Posel smrti V: Kapitola XI - Střet

Přestože byl již květen, na Black Mirror nebylo vůbec pěkné počasí. Silný vítr, který ohýbal koruny stromů a mírný déšť, byly pádné důvody, proč ulice Willow Creek zely prázdnotou. Málokdo dnes vůbec vyšel ven, ale zítřek měl být jiný. Na zítřek se těšili téměř všichni na panství a už v tuto chvíli se na něj připravovali. Adrian Gordon se právě blížil k vesnici a ani špatné počasí mu nedokázalo vymazat dobrou náladu. Překročil most přes řeku a vydal se do Abayina obchodu, který stál na návsi. Zvonek nade dveřmi zacinkal a prodavačka Abaya hned poznala, že má dalšího zákazníka. Její obchůdek se smíšeným zbožím bylo jediné místo, kde mohli obyvatelé panství nakoupit zásoby, ať už šlo o potraviny, hygienické potřeby, nářadí, oblečení, časopisy a další věci.
„Dobrý den, Abayo,“ pozdravil Adrian.
„Zdravím vás, pane. Jak se dnes máte?“
„Copak se můžu mít jinak než skvěle? Jsem tu, abych zkontroloval, jestli je vše připraveno.“
„Ano, zařídila jsem vše, co jste po panu Edwardovi vzkázal. Včera přijel vůz se zásobami z města a s ním i to, co jsem objednala. Už je to připraveno v kavárně.“
„Výborně, děkuji. Počítám zítra s vámi.“
„Samozřejmě, že ano. Jsem moc ráda, že vám budu moci pomoct.“
„Budu muset už jít, takže na viděnou, Abayo.“

Adrian se venku nezdržel dlouho, protože okamžitě zašel do kavárny, která byla hned vedle obchodu. Obvykle v ní pracovala pouze Denise a jeden kuchař, ale Adrian najal dva další, aby se to všechno mohlo stihnout včas. V samém středu kavárny už byly připraveny stoly seskupené do písmena U a pokrýval je čistý bílý ubrus s krajkami. Denise měla s přípravami spoustu práce, ale Adrian věděl, že to vše nedělá jen pro peníze, ale i pro svoji kamarádku Rachel.
„Pane Adriane, přišel jste se podívat, jak to vypadá?“
„Hostinu zařizuje především Rachel, ale chtěl bych od vás slyšet podrobnosti.“
„Samozřejmě, pane. Trochu se obávám, jestli to všechno vyjde, protože něco podobného jsme tu ještě nikdy neměli.“
„To je celkem pochopitelné, ale tohle je jediné možné místo, kde se může hostina konat. Na Black Mirror by většina hostů odmítla přijít, vždyť sama dobře víte, že se zámku hodně lidí vyhýbá.“
„Já tomu rozumím, ale především se bojím o organizaci a jídlo.“
„Podívejte, já neočekávám nic výjimečného, ale jakožto pán Black Mirror by mi přišlo nesprávné pořádat svatební hostinu jinde, než na mém panství. Kromě toho tam chci mít ty, kteří mi jsou nejbližší a také nejdůležitější občany Black Mirror. Vaši práci tady zítra převezme Abaya a Harry, ale to už asi víte. Rachel vás ale nechce jen jako hosta, ale i jako družičku.“
„I to už vím a jsem z toho opravdu nadšená.“
„Máte připravená místa pro všechny hosty?“
„Ano, přesně jak si Rachel přála. Jen se chci zeptat na Murraye. Vážně tu nebude? Tedy ne, že by mi to vadilo, ale ve vesnici je to důležitý člověk.“
„Důležitější než já není, takže když si ho nepřeji, tak tu nebude.“
„Rozumím.“
„Poslyšte, Rachel mi říkala, že to má být překvapení, ale nedá mi to – můžete mi prozradit, co se bude podávat?“
„Ehm, no když to chcete vědět. Jako předkrm plátky lososa s citronovou šťávou, dále houbová polévka…“
„Vážně? Tu mám moc rád.“
„Rachel mi o tom říkala. Snažte se ale prosím nedat najevo, že o tom všem víte.“ „Spolehněte se. Co budeme mít dál?“
„Máme tu jako hlavní chod krocana na medu a na závěr jako desert Skotskou mlhu, což je šlehačka s trochou whisky a cukrovím a k tomu mandle. Samozřejmě nebude chybět pořádný dort s čokoládovou polevou a kousky ananasu. K pití je přichystané vaše červené i bílé víno.“
„Už teď se mi sbíhají sliny.“
„To vám věřím. Chcete vědět ještě něco?“
„Myslím, že není třeba. Na starosti to má především Rachel, takže pokud bude něco potřebovat, tak se tu ještě staví nebo pošle Edwarda. Uvidíme zítra. Budu se na vás těšit.“
„Já samozřejmě také a ještě jednou vám oběma gratuluji.“
„Díky,“ řekl s úsměvem Adrian a odešel z kavárny.
Nemohl se zítřku vůbec dočkat. Tak krásný den to bude…
Venku před kavárnou zahlédl Murraye, jak právě opouští Abayin obchod a nese si s sebou tašku s nákupem a dnešní noviny. Murray se na Adriana otočil a zdálo se, že mu chce něco říci.
„Copak, Murrayi, máte něco na srdci?“ ptal se Adrian a usmíval se při tom.
„Jste ubožák, Gordone. Nevadí mi, že mě nechcete na hostinu, ale že ani na svatbu ne. Pozval jste takřka všechny obyvatele panství. Kdejakého budižkničemu, ale mě ne. Je to od vás sprosté.“
„A vy se mi divíte? Buďte rád, že se nepostarám o to, abyste odsud nadobro zmizel. Jestliže jste během posledních let rozhodoval o dění na panství, tak teď je načase si velice rychle zvyknout, že tu jsem já a také moje nastávající a pokud ona řekne, že vás na panství nechce, a že bych se jí vůbec nedivil, tak podniknu kroky, které vás odsud nejen vystrnadí, ale nejspíše také přivedou do vězení. Být vámi, udělám maximum pro to, abych si Rachel udobřil. Ještě jste se jí ani neomluvil.“
„Také nemám za co se omlouvat. Nevzpomínám si, že bych slečně Rachel ublížil.“
„To, že si nevzpomínáte ještě neznamená, že k ničemu nedošlo a teď už mi zmizte z očí.“ Naštvaný Murray odešel směrem ke svému hotelu a Adrian vyrazil na dlouhou cestu až na Warmhill.

