Les

Byli jsme čtyři, kdo se dovážili na výpravu, zvanou všeobecně jako lovecká. Každý však preferoval jiný druh zbraně, jiné oblečení, jinou tradici, k níž se hlásil. Tonda si vzal hezkou mauserku a od horského myslivce by ho člověk neodlišil. Inu, krev není voda. Václav se svou 58 mohl neznalému nahánět hrůzu, protože brát si vojenskou útočnou pušku do pralesa se zdálo být mimo realitu. Jistota je však kulometné hnízdo, takže proč ne zbraň, která i v našich dobách patřila k nejrozšířenějším a nejspolehlivějším.

Pro mne byl myslivecký štuc, kdysi známý a prodávaný jako perkusní Deerhunter v kalibru .45 jasnou volbou. Zbraň jsem znal dobře, nastříleno měl dost na to, abych si byl na pár desítek metrů jistý zásahem. Lovecký tesák, vysoké boty, zelený klobouk, prachovnice. Něco z myslivecké tradice české, krapet rakouské.

Poslední člen naší výpravy nám zůstával neznámý. Mohl to být drobný chlapec, ale klidně i dívka. Jen kuše na jeho zádech a pár desítek šipek v toulci dával tušit, že spoléhá na staletími ověřenou metodu, která selže jen v případě, že se materiál lučiště unaví. A to se u reflexních kuší moc často nestává. Nahradit prasklou tětivu střívky z jelínka, nebo snad divého lesního mužíka je pak otázkou správného cviku.

Vyrazili jsme brzy. Svět se probouzel do dalšího tichého rána bez zvuků, které desítky lety signalizovaly východ slunce. Hluk popelářských aut, startování ukuckaných dieslů, cimbály na kostelních věžích. To vše přikryla milosrdná příroda ve svých dlaních. Jako by tušila, že člověk už dávno nevládne stroji, které po desítkách kosily stromy jako kombajn pšeničná stébla. Rostliny začaly zabírat ztracený prostor rychleji, dřevní hmota přibývala každým dnem. Pole zarostla za pár měsíců, kulturní krajina se stala neprostupným pralesem plným buků, zkroucených dubů, osamělých lip, javorů, krátkověkých bříz, jedlí, smrků a borovic.

Karpaty prošli ze Slovenska medvědi, vlci se proháněli tundrou. Kdo neviděl losa, jako by snad ani nikdy nevystrčil nos zpoza hradeb. Většina zbylé populace Adamova pokolení se totiž uchýlila za hradby pevností, které zanechal středověk. Stálo to mnoho námahy, udržet je obyvatelné, protože zelená příroda neznala oddychu. Mýcení a sekání neutichlo ani v neděli, kněz uděloval mimořádné odpustky každému, kdo se zapojil v Den Páně. Neděle byla pro člověka.

Každý půlrok byla vyslána skupina čtyř zkušených. Jejím úkol zněl prostě - „najít další přeživší“. Zatím se nikdy nevrátila kompletní. Někdy se nevrátil vůbec nikdo. Kolovaly zvěsti o hrůzných stvořeních, která se živila každou kapkou krve prolitou v zeleném šeru. Hejkal, blidičky a lesní skřítci nebyli už pohádkou pro malé děti, při níž se dospělý usmíval. Jejich jména byla vyslovována s děsem v očích a rukou na noži. Bukvíz, Jasánek, Dubenec, Javorec, Bžezinka, Smrčina - taková jména se podařilo moudřejším z nás vyluštit z šepotání dřevin v okolí hradů. Veleli svým podřízeným stejně, jako komtuři rozkazovali nám. Byl to boj na sekery a sukovité větve. Zajatci se zásadně nebrali.

Byla teď řada na nás, abychom proklouzli jednou z mála lesních pěšin a pokusili se prodloužit všlapaný mech až tam, kde snad sídlí další posádka z masa a krve. Snad půl kilometru od našeho hradu se vzpínaly k modré obloze věže kdysi pyšné katedrály. Obklopovalo je zelené moře a my věděli, že právě tady moc lesních démonů končí. Tady žije jeden z poustevníků, který posvětil okolní půdu modlitbou, postem a sebezáporem, obětí Nejsvětější. Sem se zrůdy, které vypustil satan ze svých chlívků, rozhodně nedostanou.

Rosa zářila na stéblech trávy, sluneční paprsky se pokoušely prorazit mlhu, která koncem dubna kryla hradbu lesa. Jak teplota stoupala, obrovské stromy odhalovaly své kmeny, které by v nedávných časech hravě stačily pro tabulku „strom chráněný státem“.

Václav natáhl závěr a odjistil zbraň, Tonda zakvedlal nabíjecí pákou a zasunul patronu do komory, odměřil jsem prach, založil kuli do plátna, piston znovu zakryla zápalka. Po dlouhých dnech kydání hnoje a pletí záhonů konečně změna.

Tondu polknul les a ozval se výstřel. „Sviňská mrcha, ty kalhoty byly skoro nový,“ zaklel Antonín a ukazoval hlavní na maličké tělíčko lesního skřeta. Bylo jich tu plno a mrtvola jejich druha spolehlivě odradila ostatní od pokusů obstarat si čerstvé maso.

„Švadlenka ti je zašije ještě ráda. Jen co se vrátíš,“ směje se Václav. Všichni na hradě známe Tondovu maličkou blonďatou krásku, které se nesměle dvoří.

Borová šiška přistála na Václavově hlavě.