Cesta draka

                                                                            Cesta draka

 

 

Prvně viděl jen nohy. Spoustu noh. Neodvážil se podívat výš. Jen do pásu lidí. Obličeje viděl jen mlhavě.

„Dej si tu hlavu na vestu,“ posmívali se mu.

Byl pod stolem. Jako pes. Rodiče nechtěli z něho mít normálního syna, ale usměvavýho, obtloustýho dobráka.

„Roste pes, roste Dragan,“ říkávali mu rodiče.

Bylo mu čtyři. Měl sklopenou hlavu. Všeshno dělal rychle. Není čas. Počkají na něho rodiče? Nevěděl. Smí něco říct? Když chtěl, tak se na něho zamračili. A tak nic neříkal.

 

Začal chodit do školy. Zprvu si vůbec neuvědomoval, že se mu spolužáci posmívají. Učitelé mu dávali poznámky za nic. Ale známky měl dobrý. Třída se rozdělila na dva tábory. V jednom byl on, ve druhém celá třída. Hrál dobře fotbal. Ale učitele si na něj zasedli, a tak ve druhém stupni základní školy začal dostávát horší známky. Pořád nevěděl, co se děje. Pořád se díval na nohy, neodvážil se podívat se člověkovi do očí. Dostával poznámky za nic.

„Z Dragana bude pořádná bečka!“ smáli se mu spolužácí na druhém stupni.

On jejich posměch nevnímal. Byl příliš zahleděný sám do sebe. Když druzí četli své eseje ve škole, tak se nedokázal soustředit na to, co čtou. Byl soustředěný jen na to, co napsal sám.

 

Doma to pořád bylo stejný. Rodiče ho šikanovali. Chtěli, aby nosil teple oblečení, i když venku nebyla zima. Aby byl pořád usměvavý, bezemoční, obtloustlý dobrák.

„Usmívej se, Dragane,“ říkali mu rodiče.

Cela rodina se k němu chovala stejně. Šikanovali ho.

„Dragan má ze všeho strach,“ řekl bratranec Miodrag v přítomnosti všech. Cela rodina podpořila Miodraga. Dragan je hloupý. Dragan je podřadný. Dragan nic neumí. To a podobné věci slýchal celý druhý stupeň základní školy od rodiny, spolužáků i učitelů.

 

Nastoupil na střední školu. Pořád se choval stejně. Hlavu sklopenou, do očí se člověkovi nepodíval. Spolužák mu rozbil kalkulačku. Řekl to učitelce. Ta se mu vysmála.

„Ty jednou, Dragane, skončíš v kriminále,“ říkali mu.

Učil se špatně, ale procházel ročníky. Začal hrát fotbal závodně. Vydržel několik let, i když ho parta nepřijala. „Pořád koukaš do země, Dragane?“ ptali se ho. Pořád koukal do země. Stále si neuvědomoval, jaké má problémy. Zdánlivě byl v pořádku.

 

Začal s ním kamarádit Jovan. Jeho spolužák ze střední školy. Nevěděl, že ho třída “nasadila“ na něj, aby ho dostali do blázince. Neustále měl narážky na Dragana. „Ty jseš, Dragane, moc hloupý, aby jsi pochopil, jak se k tobě chováme,“ řekl mu Jovan. Dragan nic nechápal. Myslel si, že je Jovan jeho dobrý kamarád, který s ním rád tráví volný čas. Jednou spolu vyrazili hrát fotbal. Hráli v jednom týmu. Míč se v jednu chvíli dostal mezi Dragana a Jovana. Dragan, který měl psychické problémy, sklopil hlavu. Jovan mu dal hlavičku a rozbil mu nos. Dragan si myslel, že to bylo nešťastnou náhodou. Ale nebyla. Jovan to udělal naschvál. Chtěl, aby se ho Dragan bál. Celá třída chtěla, aby se Dragan bál. Dragan si pořád nic neuvědomoval. Chodil do školy každý den do školy a nevědomoval si, jak se k němu celá třída chová.

Dokončil střední školu a našel si práci. Pracoval jako číšník v jedný kavárně.

„Tobě, Dragane, jde celá rodina po krku,“ řekl mu šéf, který se dobře znal s jeho rodiči. V práci mu dělali zle. Jednou mu skovali klíče od skladu. Dragan je marně hledal v šatně. Pak je našel v příhrádce za barem. Pořád si nic neuvědomoval. Pořád se díval do země a letmě lidem do tváře. Stále kamarádil s Jovanem. „Ty seš uplně vypatlanej!“ řekl mu Jovan. Dragan si pořád nic neuvědomoval. „Nevzdaš ten fotbal, Dragane?“ zeptal se ho spoluhráč Milutin. Nevzdam, pomyslel si Dragan. A proč taky? Pořád si neuvědomoval, jak ho okolí šikanuje. Nechápal, proč by neměl hrát fotbal. Proč se okolí divilo, že pořád pracuje. „Ty přece nemůžeš pracovat,“ řekl Jovan Draganovi. On přesto pracoval a hrál fotbal.

 

Pak nastal zlom. Dragan začal mít problémy s močením a neustálá nutkání zvracet. Navštívil psychiatričku Ristićovou. Ta se ho zeptala na základní věci. Převyprávěl jí stručně celý svůj život. Když si ho vyslechla, tak mu předepsala nějaké léky a poslala ho za psycholožkou Zoranićovou. Jí začal Dragan převypravovat celý svůj život. Pomaličku. Rok po roce. Začal se rozpomínat na všechny věci. Na to jak ve věku čtyř pěti let byl nemotorný a obtloustlý. Jak na prvním stupní hrál fotbal, ale klukům se do očí neodvážil podívat. Taky jak mu učitelé naschvál dávali špatné známky. Jak ho neustále napodobovali.

