Jak to bylo...

Vstupní otvor se pomalu zavíral a po chvilce se ozvalo tiché cvaknutí následované ostrým zasyčením hermetického uzávěru. Zároveň se všechny tři kulaté průzory potáhly silným pancířem. Na ovládacím pultu přede mnou se rozblikalo několik kontrolek a stroj se začal pomalu otáčet. Během několika následujících vteřin se všechny svítící body v kabině proměnily v dlouhé barevné čáry a obsah mého žaludku očividně dával najevo, že by se rád podíval ven.

\'\'Tohle je na cestování časem to nejnepříjemnější. Člověk se dvakrát, třikrát poblije, z toho si nic nedělej. Až pojedeš po pátý, tak už ti to nepřijde ani tak hrozný,\'\' varoval mě před první cestou Peterka. Tenkrát jsem jeho slova nebral moc vážně, během mých častých cest na Mars a na Saturn jsem měl dost času zvyknout si na větší přetížení. O tom, že jeho varování mělo něco do sebe , jsem se však přesvědčil poté, když jsem první čtvrthodinu v druhohorách strávil čištěním palubní desky a svých kalhot...

Jo, to byly časy... Teď je to ale úplně o něčem jiným. Starověk... První cesta časem zpátky mezi lidi. Předtím to byly jen samý příšery. Brontosauři, tyranosauři, sem tam nějaká velká škeble nebo přeslička, ale tohle je fakt oficiálně poprvé mezi lidi.

Ze zamyšlení mě vytrhlo několikeré pípnutí, oznamující, že první část mojí cesty je u konce. Stroj se pomalu dotáčel. Starověký Řecko... Antika... V duchu jsem si opakoval všechny pracně nabiflovaný latinský fráze a slovíčka. Nic moc... No co, mám tu strávit skoro celej tejden, tak třeba ještě něco pochytím.

Stroj se zastavil. Nacvičeným pohybem jsem stiskl tlačítko odsunující kryty z průzorů. Postupně jsem vyhlédl všemi třemi ven. Písek. Sem tam pár trsů trávy. Fajn, tak tohle sedí. V rámci utajení bych měl teď bejt někde v pustině asi čtyři hodiny chůze od nejbližší známky civilizace. Shodil jsem ze sebe kombinézu a omotal se nějakým bílým prostěradlem. Když jsem vystupoval ven, všiml jsem si malé cedulky přišité u okraje. Budu ji muset při nejbližší příležitosti nějak odpárat. Mady by Textilné závody Bratislava. Hmm, dovozový... Doufám, že to nebude nějakej aušus, co se po pár dnech rozpadne...

\'\'Nazdar Pavle, to je dost, že seš tady!\'\' ozvalo se mi za zády plynnou středoevropštinou.

Pomalu jsem se otočil a snažil se vzpamatovat ze šoku. Přede mnou na kameni seděl chlapík tak o pět, sedm let mladší než já a v zubech žmoulal stéblo trávy..

\'\'Ty... Ty... Ty jsi... Jak jsi... Jakto, že mluvíš...\'\' začal jsem zbrkle koktat. Byl jsem fakt rozhozenej.

\'\' Jo, já jsem Antonius Plavus, promiň, že jsem se nepředstavil hned, ale moje jméno ti stejně nic neřekne.\'\'

\'\'Nne... To opravdu ne...\'\' zamumlal jsem rozpačitě.

\'\'No a ta řeč, za to může tohle -\'\' ukázal na malou plochou krabičku připevněnou na krku.

\'\'Cože??? Ty máš translátor?!! Poslední model od Sonyho, kde jsi k tomu přišel?\'\'

\'\'Opravdu šikovná věcička. Je to tak tejden, co jsem se toulal někde tady poblíž a narazil jsem na nějakýho chlapa a tuhle kouli,\'\' ukázal směrem k mému stroji.

