Smyslem života je...

Krátký příběh o trampotách jednoho netradičního upíra.

 

Žánr: Fantasy, komedie, parodie

Smyslem života je…

 

Připadám si jako kočka na dešti, a to ani neprší. Mám mizerný život, i když se to v mém případě nemůže brát příliš vážně. Být polomrtvým nebo položivým není žádná slast. Každý vám jde po krku místo toho, abyste jim šli po krku vy. V některých případech po mozku, když nemají dostatečné vzdělání. Co tím chci říct, pokud je vám blbě, zamiřte si to do baru Krvavá Mary, kde se pohybuje podobná chamraď jako jsem já.

„Já o dešti a ono začne lít.“ Podíval jsem se zasmušile na tmavé nebe. Sem tam ho rozzářil blesk a z dálky se neslo výhružné hřmění.

„Ach jo.“ Nakopl jsem šutr.

„Prej upíři patří k lepší kastě.“ Ušklíbl jsem se a načutl větev.

„Pitomost.“ Přitáhl jsem si vysoký límec pláště a přidal do kroku, než ze mě bude zmoklý netopýr.

Město, kde se nacházel bar, bylo obýváno výhradně nočním plevelem. Patníky si tu značkovali vlkodlaci, bubáci se skrývali ve sklepech, meluzíny hučely do komínů, duchové si povídali o starých dobrých časech a pak tu bylo i občas pár lidí, kteří se tu skrývali před spravedlností. Nevzpomínám si však, že by tu někdo vydržel déle než jeden den, protože většinou skončili jako něčí svačinka, nebo se rozhodli, že není nad vězeňské pohodlí.

 

Vstoupil jsem do hospody a cíleně si to zamířil k barmanovi, se kterým se už několik desítek let znám. Je to vlkodlak a v celém městě, ani v širém okolí, nemá nepřítele. Nikdo totiž nežil dost dlouho, aby se za něj mohl prohlásit.

„Jako vždycky, Tome.“ Sedl jsem si na barovou stoličku.

„Vypadáš nějak sklesle. Dostal jsi kopačky?“ Postavil přede mě jahodový koktejl.

„Blázníš? Není to ani půlhodina, co jsem se zbavil lovce. Honil mě už od soumraku přes hory i doly, a to všechno při pondělku.“ Naštvaně jsem řekl a vycucl skrz brčko pořádný kus koktejlu.

„Šís… neumíš to pořádně namixovat, zase jsou tam kousky!“ Tradičně jsem mu vynadal. Pro nás se to už stalo něčím, co by se dalo nazvat pozdravem. Tom se jen usmál.

„Hej, netopejre! Tebe jsem tu nějakou chvilku neviděl!“ Poplácal mě po rameni můj kámoš zombík, až si urazil ruku.

„Takže jako vždycky? Pivo a jehlu s nití?“

„Že váháš, Tome!

Otočil se na mě.

„Co je? Tváříš se, jako by ti zablokovali kartu ke krevní bance.“

„Fakt vtipný, moc dobře víš, že se mi z krve dělá špatně.“

„Neboj, mám tu něco, co ti zvedne náladu. Podívej!“ Hned jsem svého pohledu litoval.

„Fuj! Co to má být?!“ Vyskočil jsem na nohy.

„Pravý dobytčí srdce. Stoprocentně bio!“ Nemohlo být víc než několik desítek minut oddělené od těla, pořád z něj kapala krev.

Začal jsem se třást.

„Jestli to do pěti vteřin nezmizí z mého zorného pole, rozpářu ti břicho, vyzvracím se tam, pak tě zašiju a pořádně protřepu!“ Hlas mi přecházel do vyšších sfér.

 

„No jo, no jo. Ty jsi taky citlivka.“ Rychle ho uklidil do brašny, ale potěšeně se šklebil. Uraženě jsem si sedl a usrkl z koktejlu.

„Kdy se vlastně té své krevní fóbie zbavíš? Jsi bílým netopýrem smetánky.“

'A furt bude provokovat.'

Zakousl jsem se do brčka a řekl: „Tohle mám z města, dáš si?“ Sáhl jsem do kapsy.

„Jasně! Co má… Aaargh! Červ!!“ zařval a sletěl ze židle, až si natrhl bok.

„Ty nerad želé červíky?“ zeptal jsem se nevinně a mrskal jím, až to vypadalo, že je živý. Zombík na mě prskal jednu nadávku za druhou, já se tomu smál a Tom jen kroutil hlavou.

„Díky, Tome, tak já zase jdu.“ Vstal jsem a žužlal konec červa.

„A co zaplatit?“

„Přidej mi to k dluhu.“

„Nehřeš na to, že jsem dobrák.“ řekl barman a vzal si další sklenici na čištění.

„Už se stalo.“ S těmi slovy jsem opustil bar a vydal se vstříc ubývající noci. Cestou jsem zahlédl podomního prodejce, jak se snaží přesvědčit lidožravého zlobra o neexistujících zázračných účincích brokolice.

 

V ulicích voněly čerstvé odpadky, výkaly i částečně strávené jídlo, které prošlo opačným směrem trávicí soustavy.

'Není nad smrad domova,' pomyslel jsem si a zabočil do úzké uličky, vyhnul jsem se převráceným popelnicím i falešným žebrákům. Bydlel jsem ve starém kostele na okraji města, který jsem řádně znesvětil, aby se tam vůbec dalo bydlet. Zaposlouchal jsem se.

„Lidské srdce?“ Prodíral jsem se houštím, až jsem ho našel, jak leží na břiše na břehu řeky.

„Hej, kluku!“ Otočil jsem ho na záda a ztuhl.

