lepidus activ - kapitola 13 - Pláň smrti na světa konci

 

Pláň smrti na světa konci

 

Potom, co se všichni, kdo slyšeli slova záhadného muže, vzpamatovali, směřovali včetně Strega do Jáchymova pokoje, kde se setkali i včera.

 

Martin a Iget začali dotyčného řešit hned, jak odešel a netrvalo ani hodinu, než přešli do sousedství.

Jáchym zrovna seděl na balkóně; Gustav spal, nic nevěda. Jáchym se zvednul, aby šel otevřít.

,,Ahoj," řekl Martin, když se setkali, ,,taky jste měli návštěvu?"

,,Taky," odpověděl Jáchym.

Martin se s Jáchymem vrátil na balkón. lget šel probudit Gustava.

Iget pak Gustava také doprovodil ven a oba se opřeli o zábradlí. Ostatní začali Gustava informovat a tím si vzájemně srovnali svoje zážitky a dojmy. Za hodinku pak dorazili také Pavel a Streg.

 

To už všichni seděli uvnitř místnosti a příchodem ostatních nebyli překvapeni.

Když zaslechli klepání na dveře, bylo jím jasné, o koho jde. Martin tedy došel otevřít.

,,Ahoj," začal ihned. ,,Tak jak bylo v noci?"

,,Až vám řeknu, co se stalo, to budete čumět," řekl Pavel.

,,Myslim, že ne," reagoval Martin. „Pojďte a řeknete nám, jak se vám to líbilo."

,,Ty vole, já myslel, že chcípnu," vzpomínal Pavel dokládaje myšlenky expresívní promluvou. Současně Martina obešel sednout si na jednu z postelí.

Streg stál nadále ve dveřích, dokud Martin neřekl:

„Já zavřu."

Pak také prošel do středu pokoje, kde slezina upozorňovala na z noční návštěvy zřejmou situaci.

******

Bylo jasné, že Lepidus activ o ních už ví, dokonce, že je snad i sleduje, neboť dokonale věděl, kde se přesně kdo z nich nachází. Škoda, že nemohli srovnat, jak dlouho trvalo neznámému přejít mezi pokoji, kde vyvolení spali, přesto se znalo, že dotyčný disponoval velkou mocí, kterou z neznámého důvodu nepoužil; možná, že si nemohl být jist, že by vyvolené porazil, avšak bezesporu nepochyboval, že budou zlikvidováni na Pláni smrti; možná je to místo pro něj jenom výhodné, možná tkví jeho důležitost i v něčem jiném. Každopádně se pětice přátel právem bála nevyhnutelné cesty na to strašné místo; Streg by s nimi nejel ani za nic.

Během hovoru vyvstala logická otázka - Kde ta Pláň smrti vlastně je? - odpověď na ni bylo možno nalézt na mapě, kde se v severní části nacházel výrazný červený bod - viděli jej na všech mapách, na něž pohlédli, přesto jeho přítomnost byla více než podivná; ač totiž čekali, že by Pláň smrti v mapě být mohla, způsob jejího vyznačení byl zvláštní, a sice proto, že mapa byla jinak úplně černobílá. Bylo zjevné, že ona značka se v ní objevila přes noc.

V dalším hovoru se šestice ihned dostala k otázce, zda poslání na Pláň smrti není pastí. Zde vyvstává dotaz, zda vůbec někam jezdit, zda nepokračovat v dosavadním konání.

Všichni věděli, že Lepidus activ nad nimi má minimálně absolutní informační převahu, když možná ví o každém jejich kroku; bude tedy dopředu vědět, zda se vyvolení rozhodnou poslechnout a odjet na Pláň smrti, nebo zda zvolí pozvání na bitku odmítnout a vydat se vlastní cestou, na níž by nemohli počítat s užitím nějaké lsti, právě pro fakt nemožného utajení.

Rozhodli se tedy vyhnout alternativním postupům. Znajíce již měřítko mapy a cestu do Opratinné, odhadli, že na Pláni smrti by mohli být s vozem během jednoho dne. Vyrazili by o den dřív a obhlédli si místo. Třeba ten Lepidus activ není tak vševědoucí, třeba je sleduje jenom ve Městě, a sice zcela triviálním způsobem s pomocí obyčejného špicla. Mimo město by potom vyvolení mohli zůstat sami, čímž by jim cesta na Pláň smrti mohla pomoct.

