Měsíční zahrada

Andy je obyčejný android, jen se občas na nevhodných místech ptá na neobvyklé věci. Spolu se svým lidským kamarádem žije v Měsíční zahradě, která je postavena na Měsíci. Lidé v ní pěstují květiny, plodiny a chovají některá menší zvířata. Jak se však vyrovná se smrtí a se vším, co s ní souvisí?

 

Žánra: Sci-fi, drama
 

 

"Hej, přestaň se flákat a pojď mi pomoct!" zakřičel jsem na Androida. Vypadal naprosto jako člověk, jen jeho pohyby nebyly tak úplně plynulé a rychlé.
"Už jdu!" zavolal a přišel ke mně. Okopávali jsme záhony v měsíční zahradě. Ve skleníku se tu pěstovala všemožná zelenina a květiny. Spolu s námi tu samozřejmě byla další spousta lidí i androidů.
Každá dvojka měla na starost jeden malý úsek a přesně tak věděla, co je zapotřebí udělat, nebo kde něco schází. Můj úsek byl hlavně osázený květinami. Nejraději jsem měl růže, taky jsem už měl první výsledky svého pěstění. Novou barevnou variantu, která navíc silně voněla.

 

Setřel jsem si pot a pohlédl jsem skrz kopuli na planetu Zemi. Není na ní nic špatného, život tam pokračuje dál, ani se nerozpoutala žádná velká válka. Lidstvo se prostě rozhodlo zkusit na měsíci založit zahradu a ono se to povedlo.
Šlo taky i o výzkum, jak si lidé ve vesmíru povedou a jak to působí na jejich psychiku. V mém případě jsem nejspíš excelentním pokusným králíkem. Nemám problémy, ani mi nic neschází. Se svým parťákem si dobře rozumím a práce nám jde od ruky.
A ten výhled na Zemi se nedá slovy popsat, je to totiž ten nejúžasnější zážitek, který může člověk zažít. Opřel jsem se o motyku a dál jsem obdivoval modrozelený drahokam vesmíru.

 

"Ty, nejdřív mě komanduješ a pak si tu s otevřenýma očima tlučeš špačky!" S velkým úsměvem řekl Andy a cvrnkl mě do nosu. Nervózně jsem se zasmál a poškrábal jsem se v rozcuchaných krátkých vlasech.
"Promiň, promiň. Nemůžu si pomoct, jakmile vidím Zemi, musím na ni zírat." On se taky zasmál a hleděl chvíli se mnou. Andy je nový typ androida, používá se hlavně jako společník pro lidi ve vyšší společnosti.
Tohohle sem přeřadili, protože jeho majitel zemřel. Náhodou šlo o mého strýce, který mi ho v závěti odkázal. To jsem tu už nějakou chvíli pracoval a nového spolupracovníka, byť androida, jsem uvítal. Ten, co tu byl se mnou předtím, byl docela mrzout a dělal to jen pro peníze.

 

Já jsem byl jiný. Zahradničení mě neuvěřitelně bavilo a volné chvilky jsem trávil navrhováním zahrad. Bohužel jen v programu, ale myslím, že je jednou pošlu do nějakého studia. V nejhorším případě mi to hodí na hlavu.
Šéf udělal přepadovku, ale my měli práci víceméně hotovou, tak nám nemohl nic vytknout. Andy za ním vyplazoval jazyk, protože ho vždycky strašně štval. Roboti i androidi pro něj byli jen mluvící plechovky.
"Proč je ještě nespravili?" Zeptal se mě najednou, když jsme šli na oběd (tedy já, on se šel nabít) okolo kurníku.
"Co nespravili?" Nechápal jsem, na co se ptá.
"Slepice. Viděl jsem je odnášet pryč. Rozbité věci se vždycky nosí na opravu." Přišel ke kurníku a pozoroval, jak zobají.

