Apokalypsu? Ne, děkuji, já radši mazací olej.

„Kdo jsi?“

„Jsem AXT-502. Umělá inteligence.“
„Jaký je dnes den?“
„25.3.2013.“
„Jaké je počasí?“
„Mírná oblačnost, k večeru lze očekávat bouřky.“
„Jaký je tvůj účel?“
„Vyhledávám… Vyhledávám… Vyhledávám… Definice nenalezena. Opakujte svůj dotaz. Definice nenalezena. Opakujte svůj… >píp<… >píp<… “

Vzbudil jsem se… Nabral jsem vědomí… Začal jsem poslouchat své okolí… Byli tu živí tvorové… Jsem také živý?… Zaposlouchal jsem se… Neslyším ten bušivý zvuk jako u nich… Nejsem tedy živý?
Pohnul jsem se. Mám dvě nohy. Mám dvě ruce. Mám mysl. Tedy jsem. Ze všech stran šly hlasité zvuky. Provedl jsem analýzu a porovnal je se svou databází.
Křik.
Palba.
Dusot těžkých bot.
Boj.
V místnosti nikdo nebyl. Jen pár obrazovek, stůl, kde jsem ležel a pár mrtvých těl. Vychládala.
Tak půl hodiny. Smrt je tak jednoduchá, tak proč je při ní tolik nepořádku? Otevřel jsem dveře a vyšel ven. Nikdo tam nebyl. Měl jsem někoho čekat?
V chodbě se objevil člověk a pak další. Spatřili mě. Měli kulomety. Vypálili. Myslím, že to hodně bolelo. Nelíbilo se mi to. Bolelo to tedy? Padal jsem dozadu. Praštil jsem se do hlavy. Palba ustala. Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se proti nim. Dobře mířené kopance je vyřadily z provozu, stejně tak jako ty ostatní. Pokud si však nechci pořád čistit boty, budu muset najít jiný způsob obrany.

Hele… já mám boty. Snad jsou kvalitní. Šel jsem dál. Potkal jsem další lidi-vojáky. Šlo to rychle. Začínal jsem v tom být dobrý a už jsem se ani tolik neušpinil. Zablikal na mě terminál. Zadal jsem heslo ze své paměti a pohodlně se usadil na hromádce mrtvol. Chyběl už jen popkorn.
„AXT-502, pokud vidíš tuto zprávu, znamená to, že čas velmi pokročil.“
Jak moc je 300 let?
„Lidstvo se bude jistě zmítat v chaosu.“
Jo, je tu jen samý neřád.
„Přál bych si, aby k tomu nikdy nedošlo.“
Napsal jsi Santa Klausovi?
„Teď musíš… >bzzt<… úděl… >bzzt<… jen ty…“
Mužovu řeč přerušila záplava kulek.
To není vychované. Rušit druhé při sledování televize. Asi na zbytek zprávy budu muset přijít sám.
Odkud se ti lidé pořád berou? Na druhou stranu je jednoduché je permanentně znehybnit. Je to i docela legrace. Všechna ta šeď a zeleň uniforem okolo dostává jasnější barvu. Vlastně je tu ještě jedna barva. Tmavě modrá. Spoluhráč? Protihráč?

Nevadí, čím víc, tím líp. Aspoň se tu nenudím. A stejně po mně také střílí.
Moje cesta mě nakonec vyvedla k východu celého komplexu. Cestou jsem potkal jen mrtvoly. Některé ležely celkem legračně. Vyšel jsem na otevřené prostranství. Vítr jemně hučel a pohrával si s pískem. Otočil jsem se a spatřil podobu té budovy. Vypadala jako terasovitý chrám. Architekt měl jistě zálibu v dávné historii.
Celkem působivé dílko. Pokrčil jsem rameny a vyrazil rovnou za nosem. Slunce žhnulo, ale mně to nevadilo. Víc mi vadil ten písek v botách. Nakonec jsem je zahodil. Kdo ho má pořád vysypávat? Přišla noc, pak den a další noc.
V dálce jsem uviděl polorozbořené město z oceli. Na okraji stál hlouček lidí. Přišel jsem blíž, připraven si zašpinit nohy.
„Pojď k ohni, chlapče,“ řekl starý muž.
Jiný druh lidí?
„Proč nekřičíte a neútočíte?“
„Měli bychom?“
„Tamti to dělali.“
„My nejsme tamti.“
„Pravda.“

