Číhají...

Se skloněnou hlavou
pod deštníky
tiše spěchají.
Zlaty déšť mámí
nešťastníky,
co to hledají?
Slunce z těch čůrků dělá mříže
a pak se schová za duhou.
V oparu bloudí,
v myšlenkách.
Noha jde jedna za druhou.

I já hledám,
bloudím ulicemi.
Všichni mezi mnou.
Já mezi všemi.
 

A zatím…
 

Kachličky chodníků,
ty volné,
víš?
Pod sebou
jako v jinotaji
mají skrýš,
kde kaluž vody tají.
 

Číhají, ti soudci samozvaní,
na milence vlastní samoty,
co jsou již předem odsouzení,
že nateče jim do boty.