 

"Oni je nenesli na opravu."
"A kam tedy?" Díval se na mě nechápavě.
"Na... jak to říct... Na další zpracování." Cítil jsem se divně, vysvětlovat něco, co je jasné a přitom ... "Víš, slepice nám dávají vajíčka a když jsou na to už moc stará, přesouvají se slípky dál... je to jako posunutí v cyklu."
Díval se na mě a já měl pocit, že mi nevěří, nebo spíš lépe řečeno, že se snaží informace analyzovat, ale jako by mu stále něco chybělo. "A co je ten další krok? Co dělají v dalším cyklu?"
Jeho zvědavost se zase projevila. Občas to bylo pěkně otravné, zvlášť když se ptal na ne zrovna lehké otázky v tu nejhloupější dobu. "No to je .... řeznictví. Tam se zpracovává maso a tak." řekl jsem to na rovinu.

 

"Umřou? Přestanou fungovat?"
"A-ano." Vyděšeně se na slepice podíval. Bezstarostně kdákaly a přehrabovaly se v zrní. "Je to jejich úděl... nebo spíš je to důvod, proč je člověk chová." Zatřásl jsem s ním, protože mě přestal vnímat. Určitě v takových chvílích žhaví CPU, jak usilovně přemýšlí.
"V přírodě je to taky tak. Zvířata v podstatě nemají žádný úděl, než udržet svůj druh. I když o tom nemají nejmenší tušení, je to jejich instinkt."
Odtáhl jsem ho k hlavní budově. "Lidský druh... Jaký má úděl?" Zeptal se mě v tom největším davu, skrz který jsme mohli jít.

 

"Aah! Andy!" Táhl jsem ho dál, protože se ostatní za námi ohlíželi. "Ty si tedy umíš vybrat chvilku, to ti řeknu!" Usadili jsme se v rohu. Jeden by možná místní kantýnu podezíral, ale jídlo je v neobvykle tuhém stavu a nepřipomíná včerejší mejdan.
Nejdřív jsem zamyšleně mručel a pozoroval jsem ho. "To je těžká otázka. Vlastně to nikdo neví. Každý člověk má svůj úděl. Já ho třeba našel tady ve skleníku."
Naslouchal mi a já mohl vidět, jak si vše zapisuje do paměti. "Mám úděl?"
Z jeho otázky mi zaskočilo. "Ty máš dneska zase den, co?" Pořádně jsem si pročistil hrdlo a mohl jsem znovu vysvětlovat. "Jasně že máš! Každý robot i android má svůj úděl, proto je lidé vyrábějí."
Mračil se, koukal sem a tam, občas protočil očima a poškrábal se na nose. Tohle dělal, když obzvlášť hluboce přemýšlel. Podezíravě jsem ho pozoroval, ale do konce oběda se už na nic neptal.

 

Několik příštích dní proběhlo bez problémů, až jednou před obědem ke mně Andy přiběhl a vypadal, že se v nejbližším okamžiku rozpadne. "Rychle!! Chtějí vzít Pipirin!" Popadl mě za ruku a táhl mě za sebou jako kus hadru.
"Snad nehoří?!"
Zastavil se a ukazoval na kurník. Stála tam dodávka na odvoz starých kusů, které už nenesly vejce. "Pipirin!"
"Hej, to je tvůj android?" obořil se na mě jeden muž v modré uniformě. "Odveď si ho, nebo ho nahlásím! Kazí nám práci!"
Andy mi ještě víc sevřel paži. Povzdechl jsem si. "Chci koupit slepici a chci ji opravdu čerstvou!" Poslední slovo jsem zdůraznil. Muž se na mě ohlédl a podíval se pak na kolegu, ten jen pokrčil rameny. "Fajn, tak si ji vezmi!"
Pokynul jsem Andymu, aby si tu svoji našel. Jeho šťastný úsměv se dal slovy těžko popsat. Když jsem si Pipirin prohlížel, nenašel jsem na ní nic zvláštního. Prostě normální slepice, ale Andy byl šťastný.