Vítr znatelně zesílil ještě dříve, než tam dorazil. Doufal, že počasí se pro zítřejší den umoudří. Adrian předpokládal, že otce Furase zastihne v kostele, takže vstoupil bočními dveřmi dovnitř. Okamžitě ho zaujala výzdoba, která byla připravena na zítřejší událost. Vše vypadalo čistě a to i včetně lavic pro návštěvníky. Od hlavních vchodových dveří až k oltáři vedl červený koberec a na ochozu nahoře se leskly ohromné varhany. Otec Furas postával u oltáře a pročítal nějakou knihu.
„Přeji dobrého dne, otče,“ řekl Adrian.
„Já vám také, Adriane. Jak vidíte, vše je již připraveno a vaše prsteny hlídám jako oko v hlavě.“
„To je moc dobře. Je mi jasné, že bude vše tak, jak jsme si přáli, a jen jsem se chtěl ujistit, zda se nestalo něco neočekávaného, co by mohlo zítřejší svatbu ohrozit.“
„Kdepak, Adriane, můžete být klidný. Snad jen…“
„Mluvte, otče.“
„Víte, v posledních pár dnech se tu čas od času ozývají nářky malých koťat, které chová Nancy Sitterová.“
„Už zase vybíjí kočky?“
„Bohužel je tomu tak. Stará se o více než patnáct koček, které se navzájem rozmnožují a Nancy to řeší tímto způsobem.“
„Zajdu si s ní promluvit. Jestliže se Warmhillem zítra při svatbě bude ozývat zoufalé mňoukání, tak… zatím sbohem otče.“ Adrian odcházel z kostela poměrně naštvaný. Až doposavad vše vypadalo skvěle a nikde se neobjevila jediná chybička, ale tohle byl vážný problém. Co by si asi Rachel pomyslela, kdyby se během obřadu ozývaly okolím zvuky umírajících koťat? Cestou k Nancyinu stavení, jež bylo až těsně u lesa, potkal hajného Earla. Adrian se ptal sám sebe, jestli Earl vůbec může vypadat nějak jinak. Stále stejně zanedbaný vzhled, stále stejné špinavé oblečení, stále stejný výraz ve tváři, až se Adrianovi zdálo, že je ten člověk s okolními lesy, jež také vypadaly stále stejně, nějak spjatý.
„Zdravím, Earle,“ řekl Adrian, když muže míjel.
„Dobrej, Gordone. Potřebuješ něco?“
Adrian se zastavil, a když si prohlédl Earlovu brokovnici, dostal nápad. „Poslyšte, Earle, co víte o Nancy?“
„O té staré čarodějnici? Mám za to, že je ta bába úplnej magor. Vždyť jakej jinej člověk by se mohl starat o všechny ty potvory?“
„Pokud vím, tak se jí v poslední době opět rozmnožují kočky.“
„Jo je to tak a fakt je, že mě to dost sere. Pořád to tady mňouká a já mám sto chutí tam jít a všechny je postřílet.“
„Co vám brání?“
„Nechci mít s tou babiznou nějaký potíže. Kdoví čeho všeho by byla schopná, takže se o ní radši vůbec nestarám.“
„Řeknu vám to narovinu – jak už víte, tak se zítra žením a nepřeji si, abych při tom byl rušen, takže by bylo ideální zbavit se všech koťat a to hned. Myslím, že Nancy také nebude nic namítat, když by to stejně dříve nebo později udělala.“
„No, to je otázka. Ta baba je jak říkám praštěná a tak obvykle koťata nejdříve vnucuje všem lidem v okolí a až poté, když se nenajde nikdo, kdo by si je nechal, je utopí nebo v horším případě utluče.“
„Tak si s ní půjdeme promluvit.“ Earl neochotně souhlasil a po pár minutách oba došli k dřevěnému stavení, které vypadalo ze všech domů, co na Warhmill byli, nejhůře.
Rozpadající se děravá střecha, ulámané okapy, špinavé stěny pokryté plísní, vymlácené okenice a takřka vylomené dveře dávaly tušit, že uvnitř nikdo nežije, ale opak byl pravdou. Ze dveří vylezla stará shrbená žena s kočkou, která jí seděla na ramenou. Další tři kočky vyběhly ven a rozutekly se po okolí.
„Ehm, zdravím, paní Sitterová,“ řekl Adrian. Earl se s pozdravem neobtěžoval, neboť věděl, že se od Nancy ničeho podobného nedočká. Něco jako slušné vychování jí evidentně chybělo.
„Nechceš si vzít koťátko?“ řekla chraplavým hlasem Nancy a přiblížila se k Adrianovi, „mám jich tam uvnitř ještě dost.“
„O žádnou kočku nestojím, ale jsem tu, abych vám pomohl. Tady Earl vám všechny koťata zlikviduje, a abychom tenhle problém vyřešili nadobro, postřílí i všechny ostatní kočky krom řekněme dvou nebo tří, co vy na to?“ Earl nakonec neměl nic proti, obzvlášť když si přeje sám pán Black Mirror, ale Nancy vypadala, jakoby jí někdo měl povraždit vlastní děti. Adrian to všechno myslel v dobrém, protože mu bylo jasné, že je třeba jednat, ale Nancy to viděla jinak. Chytila se Adriana a začala s ním vztekle lomcovat.
„Ty vrahoune,“ křičela pištivým hlasem, „okamžitě zmiz nebo uvidíš. Budeš se smažit v pekle a všichni, na kterých ti záleží, tam skončí také.“ Adrian se ale v žádném případě nenechal vystrašit. Vyhrožování ho však rozzuřilo a tak odstrčil Nancy pryč a vytáhl z peněženky dvě stě liber.
„Dvě stovky, Earle, když postřílíte všechny kočky, co tady jsou.“
„Ale…“
„Pět stovek!“
„Tedy… jdu na to, Gordone.“
„A vy Nancy se o nic nepokoušejte nebo přísahám, že toho budete hořce litovat. Když vidím, jak to tady vypadá… tak je mi jasné, že byste mi měla být vděčná a kromě toho tady ty kočky beztak jen trpí, vždyť se podívejte jak vyzáblé a odrbané jsou.“ Naštvaný Adrian odešel a po chvíli za sebou slyšel jen občasné výstřely z brokovnice. Protože měl ale obavy o to, aby Nancy neztropila zítra nějakou scénu, zašel ještě do Willow Creek na policejní stanici.

Byl tu pouze strážník Zak, který se bavil tím, že házel šipky na obrázek Samuela Gordona, co visel na stěně.
„Vidím, že mého otce nesnášíte.“
„Hmm, nemůžu se zbavit dojmu, že si zasloužil mnohem horší trest než smrt.“
„No… jak myslíte. Je tu někde inspektor Colliere?“
„Řeší nějaký problém s Mattem a jeho bandou. Prý se zabydleli v tom starém baráku poblíž vesnice a dělají tam bordel. Musíte si vystačit se mnou. Co máte na srdci?“
„Znáte Nancy Sitterovou?“
„Kočičí Nancy? No aby ne, když bydlím kousek od ní. Řeknu vám, že je to tam docela očistec.“
„Teď bych to spíše nazval čistkou.“
„Asi vám nerozumím.“
„Řekněme, že dlouholetý problém s přemnožením koček bude co nevidět definitivně vyřešen. Právě proto bych byl rád, abyste především zítra během mé svatby dohlédnul na to, aby mi Nancy nemohla způsobit žádné potíže. Počítám, že na mne bude mít docela pifku.“
„Hmm, sice jsem se na svatbu těšil, ale jestli se vám opravdu podařilo zbavit se těch zvířat, tak to klidně udělám. Sice je pravda, že likvidace všech těch koček není zrovna mírumilovné řešení, ale neznám nikoho kromě Nancy, kdo by s tím nesouhlasil.“
„Výborně, takže nashle, Zaku.“
Adrian měl už pobíhání sem a tam plné zuby a cítil se hodně unavený. Vrátil se proto co nejdříve domů na zámek.

Rachel odpočívala ve svém pokoji v bývalém salonku. Přípravy svatby pro ni byly velmi náročné a to obzvláště proto, že nikdy nic podobného nezažila. Bylo obvyklé, že se lidé zúčastňují svateb svých přátel nebo příbuzných, ale Rachel ještě nikdy na svatbě nebyla a ani neměla možnost pomáhat s přípravami někomu jinému. Jediná věc, která jí výrazně zjednodušovala práci bylo to, že ani ona a ani Adrian neměli jediné příbuzné, čímž odpadlo spousty starostí. Vstala z postele, oblékla si teplý kožich a vyšla do chladného deštivého dne. Navštívila Marka, který ve stájích připravoval kočár. Byl to starý černý kočár s erbem Gordonů na boku. Ještě před pár měsíci byl takřka rozpadlý, ale Mark ho opravil a teď už se čekalo jen na koně, kteří ho měli táhnout. Gordonové žádné koně nevlastnili a tak si je Adrian pro tuto událost musel pronajmout a to včetně kočího.
„Dobrý den, Marku, bude vše tak, jak má být?“
„Ptáte se mne už potřetí, paní. K ránu dorazí kočí s koňmi. Zapřáhne je do téhle nádhery a můžete vyrazit rovnou ke kostelu.“
„Dobře, jen doufám, že tu bude včas. Svatbu máme velmi brzy.“
„Já vím, ale nebojte se. Pana Morrise jsem znával osobně a byl na něj spoleh. Pár let dokonce pracoval tady na zámku jako podkoní.“
„Skutečně?“
„Ano, to bylo ještě za dob pana Williama, vlastně během jeho posledních let. Později se odsud odstěhoval a já jsem s ním dočista ztratil veškerý kontakt. Až před necelým rokem jsem se dozvěděl, že se mu dost zadařilo a že má vlastní farmu nedaleko odsud.“
„Co je ten Morris vůbec za člověka?“
„No… je to takový poněkud prostší typ, který obvykle říká co si myslí a s ničím si moc neláme hlavu.“
„Chcete říct, že jde o vesnického burana?“
„Hmm, pochybuji, že s ním budou problémy. Pouze vás doveze ke kostelu a poté do vesnice na hostinu. Pokud chcete, mohu mu ještě vyřídit, aby si na své chování dával pozor, ale myslím, že během jízdy ani nepromluví, takže to bude v pohodě.“
„Tak dobrá, věřím vám a už půjdu.“ Rachel ze stájí odešla mnohem klidnější než prve, ale stejně se obávala toho, že něco nevyjde, ať už to bude cokoliv. Vrátila se do zámku a vyhledala Edwarda, který byl v patře a vytíral koupelnu.
„Potřebujete něco, paní?“ ptal se Edward.
„Jen jsem chtěla… já vlastně ani nevím co.“
„Vidím, že jste dost nervózní, ale myslím, že se nemusíte obávat, protože vše určitě vyjde. Věřím, že to bude krásná a nezapomenutelná svatba.“
„Ano snad ano. Řeknu vám ale, že si pořádně oddychnu, až to bude za námi.“
„Na oddych budete mít spoustu času i na svatební cestě. Pan Adrian vybral opravdu nádherné místo.“
„Říkáte to jako byste strašně rád letěl s námi.“
„Upřímně řečeno, byl by to můj sen.“
„Tak to budete muset snít i nadále. Jen doufám, že se nám o zámek dobře postaráte, až budeme pryč.“
„Udělám, co bude v mých silách.“
„To vám věřím. Poslyšte, ráda bych si dala horkou koupel, abych se trochu uvolnila.“
„Ano, jistě, rozumím. Pustím se poté do úklidu znovu.“
Během pár minut již byla Rachel ve vodě a snažila se ze sebe smýt stres. Horká voda, vonné oleje a pěna bylo to, co si obvykle dopřávala každý večer a hned poté se pouštěla do milostných hrátek s Adrianem. Přemýšlela, jak asi zareaguje na překvapení, které si přichystala na svatební noc.

