Ty už odcházíš?

Jen krátký příběh o chlapci a postavě, které zdánlivě nic nespojuje.

 

Žánr: záhadné, drama

 

Město bylo zahaleno mlhou či smogem. Přes všudepřítomný smrad to bylo těžké poznat. Vítr ulicemi proháněl odpadky sem a tam a zase zpátky. V dáli štěkal pes a za chvíli se k němu přidal další. Odjinud se ozvalo vzteklé prskání kočky. Světla v lampách tu a tam zablikala. Tato noc byla plná očekávání. Z bílého závoje se vynořila postava, nebo tato postava byla tvořena mlhou? To je těžké říci, neboť její tělo bylo komplet zahaleno pláštěm s kapucí.

 

Tiše kráčela ulicí, krokem jistým a pevným, přesto bezcílným. Zpoza mraků vyhlédl měsíc, ale hned zmizel, snad tušil, co se bude dít a nechtěl toho být svědkem. K hlasům noci se přidal další zvuk. Byl uspěchaný, rychlý a napnutý. Chvíli zněl jako hrom, pak jako když utne, utichl, aby mohl zase hřmít. Postava, zřejmě překvapena zvukem, pootočila hlavu a naslouchala. Hluk se blížil. Měsíc znovu vyhlédl a ozářil okolí. Přes drátěný plot se přehouplo lidské tělo. Dopadlo na všechny čtyři a ustalo v pohybu.

 

Byl to mladý chlapec, měsíc se zase schoval, aby ho neprozradil. Mladík spěšně vyrazil opačným směrem, než kudy kráčela postava. Ať již to způsobilo cokoliv, vydala se za chlapcem. Ten mezitím zmizel. Ona však šla dál, jako by jí to nevadilo, či věděla chlapcův cíl?

 

Ulice, jimiž teď procházela, se příliš nelišily, někde bylo více odpadků, jinde přibyl strom. Jedna ulice se však lišila, zvláštně lišila. Byla stejně temná jako všechny ostatní, úzká stejně jako všechny ostatní, nezajímavá jako všechny ostatní… víc páchla. Po smrti. Postava do ní vkročila a následovala vůni, k ní se později přidala i barva… rudá. Nakonec postava našla zdroj rozdílu… tělo staršího muže ležícího na zemi.

 

Jen tak na něj hleděla, nebyla překvapena, ani vyděšena. Byla jen zvědavá. Tohle bylo jiné, ale proč? Zvuk, nový zvuk noci. Co jej přináší, blíží se sem. Má nějakou spojitost s tímto místem? Postava vyčkávala. Brzy se jí dostalo odpovědí, těžko však říci, zda jim rozuměla. Rudé světlo se se neustále vracelo, sledující vše ve svém okolí. Byly slyšet hlasy, lidské hlasy, bylo jich hodně, mluvily jeden přes druhého.

 

Mnoho lidí v modrém oblečení stálo okolo těla a jasné žluté světlo se mnohokrát objevilo a zase zmizelo. Postava vyčkávala opodál, tohle bylo jiné. Jak dlouho tam stála, sama neví, všechen ten pohyb ji však unavil, znechutil nebo přestal zajímat. Odcházela. Pokračovala dál ulicí za svým možným cílem.

 

Další podivný zvuk, tenhle byl hlasitý, nepravidelný a přerušovaný. Někdo šel ulicí nebo spíše tančil. Zvuky, které dotyčný vydával byly odporné. Když však upadl, ozval se jiný zvuk. Tenhle byl tříštivý, zvučný a krátký. Druhý zvuk, ten hlučný a nepravidelný, však umlkl. Postava ještě chvíli nehybné tělo pozorovala. Jelikož to vypadalo velmi podobně jako to předtím, jen tu nebyli ti druzí, rozhodla se odejít. Tohle již viděla… a nebylo to zajímavé.

 

Vítr zafoukal a odnesl další smetí. Noviny poletovaly, jako by hlásaly, co mají na sobě napsáno. Vraždy, nehody, úplatky, skandály, vtipy, inzeráty, prodeje a další a další zprávy ze širokého sousedství i z blízkého daleka. Postava opět našla toho, koho předtím viděla. Chlapec stál u jednoho domu, pod blikající lampou. Hleděl vzhůru a stál. Postava též hleděla vzhůru, ale než mohla najít cíl jeho očí, mladík opět utíkal.

 

Postava dál čekala, nic se však nestalo, tak odešla. Když mladíka opět potkala, šel… velmi pomalu. Možná zpomaloval, nebo postava zrychlovala? Tak či onak, brzo byl jeden druhému na dosah ruky. Jenom se natáhnout. Postava zvedla hlavu a zahleděla se do dáli tam, kam hleděl chlapec. Před ním se rozprostíral obdivuhodný kámen-betonový most, pod nímž se táhla železnice. Most byl lehce zdobený několika sloupky s koulemi a bohatě ilustrovaný grafity.

Mladík přišel blíže, chvíli hleděl na koleje a pak vyšplhal na kamenný plot. Rozpřáhl ruce a nabíral vítr, jako by byl plachtou. Postava se u mladíka stále držela nablízku. Snad mladíka bolely nohy, že si sedl do dřepu. Rukama objal svá ramena a vyčkával. Postava hleděla na jeho mladou tvář, ztrápenou smutkem a vysušenou slzami.

 

V dáli se ozval hlasité troubení a malé světlo se rychle přibližovalo a zvětšovalo. Mladík se zvedl, oprášil kalhoty a sledoval ho. Postava se obrátila a kráčela pryč.

„Ty už odcházíš? To nejlepší teprve přijde.“
Postava se obrátila, překvapena chlapcovým hlasem. Ten zmizel a nahradilo jej skřípání kovu o kov. Křik lidí, štěkot psů, skřípání i skučení větru se stalo posly noci.

 

V měsíčním světle je vše stříbřitě čisté.

---