Hnusný lháři: Část druhá

II.

 

V zasedačce je dusno. Skrz nedovřené žaluzie sem pronikají horké sluneční paprsky a dělají tak všechno podstatně složitější. Jak se má člověk soustředit?

 

Vrah si pro vraždu nemohl vybrat horší dobu.

 

„Tak tedy ještě jednou,“ opakuje Slaterová. Její řezavý hlas se ke mně dostane i skrze těžký vzduch a vytrhne mě z polospánku. Vždyť je to pořád dokola, mám chuť jí říct, ale udržím se.

„Na výsledky z laborky si budeme muset počkat, ale podle předběžného verdiktu koronera byla oběť pravděpodobně usmrcena bodnou zbraní. Nejspíš podlehla vykrvácení,“ cvakne ovladačem a na stěně se objeví snímek z místa činu. Mrtvola k nám vzhlíží velkýma, prázdnýma očima, pravá ruka s řeznými ranami na zápěstích ležérně přehozená přes okraj keramické vany. Zívnu.

 

Každá sranda vás jednou omrzí.

 

 „Dobře. Tedy,“ odkašle si Stiles, náš vedoucí, zatímco se snaží napřímit na židli, ze které posledních deset minut centimetr po centimetru sklouzával. Urovnává si sako, jakoby tím ze sebe mohl setřást ospalost. „Víme, že oběť s vrahem před smrtí zápolila-“

„Sakra, to jo,“ uleví si Lime, když pozoruje další snímky z místa činu. Obývák zmazaný krví mluví sám za sebe. „Rvali se jako zvířata.“

„Však se taky oběť závodně věnovala boxu,“ zabručí Stiles.

„Takže po zápasu v obývacím pokoji vrah oběť zranil natolik, že byl schopen ji táhnout po schodech do patra,“ další obrázek, „a odtud do koupelny.“

„To je jedna možnost,“ ozve se zamračená Slaterová. „Anebo oběť usmrtil už v přízemí a nahoru vlekl jen tělo.“

 

„Tělo“ jako prázdná skořápka. Slaterová je tak poetická!

 

Davis vrtí hlavou.

„Hoď tam ještě jednou tu koupelnu.“

Bílé kachličky i strop, všechno pokryté lehkým popraškem krve. Nebýt mrtvoly v pozadí člověk by myslel, že si tam děti hrály s foukacími fixami.

„Krom tří bodných ran, měla oběť i řezné rány na pravém zápěstí. Proto ty stříkance na stěnách. To znamená, že ji vrah musel usmrtit až ve vaně.“

„Bodné rány, podřezané žíly…,“ kroutí hlavou Lime. „Vrah chtěl mít zatracenou jistotu, že to oběť nepřežije, co?“

Na chvíli se všichni ponoří do ticha. Na Stilese už zase jde únava. Zamrká, otře si zpocené čelo a znovu se napřímí na židli.

„Michaele, ty jsi dneska nezvykle potichu,“ vypadne z něj nakonec.

Líně k němu stočím oči, ale srdce mi v hrudi zrádně poskočí.

 

Když si mojí spojitosti s případem všiml Davis, jaká je pravděpodobnost, že se to dřív nebo později nepovede i ostatním?

 

„Je vedro,“ zavrčím otráveně. Stiles kývá hlavou, Slaterová se mračí, Davis se šklebí. Ale nakonec je to Lime, kdo promluví.

„Já to nechápu,“ prohlásí a všichni se jako husy otočí k němu. Oddechnu si. „Vražda na rodinném předměstí a to v denní dobu. Dokonce kolem poledne. Z domu navíc nic nezmizelo, což znamená, že nešlo o nějakou nepovedenou krádež – bylo to osobní,“ pomlkou nám dá prostor vsáknout jeho myšlenky. „Jenže jaký by k tomu mohl mít motiv? Kdo by chtěl zabít tak-“

 „Drogy,“ skočí mu do řeči nervózní Slaterová. Klap, klap, přechází po místnosti, jako šelma v kleci.

 

Sem a tam. A drogy a Jamie a krev a žíly a zmatek a chaos a slunce a žár.

 

 „U Portových byla jednou provedena domovní prohlídka kvůli podezření z držení drog. Nic u nich tenkrát nenašli. No ale hádejte proč asi?“

Ozve se šustění papírů, jak Davis o překot listuje ve složce.

„Jasně, Bill Port je z branže,“ ozve se. „Před osmi lety dělal pro FBI ve Filadelfii…,“ odmlčí se a pohlédne na Stilese.

„Co je?“

„Vy ho musíte znát, že jo? Dělal přímo tady, v naší jednotce.“

„Tak,“ přikývne Stiles a očima se mistrně vyhýbá mému pohledu. „Ostatní se s ním ale už nesetkali. Přišli jste do týmu, až když se nechal – na vlastní žádost – přeřadit do Washingtonu.“

 

Ostatní – až na mě.

 

„… než ho na vlastní žádost přeřadili do Washingtonu. Jo, to sedí. Ale zhruba před rokem se vrátil.“

Ozve se třískot skla, až sebou všichni trhnou. Jsem zpocený a není mi dobře.

