Juan Caballero Rojo - Deník 1

Neznalcům hry na hrdiny SCION - Potomci bohů to asi nebude nic říkat, ale je to spíš taková dokumentace pro naši skupinu.

12.4.2013

 

Dnešek si už asi navždycky budu pamatovat. S Pedrem jsme se zrovna potloukali severním Španělskem, poblíž Pyrenejí, když jsem dostal náhlé nutkání sejít z hlavní silnice na mizerně udržovanou cestu. Nedovedl jsem si to vysvětlit, ale něco mě tam táhlo.

 

Po dni a půl jsme dorazili do malé vesničky jménem Pedra Forca, počet obyvatel málo, cestovní ruch nula. Tedy za běžných okolností. Cestou jsme si všimli u cesty zaparkovaného minibusu, podle značky a čísla za oknem byl z půjčovny.

 

Netrvalo nám dlouho, a dorazili jsme do cíle. K mému velkému překvapení tam zrovna dorazila i skupina lidí, turistů, kterým patřil onen minibus. Ačkoli vypadali každý úplně jinak, nějak k sobě patřili. Působili jednotně, jako jeden celek, možná rodina.

 

Neváhal jsem, a hned jsem je vítal, v tu chvíli ještě španělsky. Chvíli po sobě pokukovali, a pak se obrátili na slečnu jménem Petra, aby jim překládala. Ha, Češi! Tak jsem je rozjařeně přivítal ještě česky, čímž jsem je dorazil. Pedro mohl puknout vzteky. Kdyby nebylo té sázky s ním, tak bych neměl takovou výhodu.

 

Po zběžném seznámení jsme všichni zapadli do hospody. Já a Pedro jsme zaujali strategickou pozici na baru, česká výprava zůstávala u dveří. Pak se i oni po skupinkách přesunuli na bar. Byla to stejně nesourodá banda... Byla tam krásná Petra, trošku podivná a skoro celá zakuklená Mara, atletická Yvonne, potom seveřan Pavel, kterému chyběla levá ruka, bělovlasý Marek, trošku extravagantně oblečený,dost zvláštní asiat Petr, arabsyk vyhlížející muž, jehož jméno si nepamatuji a nenápadný chlapík, kterému tuším říkali Sanji.

 

No a potom tu byla ona. Nádherná, blonďatá a poplašená Elfrieda. Jak jsme ji uviděli, Pedro si začal slintat na košili, a já se rozhodl, že tu musím mít. To mi sice nakonec nebylo tak úplně přáno, ale to sem nepatří.

 

Jak tam tak ta banda seděla, několikrát jsem je zaslechl mluvit o nějaké ztracené ženě a o návratu vlků do zdejších strží. Trošku mi přišlo, že ty jejich zachmuřené výrazy jsou až moc silná reakce. Ke konci dne už jsem ten pocit neměl... Ale k tomu se ještě dostanu.

 

Inu, rozhodl jsem se, že zjistím, co jsou vlastně zač. Počkal jsem, než se rozdělí na menší skupinky a pak jsem je nenápadně naťukával. Mara a Pavel se mě snažili přesvědčit, že jsou tu jako archeologové, ale to se mi moc nezdálo. Na otázku, kde přišel Pavel o ruku jsem dostal jen vyhýbavou odpověď „jinde“.

 

Později odpoledne jsem seděl na verandě před hospodou a zkoušel jsem doladit jednu novou melodii, když najednou všechno kolem ztichlo. Pak fouknul lehký vítr, zvedl se prach, a já si poprve za ten den myslel, že jsem se zbláznil. Z toho prachu se přede mnou zformoval ohromný šedý vlk se stříbřitýma očima. Nejdřív jsem to přisuzoval množství alkoholu, ale když mě několikrát oblízl, došlo mi, že asi bude skutečný.

 

Když jsem si ho chtěl podrbat, dorazila za mnou Petra, příjemná dívčina se zvláštně symetrickou tváří. Seděli jsme tam spolu a dlouho klábosili. Pak jsme se pustili do hry na podivné otázky. Ptala se na spoustu věcí, jako jestli třeba nevídám duchy, nebo nemám zvláštní sny. Snažil jsem se co nejvíc mlžit, otázkou zůstává, jak dalece mi to uvěřila.

 

Ani já jsem se nechtěl držet stranou, a tak jsem zkusil lstí z ní dostat, co je ta jejich družina zač. Tvrdil jsem, že mi někdo z nich říkal, že jsou tu jako zástupci nějaké realitní kanceláře. Nejprve to odkývala, pak zase zrušila, a nakonec to zahrála na slib mlčenlivosti vůči neznámé třetí straně.

Přesunuli jsme se dovnitř a pokračovali ve hře, už jsem ji dále nepokoušel, bylo mi s ní dobře a nechtěl jsem ji naštvat. A po chvíli se ozvalo to nejsilnější zavytí, jaké jsem kdy slyšel. Snažil jsem se to ignorovat, ale ve dveřích stál ten velký šedý vlk. Petra si ho všimla! Já jsem opět zatloukal, co to jen šlo, ale nakonec jsem musel přiznat barvu. Chytla mě a táhla za vlkem.

 

Vlk nás chtěl vést, mě trochu důsledněji, neboť mě chytil za ruku a táhl. Mezitím mi Petra vyprávěla o Scionech, polovičních potomcích bohů a lidí, o tom, jak chrání svět před zlem a jak jsem asi jedním z nich. Přemýšlel jsem, jestli jsem to já komu tady hráblo, ale nakonec jsem si řekl, že je to vlastně jedno, že se stejně nejspíš ráno probudím s řádnou kocovinou.

