Perla Života část 6.

předchozí kapitola

 

Saga Mrewo na sobě nedal znát sebemenší náznak uznání, či radosti nebo naopak zášti. Informaci o zničení tří magických soch přijal s nečitelným výrazem a s naprostým klidem. Nečitelný vnější charakteristikou. Dokonce se ani slůvkem nepozastavil nad lehkostí, s jakou Kawula Derkisin překonal magickou ochranu, což mu lovec samozřejmě barvitě popsal. Monolog poslouchal se stoickým klidem, bez poznámek či doplňujících otázek.

Svou hroudu kamení, kterou se opovažoval nazývat sochou, po den a půl dlouhém vyvolávání v dešti a sněžení, ledabyle, lusknutím prstů zničil.

Bez odpočinku vešel do chatrče a spěšně ohledal vchod, jež kamenní strážci po staletí úspěšně střežili.

„Žádná magie,“ konstatoval suše, a ač vypadal, že ani pytel mouky nezvedne, dřevěný poklop v podlaze mu nedělal sebemenší problém. Pod poklopem se nalézala oválná, jako studna vypadající, šachta. Kamenné stěny byly pouze hrubě otesané a do tmy dolů se ztrácel dřevěný žebřík, napevno přichycený ke stěně.

Kawula zapálil svíčku v lucerně a beze slov následoval alchymistu dolů. Cesta trvala déle než obvykle. Na dřevěné příčky se nejprve snažili našlapovat zlehka, a až poté plnou váhou. Nebyli si jistí, zdali je vlhkost a nejspíš několik staletí, či dokonce tisíciletí, nezbavili původní pevnosti.

Nezbavili.

Na dně nekonečné šachty alchymista konečně promluvil.

„Divné. Necítím žádnou přítomnost magie.“

„Tím lépe, ne? Budeme to mít bez práce.“

„Obávám se, že ne. Jednak necítím ani magii samotného artefaktu, proto nemůžu říci, kudy přesně se máme dát. Co mě zneklidňuje víc je fakt, že vše nasvědčuje tomu, že cesta bude plná mechanických pastí.“

„S první starostí si zatím lámat hlavu nemusíme. Cesta směřuje přímo dolů. Když narazíme na křižovatku, rozhodneme se kudy dál na místě. A co se týče pastí, jsem víc jak odborník. Půjdu první. Souhlasíš?“

„Veď nás.“

Vzduch zde byl zatuchlý a bez pohybu. Což bylo zvláštní. Takto hluboko v jeskyních navíc uprostřed hor, byl průvan běžným, ne-li žádoucím jevem. Častokrát se lovci pokladů spoléhali na vítr snadno čitelný z pohybů plamenů pochodně - nejspolehlivějšího ukazatele směru v podzemí.

Mírně svažitá cesta je vedla hlouběji do nitra hor. Alchymista sice párkrát vyzkoušel kouzelnou mapu, ale pod povrchem jakoby přestaly její magické schopnosti fungovat.

Již od první chvíle ho napadla myšlenka, jestli není jeho magická moc blokována. Vysvětlovalo by to, proč se mu nepodařilo vyvolat i natolik jednoduché kouzlo, jakým je magická sonda. Zprvu to dával za vinu bláhovému rozhodnutí ihned pokračovat v hledání, když se ještě nestačil zotavit z náročného a hlavně zbytečného vyvolávání kamenné sochy, avšak nyní by měl být schopen i složitějších kouzel a k žádnému nemohl svolat dostatek moci.

Lovec bez problémů odstranil několik pastí, takže pokračovali kupodivu hladce. Ani nenarazili na žádnou křižovatku, proto se alchymista nemusel se svojí teorií prozatím svěřovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Kawula Derkisin při odstraňování dalšího nášlapného spouštěcího mechanismu.