Po Mayfieldské cestě, která vedla podél řeky Glance směrem na západ, šli k Warmhill Samuel s Pietrem. Samuel se sice rád vracel na panství, ale z Pietra měl zvláštní nepříjemný pocit. Pořád se nemohl zbavit dojmu, že to, co se od něj očekává, se mu vůbec nebude líbit.
„Kam mě chcete dovézt?“ ptal se Samuel.
„To uvidíte, až tam budeme.“
Samuel dostal další z mnoha Pietrových odpovědí, které stejně nic neříkaly. Vyptával se ho na spousty věcí už na nádraží v Aberdeenu a později ve vlaku, ale nedozvěděl se vůbec nic. Stále jen: počkejte, až přijde čas; vydržte, však se to dozvíte; řeknu vám to později a další podobné odpovědi. Začínal mít toho všeho už plné zuby, a když Pietro změnil směr a sešel z cesty do lesa, rozhodl se, že už ho nebude následovat. Vždyť proč taky, když ani neví, kam ho vede.
„Podívejte, Franku, buď mi okamžitě řeknete, co přesně ode mne očekáváte, nebo se seberu a jdu domů. Na Black Mirror mám syna a chci ho zase vidět.“ Pietro zvážněl a otočil se k Samuelovi.
„Je to už jen kousek. Dozvíte se vše, jakmile tam budeme.“
„To mi stačí, abych se rozhodnul. Je mi líto, ale naše cesty se rozejdou. Když budete potřebovat, můžete mne najít na zámku.“ Samuel se rázným krokem vydal dál po cestě a Pietro značně znervózněl.
„Nemůžete odejít, Samueli!“
„Nebuďte si tak jistý.“
Pietro absolutně nevěděl, co dělat, protože neměl nic, čím by mohl Samuela přesvědčit ke spolupráci a Cy se svými lidmi se teprve blížil k panství. Nikdy by ho nenapadlo, že se Samuel z ničeho nic rozhodne vrátit a riskovat, že si ho všimnou místní. Možná byl právně nevinný, ale zdejší obyvatelé určitě moc dobře vědí, co je Samuel zač. Zůstal stát na pokraji lesa a bezmocně se díval na postavu v dálce. Samuel pokračoval po cestě a čas od času se ohlédl zpátky za sebe, aby se ujistil, že ho nikdo nepronásleduje. Když už byl poblíž Warmhillské osady, zaslechl z dálky střelbu. Polekalo ho to, ačkoli si byl jist, že nikdo nestřílí po něm. Rozeběhl co možná nejrychleji k zámku. Ptal se sám sebe, jestli by ho střelec okamžitě zabil, kdyby ho poznal, nebo jestli by se obtěžoval s policií. Nejspíše ne a to ho děsilo nejvíce.

Když Samuel přiběhl k zámku a pohlédl na něj, vzpomněl si na své sny v cele. Teď byl opravdu tady a byl volný, ale nebyl si jistý, jak ho přijme Adrian. Chvíli přemýšlel, co má vůbec říct až někoho potká. Došel k bráně, před kterou postával malý asi desetiletý chlapec, a zdálo se, že někoho vyhlíží. Samuel se zarazil a váhal, jestli se má vůbec přiblížit. Vzhledem k tomu, že před ním bylo jen dítě, tak se přeci jen odhodlal k tomu pokračovat.
„Ehm, ahoj,“ řekl chlapci.
„Jé, ty jsi ale vousatý,“ řekl s údivem chlapec.
„Řekneš mi, co tu děláš?“
„A povíš to tátovi?“
„Kdo je tvůj otec?“
„Jmenuje se Harry a patří mu tady hospoda. Všichni ho tady mají rádi a já ze všech nejvíc, ale jemu se nelíbí, když chodím sem.“
„Já to Harrymu nepovím, nemusíš se bát.“
„Tak dobře. Líbíš se mi, tak já ti to tedy povím. Čekám, jestli se tu objeví Ralph.“
„Tak Ralph...“
„Ty ho znáš?“ ptal se překvapený chlapec.
„Ano, je to můj kamarád.“
„Tak to je skvělé. Můj taky. Nechceš si s námi hrát?“
„Ani ne, ale potřeboval bych jít dovnitř.“
„Ne, to prosím ne. Když zazvoníš, tak sem přijde pan Edward a pošle mě pryč.“
„Proč by to dělal?“
„Protože panu Adrianovi se nelíbí, že si chodím hrát s Ralphem na zahradu. Bojí se, že by mi mohl ublížit ten pejsek, ale vím, že poslouchá Ralpha, takže by mi nikdy neublížil.“
„Hmm, počkáme tu na Ralpha spolu, souhlasíš?“
„Tak dobře. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Já jsem… jsem Tom.“
„A já jsem Ephram.“
„Ephram… to je zvláštní jméno.“
„Dala mi ho maminka Mary, protože to je židovské jméno a maminka byla židovka.“
„Pověz mi něco o tom Adrianovi. Stále s ním je jedna taková rudovlasá žena?“
„Jo, už jsem ji párkrát viděl a je fakt pěkná. Myslím, že se mají oba moc rádi, protože někdy chodí po zahradě a drží se za ruce nebo se líbají.“
„A co další lidé na zámku? Je tu někdo nový?“
„Nový? To ani ne. Od doby, co sem chodím, přišla jenom ta pěkná holka.“
Samuel se chtěl Ephrama zeptat ještě na několik věcí, ale nebyla k tomu příležitost, neboť k brance přiběhl Ralph a odemkl ji pomocí svého klíče. Chvíli mu to trvalo, a když stanul před Samuelem, viditelně ho to rozrušilo.
„S-Samueli, a-ahoj,“ řekl Ralph.
„Tohle není Samuel, Ralphe. Jmenuje se Tom,“ vysvětloval Ephram.
„N-ne. J-je to m-můj přítel, S-samuel. M-mám ho moc rád.“
„Počkej, Ephrame, já ti to vysvětlím. Ehm, Tom je pouze moje přezdívka, víš?“ Ephram si Samuela chvíli prohlížel a poté se otočil a rychle pospíchal k vesnici. Samuel pochopil, že něco není v pořádku, ale nemohl toho chlapce zastavit, vždyť by to mohlo být jen horší.
„Ralphe, zůstaň prosím tady a hlídej, kdyby sem přišel nědo cizí.“
„D-dobře S-samueli. Zůstanu tu s p-panem B-bubbym, p-paní B-bubbovou a B-bobem. B-budeme h-hlídat.“