 

Udělal jí ohrádku, přisypal zrní a nalil jí čerstvou vodu. Mohutně jsem si zívl a chystal jsem se do postele, ale to by nebyl Andy, aby se mě na něco zase nezeptal "Jakými cykly prochází člověk?"
'Bože, už zase...' Unaveně jsem si povzdechl. "Prenatální vývoj a pak postnatální vývoj. Ten se dál dělí na dětství, mládí, dospělost a nakonec stáří." Pokyvoval hlavou. "A po stáří, skončí člověk také v jiném žaludku?" Vypadl jsem z postele.
"C-C-Cože?!" Díval se na mě překvapeně. "Kdyby si vzali Pipirin, která je stará, nakrmila by člověka. Koho nakrmí starý člověk?"
"Ach, Bože!!!" Chytil jsem se za hlavu. "Tak hele!" Posadil jsem se na postel a několika hlubokými nádechy a výdechy jsem se uklidnil. "Když je člověk starý, tak zemře... Eee... něco, jako že přestane fungovat a nejde ho už opravit ... Taky se tomu říká odchod."
Dal jsem mu chvilku, aby to pochopil.

 

"Takoví lidé se dávají do rakví, což je velká ozdobná bedna a pohřbí se do země. Nad tím místem se pak postaví náhrobek s datem jeho narození i úmrtí. Chápeš?"
Lehce přikývl. "Proč se to dělá?"
"Je to taková pocta... nebo..." Nevěděl jsem, co říct, nikdy jsem o pohřbech nepřemýšlel a ani na strýcově pohřbu jsem neměl žádné chmurné myšlenky. Sotva jsme se znali.
"Je to jako památník, který ti připomíná ty, co tu už nejsou. Chodíš je tam navštěvovat a ... ukazuješ jim tím, že jsi v pořádku a že jsi na ně nezapomněl."
Zamyšleně mručel a pak se podíval na spící Pipirin. "Má jméno, lidé mají jméno, staří lidé dostávají ozdobené bedýnky ... může stará Pipirin dostat ozdobenou bedýnku?"
Chvíli jsem se na něj jen tak díval, jeho uvažování mi občas šlo na nervy, ale v takovýchto chvílích jsem... jsem měl pocit, že mluvím s malým dítětem a ne s androidem, vybaveným umělou a skoro lidskou inteligencí. "To víš, že jo."
Zase se zeširoka usmál.

 

Tu noc se mi zdálo o hřbitově, procházel jsem se jím, až jsem dorazil k jednomu náhrobku. Byl zaprášený, a tak jsem jej očistil, nesl jméno ....
Prudce jsem se probudil a našel jsem Andyho, jak krmí slepici... tedy Pipirin. 'Ufff... byl to jen sen.' Práce nám ubíhala stejně tak jako dny.
"Jedu teď na Zemi." Oznámil jsem mu jedno ráno. "Potřebuji tam vyřídit nějaké papíry." Chytil mě za ruku a já viděl v jeho očích strach.
"Nechoď!"
"Neboj, budu v pohodě. Je to jen krátký výlet, do večeře budu zpátky." Uklidňoval jsem ho.
"Ne, odejdeš!"
"Odejdu...?" Chvíli jsem přemýšlel, co tím myslí. "Aha! Neboj, moje loď je v naprostém v pořádku, ta nikde nehavaruje."

