Marnost

Cítím, že cosi kolem mě už nemůžu nijak ovlivnit. Aspoň dřív jsem si myslela, že to člověk dokáže. Takový pocit odevzdanosti, jistě ho znáš... A skrze veškerý můj pravděpodobně předstíraný optimismus se prodírá na povrch cosi, co mě chce stáhnout zase dovnitř. A uzavřít mě. Mám toho na jazyku tolik, ale nikdy se neodvážím to říct. Zažil jsi to taky? Buď se bojíš reakce bouřlivější, než by bylo záhodno, a nebo to nedokážeš vyslovit právě proto, že by mlčela... Já vím...

 

Jen tak sedím na posteli. Ležím. A pak opět sedím. Na uších sluchátka a cítím se, že celý svět neexistuje. Chvíli pláču, chvíli se směji. Chci malovat, kreslit, tvořit. Ale nemám barvy. Tak nějak teď vlastně pořád nemám barvy. Všechny jsem je rozdala. A červenou jsi mi vzal Ty.

 

Už si nerozumíme. Já schovaná za dvojité sklo, Ty máš jen jedno. A že prý programuješ. Já se zas chci schoulit mezi řádky, kde se mi nikdo nebude smát a neodpovídat otázkami na mé dotazy.

 

Celý rozhovor směřujeme, aby jsme dostali druhého do kouta, pak tvrdíme, že jsme proti hádkám. Jsme oba stejní a zároveň tolik rozdílný. A tak se Tě znovu ptám... Když ale vidím oči s letmým pohybem vzhůru a uslyším jindy krásný sametový a nyní tak otrávený hlas, zaplaví mne opět známý marnivý pocit vzdávání.. A já radši s bílým praporem v ruce a černým na srdci odejdu, než se znovu ptát...