Osamělá

„Kim. Co nám k tomu řekneš?“ ptala se učitelka.

„Co?“ řekla jsem rozespale.

„Ptala jsem se tě na rok kdy vyplul Kolumbus na moře.“ opakovala.

„1467?“

„Ne! Píši ti pětku! Opět.“ řekla a otevřela moji žákovskou knížku. Pak zazvonilo. Pro mnohé je to zvuk ohlašující svobodu. Všichni si posedají k sobě na lavici a vypravují si. Smějí se. Já jsem si otevřela knížku a, jako vždy, jsem strávila přestávku jen s ní. Doma jsem svému otci vyprávěla, co se stalo ve škole. Vyprávěla jsem mu, jak jsem pořád sama ve své lavici a mí přátelé jsou jen učitelé, ale ani ti mě vlastně nemají rádi. Neposlouchal mě. Jako vždy. Jeho myšlenky se točily kolem faktur a daňí. A v neposlední řadě kolem nové sekretářky, kterou přijali před týdnem do tátovy firmy. Moje maminka je už dva roky mrtvá. Šla jsem do svého pokoje. Otevřela jsem knihu a s dalšími a dalšími listy jsem se propadávala hlouběji do fiktivní reality. Oh, jak otravný může být zvuk budíku! Ráno bylo strašné! Nechtělo se mi vylézat z teplého území mé postele. Nakonec jsem vstala. Cestou ke stolu jsem shodila nějaké papíry z nočního stolku. Klekla jsem si k nim a prohlížela jsem si je. Byla tu fotka mé maminky. Byla ještě černobílá. Na té fotce měla tmavé šaty a seděla v trávě. Usmívala se. Ona mě neignorovala. S ní jsem nebyla tak sama. Chci jí zpátky. Počkat vždyť já jí můžu opět vidět, stačí jen... Vzala jsem si nůž. Byl to malý nůž, ale byl ostrý. Udělala jsem to. Trošku to bolelo Cítila jsem chlad a zároveň teplo. Smutek a radost. Tak jsem tady, na druhé straně. Bloudím temnotou. Opět sama...