 

„Dragane, je to s váma velmi špatný,“ řekla mu psychiatrička. A taky měla pravdu. Dragan začal pít a kouřit. Nepil moc. Pár piv denně. Zato hodně kouřil. I dvě krabičky denně. Počal se stranit lidí. Když si uvědomil jak se Jovan k němu chová, tak se přestal kamarádit s ním. Najednou neměl žádné přátele. Žil osamělým životem a z podpory. Začal prodávat noviny pro lidi bez domova. Měl silné deprese a strach z lidí. Byl rád, když si došel na nákup. Takové měl deprese.

 

Když už myslel na nejhorší, tak se seznámil s Bobanem. Boban si hned všimnul, že Dragan pořád kouká do země nebo do strany, ale člověkovi se do očí nikdy nepodíva. „Musíme začit cvičit, Dragane,“ řekl mu Boban. „Jak cvičit?“ odpověděl mu otázkou Dragan. „Máme hodně práce!“ řekl rázně Boban. A tak začali spolu běhat. Ráno vstávali v šest. A hodinu běhali. „Do očí se mi dívej, Dragane!“ neustále Boban nabádal Dragana. „Teď ti dám facku, Dragane. Ne, abys sklápěl hlavu a krý se!“ Dragan měl pořád sklopěnou hlavu, ale úder vykryl.

 

„Stoupni si tady, “ nabádal Boban Dragana, „a koukej se mi do očí“

Dragan stál a měl pořád sklopěnou hlavu.

„Do očí!“

Dragan měl pořád sklopěnou hlavu.

„Do očí, do očí!!!“

Dragan měl pořád sklopěnou hlavu.

„Řekl jsem do očí, kurva, Dragane!!“ zařval Boban.

Dragan nesměle zvednul hlavu, a podíval se do Bobanových očí a plaše se usmál.

„Teď vydrž, co nejdéle,“ řekl mu Boban.

Dragan se chvíli díval do Bobanových očí, a pak sklopil zrak.

„Narovnej tu hlavu a dívej se mi do očí!“ zařval Boban na Dragana.

Dragan se ostře podíval do Bobanových očí.

„To je ono!“ vytězoslavně zařval Boban.

„A vydrž!“ řekl Boban.

 

Dragan se dlouho díval do Bobanových očí. Při tom pohledu se začalo rodit přátelství. Přátelství mezi dvěma muži. Přátelství, které nerozbije žádná žena, peníze ani nic jiného. Pak spolu začali cvičit karate. Mlátili se spolu hlava nehlava, až měli po těle a hlavě modřiny. Draganovo sebevědomí začalo růst. Byl si stále víc a víc sebou jistý. Začal taky posilovat. Cítil a v zrcadle taky viděl, jak mu rostou svaly. Byl připravený vrátit se do normálního života.

 

Našel si znova práci číšníka a začal pracovat. Také si našel dívku. Počal opět hrát fotbal. Nějakou dobu žil “normálním“ životem. Chodil do práce, měl dívku, a také hobby. Zdálo se, že nic nemůže narušit jeho klidný život.

 

Když se jednou pozdě večer vracel z práce, všimnul si, že na zastávce stojí osaměla dívka a okolo ní tři mladící.

„Poď se mnou na rande, kotě,“ řekl jeden z nich.

Mladící byli neústupní a pořád na dívku doráželi. Đorđe, vůdce bandy, nalehal nejvíce.

„No tak, kotě, dej si říct a vyraži si s Đorđem!“ naléhal vůdce chuligánů.

Tlupa kluku se motala kolem mladé ženy a byla neustupná.

„Dobrý večer, mladá paní,“ pozdravil Dragan, „nepotřebujete pomoc?“

„Co se ty do toho mícháš!?“ vyštěknul Đorđe na Dragana.

„Vidím, že je dáma v nesnázích, tak se ptám jestli nepotřebuje pomoc,“ odpověděl Dragan chlapsky.

A měl pravdu. Mladá žena byla vystrašena. Celá zrudlá a evidentně v nesnázích.

„Tady někdo potřebuje dostat lekci!“ zasmál se jeden z chuligánů. Mladíci si přestali všímat dívky a utvořili kruh kolem Dragana.

„Běžte raději domu,“ nabádal je Dragan. „A nikomu se nic nestane.“

„Nám se, ale domu nechce,“ řekl Đorđe se šibalským úsměvem.

„Běžte domu, nebo vás budu muset odehnat!“ řekl Dragan rázně.

„Jo?“ řekl Đorđe a přistoupil k Draganovi, tak blizko, že jejich tváře téměř dotýkaly. Dragan Đorđeho odstrčil.

„Uklidni se, chuligáne!“ řekl Dragan a odstrčil vůdce bandy. Když to uviděl jeden ze dvou zbývajících mladíku, napřáhnul se a chtěl Dragana udeřit pěstí. Dragan se rychle sehnul a vzápětí udeřil toho mladíka přímo do nosu.

„Můj nos!“ vykřiknul zraněný mladík Když to uviděl Đorđe, tak se vrhnul na Dragana. Ten si toho útoku všimnul a jednou ranou do obličeje sejmul vůdce tlupy. Třetí mladík, když viděl, jak dopadli jeho druhové, se dál na úprk. Zbylí mladíci ho vzápětí následovali.

 

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se starostlivě a gentlmansky Dragan obtěžované dívky.

„Jsem. Děkuju vám za vaší pomoc,“ odpověděla dívka vděčně.

 

A to byla Draganova cesta. Cesta Draka.

 

 

---