„Proč se ptáš?“

„Co ses probral, nepřipadáš mi ve své kůži.“

„Jsem v pořádku. Unavený, ale v pořádku.“

„Mohli jsme počkat, dokud si neodpočineš. Do setkání s Rajem Arienem Rasaxelem máme dost času.“

„Odpočívat budu po zbytek svého nesmrtelného života.“

„Myslíš, že Rasaxelovi můžem věřit? Co když nám lhal a až mu Perlu Života přinesem, slib nedodrží?“

„Z toho strach nemám. Rasaxel je člověk, který si svou pověst budoval dlouhá léta a rozhodně ji nebude riskovat lhaním. Navíc k personě tvého jména, se stejnou, ne-li lepší reputací. Obavu mám spíše z toho, zdali bude vlastnost Perly Života skutečná.“

„Lidé se mění a svatý grál lovců pokladů, je dobrý důvod k přehodnocení žebříčku hodnot. Ti, co jej ukryli, k jeho ukrytí měli více než dobrý důvod. Jestli není jeho vlastnost výmysl, těch, co o něm psali a vyprávěli legendy, je Perla Života příčinou mnoha zmařených životů. Nechci se ani domýšlet, co by vyvolala zpráva o jejím nalezení. A jakým způsobem skrýt před světem nejmocnější artefakt, co znám? Napadá mě jediný možný. Sprovodit ze světa jeho nálezce. Protože i kdybychom se zaručili za svou mlčenlivost, naše nesmrtelnost by nás sama usvědčila ze lži. Hotovo. Past nefunkční. Můžem pokračovat.“

Saga Mrewo chvilku vstřebával nový náhled na věc, než promluvil.

„Počkej!“ zadržel lovce alchymista v chůzi. „Domníváš se tedy, že se nás Raj Arien Rasaxel bude chtít zbavit?“

„Jen předkládám fakta a vyvozuji možné důsledky. Nechci ho z ničeho obviňovat, ale myslím, že by nebylo od věci se pojistit, zejména proti této variantě.“

„Jak bys to chtěl udělat?“

„Netuším,“ přiznal lovec. „S jistotou však můžu říct, že Rasaxel nepodnikne nic, dokud Perlu Života neuvidí …“

„Nebo neucítí,“ přidal svou domněnku alchymista. Při pohledu lovce raději dodal: „Myslím její magickou moc. Něco mi říká, že teleportace není jeho jediným tajemstvím.“

Kawula Derkisin se zamyslel. Bral v úvahu hodně skutečností, leč pracoval pouze s tím, co o Rasaxelovi slyšel. Možnost magických schopností mu nepřišla vůbec na mysl. V duchu si za svou nedbalost vynadal. Bylo očividné, že nějaké musí mít, když se zjevil na místě setkání z ničeho nic a navíc úplně suchý, ač venku lilo jako z konve.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Na tom začnem stavět naši strategii.“

„Znám jednu čarodějku. Ta by nám mohla pomoci.“

„Zamítá se. Zasvěcovat další osoby není moudrý. Čím méně proměnných, tím lépe se pracuje. Musíme to zvládnout sami, jen svými znalostmi a zkušenostmi. Nakonec ani k ničemu nemusí dojít. Raj Arien Rasaxel dodrží své slovo a my se tu strachujem zbytečně.“

„Rozumné. Jestli najdeme …“ začal alchymista.

„… až najdem,“ skočil mu do řeči lovec, načež se Saga usmál a poopravil se.

„Až najdeme Perlu Života, vymyslíme nejlepší způsob, jak ji předat a donutit Rasaxela dodržet jeho slovo.“

Dál pokračovali mlčky. Ztraceni ve svých myšlenkách. Kawula zneškodnil pár dalších pastí a než dorazili ke konci chodby. Alchymista stále necítil sebemenší náznak magie. Chodba ústila do neveliké místnosti. Ta byla prázdná. Nevybočující ze standartu dlouhé chodby. Jen na protější straně se podlaha postupně zvedala a s ní úměrně strop klesal, dokud se nespojili.

Kawula obhlédl přechod z chodby do místnosti -  nejvhodnější místo pro uložení spušťadel pastí. Nenašel nic. Vstoupil do místnosti s opatrností sobě vlastní. Zkontroloval nejbližší okolí s negativním výsledkem. Kromě dunivého zvuku nejasného zdroje, v místnosti nebylo nic zvláštního. Mávl na alchymistu, aby se k němu připojil.

„Je tu bezpečno,“ oznámil Kawula.

