Tenki - Démonická pošta

Příběh: Mladá dívka roznáší poštu mezi démony obývající les mezi dvěma městy. Avšak ani ona není tím, kým se zdá být.

 

Žánr: Fantasy, komedie, záhadné

-------------------------------

„Poštá!“ křičela jsem na mladou ženu v krásném kimonu posetém květinami.

„Ach, můj módní magazín! Už jsem se nemohla dočkat! Moc ti děkuji, drahá.“ Rukama listovala, zatímco se její černé prameny vlasů dobývaly do peněženky, aby mi dala spropitné.

 

„Děkuji, přeji krásný den.“ Skočila jsem na kolo a ujížděla dál po cestě. Dělám pošťačku speciálním zákazníkům v hustém lese mezi dvěma malými vesnicemi. Je v něm krásně a vůbec není strašidelný, jak lidé říkají.
Zacinkala jsem na pozdrav malé rodince mývalů a vjela po chvilce do lesa. Vždycky se kolem mě semkl, jako by mě skrýval v náručí. Říct, že necítím strach, by byla lež. Není to však panický strach, ale posvátný strach ze starých duchů, démonů a obyvatel lesa. Nazvala bych to spíše úctou k předkům.
„Uah!“ zakřičela jsem, když mi před kolo skočila liška. Kolizi jsem sice zabránila, ale stejně jsem skončila na zemi.
„Au…“ Hladila jsem si kostrč.
„Joko!“ okřikla lišče matka, devítiocasá liška.
„Moc se omlouvám, jakmile si liščata začnou hrát, přestanou být pozorná.“ Šťouchla do svého mláděte nosem.
„To je v pořádku, hlavně že se mu nic nestalo.“
Zkontrolovala jsem svůj poštovní vak.

 

„Já věděla, že tu pro vás něco mám.“ Podala jsem jí malý balíček.
„Opravdu?“ Její mláďata se kolem ní shromáždily. Z balíčku brzy byly cucky a na světle se zablyštil krásný hřeben z lakýrovaného dřeva.
„Je tak nádherný. Moc vám děkuji.“ Zapíchla si ho za ucho.
„O nic nejde. Přeji vám krásný den a vy mrňata příště dávejte pozor, až si budete hrát.“ Zamávala jsem jim na rozloučenou a jela ke své další zastávce.
Tenhle výstup do kopce nemám moc ráda. Cesta je strmá a kolo tedy musí zůstat dole. Naštěstí není balíček velký ale akorát do kapsy. Musím si tedy jen dávat pozor, abych měla pevnou zem pod nohama. Na stromech krákají vrány. Brzo o mém příchodu bude vědět baba Jaga. Však mě už také ze své dřevěné chaloupky vestavěné částečně do skály netrpělivě vyhlíží.
„Dobrý den, babičko.“ Zamávala jsem jí a už jsem k ní posledních několik metrů běžela po rovince.

„Děvenko, tak neseš to, neseš?“ ptala se horlivě, když mi třásla rukou.
„Ano, nesu, babičko. Záda vás už zase chvíli nebudou bolet.“
Dala jsem jí do ruky balíček. Stará žena měla však i špatný zrak, tak jsem jí přečetla návod, jak mast skladovat a jak často by se měla mazat. Výstup je možná těžký, ale její medové koláče za ten výšlap rozhodně stojí.
Jen co jsem se rozjela, začala mi poskakovat brašna.
„Ještě chvilku strpení, za okamžik tam budeme.“ A to byla pravda, stačilo několikrát šlápnout do pedálů a byli jsme tam. Na malé zvířecí křižovatce mě poskakováním vítal další zákazník v podobě oživlé slaměné vietnamky. Osamělá bakezóri už nějakou chvíli vyhlížela svoji kamarádku do páru, která musela do města na opravu. Samou radostí ze shledání skákaly dupáka. Pár minut jsem je pozorovala, než jsem musela zase pokračovat.

 

Poskakování po nerovné cestě mi dělalo starosti, další balíček byl křehký. Zarostlé jezírko bylo již brzy na dohled. Vytáhla jsem velikou sklenici zabalenou v látce a přešla k vodě.
„Poštá!“ zakřičela jsem. Zastavila jsem se na obvyklém místě, když tu z vody vyletěla obluda z chaluh a bláta.
„Blemblemblé!“
„Áááááááh!“ křičela jsem a leknutím jsem spadla na zadek. Ruce jsem měla plné, tak jsem mu nabančila nohama. Útočník se sklátil dozadu. Nad vodní hladinu se dostala veliká ocasní ploutev.
„Ááh! Slečno pošťačko, není vám nic?“ Z vody vyběhl podsaditý vodní démon kappa s tváří starého muže, prohlubní na hlavě, zobákem a želvím krunýřem. Pomáhal mi na nohy.
„Za svého synovce se omlouvám.“ Rozlobeně zaklapal jeho směrem zobákem.
„Nemyslel to špatně, ale takovéto žertíky dělá pořád.“

