Luna - Měsíc

Hvězdy sviti z nebes nad hlavou,

 přece jen pozoruji v noci celou zem.

Kde cvrčci svou píseň hrajou,

oslavuji krásnou noc.

 

V té noci je měsíc pánem,

kouká na nás z vysoka.

když v tom mu padl do oka,

jeden zamilovaný par.

 

Chlapec svou lásku dívce vyznal,

hledal ty nejsladší slova.

Říkal ji jak tuze ji má rád

a jak myslí na ni častokrát.

 

Jak krásné sny se mu o ní zdají

a jak jí vede k oltáři.

Že blázní, když ji nespatří

a šílenství, že ho zaplní.

 

Měsíc, jenž koukal z výšky vysoké

a poslouchal tento mladý pár.

 Vzpomněl jsi na svou lásku

a strasti závratné.

 

Když se mu milá náhle ztratila

 a on nevěděl kudy kam.

Nevěděl nic o jejím osudu.

Sam si to častokrát vyčítal,

že nehledal ji a neřekl, jak tuze jí má rád.

 

V tu chvíli, když spatřil tento mladý pár,

vzpomínka na milou jej zabolela tak,

až do pláče mu začalo být.

Vzpomněl si však na radu od přítele,

jenž mu říkával: „Nemysli na ni, nezoufej. Vždy vzpomeň si, na chvíle sní a na krásy co jste zažili.“

Tak Měsíc takto učinil,

bylo mu o mnoho dost líp.

I když zármutek ho neopustil.

 

Plul si po obloze dál, a dál…

Náhle spatřil další mladý pár.

 

Dívka chlapci vyčítaje,

 že již není, tím kým byl,

že není člověkem, koho ráda měla,

a do nějž se zamilovala.

 

Chlapec jen plačtě stál,

 stále neschopen slova.

 A dívka jela stále dál,

vytýkaje další věci,

všechno, co kdy udělal

a na všechno, co kdy zapomněl.

 

Na chlapce již toho bylo dost,

mel svou dívku strašně rád,

 ale teď už pociťoval zlost.

 

Slzy mu vhrkly se do očí

a on nevěděl co říct.

Náhle však řekl z plných plic,

 co nechtělo se mu říct…

 

Měsíc, jenž viděl z oblohy, co se dole děje.

Chtěl vědět, k čemu to dospěje.

Chlapce mu bylo líto, už nevěděl kudy kam.

 

Tu Měsíce náhle napadlo,

jak pomoci má.

Paprsek k zemi míří náhle,

přímo na mladý pár.

 A romantika zkraje,

změnila tento mladý pár.

Dívka bylo neschopna slova, jen slzy v očích zaleskly se jí.

Nad krásou, co se z nenadání objevila.

 Tato chvíle mladý pár opět spojila.

Mluvili teď spolu tiše,

věděli, co mají říct

 a už je nedělilo vůbec nic.

 

Měsíc potěšen touto scénou

a jak se mu vše povedlo.

Náladu smutnou mu to pozvedlo.

 

Pak si plul po obloze dál a dál.

 Viděl už snad vše…

některým lidem silu dodával

a jiným útěchu přál.

 

Když náhle, téměř z rána, zahleděl se na mladíka.

Tento jinoch seděl v trávě.

Nejspíše už nevěděl, co dělat má dál.

Starostí měl plnou hlavu

a nikdo mu nenaslouchal.

 

Nechtěl přijít o domov a své nejbližší,

ale nevěděl jak jim pomoci.

Dělal, co se dalo,

pořád byl v jednom kole.

 A tu jej napadlo východisko z jeho boje.

Nechej je svému osudu,

 

tys nezpůsobil nic.

To jejich problémy je dohnaly,

a ty s tím nezmůžeš nic.

 

Měsíci bylo chlapce líto,

chtěl pomoci mu,

ale své noční kouzlo už vyčerpal.

Mohl mu pomoci jedinou věci,

zakázanou ji však měl.

Ale i přes zákaz použít ji chtěl.

 

Chlapec už pomalu usínaje

a nechtělo se mu nikam jít,

když náhle ten hlas uslyšel,

až chtělo se mu bdít.

 

To Měsíc k němu promlouvaje…

Dával mu pár moudrých rad,

jak s osudem svým naložit má.

Říkal mu jak se vrátit k dívce,

kterou miloval.

A jak to doma zvládnout,

vždyť na strasti nebyl sám.

Chlapec nevěděl, zda je to jen sen,

když náhle vstal a odešel.

 

Měsíc byl zvědav,

kam chlapec jde,

tak do rána sledoval jej.

chlapec šel ke své mile,

již měl tolik rád.

S velkou něhou ji objal

a začal povídat.

 

Vylíčil ji, vše co trápilo jej

a že nevěděl co dělat má.

Až nakonec do pláče se dal.

Dívka objala jej,

už věděla co a jak.

A chlapec byl šťasten,

že není na vše sám.

 

Slunce již bylo vysoko na obloze

 a Měsíc tam stále stál.

Měl radost, že je vše jak má.

I když myslil, že je prokletí,

 vidět v noci tolik utrpení.

 

Náhle si uvědomil, že je to krásný dar.

Pomáhat lidem, když už neví kudy kam.

Nechtěl věřit, že trvalo mu to tak dlouho, než přišel na to sám.

Když náhle spatřil svou milou,

přicházet tam, kde právě stál.

---