Rozhodli se tedy pro koupi vozu a koňského spřežení; nebylo možné přibrat kočího, ale tuto roli by snad Jáchym mohl s pomocí Igeta zvládnout. Včetně dneška tak měli tři dny na vypořádání všech záležitostí ve městě včetně veškeré přípravy na odjezd. V třetí den se pak Pavel rozloučil se Stregem, aby se následujícího rána mohl vytratit.

******

Dne odjezdu, v časném ráně, vstal Pavel ještě dříve než Raul i Stava, ale Streg měl ten den lehké spaní. Vstal s Pavlem a šel ho vyprovodit až do hotelu, jen do vozu již nenastoupil.

Odešel zpátky domů. Nějak se teď bál chodit městem. Cestou domů, sám, byl neobvykle ostražitý, ohlížel se na každém rohu a až odpoledne se jal zase odejít ven. Začal se bát i o sestru a to všechno proto, co zažil oné noci. Bude trvat ještě dlouhé týdny, snad měsíce, než se dokáže uvolnit a s lehkostí sobě dříve vlastní zase vyrazí po Městě.

To ostatní si sedli do svého nového vozidla, přivezeného Jáchymem před hotel ještě než Pavel a Streg dorazili. Jáchym a Iget usedli na kozlík a ostatní si udělali pohodlí uvnitř vozu. Byla ještě tma. Půl šesté ráno a je čekala přes pětasedmdesát kilometrů dlouhá cesta. Nedalo se spoléhat na očekávání příjezdu ještě dnes; bylo by to zajisté velmi dobré, ale cesta vozem koňmi taženým byla novou zkušeností pro všechny kromě Igeta; ale i on raději přenechal otěže Jáchymovi. Snad jim síly dají dojet včas a v pořádku.

******

Cesta se zpvu ubírala podél řeky Strávy. Byla široká a zpevněná, jistě by tudy bylo možno jet i podstatně rychleji, ale chlapci dojeli do místa odbočky na Opratinnou asi tak za hodinu a půl od odjezdu. Jejich rychlost určoval nejen ohled na vlastní schopnosti a zkušenosti, ale také předranní tma, kdy až po více než hodině cesty nocí začalo pomalu vycházející slunce zbarvovat oblohu a osvětlovat cestu odrážejíc se v široké hladině řeky. Z rozcestí pokračovala upravená silnice širokým dolem podle veletoku a jen menší cesta prudce stoupala podél potůčku na kopce, aby překonala rozvodí mezi Strávou a Opratinnským potokem.

Když vyjeli na luka nad spáleništěm, osvětlovalo je již ranní sluneční světlo a nyní mělo následovat dlouhé klesání, které bylo prudké jen chvíli - než přijeli na spáleniště, které již Iget před několika dny navštívil.

Kraj kolem Opratinné by se dal nazvat širokým údolím vytvořeným říčkou pramenící nedaleko Gránika. Ze tří stran tuto oblast obklopovaly kopce vrchoviny - jeden hřeben jsme také právě přejeli; na dolní straně hlavní údolí končilo ústím říčky do řeky Vrálky tekoucí ze Sporé a ze známého horského masivu. Okolo Opratinné byste našli jen nevelké pahorky, mezi těmi pak občas protékal další potůček a mezi poli, jež vypadala tak, jako jinde ve světě Lepidu activ, vedly cesty, z nichž nejvýznamnější dvě směřovaly od Města podél řeky Strávy a přes sedlo hřebene a spáleniště, dále pak tím směrem, kterým měli pokračovat i naši hrdinové; třetí z větších cest přicházela od Gránika, tudy také přišli Martin a Iget.

 

V Opratinné vyvolení zastavili. Zašli do hostince; dokonce tu i někdo byl, i když teplé jídlo se ještě nenabízelo. Alespoň dali odpočinout koním, aby pokračovali v pozvolném klesání podél potoka až k ústí do řeky Vrálky. Vzhledem k tomu, že ač klesání probíhalo až na malé výjimky pozvolna, bylo dlouhé téměř pětatřicet kilometrů, byli nyní v nadmořské výšce kolem pěti set metrů. U soutoku překlenoval řeku kamenný most stojící zde snad od nepaměti, jakož i ona cesta tudy tak dlouho vede jsouc hlavní spojnicí naší části světa s okolím.

Podél Vrálky cesta nevedla. Tato řeka se totiž prodírá úzkými soutěskami a stavba komunikace by zde byla navýsost náročná. Proto za mostem následovalo prudké stoupání po serpentýnách a později pozvolnější, až se cesta srovnala a údolími v kopcovité krajině ubírala se někam k severozápadu.

