Vzala jsem knížku

Vzala jsem knížku, kterou mi dnes půjčil Petr z práce, a psa a vodítko a klíče a vyrazila do Riegráku. Byl letní podvečer, sice žádné vedro, slunce už zapadalo, ale ještě váš dost teplo a dost světlo na to, aby se dalo sedět v parku a číst si knihu. Kristla byla štěstím bez sebe, že jdeme ven, vždycky se mi zdá, že pozná, když jdeme na delší procházku. Cítila jsem se svěží, plná, čistá a krásná, zkrátka bylo mi fakt fajn, navíc to krásné osvětlení nízkým sluncem, volnost v duši, pes po boku. No, nebudu to prodlužovat, povznášela jsem se do syn zahrad.

Po cestě se Kristla vyčůrala a vykadila na první trávě, takže jsem ji mohla trochu pustit ze zřetele, nehrozilo už žádné faux pas, tak jsem se jen nesla a dívala se kolem, skupina turistů v nepatrně odlišném, však zřetelně jiném oblečení, s hadrovými kloboučky na hlavě, ty byly fakt směšné, dívka ve sterilně módním bledě modrém a šedém přiléhavém oblečení se stříbrným řetízkem přes boky, tažená svým podobně módním ridgebackem směrem k mé feně, která jen formálně zvedla čenich, nasála jeho pach a pak klidně pokračovala u mé nohy. Dvě staré paní s neuvěřitelnou grácií, obě měly úzké tmavé sukně, střevíce, punčochy, jedna měla bílo světlemodro fialovou blůzu, perly kolem krku a v ruce absolutně nemoderní vikslajvantovou kabelku, která by však v ruce dlouhonohé osmnáctky působila není děsně odvázaně, no a světle fialový přeliv na dokonale naondulovaných vlasech, druhá měla lněné sáčko s krátkými rukávy, ta se snažila držet krok s dobou, šedé vlasy měla stažené do drdůlku a v ruce tmavěmodrou o něco mladší kabelku se zlatou sponou, říkala jsem si, jestli budu v osmdesáti schopna vypadat takhle, tak budu úplně šťastná. Proč se o sebe tak starají, vsadím se, že to jsou vdovy, nebo že by právě proto?

Už jsme v parku, nejdřív Kristla provedla několik tradičních rituálů, očuchala ty mrtev správné rohy, znovu načůrala na několik psích návěští a už se pouštěla po čichu do křovin v podivných smyčkách. Sedla jsem si na lavičku na slunci, věnovala jeden zamilovaný pohled pražskému hradu a ponořila se do čtení. Cítila jsem, jak se do mě opíraly slábnoucí paprsky a zcela vědomě a intenzivně jsem nasávala jejich sílu. Vedle mě ob lavičku seděl tak o pět let starší chlap a četl si anglický časopis, ani při jednom Kristlině očuchávání se ani nepohnul, tělem, očima, nic, jako by si jí ani nevšiml, což bylo dost zvláštní, protože na Kristlu lidi dost reagovali. Tak to nebude to pravé, ten by byl ještě netečnější a sebezahleděnější než Radek.

Knížka mě na chvíli docela pohltila, až za chvíli jsem zvedla hlavu, právě přicházel vysoký čtyřicátník s fotobrašnou na žije rameni. Uvědomila jsem si, že nemám Kristlu, zavolala jsem její jméno, ozval se šustot nahoře na kopečku v křoví a vzápětí se vyřítila Kristla s absolutně vysmátým výrazem ve tváři. Doběhla šíleným fofrem až ke mně, snaživě se posadila a nadšeně mi hleděla do očí a očekávala podobné nadšení na mé straně, vlídně jsem ji tedy pochválila a podrbala za uchem. Zachytila jsem zúčastněný pohled toho muže, zvedla jsem oči, doprovodila ho pohledem dva tři kroky a vlídně opětovala jeho chápavý úsměv. On šel dál, Kristla už zase očuchávala nohy lavičky, a já si říkala, že ten jeho pohled byl opravdu milý a vlídný, ale měl něco hrozně naivního a ve svém věku tedy už navždy vytesaného kolem očí, něco vyplašeného, bezbranného, tak to mě taky v Americe nezajímá.

