lepidus activ - kapitola 10 - Všichni ve městě

 

Všichni ve městě

 

+++++

Martin a Iget šli podél říčky tekoucí Opratinnou do míst, kde dříve bývala ves. V ten den za sebou měli sotva patnáct kilometrů, ale když přeševše potok pokračovali dál z bývalé osady a uviděli kus nad cestou něco, co jim připadalo jako srub, rozhodli se, že zde dnes přenocují.

Martinova mapa byla zhotovena v měřítku a on již podle dříve projitých úseků mohl odhadnout, jak dlouhou dobu jim cesta tam či onam zabere; bylo zřejmé, že do Města přijdou za dva až tři dny, ale protože za sebou již měli jistý kousek, zdálo se Martinovi vhodné počítat s cestou třídenní a noc v budově by přece měla být bezpečnější, ať už pro zabránění vyrušení zvěří nebo deštěm.

Objekt byl, jako obvykle, opuštěný, ale nevykazoval známky rozpadu; naopak se zdálo, že jej někdo opravil, ale nevypadalo to, že by ho někdo zrovna teď obýval. Byl celkem vhodný k přenocování, a tak jej chlapci využili.

+++++

Následujícího dne pak pokračovali k Městu; za necelou hodinku a půl dospěli k řece Strávě, která je zaujala svou velikostí a také cesta se po připojení jiné zleva náležitě zvětšila.

Dnešní noci spali na plácku, který již k tomuto účelu někdo nejednou využil; bylo zde upravené ohniště i jiné pozůstatky přítomnosti člověka; cestou také potkávali celkem dost jdoucích i jedoucích.

Množství kolemjdoucích však nesnížilo jejich překvapení, když přiševše na okraj Města narazili na někoho známého. Znal ho sice jen Martin, ale nemohl jej již z dálky nepoznat. Suverénní chůzí se k nim zrovna blížil Jáchym - ten, jehož tak jako ostatní Martin zanechal v Mistrově příbytku.

 

Martin a Jáchym se překvapeně pozdravili a Jáchym se také letmo seznámil s Igetem. Spolu se vrátili kousek k severu na plácek při cestě, kde se na chvilku zastavili a pohovořili o svých poznatcích a zkušenostech.

Jáchym měl namířeno do Opratinné; Město mu již bylo poněkud na obtíž a nechtěl se dostávat do rezidence, již si také prohlédnul. Martin byl přesně opačného názoru.

Zatímco Jáchym Martinovi dokonale popsal vládní rezidenci, Martin Jáchyma od cesty do Opratinné účinně odradil řek mu, co se dověděl, či spíš nedověděl, Jáchym se pak sice nerozhodl vrátit se do Města, na to byl příliš znechucený dojmem z něj, ale rozhodl se, že nepůjde ani do té Opratinné.

To Martin byl plný očekávání z Města. Hodlal ještě dnes skočit k rezidenci, potom, co se ubytuje v hotelu, jenž mu Jáchym doporučil. Další den by možná měl sám poznat Město - něco ho na něm lákalo, možná právě ti jeho bídní obyvatelé.

„Tak se mějte," děl Jáchym. Pak na sebe všichni definitivně kývli, aby se zase pár dní nesetkali.

+++++

Poblíž Prázdného náměstí měli vyvolení zanechat vzkaz i případnou odpověď; o zabezpečení této komunikace se zmíníme, až to bude aktuální, zatím samozřejmě Martin kontroloval ten kout tak, jak jim bylo všem doporučeno, ale se zanecháváním nespěchal - Jáchym z Města zrovna odešel, Pavel tam už mohl být, ale snad se za chvíli také nerozhodne odejít; o Gustavovi se Martin dozvěděl, že zůstal ve Stranově a nebylo jisté, zda se odtud někdy pohne.

Martin a Iget dostali dvoulůžák v těch částech budovy, kde nocoval Jáchym. Pokoj vypadal obdobně jako Jáchymův, ale Iget neměl velké nároky, naopak mu mísmost připadala celkem luxusní, Martinovi ubytování též přišlo dobré - po zkušenostech s prostředím celého světa; i restaurace se šikla. Po najedení se se Martin a Iget rozdělili.

Iget si u sebe nechal klíč, Martina o chvilku později napadlo, že klíč vlastně ani nepotřebuje.

 

Oba přátelé se osaměle pohybovali městem přemýšlejíce každý o něčem jiném. Igeta možná na chvíli napadlo, že by mohl najít svoji rodinu, ale sám věděl, že úspěch není pravděpodobný. Martin pomýšlel na zničení Lepidu activ. Na vlastní oči si obhlédnul rezidenci a pak procházel městem, aby dorazil na pokoj hodinu po Igetovi.