Samuel pokračoval k zámku. Byl hodně nervózní. Otevřel dveře do hlavní haly a vstoupil. Po dvou měsících stál opět doma, ale důvod k radosti bude, až když odsud odejde Rachel a na to to zatím nevypadá. Rozhlížel se kolem sebe, a protože v hale nikdo nebyl, rozhodl se vstoupit do Adrianova pokoje. Byl rovněž prázdný ale to, co zde viděl, ho nepříjemně překvapilo. Byla tu jedna velká manželská postel a po stranách skříně s oblečením. Dále několik šuplíků s věcmi, malá knihovnička a také velká fotografie, na které byl Adrian s Rachel, jak se líbají. Změnilo se toho víc, než Samuel očekával.
„Miláčku, už jsem doma,“ ozvalo se z haly a Samuel poznal Adrianův hlas. Zhluboka se nadechnul a pomalým krokem vyšel z pokoje. U krbu už stál Adrian s Rachel a právě se objali a políbili. Samuel přistoupil k nim, aniž by si ho všimli a významně si odkašlal. Adrian i Rachel se polekali a stočili zraky na Samuela, načež ustoupili o několik nejistých kroků vzad. Samuel nečekal, že ho bude Adrian kdovíjak vítat, ale nemyslel si, že z toho bude až takhle přepadlý. Skoro se zdálo, jakoby svého otce už nikdy nechtěl vidět. Rachel byla bledá jako stěna a stále po očku sledovala reakci Adriana.
„Adriane,“ řekl Samuel, „nevím, jak začít, ale… jak vidíš, tak jsem se vrátil živý a zdravý.“ Adrian chvíli mlčel a Samuel si nebyl jistý, co to má znamenat. Poté konečně promluvil, ale rozhodně ne tak, jak Samuel očekával.
„Utekl jsi odsud, aniž bys komukoli cokoli řekl. Nikdo nevěděl, kam jsi vlastně šel, a když jsem ten den viděl na útesech postavu, jak se vrhá do vln, byl jsem přesvědčen, že jsi to byl ty. Vyčítal jsem si tu naši hádku a rvačku a nebýt tady Rachel, nevím, jak bych se s tím vyrovnal. Až po třech dnech se ukázalo, že jsi to nebyl ty, ale Bobby Ackland, který se patrně nedokázal vyrovnat s tím, že ho Denise nechce. Měl jsem obrovskou radost a snažil se tě najít. Nebylo to vůbec snadné, protože jsem nikomu z místních nemohl říct, koho vlastně hledám. Krátce nato se na zámku objevil Spooner s tím, že jsi v Aberdeenu zemřel. Nechtěl mi o tom nic říct. Chtěl jsem jet pro tvé tělo a pochovat ho tady, načež mi došlo, že to není ani možné, protože… vždyť víš. Druhým měsícem už žiju s tím, že jsem svého otce nadobro ztratil a nejzvláštnější na tom všem je, že mi ani moc nechybíš, protože mám vedle sebe Rachel, kterou miluji a vím, že kdybys tu byl, tak… zase budou problémy. Teď se tady najednou zjevíš jako duch a… a já nevím, co čekáš. Myslíš, že ti skočím kolem krku a budu jásat, že můj otec se opět z nějakého důvodu vyhnul smrti? Tehdy, když jsem tě oživil jsem měl pocit, že tě potřebuji, protože jsem neměl nikoho jiného, ale teď už to tak není. Teď je se mnou Rachel, a vím o ní víc, než o svém vlastním otci. Já nevím, co si o tom všem mám myslet. Cítil jsem vinu na tom tvém zmizení, ale nechyběl jsi mi.“
„Slyšet tohle od vlastního syna je… bolestivé. Myslel jsem, že budeš rád, že budeme zase spolu a ty mi místo toho řekneš, že o mě už nestojíš? Byl jsem ti dobrý jen dokud jsi nepotkal ji. Jsem pro tebe jen dočasná náhrada, kterou odkopneš, když ji už nechceš?“
„Takhle to prostě cítím, otče. Smiř se s tím.“
„Adrian ti chce šetrně naznačit, že tu již nejsi vítán, Samueli. Je mi líto, ale měl by ses vrátit, odkud jsi přišel, protože tady už pro tebe není místo,“ řekla Rachel.
„Jsi jen falešná zmije.“
„Takhle s ní nemluv!“ vykřikl Adrian.
„Vážně? Vážně myslíš, že tuhle obyčejnou prostitutku znáš lépe než mě? Celou dobu tě jen vodí za nos a…“
Adrian přistoupil přímo před Samuela a zlostně mu pohlédl do očí. „Ty nejsi můj otec. Zmiz z mého zámku a už se nikdy nevracej, protože mezi námi je definitivní konec. Svoji pravou matku jsem znal jen krátce, ale poznal jsem, že mě má ráda. Ty jsi však něco úplně jiného. Nenávidíš mě, protože mám něco, co ty ne. Já mám Rachel. Mám ženu, kterou nade vše miluji a se kterou chci založit rodinu, kdežto ty nemáš už nic. Stejně jako jsi zničil život Catherin uděláš vše pro to, abys zničil i můj život, jenže to se ti nepodaří. Protože jsi můj biologický otec, tak ti poskytnu laskavost a dám ti čtyřiadvacet hodin. Poté nahlásím policii, že ses tu objevil a oni ti půjdou po krku. Vím, že mi jen těžko někdo uvěří ale i tak to udělám. Opusť mé panství a možná se stihneš někde ukrýt a budeš žít obyčejný život v ústraní.“
„Má to jeden háček Adriane. Já jsem naprosto nevinný.“
„Zešílel jsi?!“ řekl udivený Adrian.
„Právě naopak, a aby to bylo ještě zajímavější, tak ty mě nemůžeš vyhodit ze svého zámku.“
„A to jako proč?“
„Protože žádný nemáš. Black Mirror patří mě. Můžu ti to snadno dokázat.“ Samuel vytáhl několik listin a podal je Adrianovi, který si je v rychlosti projel očima. Rachel se mezitím vzdálila a odešla do knihovny. „Ačkoli mne nenávidíš, tak tě odsud v žádném případě nevyženu, Adriane, ale Rachel tu nezůstane.“
„Ty sprostý parchante! Myslíš, že ji odsud vyženu?! Klidně si to tady sežer, ale my odjíždíme a to včetně služebnictva. Pojedeme do Walesu.“
„Jak se asi bude Rachel líbit život v bažině?“
„Omyl. Už druhý měsíc odsud řídím rekonstrukci vily a bažinu se daří likvidovat. Kolem vily samotné je už snadno obyvatelný prostor.“
„Můžeš nás se Samuelem nechat chvíli o samotě?“ řekla Rachel, která se právě vracela z knihovny.
„Můžu, ale k ničemu to nevede. Budeme se stěhovat do Walesu a necháme Samuela, ať si tu dělá, co chce.“
„Ještě uvidíme,“ řekla s úsměvem Rachel. Adrian se vzdálil do pokoje a Samuel od Rachel očekával nějakou podlost. „Já Adriana miluji, Samueli, miluji ho celým svým srdcem.“
„Přestaň mi pořád lhát, protože to na mě už neplatí. Jde ti jen o peníze. Nic jiného tě nezajímá.“
„Pleteš se. Když jsem odcházela z Aberdeenu, chtěla jsem najít jak lásku, tak i peníze a našla jsem to obojí přímo tady. Já se svého štěstí nevzdám.“
„Chceš říct, že když Adrian přijde o všechno, tak s ním budeš i nadále?“
„Už si nedokážu představit život bez něj.“
„Čím to, že ti nevěřím? Možná to bude tím, že ses považovala celou dobu za ubohou novinářku a přitom jsi byla obyčejná prostitutka. Uvědomuješ si, jaké to musí pro otce být, když ví, že žena se kterou jeho syn je, před ním prošla postelemi stovek, možná tisíců jiných lidí?“
„Já jsem ale nikdy nebyla prostitutkou.“
„Oliver Brown tvrdil něco jiného.“
„Oliver je lhář.“
„To znělo jakoby jsi ty nebyla.“
„Oliver mě nenávidí, takže na mě patrně naházel všelijakou špínu a ty mu to polykáš i s navijákem. Přísahám, že jsem se nikdy neživila sexem. Pracovala jsem v Démantu, ale jako tanečnice, zpěvačka a herečka.“
„Proč to tedy neví Adrian?“
„Protože vím, že by měl předsudky stejně jako ty. Nedovolím ti, abys mi překážel v cestě za štěstím.“
„Co máš v plánu?“
„Právě jsem oznámila mé kamarádce Denise, že se tu náhle objevil Samuel Gordon a že nás tu všechny ohrožuje. Moc mi nevěřila, ale slíbila, že udělá to, oč jsem požádala. Míří sem inspektor Colliere a určitě ještě další vesničané, které vyburcovala a jsou na tebe moc zvědaví.“
„To nemyslíš vážně,“ zhrozil se Samuel.
„Je běžné, že lidé bojují za své štěstí, tak proč já bych neměla? Schválně jim ukaž ten cár papíru, co mluví o tvé nevinně. Uvidíme, jestli je to přesvědčí o tom, že jsi nevinný.“
Rachel odešla za Adrianem a nechala zdrceného Samuela být.
Samuel zašel do svého pokoje, kde uložil všechny listiny. Bylo mu jasné, že tady stejně nemají žádnou cenu. Díval se z okna přímo před bránu a očekával, kdy se tam objeví dav lidí. Déšť venku stále sílil a naděje pohasínala. Usedl na postel a složil hlavu do dlaní. Po chvilce zadrnčel zvonek u hlavní brány a po necelých deseti minutách do pokoje vstoupil Adrian.
„Tak tady jsi,“ řekl a posadil se vedle Samuela. „Venku je asi patnáct lidí včetně inspektora Colliera a dokonce i otce Furase. Všichni požadují, abys šel ven, a oba moc dobře víme, co se stane.“ Samuel mlčel. „Podívej, já nevím, jak se o tobě dozvěděli, ale dobře vědí, že tu jsi a já tě nemohu skrývat. Řekl jsem, že nevím, co to má znamenat a kde se tu bereš, a Rachel, Edward a i Mark mi to potvrdili.“ Samuel vstal a chystal se odejít. „Můžeš se pokusit utéct. Pozemek je obehnán zdí, a když ji přelezeš, tak se možná stihneš ztratit v lesích a…“
„Ne, Adriane, už nemá smysl utíkat. Jsi všechno, co mám a nebudu ti dělat další problémy. Chtěl jsem ti jen pomoct ale vidím, že to nemělo smysl. Snad si na mě někdy vzpomeneš a… na tom už stejně nezáleží. Přeji ti, abys byl šťastný, a doufám, že nebude pozdě, až pochopíš, co je Rachel zač.“

Samuel odešel ven před zámek. Už zdálky slyšel rozlícený dav. Ohlédl se zpět a na balkonu viděl Adriana s Rachel. Sice jim neviděl do tváře, ale bylo mu jasné, že Rachel se mu vysmívá, zatímco Adrian ho lituje. Když došel, až k bráně, dav lidí náhle užasl. Až doposavad si nikdo nebyl moc jist, že zde skutečně je Samuel Gordon, ale teď když ho všichni viděli na vlastní oči, neměli už žádné pochyby. Lidé se dovolávali jeho hlavy, vyčítali mu smrt ostatních, především Vicka, a nazývali ho ztělesněním ďábla. V davu se všichni cítili velice silní, ale Samuelovi bylo jasné, že jednotlivec by před ním raději utekl. Ralph, který s Bobem vše sledoval z povzdálí se vyděsil, když pochopil, že Samuelovi chtějí ublížit. Přiblížil se k bráně, zatímco Samuel otevíral malou branku. Jakmile to udělal, dovnitř vtrhlo hned několik lidí, kteří se na něj vrhli, strhli ho na zem a začali ho tlouct, jak smyslu zbavení. Colliere se je snažil rozehnat, ale to už se sem vrhl i Ralph se slovy: „P-pusťte ho. N-nechte h-ho být.“ Snažil se Samuela zachránit, ale několik lidí ho hrubě odstrčilo stranou a srazilo na zem. Bob se okamžitě vrhl na jednoho z mužů a snažil se chránit svého pána. Zakousl se jednomu muži do lýtka a ten zařval bolestí. Colliere neváhal, vytáhl pistoli a střelil psa do boku. S bolestivým zakňučením se zhroutil na bok a těžce oddychoval. Vesničané Samuela zvedli a svázali mu ruce za zády. Poté ho odvedli před bránu, kde stál otec Furas. Ralph zůstal s Bobem, který tiše kňučel. Jeho smutný pohled dával najevo, že už mu není pomoci. Umíral.