 

Vlčí spoelčník nás dovedl až k ústí jedné ze strží a rozplynul se. My jsme vešli dovnitř. Po pár metrch jsme narazili na pětici černočerných vlků, kteří se chystali povečeřet na Petřiných přátelích. Vyšel jsem tomu největšímu z nich vstříc, ani nevím, proč jsem to udělal, a snažil jsem se ho utišit. Vážně jsem nečekal, že by mi odpověděl...

 

Po krátké debatě, během které jsem mu nabídl pomoc výměnou za to, že nechá tu bandu jít, což kontroval verzí, že tedy půjdou lovit do vesnice, jsem ho vyzval na souboj. Než jsem si cokoli stihl pořádně uvědomit, tak jsem byl na všech čtyřech a váleli jsme se kolem jako praví vlci při rvačce.

 

Po chvíli se mi podařilo ho uzemnit, a on se svěšeným ocasem zmizel. Všichni na mě koukali dost divně. Pak mi Mara jemně sdělila, že to, co jsem měl za povídání, bylo vlastně oboustranné vrčení a poštěkávání. Chtěl jsem jim už vážně vynadat, že si ze mě nemají dělat legraci, ale něco mi říkalo, že má vlastně pravdu.

 

Po krátké poradě se skupina shodla, že ta ztracená žena, Martha, je nejspíš na konci téhle strže, a že už jí nezbývá mnoho času. Nakonec bylo ale zhodnoceno, že se stmívá, a že v noci jí nebudem nic platní. A myslíte, že jsem si tohle logické řešení vzali za vlastní? Ne...

 

Ani ne v půli cesty jsem to otočili s naprosto šíleným plánem vysvětit nějakou vlčí svatyni pomocí oběti, dřeva a bůhví čeho ještě. Abych to byl já a odlehčil situaci, řekl jsem si, že jen tak zkusím zavýt a zavolat na pomoc otho velkého prašného vlka. Dost mě udivilo, když se opravdu objevil, a dokonce přitáhl živou ovci.

 

Oběť jsme měli, dřeva byla všude spousta, včetně mojí nebohé kytary, která se tak nějak nesla se mnou už od verandy, a která nakonec byla zneužita k vyřezávání a na zátop... ale to až o něco později.

 

Na konci strže jsme našli jeskyni, jejíž vstup silně připomínal siluetu Pedra Forca, rozštěpené skály, která dala jméno té vesnici. Mara se zula a začala provozovat nějaký druh meditace, po které se změnila v nemyslící... věc. A zavedla nás dovnitř. Tam se pohrabala ve starém ohništi, čímž nám prý dávala vědět, kde zabít tu nebohou ovci. Nerad, ale ujal jsem se toho.

 

Jakmile byla ovce podříznutá, nic se nedělo. Marek navrhoval, abychom ji ještě rozpárali, ale to už jsem nestihl, protože se ze stěn začaly oddělovat kusy černočerné tmy a napadly nás. Yvonne byla skoro rozsápána na kousky, ale seveřan s arabem ji nějak zachránili. Mezitím se Mara vrhla na mrtvou ovci. Marek se pokusil té ovce kus odseknout a nakrmit jím temnotu, ale dosáhl jediného, a to že se stal dalším chodem na Mařině programu.

 

Celkově to bylo dost chaotické. V té vřavě jsem si matně vzpomněl na něco, co říkal Sanji o té svatyni. Dřevo, kosti. Během téhle úvahy něco chytlo araba a odtáhlo ho to pryč. Křikl jsem na petru, ať rychle sežene nějaké dřevo, sám jsem se vrhnul ke kusu mrtvé ovce, abych z nívyrval nějakou kost. To se ukázalo jako dost velká chyba.

 

Což o to, kost jsem vyrval, ale upoutal jsem tím pozornost několika útočících nestvůr. Doufal jsem, že se mi povede doběhnout až do vnitřní svatyně a něco tam vymyslet, že mě Petra doběhne se dřevem (ona je totiž dcera Hermova, jak jsem zjistil později) a ukončíme tu řež. Než jsem cokoli z toho stihl, byl jsem chycen, řádně ožvýkán a omdlel jsem.

 

Vzbudil jsem se až pozdě v noci. Všichni seděli před jeskyní a obvazovali si rány. Nemohl jsem vstát. Petra mi vysvětlila, že mi chybí ohromné kusy masa na několika místech, nejhorší asi vyla pravá noha a pak záda. Koukala mi prý ven celá lopatka! Málem jsem si ani nevšiml, že je tu s námi i nějaká vyděšená žena, později jsem si ji spojil s Marthou.

 

Když jsem tak nějak znovu nabyl vědomí, něco se změnilo ve vzduchu. Všichni okamžitě popadali na kolena, já jsem se pracně vyškrával na nohy. Vzápětí jsem opět padl na zem do pozice podrobeného psa. Nade mnou se tyčil asi desetimetrový vlk a mluvil na mě (což už vlastně nebylo tak překvapující). Přivítal mě ve smečce a dal mi několik dobrých rad k přežití. Pak zmizel stejně rychle, jak se vynořil.

 

Nikdo z ostatních nevypadal překvapeně. A mně to vlastně už taky nepřišlo tak zvláštní. Naložili mě na nosítka a vrátili jsme se za obecného žertování do vsi.

 

Pedro se během noci sbalil a zmizel. Ne, že bych mu to měl za zlé, přece jenom jsem vždycky slízl všechnu smetanu, ale kdyby věděl, čím jsem si dneska prošel, neměnil by. Každopádně Petra mě pozvala, ať se k nim připojím na cestu domů, do Čech. Souhlasil jsem. Teď ležím na posteli u Petry v domě a bolí mě celý člověk. Nebo spíš polobůh?

---