Oba přespali a zítra ráno vyšli Městem společně.

 

V parném dni, kdy Město poznával Pavel se Stregem, procházeli ulicemi i Martin a Iget, aniž na sebe vzájemně narazili.

Na cestě jednou z bočních uliček - to se již schylovalo k polednímu, ale v neznámém městě se kamarádi rozhodně nenudili - zaujala Martina asi tak třináctiletá dívka. Jeho následující činy vycházely z myšlenek vyvstavších včera odpoledne a majících základ v běžných úvahách chlapců jeho věku; včera večer si Martin vše domyslel a ono pomyšlení, ač trochu scestné, zdálo se mu být lákavým natolik, že na něj ani další den nezapomněl. Nečekal však, že to, co se odehraje daného dne, bude tak silné, tak intenzivní; očekával normální obchod, po němž se obě strany spokojeně rozejdou - jedna s výdělkem v kapse, druhá spokojená s poskytnutou službou.

Martin se tedy s Igetem rozešel. S úsměvem mu řekl:

„Musim si něco zařídit. Sejdeme se odpoledne v hotelu."

,,Kdy?" tázal se Iget

„Ve tři," řekl Martin nechav si dostatek času. Oba měli peníze, chtěli-li, mohli si koupit cokoliv k obědu.

Iget s časem souhlasil. Ve Městě sice nebyly kostely s hodinami, ale na každém trhu stál nějaký ten sloup zcela nesrovnatelný s tím na Prázdném náměstí; smyslu mu dodávaly hodiny podobné těm našim. Iget sice neuměl číst, ale hodiny znal z gránického kostela. Měření času bylo ve Městě nutností, nedodržení příchodu do práce se trestalo, zvláště bylo-li opakované, avšak nedostatek spočíval ve faktu, že meřící přístroje bývaly u vrátnic, na náměstích, ale nikdy ne v bytech běžných lidí, takže tito museli vstávat dle svého zvyku a odhadu.

 

Martin a Iget se tedy rozdělili. Martin se po chvilce trochu podivil, že se ho Iget ani neptal, proč se chce odpojit; zřejmě to bylo proto, že mu věřil, že má důvod k samostatné cestě někam či za někým. Chlapci se tedy asi na tři hodinky rozešli a Martin se vydal do uličky, v níž prve uviděl tu neznámou.

+++++

Jak řečeno, byl bílý den, krátce po dvanácté polední; neřečeno však, co přesně chtěl Martin udělat. On sám by to jistě nesděloval, nechme tedy popis na vyprávění příběhu.

Již včera byl Martin svědkem situace, kterou měl nyní vyvolat, ale to mu jistoty nedodávalo. Doufal, že ta dívka stále stojí na okraji oné uličky, pokud ano, vypovídalo by to o jejím statutu, jenž byl beztak zřejmý.

Neodešla? Martin přešel odbočku nechtěje být nápadný. Potom se otočil, aby se zpříma blížil k vyhlédnuté, jestliže tam byla. Byla.

Její věk byl podobný Martinovu, možná vypadala krapet starší, ale to Martin taky. Na první pohled se mu líbila. Takovou krásu tady snad ještě nikdy neviděl. Jistě, takovéto zdání může klamat, ale on měl pocit, že by se mu líbila i zítra, kdyby ji celý den poznával; nic takového se však neočekávalo.

Přistoupil k ní a snažil se vypadat vlídně.

Jiný by ji vzal silně za ruku a možná by se tázal na směr; tedy vlastně určitě, protože odvést děvče někam mimo jeho obvyklé pracoviště mohlo být nebezpečné. O některá se starali pasáci, či rodiče nebo sourozenci, kteří hlavně dávali pozor, aby dotyčným bylo zaplaceno, a také si hlídali možnost této kontroly. Většinou se sice nic podobného nekonalo, ale muži nechtěli podstupovat riziko, že je někdo zbije do bezvědomí či zabije pro pocit ohrožení svých kšeftů.

 

Martin se jí ani nedotkl. Jen ostýchavě položil otázku:

„Za kolik?"

Dívka byla překvapena, že ji žádá o službu někdo tak věkové blízký. Svou zkušeností byla úplně jinde než Martin a nepoznali bychom na ní zmíněné zaražení. Konečně, Martin se jí hlavně líbil a jistě musel být z nějaké lepší rodiny.

To ji napadlo, i když Martin na to nevypadal. Třeba se mu líbí a on o ni chce takto projevit zájem. Je pro ni ochotný dát všechny peníze. Kdoví, jak by se k němu dále zachovala, sama na to nemyslela; Martin se jí líbil a ona myslela na něj.