Iget hlídal její pokračování v mapě, neboť nikdo z vyvolených v těchto místech ještě nebyl; po čase se Igetovi podařilo správně určit malou odbočku doleva. Ačkoliv před chvílí odpočívali, vyjevše na první kopec opět zastavili. Byla odtud vidět další cesta jako na dlani - úzká lesní stezka, taktak projetelná s jejich vozem, scházela ze sedla, v němž se nyní nacházeli, na úpatí kopce, odkud vstupovala do úzkého údolí mezi skalami. Uzemí kolem další cesty pokrývaly vysoké holé černé skály, jako by do tohoto svět snad ani nepatřily.

Nebylo o tom pochyb a ukázalo se to skutečností - cesta vedla do onoho úzkého údolí mezi temnými skalami. Skály bez živého porostu vyhlížely samy o sobě hrůzostrašně, občas bylo slyšet zvláštní zvuk a zdálo se, že ačkoliv tu nemůže nic žít, něco se zde přeci jen vyskytuje. Jako by se jednalo o zvláštní ekosystém černých skal, jako by jej snad někdo vytvořil.

Zřejmé bylo, že kdyby je tady chtěl někdo přepadnout, místo by se mu rovnou nabízelo. Nebezpečí útoku jako by přicházelo odevšad, kde nebyl patrný příkrý sráz. Přesto venku seděli jen Jáchym s Igetem, ostatní byli v zavřené skříni vozu; možná měli koupit nějaké vhodnější vozidlo, ale na takovou úvahu již beztak bylo pozdě.

Skály snad netvořily bludiště, ale na jedno velké rozcestí vyvolení přeci jen narazili. Nebylo těžké zjistit, kam jet. Hned u cesty visela z kamene vytesaná cedule určující další cestu.

 

→ PLÁŇ SMRTI

 

Vyvolení zastavili vystoupiboše. Cedule byla zvláštní. Být z kovu, řekli bychom, že ji někdo do skály nabil pořádně pevným hřebem, ale ten bílý nápis, jak byl text vybělen také těžko odhadovat, byl vytesán do široké a tlusté kamenné desky, jež sama nebyla součástí skály.

Ve vší zřejmosti zde zapracovala magie. Ačkoliv Matrin by totéž snad také dokázal, moc, která vytvořila to všechno, se zdála být děsivá. A s těmi, kdo to zde přinejmenším využívají, se vyvolení měli za pár hodin utkat.

******

Co dělat? Museli pokračovat, kam jim ukazovala šipka. Cesta skalami pokračovala ve stejném duchu. Jen občas od ní odbočovala stezka, sotvaže schůdná.

Skalami vlastně projížděli drahný kus odpoledne a večera; ta záhadná cesta byla dlouhá právě třiatřicet kilometrů a slunce se již začínalo sklánět k západu, když temné skalní město skončilo.

Byli by se bývali již uložili k přenocování, kdyby byli nevěděli, že jsou blízko. Byli blízko. Skalní město skončilo a oni vyjeli na pláň. Tu pláň, která byla označována jako Pláň smrti.

Za nimi se nacházela hranice temného skalního města. Pláň sama již nebyla tak pustá jako skály; byla to rovina s vesměs nízkým porostem. Její tvar byl skoro pravidelně obdélníkový - o delší straně 5 kilometrů a kratší 4 kilometry. Na severozápadní straně pláň ukončovalo jezero vzdálené od jižního okraje 2 600 metrů.

Pláň byla vytvořena jako bojiště. Její prostor přinášel místo pro maximální využití všeho, co se mohlo v magickém zápase hodit, včetně prostředí pro všechny živly, což se zdálo být výhodné pro vyvolené. Ovšem nebude Pláň smrti stejně ideální i pro jejich soupeře? Zřejmě ano. A pokud bude rozdíl sil velký, mohli by je oponenti bez problémů zabít tak, jako nikde jinde. A navíc by to nikdo ze světa Lepidu activ nikdy nezjistil.

Blížila se noc. Zítra měl začít zápas a za tmy by těžko co vyzjistili; šli tedy hledat místo k přespání. Bylo jasným bláznovstvím nocovat přímo na pláni, takže se raději vrátili do ponurých skal.

******

V čase soumraku se skály zdály ještě strašidelnějšími a skličujícnějšími, než za světla. Každý hrot vypadal jako nebezpečný dravec, či šelma vyševší zvečera na lov. Vyvolení však věděli, že se nesmějí bát strašáků noci a skalního města.