Těsně před branou klečel svázaný Samuel a z úst mu tekla krev. Zdál se být se vším smířený.
Colliere stál hned vedle Samuela a promlouval k ostatním. „Rozejděte se zpátky do svých domovů. Tohle není vaše záležitost.“ Ozývaly se nesouhlasné výkřiky a mnozí požadovali okamžitou Samuelovu popravu.
Z davu vystoupil Furas a obrátil se k ostatním se slovy: „Inspektor má pravdu. To ďábel promlouvá z úst tohoto netvora a může vás snadno ošálit svými lži. Buďte silní a věrní Bohu a raději nepokoušejte své štěstí. Tento muž je zplozencem pekel a proto musí být zničen. Já se o to postarám a vy se mezitím vraťte domů a modlete se za mne i za ostatní.“ Lidé přeci jen poslechli a Furas zde zůstal pouze s Collierem.
„Co máte v plánu, otče?“ ptal se Colliere.
„Tento démon se vrátil do našeho světa, aby způsobil další mnohé zlo. Je zde, aby vraždil a týral čestné a věrné. Vy víte lépe než já, čeho všeho se dopustil, takže jistě chápete, že ho nemůžeme předložit zákonům, protože ty jsou na něj krátké.“
„Jako inspektor bych si nikdy nepomyslel, že se dopustím něčeho takového, ale… musím s vámi souhlasit. Prošetřoval jsem všechny ty vraždy a dobře vím, že panstvím se šířil nesmírný strach. Každý se bál o svůj život a teď je to tu znovu. Samuel Gordon musí být zabit a to definitivně.“
„Vůbec nic nechápete,“ řekl Samuel, který každou chvílí očekával, že mu kulka proletí hlavou a konečně ukončí jeho život.
„Neposlouchejte ho, inspektore. Z jeho úst je cítit pouze jed, kterým nás chce ošálit.“
„Co tedy navrhujete?“
„Zničíme toho ďábla jednou provždy. Chladné vody Black Lake se o to postarají, o tom jsem přesvědčen.“
Inspektor Colliere Samuela zvednul a všichni tři se vrátili až k říčce tekoucí poblíž Warmhill.
Pokračovali podél řeky několik dlouhých kilometrů, a poté ji opustili a pokračovali na severovýchod. Nakonec dorazili k ohromné vodní ploše, která tvořila hranici panství. Black Lake nazývané také jako Černé nebo Mrtvé jezero bylo ze všech stran obklopené Glanceským a Warmhillským lesem. Jeho hladina byla zčeřená neustálým deštěm, ale i přesto bylo patrné, že je voda značně tmavší, než by bylo obvyklé. Colliere dovedl Samuela až na okraj ztrouchnivělého mola, které se před dávnými lety využívalo. Už dlouhé roky se však nikdo neodvážil na jezero vyplout. Ještě před necelým stoletím bylo Černé jezero plné ryb, které rybáři z Willow Creek často chytali a prodávali na trzích. Poté z nějakého důvodu všechny ryby vymřely a to během pár dnů. Tvrdilo se, že tu byl použit nějaký jed, ale ani přes velké snažení všech obyvatel panství se nikdy nepodařilo do jezera vrátit život. Jezero zůstalo i nadále mrtvé a opuštěné a tak se o něm během let rozšířily různé historky. Silný vítr byl velice nepříjemný a to obzvláště na tak prázdném prostoru, jaký tu byl. Samuel klečel na samém okraji mola a hleděl do dálky. Jezero bylo tak rozlehlé, že ani neviděl na druhý břeh. Vlny, co se na hladině tvořily vlivem větru, jakoby toužebně chtěly pohltit další oběť. Rozhodně by nebyla první, protože Mrtvé jezero bylo často vyhledáváno nejrůznějšími sebevrahy. Tvrdilo se, že v jeho blízkosti je cítit přítomnost těch, co zde utonuli a přemlouvají každého, kdo se sem odváží, aby skočil dolů a splynul s nimi. Samuel sklopil zraky přímo pod sebe a pátral po čemkoli neobvyklém. Vzpomněl si, jak mu kdysi William vyprávěl příběh o dvou dětech, kteří si sem chodívali hrát. Jednoho dne se pod chlapcem ulomilo několik příček na molu a on spadl do jezera. Jeho sestra mu však nedokázala pomoci a jediné na co se zmohla, bylo sledovat, jak temná voda pohlcuje jeho zmítající se tělo. Děvče od té doby trávilo celé dny na konci mola, v místech, kde teď Samuel klečel a bedlivě sledovalo hladinu pod sebou. Vesničané se dívky častokráte ptávali, proč to dělá, proč si připomíná tu nešťastnou událost, a když jim jednoho dne odpověděla, nevěřili vlastním uším. Děvče řeklo, že si sem chodí povídat se svým bratrem. Tvrdilo, že se ve vlnách čas od času objeví jeho bledá tvář a vyptává se jí, jaké je to tam nahoře. Skupina odvážnějších vesničanů to chtěla vidět na vlastní oči, a tak se i přes námitky dívenky vydali jednoho dne k jezeru a požadovali po ní, aby svého bratra přivolala. Děvče neochotně uposlechlo, a když se na hladině skutečně objevila tvář chlapce, vesničané prý zaslechli, jak sestře vyčítá, že je sem přivedla. Několik lidí se prý později dušovalo, že zahlédli mrtvolně bledou ruku chlapce, která vystoupila nad hladinu a stáhla děvčátko dolů. Pravdou však je, že od té doby už nikdo nikoho z obou sourozenců nezahlédl a jejich těla nebyla nikdy nalezena. Samuel se snažil pod hladinou najít něco, co by tuhle historku mohlo potvrdit, ale neviděl nic. Po chvilce v něm začala pracovat představivost, nebo že by ne? Zdálo se mu, jakoby se dole něco mihlo. Jakoby se pod vodou něco rychlého pohnulo a najednou bylo zase pryč. Zaslechl šepot. Nedokázal přijít na to odkud přichází, a když se do něj zaposlouchal, poznal, že to jsou slova.

„Jaký jsi, náš nový hoste?
Jaký budeš, až přijdeš k nám?
Řekni sbohem své lásce
a vykroč vstříc nám.

Černé vody náš svět kryjí,
žádní noví nepřicházejí
buď vítán mezi mrtvými
a rozluč se s živými.

Buď zdráv nový příteli,
tady najdeš svůj klid.
Budeme spolu až navěky
v temných vodách žít.

Poslední krok a pak už nic
tak nečekej již, nebo chceš víc?
Umrlčí tvář čeká na tebe
synu smrti, Samueli Gordone.“

Samuel potřásl neklidně hlavou ve snaze zbavit se těch veršů. Byl čím dál víc nervóznější.
„Uvidíme, jak si Mrtvé jezero poradí s ďáblem v lidském těle,“ řekl Furas.
Colliere se chystal Samuela srazit do vody, když se ozval výstřel.
„Okamžitě odstup, slyšíš?!“ ozvalo se z lesa. Furase to polekalo, ale Colliere vytasil svoji pistoli. Hned nato se ozval další výstřel. Kulka dopadla sotva metr od Colliera. „Opakovat to nebudu. Zahoď zbraň do jezera a odstup od něj.“ Ozvalo se opět z lesa. Samuel přemýšlel, kdo se ho snaží zachránit. Colliere raději poslechl a pistoli zahodil, načež z lesa vykročil vysoký muž. Samuel se ohlédl, aby na něj viděl. Byl skoro dvoumetrový, urostlý, měl krátké blond vlasy a na sobě tmavě zelené vojenském oblečení, včetně rozepnuté vesty.
„Kdo jste?“ ptal se Furas.
„Do toho ti nic není, dědku. Jestli nechcete skončit s dírou v čele, tak se teď hned seberete a zmizíte odsud, co možná nejdál.“
„Uvědomujete si, co je tohle za člověka?“ ptal se Colliere.
„Uvědomuji si to mnohem více než vy dva. Zmizte!“ Colliere byl ochotný uposlechnout ale Furas to neměl v plánu.
„Bůh tě potrestá, protože chránit ďábla je hřích! Zaprodal ses peklu!“ Muž chytil Furase za límec a strhnul ho k zemi.
„Máš ještě něco na srdci? Mohli bychom vyzkoušet, co řekne jezero na kněze. Nechceš si zaplavat, starče?“ Furas se pomalu zvedal a rozhodl se nedělat další problémy a odejít.