„Dvacet osm," řekla dívka svou obvyklou taxu.

To bylo hodně málo. Nízké ceny byly způsobeny inflací služeb daného druhu. Faktem je, že cena byla dolní hranici oné slečny, neboť si řekla i podle daného zájemce - většinou již odhadla, kdy se muži líbí natolik, že za ni dá třeba šedesát, někdy si tedy řekla i o čtyřicet Krunů, nikdy naopak nešla pod dvacet osm; jen u Martina by jistě šla třeba na dvacet či patnáct, protože se dalo očekávat, že on řekne, že tolik nemá, že z obchodu nic nebude.

Martin měl. Ve Městě Lepidu activ bylo zvykem platit předem, a sice po příchodu na místo výkonu služby; na ulici se transakce nevedly.

 

Martin tiše vyslovil onu otázku. Slečna odpověděla rychle a sebejistě. On by před ní stále stál, jak by situace pokračovala se však nedovíme. Řekši sumu vzala dívka Martina rázně za ruku a táhla jej do nedalekého domu.

Pod schodištěm visely klíče s čísly, holka na ně pohlédla a berouc jeden z nich usmála se.

,,To je hezkej pokoj," řekla Martinovi. To už ho táhla nahoru po schodech.

On byl stále bez sebe. Vyšli do posledního patra a dívka otevřela dveře. Za nimi byla místnost jako stvořená pro daný účel.

 

Martin se posadil na postel. Dívka zavřela dveře. Otočila klíčem.

,,Jak se jmenuješ?" zeptal se Martin.

,,Erin," odpověděla.

,,Já jsem Martin," řekl.

Přistoupila k němu a přisedla.

,,Máš dvacet osm Krunů?" ptala se.

,,Jo," odpověděl mírně a vyndal z batohu třicet Krunů.

,,Já nikdy nevracim," řekla Erin.

Bylo to běžné. Zákazník musel mít tolik, kolik chtěl dát, dívky u se nenosily peníze a když, tak je nikdy neukazovaly.

,,To neva," ujistil ji Martin.

Erin uklidila peníze do přihrádky a přidala k nim jediný svršek na horní polovině těla. On zatím dával svou hůl do kouta. Jen se otočil, uviděl ji; odkládající to, co ji dosud halilo.

Přešel do středu místnosti. Nespouštěje z ní oči skončil na posteli. Ona se k němu vrátila a on znovu ucítil dotyk její ruky. Pak ho přenesla do jiného světa. Ani ona nic takového v životě nezažila. Až teď, s Martinem.

 

Na konci smyslného aktu byli oba jinde. Mimo svět Lepidu activ. Vzdáleni práci. Daleko od povinností. Nic, jen oni. Stále spolu. Na jednom loži.

Políbila ho, sám by to nikdy neudělal. To byl konec.

Oba se oblékli, Erin vzala šest mincí od Martina a Martin děl:

,,Ještě ti něco dám."

Ze svého batohu vyndal oba měšce, hrábnul do toho kouzelného a nechal v něm asi dvě stě krunů; zbytek nasypal do druhého, kde pak bylo nějakých patnáct set.

Erin stála za ním a čekala. Martin jí dal ten těžký vak plný pětikrunových mincí.

,,To je pro tebe," řekl jí a ona nevěřila, že se to stalo.

Kdo ví, co dělala potom. Nechtěla, aby ji doprovodil domů. Věděla, že se už nikdy neuvidí.

Patnáct set krunů pro Erin znamenalo ohromné peníze, tak je snad využila ke svému lepšímu životu. Nikdy se to nedozvíme.

 

Martin odešel. Nechav ji tam vyšel na ulici. Nikdy spolu nechodili a nikdy se nerozešli; oba na sebe vzájemně nikdy nezapomenou. Třeba se mohli vidět zase zítra; sejít se. Martin by jí dal dalších pět stovek a byl by za to rád jako ona. Mohli by si dopřát i důležitější věci než peníze a tak by se dalo pokračovat až do Martinova odchodu z Města.

Neznali se. Třeba se k sobě nehodili; a třeba ano. A třeba by se Erin neshodla s Igetem; možná by mezi nima vznikla řevnivost. Iget byl Martinův nejlepší přítel. Opravdu; nikdy dřív nepoznal nikoho, s nímž by ho spojovala taková vzájemná důvěra, oba se na sebe mohli spolehnout a měli se navzájem rádi.

+++++

φφφφφ

Jáchym si nakonec ještě pospal, vstal někdy v devět ráno, nasnídal se a pomalu vyšel severní?n směrem.