„Tváříš se, jako bys tomu sám nevěřil.“

„Zažil jsem dost, abych si vypracoval nedůvěru k neznámým místům. Nejednou mi to zachránilo krk na hlavě. Doslova. Nic se nezdá pokojnější, než přicházející smrt.“

„Nejen lovec odměn a hledač artefaktů, ale teď je z tebe i bard.“

„Nebudu lhát. Mám básnické nadání. Dost v uvozovkách legend o mých činech, jsem si já sám zveršoval.“

„Jsi samé překvapení. V příští básni mě prosím neuváděj,“ řekl Saga s úsměvem.

„Jak si přeješ, ale rve mi to srdce. Už tě v pár verších mám.“

„Nepovídej. Kdys měl čas něco složit?“

„Porůznu. Kdyžs spal, nebo byl v tranzu, či jsem nemohl usnout a rýmy se mi honili hlavou.“

„Schválně. Zarecituj mi kousek.“

 

Při cenného artefaktu hledání,

došlo k nečekanému spojení.

Povoláním temný alchymista,

snad ne nějaký potížista,

se kterým jsem pavučinu osudu zkřížil,

v budoucnosti, doufám, si tím nepřitížil.

Společnost to jest nevyzpytatelná,

temnotou zahalená a nepředvídatelná.

Nikdo o nich pořádně nic neví,

jejich výtvory celé jmění stojí.

Služby si nelze nijak objednat,

jen na doporučení

 ti mohou doma zaklepat.

Slunce se bojí, temnotu vítají,

jméno klienta vždy zatají.

Chcete-li někoho zabít potají,

otevřete pokladnice

cinkot plného měšce totiž rádi …

 

Svíčka v lucerně zhasla a zkazila tím vyvrcholení lovcovi básně.

Oba muže pohltila tma. Kawula Derkisin zaklel a začal v torně hledat svíčku novou. Než ji však našel, zaujal ho matný záblesk světla.

Zprvu si myslel, že má pouze mžitky před očima, opak byl pravdou. Uprostřed jedné ze stěn byla úzká škvíra a skrze ni, co pár tepů srdce problesklo matné bílo-růžové světlo.

„Vidíš to co já?“ ujišťoval se lovec.

„Vidím. Za tou zdí musí být zdroj onoho světla.“

Kawula osvětlil místnost. Daná zeď vlastně žádnou zdí nebyla. Šlo o tu část místnosti, kde se podlaha spojovalas stropem. Lovec se ostražitě přibližoval ke spoji, aby si mohl lépe prohlédnout škvíru. Bedlivě přitom sledoval okolí a hledal známky nástražných zařízení.

V určitém bodě se s ním podlaha hnula.

S kočičí mrštností spěšně skočil o pár stop zpět.

Podlaha se s hlukem vrátila do původní polohy.

Lovcovi myšlenky se prali jedna s druhou, která má pravdu.

„Co to bylo?“ zeptal se nahlas.

„Netuším,“ odtušil Saga Mrewo v domnění, že otázka byla směřovaná jemu. „Než si skočil zpět, podlaha se nepatrně zvedla,“ ukázal lovci místo, o kterém mluvil. Kawula našel pouze snadno přehlédnutelnou rýhu v podlaze, jež se jevila jako běžné působení času na kámen.

„Co to bylo?“ zeptal se opět lovec. „Neruš! Přemýšlím,“ odtušil sám sobě.

„Počkej zde!“ přikázal alchymistovi. Vstal a jistým záměrem se vydal ke škvíře. V tom samém místě se podlaha dle očekávání pohnula. Tentokrát lovec neuskočil. Zůstal na místě a čekal.

Podlaha čekala s ním.

Kawula Derkisin posunul jednu nohu vpřed a přesunul na ni své těžiště.

Podlaha zareagovala. Škvíra se nepatrně zvětšila.

Muž se naklonil zpět a s ním i zem.

Udělal tři krůčky dopředu a škvíra se zvětšila natolik, že bylo skrze ni vidět. Také se vyjasnil dunivý zvuk, jehož zdrojem byla nejspíše podzemní řeka.

Po dalších krůčcích dostal lovec původně stoupající podlahu do vodorovné polohy. Vznikl tím vchod do malé místnosti před ním. Zároveň se však podlaha za ním zvedla ke stropu a s ní zmizel alchymista z dohledu.

