Změna Úhlu: Prolog

Změna úhlu
“Svoboda je lež s pokřivenou tváří”

Prolog:

Dobrý den, jmenuji se Erwin Collins a pracuji jako novinář.
Dělal jsem žurnalistu zaměstnavateli, jenž mi dal padáka. Vyhodil mě z práce, protože jsem napsal pár nevhodných fejetonů a kritických článků do novin ve společnosti Parafix.
Otevíral jsem si pusu na špacír, byl jsem sprostý na šéfa a důsledky mého jednání jsem si domyslel až po tom, co mě  můj zaměstnavatel vyšplouchnul z práce.
S ženou potom byly kvůli práci různé neshody. Nehádali jsme se s manželkou jen o mém vyhazovu ze zaměstnání.

Hádali jsme se i o její závislosti na drogách, o tom, že měla jiného přítele. S přítelem chodila přes tři roky a na povrch to všechno vyplynulo při intenzivní hádce těsně před rozvodem.
Státní instituce mě po rozvodu ožebračila o všechno, co jsem kdy miloval.
Moje dřívější sny, ideje se rozpadly a já skončil jako nula, marnící svou polovinu života v utopii. Ve vztahu se ženou jsem se stal naivním bláznem, chcete-li idiotem. Aneb jak se říká, pro dobrotu na žebrotu…
Poté jsem žil v místě, nazývaném město U Zapomenutého Slona. Město mělo svoji stoletou historii. Pradávné svítky obsahovaly podrobný popis města.
Svítky se nacházely v archivech, v chobotu sloní sochy. Socha slona byla vytesaná ze stříbrného mramoru a nacházela se uprostřed našeho špinavého, sloního okresu.
Obsah sloních svítků vyprávěl, že nám má název města: U Ztraceného Slona dávat představy o lepším, rozmanitějším a nikdy nekončícím životě.
Město poskytovalo azyl pro občany bez domova a nepřizpůsobivou vrstvu lidí. Většina bezdomovců v tomto místě byla ubytována na ubikacích.
Oprýskané, jednopatrové ubytovny s vysklenými okny, ale bývaly plné. Byli jsme ve válce s lidmi, kteří se do ubytoven nedostali a poflakovali se bezmyšlenkovitě po městě. Prali jsme se o přírodní materiály, poskytující nám svým způsobem nestabilní domovy.

Místní kontrola neboli, odbojová organizace proti bezdomovcům, zkráceně OOPB, jak jsme jí přezdívali, proti místním, znevýhodněným lidem vedla nespravedlivou válku
Život si s námi dělal, co chtěl, bůh pro nás neexistoval a čas jakoby se zastavil. Město mělo ale svého starostu. Menšího, zavalitého pána s červeným obličejem, jehož brada byla poseta černo-šedivou bradkou.
Starosta se k místním lidem choval nadřazeně,měl pokřivený charakter a divně zabarvené oči do smaragdu.
Byli jsme pro něj jen lidskou spodinou, bezdomovci tohoto města mu byli pro smích,

Místní obyvatelé o něm tvrdili, že starostovo ohyzdný vzhled může za jeho arogantní, namyšlenou povahu.
Starosta měl v oblibě alkohol a do práce chodil po osmé hodině ranní, nikdy nepřišel ve správný čas.

Hrozili starostovi i vyhazovem, ale vždycky měl na vysokých postech partu známých lidí, co ho držela nad vodou.
Často jsme mu z kanceláře kradli věci, utekli s nimi do jedné z části města a pak je prodali za uspokojivé peníze boháčům a vydělali si na jídlo.

Dovolte, abych vám jednu z těchto osudových historek pověděl.
Bylo mrazivé ráno, možná pondělí nebo úterý. Před osmou hodinou ranní a v jeho kanceláři nebyla ani noha. Napadlo nás, že se do jeho kanceláře společně vloupáme.
Já společně s kamarádem, teď už mluvíme o kamarádovi dřívějším, protože ho za tu krádež zabásli, jsme se vloupali do starostova hnízda, kde jsme šlohli hromadu prstenů a vzácných hodinek. Já utekl a většinu věcí prodal, ale kamarád měl smůlu, toho chytila místní, odbojová organizace.
Musel organizaci zapřít jakoukoliv mou pomoc, jinak bych byl lapen a nikdy bych se na svobodu nedostal. Možná že bych se na svobodu dostal, ale můj pobyt ve vězení by se prodloužil na více než na pár set let.
Tresty za krádeže tu byly nepřiměřeně vysoké. Naše sloní město pro bohatou společnost znamenalo zlatý důl, ale naše sociální skupiny byly v nepoměru a Stát na ně z vysoka kašlal.