Již dříve jsme psali o jeho setkání s Martinem. Ani on jej nečekal, ale vida kluka opírajícího se o vysokou hůl jdoucího proti němu, bylo mu jasné, kdo se blíží; takových se světem asi příliš nepohybovalo.

φφφφφ

Když se Jáchym s Martinem a Igetem rozešel, pohyboval se i nadále cestou podél řeky, a to až do časného večera, kdy si našel místo k přespání.

Dopoledne pak vyšel dále. Na nedalekém rozcestí neodbočoval vlevo, k Opratinné, ale pokračoval dál podél řeky Strávy. Aby se nepohyboval jen velkou, a na poměry světa Lepidu activ celkem frekventovanou, cestou, odbočil z ní na pěšinku a procházel volnou plochou kraje.

Vpravdě z ní hodně zabíral les, ale občas se nabízely nádherné pohledy z luk a jiných holých míst. Někdy Jáchym narazil na opuštěné obydlí, nikdy se však nestalo, že by v těchto pustinách potkal poutníka, natož obyvatele.

φφφφφ

Jak jsme již uvedli, daného dne se slunečné počasí začínalo blížit ke svému konci. Večer již každý čekal příchod velkého nečasu a ani Jáchymovi se nevyhnul pocit vyplývající z blížící se bouřky. Jasnou volbou tedy pro dnešní noc bylo nalezení přístřešku.

Klidné počasí před bouřkou. Klid a nízký tlak vzduchu. Povívající vítr tam a zpět. To všechno umocňovalo i Jáchymův dojem z chmumého prostředí světa, jehož venkovem procházel. Necelou hodinu před vypuknutím běsnění živlů narazil Jáchym na srub při okraji lesa. Stavba byla průměrně zachovalá, střecha snad znamenala dobrou ochranu; i kdyby ne, neměl by Jáchym jinou možnost ukrytí, kdo ví, za jak dlouho by narazil na další objekt.

Jáchym poupravil vnitřní prostor ke svému přenocováni. Potom usedl ke stolu a pojedl něco dobrého.

φφφφφ

Již během večeře mohl Jáchym slyšet hromy a později také vidět blesky, které zprvu deřily za odvrácenou stranou domu, u lesa, odkud sem bouře přicházela.

Zatímco si Jáchym užíval jídla, sledoval nečas za oknem, kde zatím začalo intenzivně pršet. Jáchym měl bouřky rád, ale ta dnešní byla zvlášť strašidelná, když chlapec sám seděl v opuštěném domě. Věda, že celý den, co sešel z cesty, nepotkal živáčka, přece se nezbavil pocitu, že by někdo mohl do srubu vejít. Ač si byl jist vlastní bezpečností a jinak byl z vyvolených tak sebevědomý jako Martin, padala na něj jistá tíseň, na kterou si musel chvíli zvykat.

Nějaký čas sledoval hromy a blesky. Pak šel spát. Ještě chvíli jen tak odpočíval. Až usnul.

φφφφφ

|ξ-ζ-ξ|

I v dalších dnech žil Pavel v Raulově rodině. Procházeje ulicemi rozdal mnoho drobných mezi prostý lid a ačkoliv se občas podíval na místo, kde měl být zanechán vzkaz, kdyby se vyvolení chtěli sejít, sám takové setkání neinicioval. Se Stregem i zbytkem rodiny mu bylo dobře a oni si díky Pavlovi mohli dovolit jinak nepředstavitelný přepych.

|ξ-ζ-ξ|

ωωωω

V noci, kdy se nad částí světa Lepidu activ přeháněly již zmíněné bouře, spal Gustav u Mistra. Nad horami bouřilo víc než kde jinde a ani ráno nebylo nijak suché. Mistr však Gustavovi zapůjčil pláštěnku a když přestalo pršet, vyslal jej na pětidenní cestu k Městu.

ωωωω

Gustav, posílen přesvědčením Mistra o potřebě jeho cesty do Města, se příliš nezdržoval. Měl zásoby na více než tři dny, voda z řeky byla také chutná a suchým chlebem Gustav nepohrdnul ani dříve. Dlouho na něj však odkázán nebyl, neboť zásoby doplnil ve vsi Křížť.

Přišev do Města, pokračoval podél řeky a dále hlavní ulicí až na Prázdné náměstí. Hned vedle něj stál hotel a jiným směrem se zase nacházel roh pro umístění zpráv.

Připomeňme však, že teď jsme o dobré čtyři dny předběhli ostatní, takže bychom se raději měli přemístit do další kapitoly.

ωωωω

---