„Ty?!“ Byl to ten lovec, který mě tolik prohnal.

Poplašeně jsem se rozhlížel.

'Co mám dělat? Co mám dělat?' Byl to můj nepřítel, ale jestli ho tu nechám, umře a bude to moje vina.

„Sakra!“ Hodil jsem si ho na záda a letěl k doktorovi Faustovi XX.

 

***

 

„Doktore, jak mu je?“ zeptal jsem se, když vyšel z operačního sálu.

„Příště mi tolik pacienty nenatřasávej, ať je nemusím pitvat.“ Otřel si ruce do ručníku.

„Bude žít.“

Ulevilo se mi.

„To jsem rád.… Ach, děkuji.“ Přijal jsem kávu a upadla mi čelist. Přede mnou stál kostlivec.

„Řekni, není moje manželka kost?“ Hrdě se vypjal.

„Ano, to je.“ Nervózně jsem se usmál na zdravotní sestřičku ve sladce růžové uniformě. Zaklapala zuby.

„Teď jsi jí zalichotil.“

„Ach.“ Radši jsem vzal šálek a chtěl se napít, když mě na nose něco pošimralo.

„Hej, doktore! V tom kafi je křeček!“

„Chceš vidět jeho veterinární průkaz?“ ozvalo se z vedlejší místnosti, kam doktor mezitím přešel.

„No, to zrovna ne… Hej, on mi ho vypil!“ Křeček si říhl, vystartoval z hrnku, udělal několik koleček kolem čekárny a zaletěl do kolečka, které měl umístěné na kleci postavené na stole blízko vestavěné skřínky, kterou jsem měl za zády.

„Týjo, ten si to metelí.“ Sledoval jsem dvě rozmazané šmouhy.

„Říkáme mu Gen.“ vysvětlil mi, když se vrátil a zapálil si dýmku.

„Gen, jako ten slavný samuraj Gennosuke Musa?“

Doktor přešel ke skřínce vedle křeččí klece a otevřel dvířka.

„Gen jako generátor.“ Ručička voltmetru lítala přes číslo tři sta.

 

Z operačního sálu se ozval řev a na to vyletěly dveře z pantů. Stál v nich obvázaný lovec a svíral meč. Sestřička stála za ním a tvářila se zamyšleně.

„No, zdá se, že je už v pořádku. Takže… “ řekl doktor.

„Vypadněte! Zdravý tu nemají co pohledávat!“ Jeho kopanec nás poslal na desítky metrů dlouhý výlet. Takže mě napadlo, že se tam možná budu muset ještě vracet.

„Doktor je to dobrý, ale není moc společenský.“ zasmál jsem se a plival hlínu.

„Ty!“ Kluk vyskočil na nohy a ťal po mně mečem.

„Nemohli bychom si o tomhle promluvit?“ Snažil jsem se zachovat všechny části těla v kuse. Uskočil jsem, on sekl a učinil jednu ogřici o sukni lehčí. Zamrkali jsme a prohlédli si ji. Zavřeštěla hlasem hromu:

„Úchyláci!!“ Na to se otevřela okolní okna a začalo z nich létat nádobí, od talířů po těžké železňáky.

„Ústup!“ zavelel jsem a hrnul se do první řady. Můj nevítaný společník byl několik metrů přede mnou. Ogři nás hnali do lesa.

„Auuu!“ řval lovec

„Kterej blbec tu vysadil ten hnus bodlavej?!“ křičel a vytahoval si trny ze zadnice, protože do nich ukázkově sletěl.

„Moje výstavní kaktusy!!“ zařval dědula na invalidním vozíku a zařadil se do první řady honičky.

„Proč já dneska vůbec lezl z rakve!“

 

„Je to tvoje chyba!“ křičel na mě kluk.

„Co tím jako myslíš?!“ ohradil jsem se a doběhl ho.

„Kdyby ses nechal zabít, nemuselo se tohle vůbec stát!“

„Cože?! Chceš si koledovat o zakousnutí?!“

Zapřeli jsem se o sebe rameny, běželi bok po boku a trumfovali jeden druhého ve vražedném pohledu. Najednou jsme si v jednom okamžiku uvědomili, že už neběžíme po pevné zemi.

„A kruci.“ řekli jsme naráz a začali padat.

„Uaaah! … Je to tvoje vina!“ křičel na mě.

„Cožpak můžu za to, že nevidíš, kam běžíš?!“ Popadl mě za nohu.

„Hele! Jsem snad taxi! Okamžitě slez!“ Kopl jsem ho do ramene.

„Jestli mám jít na onen svět, tak tě vezmu s sebou!“

 

„Asi je to blbá otázka, ale… Nemají být pády rychlejší?“ Zvědavě jsme se rozhlédli kolem. Náš pohyb ustal a my se vznášeli ve vzduchu.

„Jo, to nebývá normální.“ Pustil mě.

„Třeba jsme už mrtvý.“ navrhl.

„To sotva.“ Mávl jsem nad tím rukou.

„To bychom museli potkat takového starého dědka.“

„Někoho jako je on?“ Ukázal za mě.

Otočil jsem se.

„A do prkenné rakve.“

Děda v jednoduché košili seděl na obláčku a byl k nám zády. Pomalu se otočil a upřel na nás oči plné stoleté moudrosti. Tiše pronesl:

„Smyslem života je… “

Připluli jsme k němu blíž.

„Smyslem života je… “ Zvedl ukazovák.

Připluli jsme ještě blíž.

„Smyslem života je… “ Ještě výš zvedl ukazovák.

„Tak už to vyklop!!“ zařvali jsme na něj.

„Šroubovák.“

„EH?!“

Vítr melancholicky zaskučel.

---