Samotář Hugo

Kdysi dávno žil jeden poutník. Jmenoval se Hugo. Žil sám. Putoval přes vysoké hory až k městu jménem Duotown. V tomto městě žili lidé ve dvou. Po ulicích chodili spolu. Jedli spolu. Dokonce spolu i spali. Každý se hned podíval na osamělého poutníka. Hugo se chtěl s někým seznámit, a tak šel pozdravit dvě holčičky, které se držely za ruce.

„Ahoj děvčata, mohu se k vám přidat?“ zeptal se mile.

„Ne! V naší dvojici už není místo!“ okřikly ho. Lidé z města se ho báli. Byl to podivný a osamocený cizinec. Pro ně nebylo přípustné, aby někdo neměl přítele neustále u sebe. Hugo byl bezradný. Po nějaké době zašel do sirotčince, že si adoptuje dítě, aby už nebyl osamělý. Ale dvě paní, které měly sirotčinec na starosti ho vyhnaly, děti se dají adoptovat jedině po dvou a jedině pro dva lidi. Hugo byl smutný. V Duotown se mu moc líbilo a nechtěl odejít, ale neměl žádného kamaráda. Smutně se procházel lesem, když najednou uslyšel pláč. V roští se schovával malý chlapec.

„Co se ti stalo chlapče.“ zeptal se ho Hugo.

„Můj kamarád v Duotown si našel novou kamarádku a mě nechal samotného. Utekl jsem odtamtud.“ odpověděl chlapec.

„Já také nemám kamaráda. Můžeme se tam vrátit spolu. Co říkáš?“ navrhl Hugo.

„To bych byl rád.“ řekl chlapec a otřel si slzy. Od té doby žijí Hugo a malý chlapec z lesa šťastně v městě Duotown. A představte si, založili tam nový sirotčinec, kde si děti mohli adoptovat i osamělí lidé.