Kawula si prohlížel novou místnost.

Ona to ani moc místnost nebyla. Stál totiž na okraji průrvy necelé tři yardy široké. Ve tmě pod ním tekla řeka a přímo naproti němu se nacházel prostor zhruba patnáct stop široký, a stejně tak vysoký a možná i hluboký. To však nemohl potvrdit s jistotou, protože tak daleko světlo lucerny nedosáhlo. Z geometrického hlediska to vypadalo na kvádr vyříznutý uprostřed skály.

Kawula Derkisin s pomalu vracel zpět a s ním se i podlaha zvedala zpátky na původní místo.

„Cos našel?“ křičel nedočkavý alchymista, i když ještě ani muže neviděl.

Lovec odměn nespěchal s odpovědí. Počkal, než se zem usadí.

„Je tam místnost.“

„Perla?“

„Ano.“

„Ukaž, kde ji máš?“

„Nemám. Abychom se k ní dostali, je třeba přeskočit zhruba tři yardy širokou průrvu.“

„Pročs to neudělal?“

„Jednak, perel je tam víc jak kopa a já nevím kterak poznat tu pravou, to budeš muset ty. Druhak, mám strach, že kdybychom skočili na druhou stranu, vchod se za námi zavře a budeme tam uvězněni.“

„Co tě přivedlo k takovému závěru?“

Kawula se zatvářil, jakoby musel po sté opakovat tu samou větu malému dítěti. „Když se pode mnou podlaha poprvé pohnula a já skočil zpět k tobě, zem se vrátila na své místo bez jakéhokoliv cizího přičinění. Ano, ovládám převážení houpačky směrem kupředu, ale zpátky se vrací sama. Proto, jakmile skočíme na druhou stranu, vchod se uzavře. Jelikož Perla Života musí mít nějakou magickou stopu, kterou na rozdíl ode mne, ty dokážeš rozpoznat, skočíš na druhou stranu ty a já zůstanu jako zátěž, aby se vchod nezavřel.“

„Dedukce je správná, jen s malým háčkem. Co jsme vlezli do šachty pod chatrčí, necítím žádnou magii kolem sebe ba co víc ani tu svoji. Toto místo, či dokonce samotná Perla Života, blokuje veškerou magii.“

„To by vysvětlovalo, proč jen vchod v chatrči byl střežen kouzlem, a uvnitř hory jsme narazili jen na mechanické pasti. Pročs mi to neřek dřív? Co kdybych v neočekávané situaci na tvou magii spoléhal?“

„Vím, nebylo to profesionální, ale domníval jsem se, že jde pouze o nedostatek odpočinku, a že se hendikepu zbavím, než by magie bylo zapotřebí.“

„Čert to vem. Skočím tedy já a ty budeš dělat závaží. Víš něco, co by mi pomohlo najít tu správnou?“

„Obavám se, že nevím nic. Stejně jako všichni znám jen název a její bájnou vlastnost.“

„Skvělé vyhlídky jako vždy,“ konstatoval jakoby další hlas, v debatě nový.

Kawula Derkisin raději sundal tornu ze zad a s mírným rozběhem ladně skočil na protější stranu průrvy. Ze země zvedl pochodeň, kterou si sem před skokem hodil a křesadlem ji zapálil.

Všechny tři zdi byly shodně osázené stejným množstvím bílo-růžových perel. Lovec si všechny pečlivě prohlédl.

Všechny byly identické.

Dokonalá koule s průměrem o velikosti dozrálého jablka. Stejně barevná s dokonale hladce opracovaným povrchem. Ba i váhově se nelišily. Za tu se tedy nemohl muž zaručit, ale jeho zběžný odhad potěžkáním v ruce nedělal ani jednu z perel výjimečnou.

„Jak poznáme tu pravou?“ zeptal se Rawula.