„Nemáme moc času, Samueli, takže bychom měli vyrazit,“ řekl muž a Samuelovi přeřezal pouta.
„Kdo jste?“
„Já jsem nějakej Ivan a jak ti zřejmě neuniklo, právě jsem tě zachránil před koupelí.“
„Nevypadáte jako Angličan.“
„To bude asi tím, že jsem Rus, ale to teď není podstatné.“
„Jak jste mě tu našel a co ode mne vlastně chcete?“
„Mému současnému zaměstnavateli bylo líto, že jsi nás všechny opustil a tak mne poslal za tebou na zámek. Docela klika, že jsem tam ani nemusel. Všiml jsem si, jak tě ti dva pitomci někam vedou a sledoval je. Teď ale nemůžeme ztrácet čas. Seznámím tě s pár zajímavými lidmi, ale protože by nás mohl někdo pronásledovat, půjdeme menší oklikou, abychom je zmátli.“
Cesta lesem byla dlouhá, obzvláště když Ivan provedl Samuela velikým obloukem kolem Warmhill a poté zamířil až k okraji panství. Následně se vrátili téměř až k cestě a pak už konečně mířili k bunkru. Když k němu dorazili, byl už pozdní večer.

Samuel stál před ocelovými vraty bunkru a stále nechápavě hleděl na svého zachránce Ivana. Vrata byla sice otevřená, ale i tak v nich nebylo vidět nikoho dalšího.
„Dozvím se už, na co mě potřebujete?“
„Prý se nám budeš hodit. Cy se nemůže dočkat, až tě vyslechne.“
„Kdo je Cy?“
„Chlápek, pro kterého teď dělám. Možná se ti jeho plány nebudou zrovna dvakrát líbit, ale věř mi, že bude lepší spolupracovat.“ Z dlouhé chodby za vraty bunkru konečně někdo vyšel. Dva muži – jeden starší, zavalitější s prošedivělými vlasy na hlavě a druhý vysoký a hubený. V tom druhém Samuel okamžitě poznal svého zachránce z Aberdeenu.
„Vítám, vás Samueli. Jsem Cy McCall a tady mého přítele Pietra Antoliniho už jistě dobře znáte.“
„Pietra Antoliniho?!“ řekl překvapený Samuel, kterému to jméno nebylo cizí. „Ani v Aberdeenu jsem nepochopil, o co mu vlastně šlo. Už jste mi podruhé zachránili život a je mi jasné, že to nebylo z dobroty srdce.“
„To opravdu ne,“ řekl Pietro, „my pomohli tobě a ty na oplátku pomůžeš nám, jednoduché.“
„Pro vás určitě, ale záleží na tom, o co se jedná. Předem upozorňuji, že si života po tom všem už nijak moc nevážím, takže moji spolupráci rozhodně nepovažujte za jistou.“
„Jste zvláštní člověk, Samueli, ale v jedné věci se pletete – my tu nejsme obchodně. Informace, které máte, si vezmeme, i když se vám to nebude líbit,“ řekl Cy.
„Zdá se mi to nebo se mi snažíte vyhrožovat?“
„Nezdá, ale já mnohem radši řeším věci po dobrém. Jen jsem vás chtěl vyvézt z prvotního omylu,“ řekl Cy.
„To už jsme si odbyli, takže můžeme přejít k věci,“ řekl Samuel.
„To můžeme,“ řekl Pietro, „moje sestra tvému synáčkovi pomáhala ohledně kletby Gordonů a jsem přesvědčen, že to souvisí s její smrtí. Z Adriana ani jeho poskoka Edwarda jsem se nedozvěděl nic, ale ty mi to zcela jistě řekneš. Má sestra by si nikdy nesáhla na život, kdyby se nevyskytlo něco, co od základů otřáslo s její vírou a oživení mrtvoly, to něco je! Ani já už teď pořádně nevím, co si myslet a v co věřit. Takže požaduji vysvětlení a to teď hned!“
„Tak tohle je ten důvod? To je to proč jste mě sem zatáhli? Chcete vědět, proč jeho sestra spáchala sebevraždu? To se mi snad zdá…“
„Jo, to máš pravdu, Samueli,“ řekl Ivan, „problém je však v tom, že Pietro to s námi táhne i z jiných důvodů, než jsou ty naše. Nejprve ale vyřešíme jeho sestru, takže mu to vysvětli, ať můžeme pokročit dál.“
„Nemám co vysvětlovat. Vím jen to, co mi Adrian řekl a není toho moc – tvoje sestra nesouhlasila s mým oživením, protože se prý bála, co to přinese.“
„Ano, to, že to souvisí s tebou mi došlo taky.“
„Pak víte to, co já.“
„Lžeš! Tohle nemůže být důvod její smrti.“
„Já také neříkám, že je. Víc prostě nevím.“
„Zatraceně! Já to musím vědět!“
„Uklidni se Pietro. Samuel to opravdu vědět nemusí a třeba to neví ani Adrian,“ řekl Cy.
„Ale ano, musí to vědět. Mezi ním a Valentinou se něco stalo a já chci vědět, co to bylo.“
„Možná to zjistíme později, ale doufám, že stále jsi na naší straně a pomůžeš nám.“
„Jistěže ano. Když Bůh mohl dopustit, aby se tohle stalo mé bezbranné sestřičce, tak… chci znát pravdu. Nebudu sloužit někomu, o kom ani nevím, jestli si moje služby zaslouží.“
„Jakožto služebník boží ale nemůžeš jít s námi.“
„Jasně, to už jsi mi několikrát vysvětloval. Bude bezpečnější zůstat stranou.“
„Docela tady Samuela lituju, vždyť vůbec nechápe, o čem se to bavíte. Nechcete mu to už konečně vysvětlit?“ řekl Ivan.
„Máte pravdu, nejvyšší čas. Takže podívejte Samueli, věc se má takhle - chceme proniknout skrze portál do místa, kterému říkáte Rituální komnata.“
„Ne, to vám nedovolím,“ řekl rezolutně Samuel.
„Buďte rozumný Samueli. Potřebujeme vědět, kde portály leží. Zprávy z Vatikánu mluví o pěti portálech, ale neudávají jejich polohu. Vy nám řeknete, kde jsou.“
„Neřeknu. Ta místnost není dobrá a nikdo se tam nesmí dostat, obzvláště nikdo jako jste vy.“
„Sám jste říkal, že vám na životě už nezáleží, tak proč nám bráníte?“
„Jsou ale lidé, na kterých mi záleží.“
„Ani si neuvědomujete, na jak tenký led se to právě teď pouštíte,“ řekl Cy.
„Zase vyhrožujete?“
„Tentokrát se vám spíše snažím pomoct. Zvažte dobře, jak odpovíte, protože toho můžete hořce litovat. Mám na vás celkově jen dvě otázky: Za prvé – kde jsou všechny portály? Kouli už máme u sebe, takže dovnitř projdeme bez problému. A teď druhá otázka, která je vlastně také důvodem, proč tu jste vy a ne váš syn – co přesně se dělo po vaší smrti?“
„Mám taky jednu otázku: Co tam uvnitř plánujete dělat?“
„Pomůže vám odpověď se rozhodnout?“
„Spíše ne, ale jsem zvědavý, o co vám jde. To místo totiž skrývá určitě ještě mnohá tajemství a vy víte jaká jsou, nemám pravdu?“
„Ano, máte. Záznamy z Vatikánu obsahovaly něco o vaší kletbě, o kletbě Gordonů, ale ta je nám ukradená. Stejně tak nás nezajímá ani Stínový portál neboli Černé zrcadlo. My tam jdeme z jiného důvodu a ten vás nemusí zajímat.“
„Čímž jasně dáváte najevo, že ten důvod není nic, co by se mi líbilo natolik, abych vám pomohl. Tím pádem neřeknu nic. Pořád cítím určité závazky k lidem, které mám rád a moc dobře vím, co způsobila existence kletby. Nebudu riskovat, že vám jde o něco podobného nebo ještě horšího.“
„Jste tvrdohlavý člověk. Obměkčí vás snad to, že vlastně ani my sami pořádně nevíme, co nás tam čeká? Máme určité plány, ale i pro nás je to krok do neznáma, proto potřebujeme informace. Vaše smrt určitě nebyla úplně běžná, ale i tak nám to může pomoci odhalit víc.“
„To na situaci nic moc nemění. Nedozvíte se nic.“
„Jak myslíte.“
Cy i s Pietrem odešli a Samuel zůstal před vraty sám s Ivanem.
„Podívej Samueli, já také pořádně nic nevím, ale před neznámými věcmi se rozhodně neklepu strachy. Přiznávám, že hlavní důvod, proč tu jsem, jsou Cyovi prachy, ale taky mám kromě toho chuť objevit něco, co nikdo nikdy neviděl.“
„Kdyby mi na nikom nezáleželo, tak vám také pomůžu, ale jde o to, že já nejsem sobecký ignorant, který nechápe potencionální hrozbu.“
„To je právě to, čeho využijeme.“
„Co tím chcete říct?!“
„Díky tvému zážitku ze záhrobí jsi pro nás až příliš cenný a tak z tebe budeme muset získat informace jiným způsobem. Pokud si to ovšem rychle nerozmyslíš a neřekneš nám alespoň to, co jsi zažil, když jsi umřel. Pochop, že takové věci nám mohou pomoci zjistit víc a připravit se na případná nebezpečí.“
„Přemlouváním ze mě nic nedostanete!“
„Tak fajn, chtěl jsi to, máš to mít. Hraješ si na tvrďáka, ale před ní se rozklepeš jako malé děcko.“
„Před ní?“