Přesto se báli.

 

Martin byl zvláštní typ. Ve stínu nesporné odvahy se skrývalo jeho bojácné nitro a jen aby se neukázal jako srab, nedával svůj strach z okolí najevo; jinak tomu nebylo ani, byl-li sám. Jistě však nebyl tím, kdo by ostatním dodával odvahy.

Tuto úlohu plnil Jáchym. Byl natolik odhodlaný k poražení Lepidu activ, nebo toho nebezpečného, co je vyzvalo, v zápase, navíc neměl ustrašenou povahu, takže mohl s jistotou vést Pavla a Gustava, kteří by jinak raději zůstali ve voze, jenž by sice neskýtal větší bezpečí než místo, kam mohli dojít, ale znamenal pocit ochrany, který by oba jistě značně uklidnil.

Pavel i Gustav byli naprosto vyděšeni a zastavivše se, vždy se viditelně klepali, a sice strachem, nikoliv zimou, která by na ně působila; ačkoliv chlad také umocňoval negativní dojem z děsivých skal.

Iget byl zcela v klidu; nelze snadno konstatovat, z čeho pocházela jeho nebojácnost. Snad z toho, co zažil, snad z jeho vnitřní síly a snad z kombinace toho všeho i z jeho uzdravení, které mu poskytl Martin. Každopádně, ač to třeba dosud nebylo naprosto zřejmé, již od setkání s Martinem a snad ani předtím, ho nemohla vystrašit pravá hrozba, natož pak aby se bál pouhého dojmu z hrozivých skal, chladu či šera.

 

Kus od Pláně smrti opustili chlapci hlavní cestu. Pěšinou mezi skalami se ubírali tak hluboko, jak to jen šlo. Nebylo možné postupovat po tmě, a tak Martin svou holí cestu osvětlil. Stezkami v nitru skal postupovali hodinu a tři čtvrtě, než našli místo, kde se definitivně rozhodli uložit se ke spánku.

V klidu - přesněji Martin, Jáchym a Iget v klidu, ostatní v neklidu - pojedli ještě něco - na zklidnění těch neklidných - a noční stráž si vzali Martin, Jáchym a Iget, již se postupně vysřídali. Že byli tři, nebylo to nakonec ani příliš náročné, na hlídkování Pavla ani Gustava prostě nemohlo být ani pomyšlení.

******

První hlídku si vzal Jáchym, následující Martin a nad ránem hlídal Iget. Když se Pavel s Gustavem definitivně probudili - potom, co noc trochu prospali a místy probdili na občas ostrých a tvrdých kamenech a ve strachu z okolí i následujícího dne, nechal Iget ostatní ještě chvíli dospat; pak vyrazili zpátky k pláni, aby hodinu před polednem dorazili a mohli si pláň prohlédnout.

Pláň jsme již popsali dostatečně. Vyvolení měli šest hodin na její prohlédnutí, neboť souboj měl začít v pět.

******

Byla čtvrtá hodina odpolední, do zápasu zbývala necelá hodinka a chlapci spokojeně odpočívali u vstupu na pláň ze skal, dalo by se říct.

Seděli tam a už jen čekali a připravovali se na přídod soupeře, když náhle Martin zareagoval a odrazil útok. Ve stejnou chvíli Iget zvolal:

,,Martine!" neboť si nebezpečí v tomtéž okamžiku všimnul.

Nato se všichni otočili proti neznámému útočníkovi.

Protivníci byli čtyři.

Všichni vyvolení použili, co znali.

Zápas trval dvanáct sekund.

Poté skončil.

Protivníci byli nad věcí, zatímco Martin, Jáchym, Iget, Gustav a Pavel o sobě nevěděli.

Přišel konec. Pavel, Martin, Gustav a Jáchym najednou shlíželi na situaci shora. Ti druzí se o ně nezajímali. Kluci viděli, jak se protivníci zmocňují Igeta a sami svorně stoupali.

Stoupali pomalu k nebi. Kdyby byl pohyb rychlejší, připomínalo by jim to přesun, jako když byli transportováni z domova do jeskyně. Ale teď? Zřejmě byli mrtví.

Mluvili spolu a shora sledovali dění na pláni. Martina ani nenapadlo, že by mohl Igetovi pomoci. Domníval se, že vydržel ze všech nejdéle a jen proto teď nestoupá s ostatními.

---