Pověry kam se podíváš...

Mladík cestuje se svojí kamarádkou veverkou, aniž by znali svůj cíl. Příchod do města, kde se koná slavnost, je nejdříve nadchne, ale nic není tak, jak se zdá.

 

Žánr: Fantasy, drama, záhadné

Byl krásný slunečný den. Ptáčci zpívali a štěbetali jeden přes druhého. U prašné cesty pod menším, ale velmi košatým stromem, seděl mladík. Měl na sobě otrhané farmářské oblečení, slaměný klobouk, který poznal lepší časy a sandály z rýžové slámy. Jedna z bot potřebovala opravit, a tak si mladík chtě nechtě musel udělat pauzu.

Šlo to pomalu, byl slepý a ani jeho rezavá veverčí kamarádka, co teď běhala po jeho klobouku a ramenou, mu příliš nepomáhala. Konečně to bylo spraveno. Mladík se usmál, zvedl svoji hůl, podrbal veverku za uchem a mohli zase vyrazit. Cestu před sebou si rytmicky oťukával, zatímco mu jeho společnice seděla na rameni a cpala se oříškem.

Za sebou zaslechl mladík hluk, zpěv a zvuk koňských kopyt. Ustoupil z cesty a šel po trávě. Procesí se přibližovalo a přibyly. Křik dětí, smích žen i mužů všech věkových kategorií se mísily spolu s lomozem velkých maringotek, tažených koňmi. Nepochybně šlo o potulné umělce, kejklíře a akrobaty.

„Hej mladíku? Nechceš se svést? Jsi-li šikovný a pracovitý i vydělat si něco můžeš!“ zavolal na něj skoro zpěvně starší muž s černými a hustými vousy, který seděl v prvním voze. Barevné oblečení dávalo najevo, že se jedná o vůdce této komediantské bandy.

„Velmi vám děkuji za nabídku, ctěný pane! Avšak mé oči již nevidí, nevím, co bych pro vás mohl udělati. Jen přítěží se pro vás stanu.“ odpověděl mu.

„Hohoho… neklesej na duchu, chrabrý brachu! U ohně se ohřeješ a svými příběhy nás opiješ!“ pronesl opět básnicky starší muž. Mladík se také smál a nabídku nakonec přijal.

Druhý den ráno dorazila menší karavana do města. Rozbila tábor a připravila venkovní manéž. Krotitel zvířat ukazoval své kousky s velkými psy a medvědem. Akrobati skákali a poletovali vzduchem, kouzelník tahal šátky z prázdného klobouku a náš mladík bavil obecenstvo svými příběhy. Ani jeho veverčí společnice se nenechala zahanbit. Skákala z jednoho člověka na druhého, lechtala je a škádlila svým huňatým ocáskem. Obzvlášť děti si zvířátko zamilovaly.

„Máme štěstí brachu! Zítra tu budou oslavu míti, my se budeme moci cpáti!“ smál se vůdce komediantů. Mladý muž se těšil a jeho chlupatá kamarádka také, vesele poskakovala a svým pištivým hláskem novinu roznášela dál. Konec dne již nastal, všichni už ulehli ke spánku, jen malá nezbednice pořád poskakovala sem a tam, sem a tam… Sova zlostně a výhružně zahoukala, vítr temně šeptal svá tajemství a měsíc radši ani zpoza mraků nevykoukl.

„Holka! Holka! Kde jsi?!“ křičel mladík po ránu, jak hledal svoji malou kamarádku. Ta však nepřicházela, ani ouško nevystrčila. Mladík se potácel městem, hudba se již ulicemi linula spojená s vůní jídla. Všichni se bavili, všichni tancovali, všechna srdce se radovala… jen jedno truchlilo.

„Lidé dobří, od nás i zdaleka. … Prostí či urození!! … Bohatí nebo chudí! …“ ozývalo se z náměstí, kam mladík zavítal. Něco ho sem lákalo, lidské volání to však nebylo, bylo to…

„Nechť naše ruleta osudu, určí ducha dalšího roku!“ zvolal starosta města a dva muži strhli plachtu z rulety. Lid jásal a oči, které do teď byly zavřené, se otevřely. Uprostřed rulety byla jeho jediná společnice… jeho veverka. Přibitá, bez končetin upnutá a její ocas ukazoval předpověď rulety. 'Holka…!'