„Kasumi!“ zavolal Ivan směrem do bunkru. Zpoza vrat po chvíli přišla pomalým rozvážným krokem mladá černovlasá žena. Na sobě měla rudý, průsvitný oblek a černé kalhoty. Vlasy sčesané dozadu a uvázané v krátkém copu. Přišla až k Samuelovi a prohlédla si ho pohledem, který nevyjadřoval naprosto žádné emoce. Samuel byl z jejího vzezření překvapen. Nečekal, že se tu objeví někdo takový a už vůbec by si nemyslel, že se bude obávat nějaké ženy, ale ten její pohled a ten nerozhoditelný klid ho znervózňoval čím dál tím víc. Čišela z ní hrdost a vědomí velké moci. Postavila se přímo těsně před něj, a přestože byla asi o půl hlavy menší než on, připadal si vedle ní podivně prázdný. Snažil se nedat to na sobě znát, protože už teď věděl, že ze všech těch lidí tady se nejvíce bude obávat právě jí a bude lepší, když si to ona myslet nebude. Zahleděl se jí přímo do očí a ona jeho pohled okamžitě opětovala. Cítil, že když to vydrží, pomůže mu to zvednout si sebevědomí a jí ho naopak značně sníží. Jenže to nevydržel ani deset vteřin.
„Lidskou psychiku není dobré podceňovat, Samueli Gordone. Většina lidí to dělá a to je jejich obrovská chyba. Asi už to víš, ale stejně ti to radši připomenu, protože by to brzy mohlo být to, co si budeš až do konce života opakovat – jmenuji se Kasumi Sato. Zapamatuj si to, ať víš, komu máš přát tu nejbolestivější smrt. Jsi vyděšený a klepeš se strachy a to před tebou stojím jen já, jen malá slabá žena, tak proč se kvůli tomu zbytečně nervovat?“
„Nejsem vyděšený.“
„Nelži sám sobě. Nevíš, co tě čeká a snažíš se uklidnit tím, že mě považuješ za něco mnohem menšího a slabšího než doopravdy jsem. Ono ti to ale nepomůže, protože v hloubi duše víš, že tomu tak rozhodně není. Je ti jasné, že ty informace z tebe můžu dostat a záleží jen na mně, jak moc těžké to pro tebe bude.“
„To není pravda. Opakuji, že se tě nebojím!“
„Lhát sám sobě je jedna z věcí, kterou jen dokazuješ svoji slabost, obzvlášť když to děláš tak nápadně, že to musí být jasné naprosto každému.“
„Mám pocit, že to je spíš opačně. Připadáš si hrozně silná, když jsou všude kolem ti lidé a když mám svázané ruce.“ Samuel se vyděsil, když tohle vypustil z úst a vyděsil se ještě víc, když následně viděl na Kasumině tváři děsivý úsměv.
„Ivane. Rozvaž ho a běž se podívat, co dělá Cy a Pietro.“
„Počkej, Kasumi. Nemá mu být ubližováno, vždyť víš. Potřebujeme ho vcelku, protože se nám může ještě hodit.“
„Já vím. Ještě nikdy jsem nemučila oživlou mrtvolu a budu si muset nechat zajít chuť, to ale neplatí pro jeho syna…“ Samuel se zhrozil a ani nevnímal, jak mu ostrý nůž rozetnul spoutané ruce. Ivan se poté ztratil v bunkru a Kasumi začala kolem Samuela obcházet, jako by byl její kořistí.
„Na co si to hraješ?“ zeptal se jí.
„Čekám, jestli jsem se náhodou nespletla a jestli máš opravdu odvahu mě zkusit vyřídit.“
„Silácké řeči ti jdou dobře.“
„Kdybys mě znal delší dobu, poznal bys, že to není žádné chvástání.“
„A jak to mám poznat?“
„Nevědomost tě neomlouvá, Samueli. Svět je plný možností a každá situace má nepřeberné množství řešení. To, že o mě nic nevíš, ti ve výsledku výhody nedává, ale uznávám, že takhle klidný bys nebyl, kdybys mě znal víc.“
„Zase jen slova, slova a slova. Je to hezké, ale čekal jsem něco jiného. Vyslýchat sice neumím, ale obvykle je přitom třeba víc než jen mluvit a mluvit.“
„Zaháníš strach čím dál tím odvážnějšími řečmi, to je pro mě dobrá zpráva, ale pro tebe ne. Nakonec to vyústí v agresivitu a tvůj útok, což je signál pro mě, že ti můžu bez jakýchkoliv výčitků zlámat vaz.“
„Kdybys to chtěla udělat, tak mě na to neupozorníš.“
„Možná ne, ale co když vím, že tě to naopak posílí a budeš si na své jednání dávat ještě menší pozor.“
„Budeme tady vézt psychologické debaty?“
„Uznávám, že hrabat se v tvé mysli je zajímavé, ale máš pravdu – jsme tu z nějakého důvodu a ten s tvými pocity zase tak moc nesouvisí.“
„Nevím, co tenhle rozhovor přinesl tobě, ale v mém případě se nic nemění. O portálech ani o mé smrti nepadne jediné slovo.“
„Jak chceš. Adrian možná bude sdílnější.“
„To nebude.“
„Ty pořád nechápeš můj potenciál, že ne? Na jednu stranu tě chápu, protože začátky bývají vždycky těžké a zvyknout si na něco chvíli zabere, ale na stranu druhou nerozumím tomu, proč ohrožuješ život vlastního syna.“
„Nechápeš víc věcí, třeba to proč jsem tě neshodil do támhleté propasti.“ Samuel ukázal na prázdnou čtvercovou díru poblíž. Byla v ní tma.
„Ty nejsi žádný hlupák, Samueli. Víš, že v té díře bys skončil sám, nebo bych to s tebou vyřídila ještě rychleji, ale pochopil jsi už, že mám určité zásady. Možná ti to přijde jako výhoda a zdá se ti, že jsem kvůli tomu značně omezená, ale z mého pohledu to tak není. Jedno omezení totiž otevírá mnohé další cesty a je jen třeba si správně vybrat. Řekni mi, jakou hodnotu pro tebe má život?“
„Žádnou.“
„Máš podobný názor jako já, i když z jiného důvodu a kromě toho myslím, že nemluvíš tak docela pravdu. Pro mě také život nehraje žádnou velkou roli, ale čest s životem poněkud úzce souvisí a zbavit se jen tak života by znamenalo zbavit se cti.“
„Zase jsme u filosofování?“
„Jak vidíš, tak ano. Stanovit si životní cíl nebo cíle je důležité pro získání cti.“
„Tvoje čest mě ale nezajímá.“
„Moje čest je něčím, co mě vede dál. Tebe vedou dál obavy o blízké a pocit jakési zodpovědnosti, jinak, po tom, co jsi mi řekl, bys už dávno skočil do té díry sám.“
„A z toho plyne, co?“
„Z toho plyne, že když přijdeš o všechny blízké, což dle mého názoru znamená přijít jen o Adriana, tak spácháš sebevraždu, nemám pravdu?“
„Jak na to mám jako odpovědět?“
„Jednoduše řekni pravdu nebo to snad nedokážeš? Chceš tedy říct, že tvůj život má větší cenu? Že nežiješ jen kvůli Adrianovi?“
„Přestaň to na mě pořád zkoušet! Všechno to tvoje slovíčkaření mě už leze krkem.“
„Už zase se rozčiluješ. Být tebou toho nechám. Slyšela jsem, že jsi prý spáchal sebevraždu, takže strach ze smrti už asi nemáš, takže co to bude? Co tě kromě Adriana drží při životě? Odpovíš mi sám nebo to mám udělat za tebe?“
„Nevíš, co cítím.“
„Ale ano, vím to. Máš obavy z neznáma.“
„A to má být důvod, proč žiju?“
„Ano. Aby ses zabil, tak budeš potřebovat silný podnět, který tvoji obavu převýší. Jednou jsi zemřel a víš, jaké to bylo, ale teď to bude asi jiné a ty nevíš jaké. Horší, lepší, těžko říct. Kdybys to věděl, tak jsi dávno mrtvý, ale to možná my všichni. My všichni na celém světě nevíme, co nás doopravdy čeká, až zemřeme. A my to chceme nebo se alespoň chceme pokusit to zjistit. Proč nám tedy nepomoci, když to bude užitečné i pro tebe? Třeba se dozvíš, že smrt není nijak strašná, takže se zabiješ hned, jak to zjistíš a budeš mít klid.“
„Takže tobě jde jen o to podívat se smrti do očí a zjistit, co tě čeká?“
„Já se neznáma nebojím, Samueli. Jde mi o to, že chci něco dokázat. Na světě žije přes pět miliard lidí a není tak snadné udělat něco, co nikdo jiný před tebou nezvládl.“
„Chceš slávu?“
„Ne. Nepotřebuji ostatní. Mě je jedno, co si myslí, ale to jediné, co je pro mě na světě důležité jsem já. Stačí, že si něco dokážu sama sobě.“
„A to, že při tom pomřou klidně stovky lidí je podružné?“
„Ano, to je. Proč se zajímat o druhé, když pro mě nic neznamenají? V životě jsem potkala jen pár lidí, na kterých mi alespoň trochu záleželo a většina z nich už je stejně mrtvá.“
„To mě mrzí, jestli tě to potěší.“
„Prázdná slova potěší jen hlupáka, Samueli. Neponižuj se přede mnou ani před sebou samotným, nemáš-li to zapotřebí.“
„Kasumi!“ zakřičel z bunkru Cy a vyšel ven, „jestli ti nic neřekne, tak nemá cenu tady celou noc diskutovat. Nechej ho být, odpočiň si a zítra dojdeš pro Adriana. Jinak se nehneme z místa. Ivan půjde s tebou.“
„Zvládla bych to sama Cyi, ale jak myslíš. Poslední možnost, Samueli. Dozvíme se, co chceme vědět nebo ne?“
„Ani omylem.“
Vracející se Ivan zase Samuela svázal a odvedl ho do zadní místnosti bunkru, kde byly obrovské nádrže na vodu a také roura od kanalizace. Přenechal ho na starosti Cyovi a Pietrovi a šel si promluvit s Kasumi.
„Ty bys z něj dokázala dostat to, co chceme vědět, že jo?“
„Určitě ano ale jsou tu dvě překážky. Za prvé ho potřebujeme živého a nejlépe zdravého a za druhé bych musela mít důvod mu ublížit.“
„Důvod?“
„Přesně tak. Já neubližuji lidem, kteří mě neohrožují nebo mne nezradí. Už dávno ne.“