Sklapla jsem knihu a nechala ukazováček tam, kde jsem skončila, obě ruce v klíně. Protáhla jsem si krk ze strany na stranu a zadívala se zase na Pražský hrad naproti. Zdi paláců byly nádherně osvětlené z boku teď už červeným sluncem, barevně nádhera, takové ty teplem oblité tvary, přemýšlela jsem čím to je, že ta silueta působí tak malebně, vždyť ty jednotlivé budovy mi nepřipadaly zase tak krásné, ani nijak úžasně esteticky rozestavěné, ale jako celek to je opravdu vyvážené. Zprava jsem zaslechla rytmické klapání bot o chodník, otočila jsem pod jménem hlavou, svalnatý, hezky rostlý hošan, rovnoměrně a vytrvale běžel po kraji cesty. Měl trenky, lehké triko a bylo vidět, že takhle běhá často a dlouho. Zpříma se mi díval do očí, chtělo se mi uhnout, ale zaujala mě jakási rovnost v tom pohledu, vždycky mě fascinuje, co se do toho jednoho vteřinového pohledu vtěsná informací, projevila jsem zájem a pobavení, že jsme neuhnuli, on opětoval můj zájem a můj pohled se začal usmívat, cítila jsem, jak se jím řine lidské teplo, sounáležitost, při tom jsem nepohnula jediným svalem ve tváři, aspoň se mi zdá že ne, on vytrval ve svém zájmu a pohled mu taky trochu změkl, ale trochu tázavě, a pak už mi vyběhl z pohledu. Úplně někde vevnitř se mi chtělo běžet s ním, přidat se k němu, zjistit, co tím pohledem chtěl říct, proč jsme se zaujali. Ale představte si tu situaci, že bych to fakt udělala, yvedla se a běžela sním, ten by se asi nestačil divit, při tom nevím, co by na tom bylo tak strašně divného. No někdy mi zkrátka připadá trochu škoda, že my lidi ty svoje pudy tak skrýváme a držíme stranou. Vzápětí mi rozumem s hrůzou došlo, že Radek byl taky mladší než já a jak to dopadlo. Tak si proboha nepořídím ještě mladšího místo něj, i když...má to svoje výhody, to jejich mládí.

Pomalu se sešeřovalo a tak jsem se ještě vydala s Kristlou na závěrečný okruh parkem, než půjdeme Nowak domů. Na konci cesty, co jsme po ní šli, stálo zaparkované policejní auto, policajti měli otevřené dveře, nohu měl ten řidič na prahu a z pod nohavice mu vylézalo strašně chlupaté lýtko. Nebyla jsem si jistá, proč tam to auto stojí, bezpečnost v parku tím rozhodně nezvýšili, vždyť nevidí už za první křoví, a říkala jsem si, že se přeci jen spoléhám na to, že by mi Kristla pomohla. Docela jí věřím, už kvůli Kláře, která s ní chodívá na dlouhé vycházky odpoledne a taky až někam sem do těch končin.

Dovedla jsem Kristlu domů, přidala jí vodu do misky a dala aspoň kus chleba než dojedu z kina zpátky. Děti byly s Radkem, tak jsem měla před sebou kýžené dva dni jenom pro sebe a na odpočinek. Šla jsem na tramvaj a v rozsvícené tramvaji pokračovala ve čtení knihy od Petra. Přede mnou seděla stará paní, nebo spíš stařenka. Malá, drobná, usměvavá, s živýma očkama, ale to jsem všechno zjistila až po chvíli. Nejprve jsem si všimla, že taky něco čte a stále nevěřícně kroutí hlavou, jako že to není možné, to není možné. Dál jsem si četla, ale zvědavost mi nedala a při dalším kroucení jsem se trochu vyklonila a koukla paní přes rameno. Četla dopis o třech listech, psaný velkým kodrcavým písmem, chvílemi četla klidně a vždycky jednou za čas zakroutila hlavou. Pak si mě všimla. Přátelsky se otočila: Představte si slečno, píše mi moje sestřenice Berta a asi jí začalo přeskakovat. Ono se jí do těch souvislých vět přimíchaly úplně nesouvisející slova. Podívejte tady, ...jely jsme z pohřbu lékárníka v tramvaji Ferdinanda... nebo tady ... stará Forbeska si pořídila osloví malého pinče... Vždyť ona je taková ve formě, moc tomu nerozumím, co se jí to tak divně plete.

Na něco jsem si vzpomněla. Vyndala jsem horečnatě z kabelky dvě stránky rukopisu své nové povídky. Očima jsem rychle přelítla text, vybírala jsem si jenom zmateně vložená slova jako ...váš...syn...není... a na další stránce další slova ...mrtev...žije...v Americe...pod jménem...Nowak... Dávalo to větu, ale nedávalo mi to smysl. Poprosila jsem babičku o její dopis a podtrhávaly jsme společně, cestou přes Karlovo náměstí, roztroušená nesouvisející slova v dopise od sestřenice. ...nový...muž...tvého...života...tě...osloví...večer...v tramvaji... Začínalo mi pomalu docházet, že možná ta moje věta patří stařence a ta její věta by se hodila spíš na mě. Opatrně jsem vážila otázku, pak jsem sebrala odvahu a zeptala jsem se: Udělalo by vám radost, kdyby jste našla svého syna? Stařence se rozšířily oči dokořán a srdce se z nich jen smálo, ale pak náhle nadšení pohaslo a povídá: Jak víte, že jsem měla syna? Tak, mě to napadlo, podívejte se na tohle, a ukázala jsem jí vložená slova v mé povídce. Aha děvenko zlatá, tak vy myslíte, že Bertě vůbec nepřeskočilo, že on je to vlastně vzkaz, ale jak to... Jen jsem pokrčila rameny a podala babičce svoji povídku s jejím vzkazem, stařenka se už zase šťastně usmívala a nepřítomně hleděla do dálky. Tak se stalo, že vrchní list se nám nepodařilo si podat, s houpavým pohybem se snesl na zem. Z druhé strany tramvaje se zvedl nějaký člověk, shýbl se pro papír a podával mi ho. Zvedla jsem oči. Tady, váš papír, a upřeně, vlídně se mi díval do očí. Slova poděkování mi uvázly ve staženém hrdle a tak jsem se jen trochu usmála.