Širosawa

Krátký příběh o setkání dívky s mladíkem ve staré a nepoužívané školní knihovně. Jeho vzhled je možná zvláštní, ale to ještě neví, kým je.

 

Žánr: Škola, romantické, současnost, fantasy, záhadné

-----------------------------------

Utíkala jsem do staré školní knihovny na okraji města. Nikdo ji nenavštěvoval, protože nová budova byla vedle mé školy. Nacházela jsem tam nejen místo pro učení, ale i úkryt před pošklebky spolužáků. Jmenuji se Sawa a mé jméno znamená bažina. Proto mi přezdívají Bažinatka.

 

Navíc v ničem moc nevynikám, takže jsem perfektní cíl jejich zlých vtipů. Prolezla jsem dírou v plotě a opatrně se rozhlédla. Možná sem nikdo nechodí, ale někdo se může kolem potloukat. Budova je stále plná starých knih a občas mám pocit, že na mě promlouvají. Dřevěná podlaha vrzala. Zamířila jsem k místnosti s regály a stoly a tam jsem ho uviděla. Zastavila jsem se.
Seděl ke mně čelem. Měl delší bílé rozježené vlasy, bledou pokožku a stříbrné oči. V rukou držel můj sešit z anglického jazyka, co jsem tu včera zapomněla.
„To je moje!“ vykřikla jsem, vytrhla mu ho z rukou a utíkala pryč.
Zastavila jsem se až doma. Nikdo na mě nečekal, rodiče žijí kvůli práci v zahraničí. V pokoji jsem sešit otevřela. Pozítří mě čeká veliký test.
„Co je to?“ V sešitu byly připsány různé poznámky.

 

Další den jsem tam po škole znovu utíkala. Ten chlapec tam zase seděl. Četl si knihu, když jsem přišla blíž, vzhlédl.
„Ah… Za včerejšek se omlouvám, překvapil jsi mě.“
Prohlížel si mě a jen přikývl hlavou.
„Mohl bys mi trochu pomoci?“
Pokýval hlavou. Přisedla jsem k němu.
„Téhle části nerozumím…“
Až do večera jsem se s ním učila.

 

„Slečno Murakami,“ vyslovil učitel mé příjmení.
„Ano?“ Hrklo ve mně. Na tenhle test jsem se tolik učila.
„Velmi jste mě překvapila. Sto bodů. Ať už vás doučoval kdokoliv, nepusťte ho,“ Profesor trochu zažertoval, ale já ho neposlouchala. Nevěřícně jsem zírala na hodnocení.

 

„Jsi boží!“ Skočila jsem bělovlasému chlapci kolem krku. Málem jsme oba spadli na zem.
„Jsi úžasný! Prosím, doučuj mě dál!“
Uvědomila jsem si své nevhodné chování a pustila ho.
„Ach, promiň, samou radostí nevím, co dělám.“
Červenala jsem se, ale jeho tvář se nezměnila. Pořád se na svět díval skrz oči bez emocí.
„Jmenuji se Murakami Sawa.“
Uklonila jsem se.
„Haku. Říkají mi Haku.“
Natáhl ruku a já mu podala sešit s matematikou.

Uběhly tři měsíce a já se dostala do nejlepší padesátky studentů. Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit.
„Haků!“ Cpala jsem mu před obličej výsledek mého posledního testu.
„Podívej! Podívej!“
„Jsi příliš blízko, nic nevidím,“ řekl svým vyrovnaným hlasem. Ať se dělo cokoliv, nikdy neztrácel svůj klid. Jako by skutečně neměl žádné emoce.
„Ty nemáš radost?“ Položila jsem papír na stůl.
„Ty jsi napsala ten test.“
„Ale ty jsi mi s ním pomohl. Bez tebe bych neměla ani dvacet bodů.“ Sedla jsem si na židli.
„Ještě máš problém s kanji?“
Hlava mi poklesla.
„Něco pro tebe mám.“
Pozorovala jsem ho, jak na svých dřevěných sandálech tengu-geto s jedním zubem přešel k policím. Vlnění jeho oblečení připomínalo bílého ducha. Natáhl jednu ruku, zatímco si druhou přidržoval široký rukáv krátkého kimona. V pase ho držel úzký pásek obi a volné hakami sahaly až přes podrážku get.
Podal mi ručně vázanou knížku.
„Co to je…?“ Otevřela jsem ji a našla průvodce psaním kanji.
„To…?“
„Sám jsem to napsal. Zkus podle toho trénovat.“
Radostí jsem se nezmohla na víc než přikývnutí.