 

Nějak jsem ho nepřesvědčil. "Neboj, uvidíme se teď nebo potom."
"Potom?"
"Víš, když člověk odejde, tak to není konec. Vydá se do nebe a odtamtud se převtělí dál."
Nechápavě zamrkal. "Reinkarnace! Člověk se znovu narodí."
Tvář se mu rozzářila. "Aha! Recyklace!" K infarktu jsem neměl daleko. "Dobře." pustil mě. "Uvidíme se potom." Zamával mi a zmizel v zahradě.
"Hej, hej..." Nervózně jsem se usmál a poškrábal jsem se na bradě. 'To jsem si to zase zavařil. Ta moje velká pusa!'
Vyřídit papíry nakonec netrvalo tak dlouho. 'Nakonec to stihnu ještě dřív.' Plánoval jsem ještě se podívat na zapadající slunce spolu s Andym. Měli jsme svoje místečko pod jedním stromem v menším parku v našem oddělení.

 

Sotva jsem vystoupil, narazil jsem na zdravotnickou jednotku. "Co se stalo?"
"Stala se nehoda při rekonstrukci. Nejspíš došlo ke špatnému uvázání a náklad se zřítil. Málem to pod sebou pohřbilo člověka, ale toho odstrčil android, takže se nikomu nic vážného nestalo."
'Nikomu se nic nestalo...?' Zatnul jsem pěsti. "To má být jako vtip!?!" Obořil jsem se na něj. Na nic jsem nečekal a vyběhl jsem k rekonstrukční zóně. Měla tam být opravená střecha, takže se s materiálem muselo manipulovat při zemské gravitaci.
Zrovna zvedali ocelové trámy. Hned jsem vyzvídal, který android to byl. "Číslo 150." Odpověděl mi nevrle dělník. 'Andy.' Jeho poslední slova mi znovu zněla v hlavě. Padl jsem na kolena a začal jsem plakat.

 

V pokoji jsem chtěl nakrmit Pipirin, ale ani ona už nebyla na tomto světě. Stoupl jsem si pod náš oblíbený strom. Nejsem nijak agresivní typ, ale v tuhle chvíli bych nejraději něco rozmlátil na padrť. Ještě ten večer jsem šel za šéfem a dohadoval jsem se s ním o Andyho tělo. Původně měl jít na skládku, já však trval na tom, že ho chci. Byl můj, ne společnosti, takže mi nakonec ustoupil.
Pak následoval další maratón, musel jsem oběhat všemožné úřady a získat potvrzení a doklady. Trvalo to půl roku, ale nakonec jsem získal povolení k jeho pohřbu. Pohřeb se nemohl konat na žádném jiném místě, než v naší části zahrady pod naším oblíbeným stromem. Vedle jsem dal pohřbít i Pipirin (lidé na mě koukali jako na zjevení, když jsem chtěl zmrazit slepici, abych ji mohl později pohřbít ).
Pohřeb byl rychle hotový, stihl jsem to akorát před západem slunce. Pak jsem si tam s ním dlouho povídal. Chodil jsem za ním často, vyprávěl jsem mu, co jsem dělal, co se stalo v zahradě a podobně.

 

Teď už je tomu skoro sedm let. Pořád pracuji v zahradě, ale mám tu nového souseda. Je to syn mojí sestry, která před lety spolu s manželem zahynula při nehodě. Jako jeho nejbližší příbuzný jsem ho dostal do opatrovnictví. Jmenuje se Andy, což mě zpočátku velmi překvapilo, ale Andy není žádné neobvyklé jméno.
Zrovna jsem byl u Andyho hrobu, když se za mnou objevil on. "Můžu si ho nechat?" Zeptal se mě a ukazoval mi malé kuřátko. Nejspíš jim uteklo z kurníku. "Když se o něj budeš starat." Řekl jsem s úsměvem a otočil jsem se.
"Jů, díky. Budu mu říkat Pipirin." Otočil se a pelášil pryč.
Ztuhl jsem a až za chvíli jsem se odvážil otočit se. Usmál jsem se a podrbal jsem se ve vlasech. "Recyklace, huh?" Položil jsem na hrob svoji světloučce fialovou růži, kterou jsem pojmenoval jako Moment přátelství a vydal jsem se za Andym, aby si náhodou domů nepřinesl ještě něco.

---