„Nemám tucha, bratříčku!“

„Je vůbec některá pravá?“

„Musí být. Jinak by alchymista vycítil nějaké kouzlo.“

„Co když nám lže?“

„Co by z toho měl?“

„Třeba čeká, že to vzdáš a až odejdeme, vrátí se sem a Perlu Života si v klidu vezme jen pro sebe.“

„To mě nenapadlo.“

„Jsi příliš důvěřivý. Kolikrát si se už nechal přemluvit svou poctivostí a morálními zásadami, abys zjistil, že tě někdo okrad, anebo obelstil.“

„Jó, jó. Hlavně, že ty jsi dokonalý.“

„Alespoň nejsem naivní.“

„Nech si toho kázání a raději mi pomoc najít tu správnou.“

„Co bysis beze mě počal, bratříčku? Zakotvil na šermířské akademii a žil fádním životem bez cíle a snů. Čekal na smrt. Ještě že mě máš co?“

„Spíš ty mě. Sem s tou radou. Pochodeň dohořívá.“

„Trefils hřebíček do hlavičky.“

„Cože? O čem to mluvíš?“

„Světlo. Problém je světlo.“

„Jasně, že problém je světlo. Za tmy houby uvidíme. To ví i malé děcko.“

„Anebo naopak uvidíme, co je ve světle skryto.“

„Matné světlo,“ napadlo konečně Kawulu. „Pochodeň a světlo z lucerny překrývá magické blikání pravé Perly Života, které jsme viděli ve vedlejší místnosti. Hej Sago! Uhas lucernu!“

„Co říkáš?“ dostalo se mu odpovědi.

„Sfoukni svíčku v lucerně. Potřebuji naprostou tmu!“ zavolal lovec, zatímco ušlapával plameny pochodně. Alchymista nechápal k čemu to je dobré, ale udělal, co muž žádal.

V nastalé tmě nebylo vidět nic.

Vůbec nic.

„Jakou další radu pro mě máš, bratříčku!“ posmíval se Kawula Derkisin. „Tato stála za zlámaný groš.“

„Stále stejná písnička. Když začneš věřit mému úsudku? Kolikrát jsem tě v životě zklamal?“

„Nikdy,“ přiznal Kawula. „Ale řekls, že ve tmě uvidíme matné světlo.“

„Ne, to sis ty domyslel. Já řekl, ž je světlo problémem. Kdybys mě nechal dokončit myšlenku a nejednal bez všech informací, dozvěděl by ses, že světlo zabraňuje vidět magický puls, vycházející z Perly Života při její aktivaci.“

„Promiň, bratře! Přece víš, jak jsem netrpělivý v určitých věcech. Čím aktivujem Perlu?“

„Kouzlem.“

„No jistě. Perla Života bude blokovat naši magii svým kouzlem a to se projeví blikajícím světlem. Já věděl, že je na tebe spoleh. Díky, bratříčku!“

„Nemáš zač. Houkni na toho dědka, ať se také činní a nenechává všechnu práci na nás.“

„Hej, Sago! Zkus něco vykouzlit!“ křikl do tmy lovec.

„Vždyť jsem ti říkal, že to nejde!“ dostalo se mu odpovědi.

„Nehádej se a pokus se něco vykouzlit. Nebo stačí jen použít magii.“

Podlahu osvětlila bílo-růžová záře.

Kawula vzrušeně padl na kolena. Až teď si všiml, že zem není z kamene, ale z jakési průhledné hmoty. Jantar napadlo ho. Ten blokuje magické stopy, ale nebrání průchodu magie.

Zapálil pochodeň a prohlížel si Perlu Života. Byla na vlas stejná jako její padělky ve zdech. Avšak zalitá v podlaze bez zjevného spáru se zdála nedosažitelná.

Lovec vstal. Popadl nebližší padělek a vší silou jím mrsknul do jantaru.

Napoprvé nepovolil. Ani napodruhé, ale napotřetí praskl.

Kawula Derkisin znovu na kolenou s falešnou perlou v ruce bušil do vzniklé praskliny. Smyslů zbavenému lovci stačilo několik nádechů k tomu, aby Perlu Života vyprostil z jantarového vězení.

Ve světle pochodně si tu nádheru prohlížel. Adrenalin v těle postupně ustupoval, jen aby ho vystřídala velmi silná emoce naprostého zadostiučinění. Pro tento okamžik žil.

Svatý grál lovců pokladů nalezen.

 

následující kapitola

---