„Promiňte,“ zamumlám a shýbám se pod stůl, kde skončil můj hrnek na kafe. Leží tam přelomený vejpůl.

 

To nepůjde spravit. Bill Port zpátky ve Filadelfii? A to dokonce už rok? Proboha!

 

„Takže vytáhnul rodinku z problémů? Zamával odznakem a šťouralové z protidrogovýho zázračně zmizeli?“

„Přesně tak. V rejstříku zbyla jenom zmínka o podezření, nikdy se ale nic nedokázalo.“

„Jenže někdo, dealer, prostředník, měl s Portovými nevyřízené účty. Možná nedostal zaplaceno. A tak se přišel mstít.“

„Pořád to ale nedává smysl,“ opakuje Lime. „Tohle nebyla žádná promyšlená vražda, ale jeden velkej bordel. Kdyby šlo o pomstu, počítal bych, že by to celé proběhlo v tichosti a tělo by se pak našlo někde v žumpě nebo v řece.“

„Souhlasím,“ prohlásí unaveně Stiles, „jenže to vůbec nic neřeší. Jsme tam, kde jsme byli.“

Ticho nám stlačuje hlavy. Nebo alespoň mě. Vynořím se zpod stolu se střepy v rozevřených dlaních. Zřejmě jsem je předtím musel pevně stisknout, protože mi prsty zdobí drobné ranky. Seš idiot, laškuju se sebou v duchu. Ale pak mě jediná kapička krve přivede na nápad.

„Říkalas, že měla oběť řezné rány na zápěstí?“ obrátím se k Slaterové. Tváří se zaskočeně, jako bych se právě vrátil po dlouhé nemocenské, ale přikývne.

„To je… dost podivné,“ vysoukám ze sebe. „Proč by ji vrah prostě nevzal pod krkem? Navíc podřezávat žíly člověku, co se tak tvrdohlavě brání, je téměř nemožné.“

„Nezapomínej, že tou dobou mohla být oběť už dost zesláblá,“ připomíná Slaterová.

„Přesto. Vůbec mi to nehraje.“

„V tomhle případu nehraje moře věcí,“ usoudí moudře Lime a svoje slova podtrhne bouchnutím pěstí do stolu. Přísahal bych, že Stiles protočil oči v sloup.

Ozve se Slaterová: „Já dám krk na to, že vodítko k vrahovi má něco společného s těmi drogami. A Billem Portem.“

„Jo. Bude v tom nějaké temné, rodinné tajemství,“ posmívá se jí Lime.

 

Kdyby věděl!

 

Já a Davis se střetneme pohledem. Co všechno už stačil vyčmuchat? V terénu bych mu svěřil život, ale v tomhle mu důvěřovat nemůžu. Vím, že mě nenechá na pokoji. Moc dobře znám tu zvědavost, tu hnací sílu, ty noci, kdy mozek ne a ne usnout, zatímco tělo už dávno spí. V tomhle jsme všichni stejní.

 

Zvědavost jako náš jediný prostředek proti absolutnímu šílenství. A Davis to musí vědět nejlíp.

 

„Dobrá, dobrá,“ Stiles studuje všechny zatím předložené dokumenty. „Jean a její tým se pošťourají v té věci kolem drog. Pokusí se najít co nejvíc. My se mezitím postaráme o svědky. Musíme je vyždímat do poslední kapky, rozumíte?“

„Žádní svědci nejsou, pane. Jen Melanie Portová,“ namítne Slaterová.

„Zlato, každej je svědek,“ ozve se Davis a já mám zase pocit, že mě sleduje. „Každej, kdo Portovi jenom trochu znal. A samozřejmě Portovi osobně.“

V hlavě mi to šrotuje jako o závod. Portovi osobně…

 

Cvak.

 

„Pane,“ začnu opatrně, „chcete říct, že tu jsou všichni Portovi? Tady na stanici?“

„Tak, tak,“ dá mi za pravdu Stiles, aniž by o mě třeba jen zavadil pohledem. „Portovi přijdou na řadu jako první. Jakákoli podrobnost je rozhodující. Jestli měli nějaké sousedské spory, ať šlo třeba o zahradní trpaslíky, chci to vědět, jasné? Zjistěte, co dělali ve volném čase, jaké mají známé, kam chodí večer. Prostě standartní postup.“

„Moc standartní není,“ hádá se Lime, „nemáme se čeho chytit.“

„Ó, věř mi, kamaráde,“ ozve se Davis, nedbajíc mých vyčítavých pohledů, „vodítek máme až až. Přečti si stranu šest.“

 

Strana šest. Taková spousta otázek, tak kde začít?

 

„Začněte s Billem Portem. Chci dva z vás u výslechu a dva za sklem. Jak si to rozdělíte, je na vás. Hodně štěstí.“

 

Přej mi rychlou smrt, pomyslím si jen, než se spolu s ostatními prkenně zvednu od stolu a ještě prkenněji vyjdu ze zasedačky.

---