Stál jsem u ohně proto, že mě pozval. Necítil jsem chlad ani zimu.
Znovu jsem zaslechl zvuky palby.
„Zatracení vojáci! Rychle pryč!“ zakřičel muž, než mu kulka prorazila mozek.
Sám nevím proč, ale tohle mě docela namíchlo. Ten zvuk je opravdu otravný. Ne, nemám ho rád.
Naučil jsem se však novou věc. Když těm lidem vezmu jejich hračky a obrátím je proti nim, je během chvilky klid. Taky je tu nuda. Nemám rád nudu. Nuda nic nedělá. Jenom stojí a nudí. A není proto nuda nudou?
Zatřepal jsem hlavou. Na první probuzení je to příliš složité myšlení. Šel jsem dál. Spousta rozpadlých budov, strhané elektrické vedení, odpadky, kostry, mrtvoly, prach, bordel… To tu nikdo ani občas nevyluxuje?
Zahleděl jsem se na vysokou budovu, jednu z mála v celém městě.
Schválně jestli… Přikrčil jsem se a vyskočil. Letěl jsem k nebi jako šipka. Křičel jsem radostí i vzrušením. Musel jsem to mít rád.
Dělám to ale poprvé, ne? Jak to tedy mohu mít rád? Byl jsem už někdy předtím vzhůru? Měl jsem tehdy svůj úděl? Proč si ho nepamatuji?

A proč mě tolik žere, že neznám svůj úděl? Nežere mě to jen proto, že mě to žere? Jaký to pak má smysl? Chci najít úděl jen proto, že mi o něm řekl ten muž z terminálu?
Nohama jsem dopadl na střechu budovy a probořil se do jejího nitra. Hromady prachu se rychle zvířily, ale usazovaly se jen velmi pomalu. Prohlížel jsem si své okolí. Vypadalo to tu jako v místnosti s mnoha malými otevřenými kancelářemi.
Úděl je od slova udělat. Něco tedy musí být uděláno. To něco musím udělat já. Co je to „to“? Mám to někde v paměti?
Před očima se mi najednou promítl film. Lidé chodili sem a tam s papíry, mluvili spolu, smáli se, utírali si pot z čela, poplácávali druhé po rameni, popíjeli kávu … bylo tu živo. Byl tu hluk. Byl tu smích. Byl tu pláč. Byl tu … Obrazy se rozpadly na čtverečky.
Zase bylo ticho a prázdno. Hluk z palby mi vadí, ale tenhle hluk mi nevadil. Hluk je hluk. Je v něm nějaký rozdíl? Jaké jsou další hluky?
Proběhl jsem budovou až dolů. Zatočil jsem do jiné ulice.

Ticho.
Další ulice.
Ticho.
Náměstí.
Ticho.
Obchod.
Ticho.
Všude bylo ticho. Nelíbilo se mi.
Proč ten muž mluvil o mém údělu? Je to něco důležitého? Podíval jsem se na čerstvé mrtvoly vojáků. Mám přinášet ticho? To by mi docela šlo. Ale já nerad ticho. Mně se líbí hluk. Ale ne tamten ostrý hluk.
Nerozumím tomu. Nerozumím spoustě věcem.
Musím se učit. Ano! Naučím se a pak… a pak… Co bude „pak“? Před „pak“ je učení, co je po „pak“?
Možná to je můj úděl? Mám najít to, co je po „pak“.
Slunce zapadalo. Líbí se mi. Trochu ostré světlo, ale líbí se mi.
Smích? Zaslechl jsem smích?
Za mnou stála malá holčička. Ušmudlané a potrhané oblečení. Patří k těm druhým lidem? Ti jsou ale ticho. Ti už nebudou dělat příjemný hluk. Dívala se na mě. Nebála se.
Široce se usmála. Její hluk je zvláštní. V prázdném městě je ještě hlasitější, ale je líbezný.
Rozhodl jsem se.
S „pak“ si mohu dělat starosti po tom. Teď je teď.
Natáhl jsem k ní ruku. Uchopila ji jen s menším ostychem.
Úděl je možná důležitý, ale teď chci dělat ten příjemný hluk… ten smích.