Druhý den k ránu se Kasumi v bunkru vybavila na následující akci. V rukou nesla Naginatu a k pasu měla připevněny dvě úzké dýky, z každé strany jednu. Šlo o starou Japonskou zbraň, využívanou původně na souostroví Rjúkjú. Říkalo se jí Džitte a šlo o zbraň používanou především k obraně a následnému rychlému protiútoku. Na spojení rukojeti a ostří vystupovaly dva železné špičaté výčnělky, které směřovaly dopředu ve tvaru vidlice. Společně s Ivanem, který byl opět ozbrojen svojí oblíbenou pistolí Yarygin, vyrazili ven.

Ivan s Kasumi se k zámku vydali lesem, protože přitahovat přílišnou pozornost rozhodně nebylo vhodné. Brána byla ale zamčená a stejně tak malá branka vedle. „Zazvoníme?“ zeptal se Ivan?
„Jasně, ale pistoli radši neukazuj.“
„Ta tvoje hračka taky nevypadá zrovna nevinně.“
„Taky není, ale těžko s ní někoho ohrozím na desítky metrů.“ Ivan zkusil zazvonit celkem třikrát, ovšem bez sebemenšího účinku – nikdo nepřišel. „Půjdu se tam podívat,“ řekla Kasumi a vyšvihla se na bránu. Vysoká zeď byla sice potažena ostnatým drátem, ale velká brána ne. Vylézt nahoru a seskočit na druhé straně pro ni nepředstavovalo žádný větší problém. „Počkej tady, hned jsem zpátky.“
„Jestli odjeli z panství, tak jsme nahraní,“ řekl Ivan a opřel se o zeď. Kasumi opatrně zamířila rovnou k zámku. Prohlížela si ho se zájmem, ale ne moc dlouho – dobře věděla, že si musí pospíšit. Došla až k hlavním vratům a zkusila zabrat za kliku. Nic. Bylo zamčeno, což ji rozhodně nijak netěšilo. Už když stoupala do kopce k zámku, viděla po levé straně menší budovu, takže se vydala hned tam a doufala, že nějak zjistí, co se tu děje. Před budovou stájí seděl v trávě Ralph. Už na první pohled byl smutný a zamyšlený. Kasumi přistoupila až k němu.
„Kde je Adrian Gordon?!“ zeptala se.
Ralph zvedl hlavu a podíval se na ni pohledem vyjadřujícím překvapení a nevoli. Vstal a řekl: „D-darren sem n-nikoho p-pouštět nechce. B-běž pryč.“
„Darren mě nezajímá, řekni mi, kde je Adrian Gordon, pán zámku.“
„Ne-neřeknu, říká pan B-bubby a-a p-paní B-bubbové se taky nelíbíš. B-běž pryč.“
„Nemám čas a ani náladu na hovor s tupcem. Řekni mi, kde je Adrian a to hned!“
„N-ne! Já se s t-tebou n-nechci b-bavit a už b-běž p-pryč. Nebo, tě b-budeme m-muset vyhnat,“ řekl Ralph důležitě a ukázal Kasumi obě panenky, jakoby tím chtěl naznačit, že má početní převahu. Kasumi pevně uchopila Naginatu oběma rukama, protočila ji a naprosto přesným podélným sekem usekla Bubbovi i Bubbové hlavu. Ralph s neuvěřitelným zděšením doširoka rozevřel oči a pusu, jakoby chtěl vykřiknout. Nechápavým pohledem sledoval, jak hlavy obou panenek padají do trávy. Ruce se mu rozklepaly a obě malá tělíčka mu z nich vypadly. Poté obrátil pohled na Kasumi a vyjekl.
„Kde je Adrian Gordon?“ zeptala se tichým a nenávistným hlasem. Ralph se otočil a vší silou spěchal domů do stájí. Klepal se hrůzou, z toho, co viděl a po tvářích mu proudem stékaly slzy. Kasumi se rychle vydala za ním, ale jakmile se dostala ke dveřím, výrazně zvolnila a Naginatu odložila u vchodu. Přeci jen by její délka v té tmavé budově mohla být spíše překážkou. V rukou se jí objevily Džitte, se kterými rychle udělala několik zkusmých pohybů, aby si na ně více zvykla a opatrně vstoupila dovnitř.
Chvíli trvalo, než si její oči zvykli na šero a prach. Pozorně se rozhlížela všude okolo a snažila se nevydat sebemenší zvuk. Zaujal ji především stůl, na kterém bylo několik kulatých koláčků s ovocem úhledně narovnaných v bílé krabičce se zdobenými zlatavými okraji. Z přepážky upevněné u střechy se na Kasumi náhle snesl Ralph a strhl ji svou vahou k zemi. Zbraně jí vypadly z rukou a uviděla záblesk jakéhosi kovu, který držel Ralph. Chvíli se převalovali na zemi. Kasumi v žádném případě nechtěla dát Ralphovi příležitost zaútočit tím, co tak křečovitě svíral v dlaních a tak své původní snažení – získat zpět Džitte vzdala, aby se mohla maximálně soustředit na Ralpha. Nakonec se jí ho podařilo setřást, v rychlosti se zvedla a vyběhla ven, avšak stále pronásledovaná Ralphem. Teprve venku na světle zjistila, že to, co má v rukou, je obyčejná sekera na štípání dřeva. Chtěla rychle popadnout Naginatu, se kterou by se bez problému ubránila, ale jakmile na ni dosáhla, Ralph nečekaným úderem přeseknul ratiště a to takovým způsobem, že Kasumi zůstal v rukou jen zbytek dřevěné násady. Mohla samozřejmě utéct, ale copak zbaběle zdrhne před takovým člověkem? Ne, nikdy nepřipustí, aby ji někdo takový porazil. Ralph se k ní ale přibližoval stále víc a víc a ona byla nucena ustupovat, protože nedokázala najít vhodnou chvíli k útoku. Ralph sekal sekerou sem a tam jako smyslu zbavený. Ztěžka oddechoval a v očích neměl vůbec žádný výraz, který by mohl vypovídat o jeho dalším jednání. Několikrát se Kasumi rozhodla zaútočit, ale na poslední chvíli musela uskočit, protože směr Ralphem vedeného seku se pro ni absolutně nečekaně změnil a ona nedokázala najít žádný systém, kterým řídil své útoky. Stále ustupovala a pociťovala vzrůstající napětí. V rychlosti kmitala prsty na rukou, snad aby se nějak uklidnila a připravila k útoku, který dříve nebo později provede, i kdyby ji to mělo stát život. Neustoupí, ne před někým takovým. Za sebou najednou ucítila pevnou překážku – studnu. Nevšimla si ji a málem přepadla přes okraj. Ralph se v tu chvíli napřáhl a zvedl sekeru nad hlavu, snažíc se jediným přímým sekem zarazit ostří do Kasuminy hlavy. Využila šance a v posledním okamžiku uskočila stranou. Sekera dopadla na tvrdý kámen a Ralph byl z nárazu evidentně rozhozen. Toho Kasumi využila – zasáhla ho zbytkem Naginaty do zad, podrazila mu nohy a strhla ho do studny. Uslyšela jen hlasitý křik a jeho ozvěnu. Pak s plesknutím utichl a nastalo ticho.