 

Knížku jsem si další den přinesla do školy a četla si ji o přestávce. Okolo lavice se shlukly mé spolužačky.
„Co to máš?“ řekla školní kráska a vzala mi ji.
„Počkej!“ Členky jejího fanklubu mi chytly ruce.
„To má být učebnice?“ Zhnusením nakrčila nos a pohodila blonďatými vlasy.
„Prosím, vraťte mi to.“
Držely mě pevně.
„Co je to za hnus?“ řekl její přítel a člen baseballového týmu.
„Takové věci patří do popelnice!“ Uchopil tenkou knihu a roztrhl ji v půli.
„Ne!“ Mohla jsem jen sledovat, jak na zem padají kusy papíru.
Pustily mě a nechaly o samotě. Tak jako dřív. Doufala jsem, že když zlepším své studijní výsledky, že budu mít kamarádky. Mýlila jsem se.

 

Po škole jsem zase šla za Hakuem. Nasadila jsem falešný úsměv.
„Co se stalo?“ zeptal se mě.
„Co? Vůbec nic.“ Rychle jsem otevřela sešit z přírodních věd.
„Proč lžeš?“
„Eh?“ Cukla jsem hlavou.
„Něco tě trápí. Proč mi to neřekneš?“
„Vůbec nic mě netrápí… Vlastně mi není tahle část jasná.“ Náhodně jsem zabodla prst do sešitu.
Nepřestával mě pozorovat. Skoro jako by mě pohledem propaloval.
„Proč mi to nechceš říct?“
„Vůbec nic se nestalo!“ zakřičela jsem.

 

Až o několik desítek minut později jsem si uvědomila, že jsem utekla. Proč jsem to udělala? Jak si všiml, že mu lžu? Jak se mu můžu znovu podívat do tváře?
Tu noc jsem velmi špatně spala.

 

Druhý den jsem málem přišla pozdě do školy. Navíc jsem zjistila, že jsem u něj ten sešit nechala. Smutně jsem si povzdechla.
„Copak? Naši královnu šprtů něco trápí?“ zasmála se blondýnka. Její spolek si zase mezi sebou šuškal.
Žádala jsem příliš mnoho, když jsem chtěla kamarády?
Hodiny se vlekly jedna za druhou.
Možná se mi tam podaří zajít během přestávky na oběd, pomyslela jsem si. Jít večer znamenalo ho znovu vidět. Za své chování jsem se styděla a nevěděla jsem, co mám dělat.
„Konečně je oběd.“ řekla jedna ze spolužaček.
„Nezajdeme na rámen? Našla jsem jednu dobrou restauraci…“ navrhla druhá.
Pomalu jsem uklízela věci do tašky.
„Hej, kdo to je?“
>klak<
>klank<
Ten zvuk!
Prudce jsem se zvedla a vyběhla před třídu. Haku stál uprostřed chodby.
„Haku, co tu děláš…?“
„Tohle jsi u mě zapomněla.“
Zvětšujícím se davem se neslo šeptání.
„Aha, díky.“ Vzala jsem si sešit. Z nějakého důvodu se mi na okraji očí objevily slzy.
„Neplakej pro tu knížku. Já…“ Poprvé se ve své řeči zasekl.
„Já tě raději učím osobně.“
Překvapením jsem vyvalila oči. Se zamručením a velikým úsměvem jsem po chvíli přikývla.
„Hele, ty! Tady nemáš co dělat!“ obořil se na něj přítel blondýnky, která mu stála hned za zády.
Otočil se na ně.
„Něco jsem ti řekl, jsi hluchý?“
„Podívej na ty jeho vlasy. Vypadá, jako by si hlavu myl bělidlem, a to oblečení je strašné,“ dobírala si ho.
Svírala jsem pěsti. Na urážky a posměch jsem byla zvyklá, už jsem je ani nevnímala, ale tohle bolelo.
„Nechte Hakua na pokoji. Jen mi přinesl sešit, který jsem u něj zapomněla!“ Místo pomoci jsem přidala jen olej do ohně.
„Cože? Bažinatka má přítele?“ Rozesmála se na celou chodbu.
„To je k popukání. Neříkej mi, že to on tě doučuje.“ Smíchy se až třásla.
„Není možné, aby se ti v mozku cokoliv udrželo. Určitě ti všechny odpovědi našeptával skrz rádio.“ Její přítel se také dal do smíchu.
„To není pravda!“ Ať už však řeknu cokoliv, ničemu to nepomůže.
„Ošklivá,“ řekl Haku.
„Cože?!“ okřikla ho.
„Máš krásnou tvář, ale uvnitř jsi zkažená.“
„Chceš urážet moji přítelkyni?“ Procvičil si klouby na prstech.
Haku trochu zaklonil hlavu, aby mu viděl přímo do očí.
„Co se tady děje?“ zavolal učitel a začal dav rozhánět.