\'\'Před tebou ne, ale po tobě. Chvíli potom, co jsi odstartoval, zjistili nějaký vaši čarodějové...\'\'

\'\'Čarodějové???\'\'

\'\'Nó... Ty, co vyrobili tuhle kouli...\'\'

\'\'Jo technici...\'\'

\'\' Jo, ty. Tak nějaký ty vaši technici zjistili, že tam dali nějakou blbou přísadu...\'\'

\'\'Cože?\'\'

\'\'Prej švába nebo co...\'\'

\'\'Jo tak, tomu už rozumím. Pokračuj, prosím tě.\'\'

\'\'No a ten chlap z tý koule mi dal tuhle mluvící krabičku a pak jsme si celej zbytek dne povídali o tom vašem světě. Teda, já jsem toho stejně moc nepochopil, ale mám ti vyřídit, že kvůli tomu nemocnýmu broukovi se musíš vrátit do svýho světa nejdýl do dvou hodin, jinak že tu zkejsneš na furt a ta cestovací věc už nebude k ničemu. A proto tady už hezkých pár hodin sedím a čekám na tebe... Jo, mimochodem, ten Textilné Závody Bratislava je moc dobrej tkadlec. Je to pevný a přitom krásně měkký,\'\' ukazoval hrdě na svoji róbu se stejnou visačkou, jako byla ta moje. \'\'To mám od Marka,\'\' dodal.

Tak Marek byl můj anděl strážnej... Má za to u mě flašku něčeho moc dobrýho.

Poryv větru najednou zvedl mračno prachu. Oba jsme si tak tak stačili zakrýt obličeje. Podíval jsem se na oblohu. Kam jsem dohlédl, visela temná mračna. V dálce sjel k zemi první blesk a po chvíli k nám dorazil i rachot hromu.. Chtěl jsem ukázat, že o jejich světě taky něco vím.

\'\'Zeus si asi na někoho vylejvá vztek, co?\'\' prohodil jsem jen tak.

\'\'Ale houby Zeus, statika, Pavle, statika...\'\'

Vytřeštil jsem oči: \'\'To máš taky od Marka?\'\'

\'\'Od Marka? Néé, to ví přece každý malý dítě.\'\'

V údivu jsem povytáhl obočí: \'\'A co ti, prosím tě, říkaj jména jako Helios nebo Odysseus?\'\'

\'\'Helios, nebude to nějakej plyn? A Odysseus... To jsem v životě neslyšel...\'\'

\'\'A co Herkules?\'\'

\'\'Salám?\'\'

\'\'Panebože, koho že jsme to měli na dějepis...\'\' povzdechl jsem si ztrápeně. \'\'A co Orfeus, ten pěvec? Toho přece musíš znát...\'\'

\'\'Á, Orfeus, jasně že jo. Akorát, že to není jeho pravý jméno.\'\'

\'\'Není pravý?\'\'

\'\'Ne, je to pseudonym, ty to nevíš? To byl taky někdo od vás. Myslím, že skutečně se jmenoval Elis, Elvis nebo tak nějak.\'\'

Pokusily se o mě mdloby. Věděl jsem, že se o cesty zpátky pokoušeli kdysi i nějaký dobrodruzi na vlastní pěst, ale tohle bylo na mě moc. Zbejvala mi ještě asi hodina do návratu a tak jsme si s Antoniem ještě chvíli povídali. Díky tomu jsem se třeba ještě dozvěděl, že Hefaistos byl nějakej mizernej kovář z Atén, že Kerberos není vůbec žádná tříhlavá bestie, ale oblíbenej voříšek královny Niobe a že Pegas nemá vůbec nic společnýho ani s koněm ani s křídlama, ale že je to systém dorozumívání se na dálku pomocí jakýchsi dlouhých provázků...

Blížil se čas našeho rozloučení a já si s hrůzou uvědomil, že jediný, v čem nám dějepisář nelhal, byly snad názvy měst a států. Naposledy jsem zamával Antoniovi, posadil se do křesla a připnul si bezpečnostní pásy. Už jsem chtěl zavřít dveře, ale Antonius mě ještě zdržel:

\'\'Prosím tě, můžeš mi ještě říct, jak si ve vaší době vede Sparta?\'\'

\'\'Tři kola před koncem maj náskok šest bodů, asi zase vyhrajou ligu,\'\' ušklíbl jsem se a se zadostiučiněním sledoval nechápavý výraz v jeho obličeji, mizící s tichým cvaknutím uzávěru dveří.