Zájezd do Paříže aneb můj kamarád Jarda.

Zájezd do Paříže aneb můj kamarád Jarda.

Dnes bych vám chtěl vyprávět o mém dlouholetém kamarádovi. Zeptáte li se mě kdo je Jarda, pak musím říct, že odpověď nebude snadná. Jarda je především umělec a bohém, takto sochař a kamenosochař. Dále musím říct že je obrovský člověk / nemyslím tělem, ale duchem/ skvělý kamarád, který je ochoten kdykoliv pomoct, vyznavač přírodních sil a mechanizmů /tvrdí že lidstvo zachrání jen velké zemětřesení nebo ještě větší tornádo/ a v neposlední řadě je komik, ale to, že je komik nechce ani tak Jarda sám, ale spíš je komikem náhody a smůly. Kdybych měl vyprávět všechny příhody, které se Jardovi staly, mohl bych rovnou napsat román o pětistech stranách.

Teď se však přenesme do Francie a to přímo do Paříže léta páně tisícího devítistého osmdesátého sedmého roku. Zájezd „Poznejte Paříž s CKM“ se blížil ke konci. Přesněji řečeno do odjezdu autobusu zbývaly jen hodiny. Většina památek byla zhlédnuta, křivolaké uličky byly projity a většina peněz utracena. Cestou k autobusu si Jarda všiml malebné kavárničky, ve které si někteří členové zájezdu dávali poslední pařížské kafe a ti movitější a marnotratnější, považte, i zmrzlinu. Inu Jaroslav přisedl k spoluturistům a oddával se nicnedělání. Posezení v kavárně stálo přesně tolik že v kapse zbyl přesně jeden frank. I bylo rozhodnuto, že tento frank se vrátí do Československa jako suvenýr.

Tuto pohodu a cestu k autobusu přerušila nutkavá potřeba na malou. Hurá. Veřejné záchodky na dohled. Ouha! Cena za WC jeden frank. Přece se nevzdám suvenýru. Co teď. Nebyl by to Jarda aby se mu v hlavě nezrodil plán. Mechanizmus na dveřích, který po vhození mince dveře otevře byl obelstěn tak, že při odchodu předešlého návštěvníka Jarda dveře přidržel a mohl tedy vejít do místnosti, aniž by musel platit. Když bylo vykonáno co tělo požadovalo, Jarda vzal za kliku.. a nic…opět zalomcoval klikou, jenže dveře zůstaly zavřeny. Otevírací mechanizmus nemaje minci domníval se, že v místnosti nikdo není a tedy nepovažoval za nutné dveře otevřít. Čas odjezdu se nebezpečně blížil a představa, že by zájezd odjel bez něho byla dost nepříjemná. V hlavě se již rojili myšlenky na odsouzení za emigraci a osočení, že chtěl zůstat na západě a rozvracení republiky atak dál../ v tu dobu to opravdu nebyla legrace /. Jaroušek vzal rozum do hrsti. V rohu je okénko a když vylezu na mísu stoupnu si na špičky tak bych se tam mohl dostat. Zrada však nastala když se v pase zašprajcoval a zpropadené okénko neumožňovalo pohyb ani tam ani zpět. Nešťastný Jarda se v okénku mrskal jako kapr na suchu. Kolem chodili Pařížané s krásnými Pařížankami a většina z nich nechápala, co se to děje. V dnešní době kapitalistické víme, že když se nám něco nezdá nebo je nám něco podezřelé, tak máme zavolat policii. V době komunistické jsme se raději dívali jinam, nedej bože volat policii. Přesto, nebo spíš právě proto, že Pařížané prožívali dobu kapitalistickou, jim byl Jarda velmi podezřelý a tak někdo aktivně zavolal policii. Po osvobození hříšníka, za velké ostudy, Jarda pochopil, že po něm policisté žádají pokutu několik set franků. Autobus odjížděl asi za deset minut! Stres, ostuda a únava vybičovala Jaroslava k obraně. „I am czech republik. I am not money.“ Policista se na provinilce útrpně podival a řekl „ O la la. Tcheque republique!!“ Hodil po něm doklady a ukázal mu volnou cestu…

Autobus odjížděl, turisté se loučili se sladkou Paříží, slunce zapadalo…jen nápadně krásná Pařížanka večer doma manželovi se smíchem vyprávěla jak volala polici k muži který chtěl vyloupit veřejné WC.

Tak vám přeji, abyste na svých letních cestách neměli žádné problémy a v pořádku se vrátili z dovolené.

Váš František