 

Večer jsem zase zašla za Hakuem. Jenže tentokrát na mě nečekal.
Kde jen může být?
Sedla jsem si a přemýšlela.
Zlobí se na mě? Proč mi vlastně začal pomáhat? Kde asi bydlí? Má rodiče, nebo je sám jako já? Určitě chodí na skvělou školu. Musí mít spoustu kamarádů, nebo ne…? Jeho oči jsou pořád tak prázdné. To opravdu nemá žádné emoce? Vypadá… jako by nebyl úplně člověkem.
Ztěžkla mi víčka a já usnula.

 

Rozkašlala jsem se. Bolelo mě v krku a bylo mi horko.
„Ho-Hoří?!“
Knihovna byla v plamenech.
Nedokázala jsem se pořádně nadechnout. Místnost byla z poloviny zahalená v kouři.
Musím rychle ven. Jenže dveře byly zatarasené plameny.
Haku! V hlavě jsem volala jeho jméno.
Před ústa jsem si dala kapesník a snažila se najít cestu ven. Staré dřevo a papír rychle hořelo a požár se volně šířil dál a dál.
„Ááách!“ vykřikla jsem, když se na mě zřítil regál plný knih. Uvízla jsem pod ním.
„Pomoc! Pomozte mi někdo!“
Oči mi slzely a horký vzduch mi spaloval krk. Nedokázala jsem už ani křičet bolestí, jak mi oheň spaloval nohy. Najednou plameny rozřízl bílý stín.
Haku…!
Kdo jiný byl bělejší než první zimní vločka? Brzo mé vědomí ovládla tma, ale jeho bílý stín přetrval. Bílá postava, která neměla lidskou podobu.

 

Uběhl další měsíc a já ležela v nemocnici. Kůži na nohou jsem měla spálenou, ale jednoho dne zase budu normálně chodit. Hasiči mě našli ležet venku v trávě, i když si vůbec nepamatuji, jak jsem se tam dostala. Vlastně to vím, odnesl mě Haku.
Byl to však on? Místo nohou veliká kopyta, drápy, ocas s velikou oháňkou, ještě divočejší vlasy, úzké dlouhé rohy rostoucí zpoza špičatých uší a třetí oko na čele. Jak to mohl být Haku? Byla jsem omámená kouřem, jen o vlásek jsem unikla smrti. Má mysl musela vytvořit iluzi, aby zakryla tu strašnou událost.
Nevěřila jsem tomu. Poznala jsem jeho oči. Možná jsem upadala do bezvědomí, ale tohle si pamatuji. Zní to jako v nějaké béčkové telenovele.

 

Byla zrovna noc, ale já nespala. Pořád jsem myslela na Hakua a jeho prázdné oči. Vypadal skoro smutně.
>klak<
Posadila jsem se.
>klank<
„Haku,“ zašeptala jsem.
Za látkovou zástěnou se objevil obrys.
„Haku,“ zopakovala jsem jeho jméno.
Přistoupil ke mně blíže ve své nelidské podobě. Pamatovala jsem si ho dobře. Nehýbal se, přesto působil nervózně.
„Nebojíš se?“ zeptal se.
„Pomáhal jsi mi s učením a zachránil jsi mě. Proč bych se měla bát?“
„Nejsem člověk.“
„Člověka nedělá člověkem jeho tělo. Jsi víc člověkem, než si myslíš.“
„Můžu se s tebou učit?“
Usmála jsem se.
„Prosím, uč mě.“

---