„Ruleto vyslyš naše prosby!“ skandoval dav. Ruleta se točila a roznášela ještě čerstvou krev do okolí.

„Hej! … Co si myslíš, že děláš?! … Hele, ty…!“ mladík se davem probíral a na klení nedbal.

Když se na dřevěné pódium dostal, dva muži jej chtěli strhnout zpět. On je však pouhým máchnutím ruky odhodil na zem. Jedinou rukou zastavil ruletu a rozdrtil ji na třísky. Druhou jemně vyprostil veverku. Ještě žila, upřela svá zamlžená očka na svého mistra, pána i největšího přítele. On jí lehce pohladil po hlavičce a ona mu na oplátku olízla špičku prstu. Pak její hlava navždy klesla.

„Naše ruleta osudu! … Jak se opovažuješ! … Svatokrádež!! …“ křičel dav. Starosta stál opodál, naprosto v šoku, neschopen pohybu ani slov.

„Osudy lidí…“ hromově pronesl mladík a dav utichl.

„Osudy lidí nejsou rozhodovány Bohy ani nikým jiným, ale jen lidmi samotnými! Přestaňte s touto fraškou! Nikdo nemá právo rozhodovat o vašem osudu, to můžete udělat jen vy sami!“ v jeho hlase byl slyšet žal a smutek.

Někdo hodil rajče a ostatní se přidali. Ať se trefili či nikoliv, lid házel dál a dál. Mladík se mohl jen bránit a stát na pódiu jako terč. Vzduchem proletěl pytlík soli a roztrhl se.

„Aaarggghhh!!!“ zakřičel mladík, když se jej sůl dotkla a z jeho těla začala stoupat pára. Jeho tělo pohltily plameny a vše okolo také. Pódium se hroutilo, lidé utíkali a stráže se zbíhali. Mladík se propadl a za ním se ukázala jediná plaketka z rulety, která zůstala.

„Zkáza.“

Lid řval děsem a pobíhal jako poplašené slepice. Touha po spáse je hnala po tělech padlých. Přítel, milenec, žena, dívka, dítě… na ničem nezáleželo, pouta se rozpadala, vztahy se hroutily. Plameny okolo mladíka šlehaly a ničily vše okolo, ale i přes žár nešlo skrýt jeho podobu… jeho skutečnou podobu.

„Rohatý! Rohatý!“ řvali ti, co jej poznali.

Rohatý, dítě narozeno s rohy, prokleté, zrozené jen pro zkázu a ničení. Toto dítě teď volalo k sobě všechny své síly, rozzlobeno, opuštěno, zrazeno… Síla nešla déle kontrolovat. Plameny vyšlehly do výšin a pohlcovaly vše, co jim bylo v cestě.

Náhle… stál sám, uprostřed ohořelé země. Jeho rudé oči, které mohly vidět jen zkázu a zmar, sledovaly dýmý stoupající k nebi. Město zmizelo a s ním i všechno zlo, jen bolest a samota zůstaly. Mladík šel dál, všemi opuštěn a zapuzen. U jednoho stromu silně zafoukal vítr a vyrval mu z rukou popel jeho jediné kamarádky, která jej nesoudila pro jeho zrození. Zoufale se za ním díval, slzy, které tyto oči již dlouho nepoznaly, se draly jako divoký pramen na povrch.

Neslyšel šustění listí, ani trávy. Přeslechl i hopsavý krok, který se k němu blížil. Až škrábání a lechtání na noze jej probudilo. Podíval se dolů, u jeho kotníku stála malá šedivá veverka. Byla ještě mládětem, koukala na něj svýma velkýma očima s oříškem v tlamičce.

„Copak maličká?“ Sehnul se k ní a nabídl jí svoji dlaň. Veverka ji nejdřív očichala a pak mu vyhopsala až na rameno. Tam si sedla a pustila se do své svačinky.

Mladíkovy oči se zavřely, již nebylo zla, které by bylo vidět. Zůstal jen nepravidelný zvuk křupání a občané polechtání huňatým ocáskem. Jeden život odešel, další jej nahradil.

---