv sám věděl, jak ve Městě informovat ostatní o své přítomnosti a že se chce sejít. Všichni znali způsob, jakým zanechat vzkaz a věděli, že jsouce ve Městě by místo pro vzkaz měli jednou za čas zkontrolovat. Jenže co když ostatní ve Městě vůbec nejsou? Potom by se namáhal zbytečně a Mistr mu třeba navrhne něco lepšího.

ωωωω

Cesta k Mistrovi znamenala skoro den chůze; v Gutavově tempu tak sedm až osm hodin, neboť Mistrovo obydlí bylo po cestách vzdáleno od Stranova takřka třicet kilometrů. Jsa si tohoto faktu vědom a chtěje se připravit na další putování, Gustav ještě jednou přespal ve svém stranovském domě a po ránu vyrazil.

Mistr Gustava vítal překvapeně i nepřekvapeně; nečekal ho, ale zase nebyl zaskočen o nic víc než prve, kdy ani nemohl na jisto vědět, že vyvolení už jsou ve světě lepidu activ. Nakonec se Gustav od Mistra nic moc nedozvěděl, bylo pro něj však celkem důležité, že Mistr podpořil jeho plán cesty do Města a spojení se s ostatními.

Avšak cesta do Města trvala několik dnů, a tak Gustav u Mistra ještě chvíli počkal, než se vydal vstříc daleké pouti, kterou již absolvovali jeho přátelé, vyvolení.

ωωωω

---