Z obludy se vyklubal mořský kluk s tmavě modrými vlasy rozcuchanými do všech světových stran, mužská obdoba mořských víl. Křenil se na mě a sundaval si lepkavou paruku. Překvapilo mě jen to, že žije ve sladké vodě. Možná je jako losos. Jeho ocasní ploutev však byla moc hezká a ze zad mu rostly úzké ploutve, jako u létajících ryb.
„Jsem jenom trochu špinavá, jinak mi nic není.“ Zkontrolovala jsem si sukni.
„A váš balíček je také v pořádku.“
Kappa ho pevně objal.
„Moje kyselé okurčičky, co já se vás načekal.“
Skákal radostí, divže si nevylil vodu z prohlubně.
„Uvidím tě ještě někdy?“ Kluk nevypadal špatně a určitě neměl zlé srdce.
„To záleží na tom, jak rychle bude tvůj strýc jíst okurky,“ zasmála jsem se a nasedla na kolo.
Vyjela jsem z hlubší části lesa. Dál se táhla síť palouků a menších luk uprostřed lesa. Kolo jsem nechala na okraji paloučku opřené o strom. Tam, kde bylo měsíční světlo nejstříbrnější, tam jsem našla dalšího čekatele na poštu. Seděl na kameni a četl si knihu. Ze všech magických tvorů, které navštěvuji, mě vždycky nejvíce uchvátí. Lehce rozježené vlasy bílé barvy mu sahaly až do poloviny zad, uprostřed čela měl třetí oko a nad ním mu rostl roh, stejně tak jako zpoza jeho špičatých uší.
Ocas jako by ukradl tarbíkovi, jen byl delší, vlnitější a hedvábnější. Seskočil z kamene a jeho široká kopyta zazvonila. Nemluvil, ale jeho oči mě radostně uvítaly.

 

„Dobrý den, mistře Bai Zei. Tady je třetí díl vaší encyklopedie.“ Táhla jsem v rukou tlustou knížku. Vzal si ji do velikých a neohrabaných rukou, jeho dotek byl však vždycky jemný. Nikdy jsem jeho přítomnost nechtěla opustit, ale každý jsme patřili do jiného světa.
Na rozloučenou mi ještě podal pár papírů. Jako démon mající nekonečné znalosti byl skvělým doučujícím učitelem. Bylo načase vyrazit k mojí poslední zastávce. K velikému starému chrámu, kde sídlil čínský drak jménem Jong a jeho malá kamarádka karakasa.
Polorozpadlá budova naháněla strach, ale jen dokud jste nevstoupili dovnitř. Bylo to jako být najednou v jiném světě. Domem procházeli sluhové a služebné. Znali jsme se od vidění. S několika jsem si vyměnila pozdravy a nejposlednější novinky z domu i města.
„Jdeš pozdě,“ řekl drak, aniž by vzhlédl od papírů, které měl před sebou na stole.
„Omlouvám se.“
Jong možná vypadal přísně, ale měl měkké srdce a mlsný jazýček. Proč by si jinak nechával každou neděli vozit mé domácí koláče?
„Ksáá.“

Kolem nohou mi začala skotačit jeho malá kamarádka karakasa, jednonohý deštníkový démon.
„Neboj, pro tebe taky něco mám.“
Radostí skákala ještě víc a rolnička v jejím dřevěném sandálu geto zvonila ještě divočeji. Černovlasý Jong se sice mračil, ale její radost byla i jeho radostí. Byl jako ořech. Tvrdý na povrchu, ale sladký uvnitř. Karakasa se s časopisem o posledních modelech deštníků na chvíli uklidnila. Bedlivě si každý obrázek prohlížela svým jediným okem a listy obracela pomocí dlouhého jazyka.
S lordem Jongem, který vládl celému lesu a ještě dalšímu území za jeho hranicemi, jsem si povídala. Svěřil se mi s některými svými problémy a pobavil mě s veselými příhodami svých sluhů i jeho samotného.

 

Půlnoc se opět přiblížila a já se se všemi musela rozloučit. Zase je všechny uvidím příští týden. Zamířila jsem domů. Musím si dát pozor, aby mě žádný člověk neviděl. Místní lidé se lesa bojí, jsou to pověrčiví zbabělci. Nikdo neví, jaké krásy se v něm ukrývají. Jenom já znám jeho pravou podobu. Jeho smích. Jeho hlas. Jeho pláč. Jeho starosti.
Prolezla jsem oknem do svého pokoje a ulehla do postele. Trvalo jen pár minut, než jsem opustila její tělo. Jsem duchem, který nechce opustit tento svět. Jak dlouho však mohu toto dítě využívat? Jak dlouho ještě mohu být sobecká?
„Ještě pořád nechceš jít, co?“
Prudce jsem se otočila. Za mnou na zemi seděl krkavec. Posel bohů a průvodce mrtvých duší. Černé peří zavířilo a on přešel do částečné lidské podoby. Protáhl se.
„Víš, ocenil bych to.“ Promasíroval si krk.
„Pořád se necítím připravená.“
„Nemáš se čeho bát. Na druhé straně je příjemně. Možná jsi duch, ale pořád cítíš zimu i teplo.“ Přišel ke mně trochu blíž.

 

Vyplula jsem z dívčina pokoje a posadila se na střechu.
„Ale já mám ráda déšť, mlhu i ranní rosu.“
Vyslanec bohů si zakryl dlaní oči. Kolikrát se už se mnou dohadoval?
„Já vím, já vím, ale měla bys už odejít. Na tenhle svět už nepatříš. Moc dobře to víš.“
„Ale má pouta s tímto světem ještě nezmizela.“
„Myslíš je, co?“
Jen jsem přikývla.
„Ale jsem docela rád, že nejsi hladový duch, to bych tě musel odtáhnout do země Jomi.“ Otřásl se zimou. Do té země přicházely jen ty nejkrvelačnější přízraky, jaké svět kdy poznal.
„Budu opatrná.“
„Kéž bych měl tvoje přesvědčení.“
Protáhl se.
„Dobře, tak já zase mizím. Musím vyzvednout jednoho dědu a pár dalších desítek lidí.“
Zamávali jsme si na rozloučenou. Ze stínu na okraji lesa mě pozorovala trojice smutných stříbrných očí. Zvrátit nezvratitelné… Co jeden musí vědět, aby přinesl štěstí?

---