Žena, (muž), růže, píseň, kost

Tentokrát bych vám chtěl vyprávět příhodu, která se stala asi před dvěma lety.

V této době jsem bydlel v pronajatém bytě u parku. Dům byl šikovně situován jednou stranou do ulice a druhou stranou do malého parčíku s několika zahrádkami. Bydlelo se tam perfektně, skoro v centru a přitom v přírodě. Bylo nedělní letní ráno. Určitě to taky znáte, ten pocit, kdy procitnete a zjistíte, že je neděle a vlastně nemusíte vstávat. Podíváte se z okna a uvidíte, že se rodí nový krásný horký letní den. Tyhle myšlenky mi běhaly hlavou, zatímco já byl ještě v posteli. Vstal jsem a šel na to místo, kam každý ráno rád zajde. Cestou zpět jsem otevřel dokořán celé okno, abych do ložnice pustil čerstvý ranní vzduch a opět jsem si lehl do voňavých měkkých peřin. Lehká dřímota mi začala obestírat víčka a já pomalu usínal….když v tom se ozvalo nemilosrdné a strašné AAAAAAAAAAAAAAIIIIIIIIIIUUUUUUUUUUAAAAAAAAAAAAAAIIIIAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA. To alarm na vedlejší budově si vzpomněl, že je neděle a jak to měl ve zvyku, ( zásadně každou neděli ráno), začal bez jakékoliv příčiny řvát a narušovat pohodu a klid.

V této chvíli nám na scénu vstupuje ona žena z nadpisu. O této ženě, říkejme jí třeba Maruška, bych vám měl nejprve něco říci. Osobně jsem Marušku neznal, snad jen tak letmo, když jsme se pozdravili na chodbě nebo u schránek, když jsme společně brblali, jak jsou ty složenky čím dál dražší. Mařenka byla milá a hodná paní, leč malinko, no spíš dost cholerická. Jak se lidově říká startovala na drc. To jsem si tak vydedukoval, za těch pár měsíců kdy mi byla dolejší sousedkou. Náš dům měl jednu nevýhodu. Když jsem posunul židli a k tomu víc nahlas řekl nějaké slovo, slyšeli to všichni sousedé dvě patra pod a tři patra nad mým bytem. Takže i já vyslechl mnoho hádek Marušky s jejím manželem, které jak rychle začaly, tak také rychle skončily. Když tedy ten zatracený alarm začal svou nekonečnou árii, tak Maruška razantně otevřela okno a ve víře, že to pomůže, zařvala na celé sídliště „Tichoooo, tady chtějí lidi spát“. Musím konstatovat, že to nepomohlo! Alarm řval dál. Tyto dva nepříjemné zvuky, (Maruška a alarm), rozdráždily i muže, říkejme mu třeba Josef, mého hořejšího souseda, který se vůbec s Maruškou neměl rád. I on razantně otevřel okno a křikl na Marušku několik velmi peprných slov, ze kterých lze napsat snad jen první urážku „Sakra Mařko“. SakraMařka si to ovšem nenechala líbit. Jejich hádku popisovat nebudu. Já jsem se pořád ještě v posteli dobře bavil. Po nějakém čase utichl alarm, hned po něm Josef a i Mařenka usoudila, že už toho bylo dost. Krásné ticho se opět rozhostilo vůkol.

Příběh by nebyl celý, kdyby na ztichlou scénu nevstoupila píseň, tedy asi pětiletá holčička, říkejme jí třeba Janička, která si hrála celou dobu na pískovišti. Vsadil bych se že se svou písní čekala, až jí dospělí uvolní jeviště a budou konečně zticha. Janička zpívala špatně a dlouho. Mařenka opět byla v ráži a rázně na Janičku z okna zavolala požadavek, aby ukončila svou produkci. Janička kupodivu poslechla. Chvilku bylo ticho! Tušil jsem však že musí přijít finále. Přišlo! Janička si stoupla pod okna a volala na Mařenku: „Tetoooo, tetooo“. Mařenka opět vykoukla z okna: „Copak princezničko?“ „Já jsem ti na omluvu utrhla kytičku. Na.“ Janička držela v ručičce tu největší a nejkrásnější z růží, které Mařenka pěstovala v předzahrádce u vchodu. A to už bylo na chudáka Mařenku moc. Vystresovaná Mařenka popadla tu první věc kterou měla po ruce, bylo by jistě stylové, kdyby to byla nějaká kost, bohužel to byla jen mražená kuřecí prsa, ty vztekle mrskla po malé zpěvačce a práskla s oknem. Musím vás uklidnit. Janičce se nic nestalo.

Tak vám přeji aby všechny vaše neděle byly klidné a pohodové

Váš František