Jen přání v ráno s čistým štítem...

Moci se tak ráno probudit a zjistit, že dnešní večer byl jen sen!

Že všechna ta krev se odehrála pouze v mé hlavě...

Není to až tak dávno, kdy ten mladík v bílém, který mi pomáhal vším tím procházet, vyřkl slovo ,,remise´´. Tak proč znovu, tak brzy?

Sedím na posteli v půl jedné v noci a zírám. Prostě jen zírám. Únava mě už v podstatě neopouští... po dvanácti prospaných hodinách a probuzení v deset(o budíku v půl šesté ani sebemenší tušení..) - celý den jako ve spánku, bez energie, bez jakékoli motivace vyskočit z kruhu ignorace a lhostejnosti...

Dává to pak smysl? To, že se mi nechce nic, dokonce ani usínat? Snažím se snad na truc vydržet déle, abych si dokazovala, že stále vydržím tolik co dřív? Že prostě není možné, aby se mi chtělo celý den spát, po tolika hodinách spánku minulé noci?

Přemýšlím, jaké vůbec tohle může mít pokračování. A bude vůbec nějaké? Vždyť vlastně už tolik měsíců tenhle život žádné pokračování nemá..

Asi nezbývá nic jiného, než se prostě poprat s termínem ,,recidiva´´.. A nebo jednoduše doufat, že ve chvíli, kdy se dotknu polštáře, vše se rozplyne a já se s lapáním po vzduchu probudím....