Kámen

 

Brouzdám se zimní travou

Jdu dál

Se vztyčenou hlavou

Dotýkám se kamenných zdí

Hladím kámen

Těší mě jeho chlad

Zamýšlím se nad tím

Co okolo mám rád

 

Padající vločky mě zahrnují něhou

Sedl jsem si do trávy

Zapadám do sněhu

Nic mě netrápí

Jsem šťasten v tom okolním chladu

 

Bez pocitu hladu

A mrazení v hrudi

Mám chladné srdce

Trochu mě studí

 

Cítím pocit bídy

Ale pocit štěstí

jakoby s křídly

Mé srdce vznáší se na rozcestí

 

Zmizela láska

Komu schází tady

Kolik toho zmizelo

Jakoby prázdnota uprostřed krásy

Snad jednou by se zželelo

Té krásy co omámila básníka

 

Do mého srdce proniká

Zabodává se jak úlomky ledu

Do mého srdce

Ach běda jak odolat svedu

Jak odolat té kráse přírody

Jak odolat té kráse kamene

 

Přisedla si ke mně veverka

Nechala se zahřát v dlani

Byla křehká a já na ni

Upnul všechnu svou lásku

Moc přál jsem si

Aby Bůh nenechal ji zmrznout

 

Byla mi vděčná

Její očka mi lásku oplácela

Už teplo jí bylo

A rozesmátá byla celá

 

Vstal jsem a vyprovodil ji k lesu

Když jsme se loučili já zjistil

Že celou dobu na rameni nesu

Havrana

Toho co létal okolo mého domu

Už od rána

 

Já pozoroval jeho smutné oči

A když došli jsme ke stromu

On roztáhl křídla a rozhodl se že skočí

Na větev

 

Jeho křídla slabá byla

Přes všechnu snahu v jeho žilách

On nerozlétl se vstříc sluníčku

 

Spadl do sněhu

Ležel tam mrtev

Do sněhu vpíjela se krev

Přikryl jsem ho sněhem

A vypravil se dál

Se smutkem v srdci

Že zrovna havranovi

Bůh život vzal

A nikdo nový už mu nenadělí

 

Šel jsem krajinou

Nemyslel jsem na Tebe

Myslel jsem na jinou

Na dívku bez kamene

Na sochu ze zámku

 

Už je to dávno co já viděl ji poprvé

A přítel měl poznámku

Že ona není pravá kterou bych měl milovat

Až dnes teprve

Myslím že neměl pravdu

Já zkusil jsem ji malovat

Její pravou tvář

A napadlo mě

Že očí jejích zář

Barvami se vystihnout nedá

Vdechl jsem tomu kameni svou lásku

 

Bílému mramoru

Bílému jak ten sníh

Já věnoval jsem lásku

Co dostal jsem

Její zářivý úsměv

Její smích

 

Tenkrát jsem netušil

Že i kámen dokáže ožít

I kamenné srdce dá se dobýt

Plakala a já jí slzy osušil

Abych spatřil znovu její úsměv

 

Já ten kámen miloval

A kámen miloval mě

S něhou vloček sněhových

Krajinou zněl pak dívčí smích

A já sedíc na okenním rámu

Bylo těsně k ránu

Spatřil jsem v zahradě zámku

Krásnou života známku

 

Dívku s plavými vlasy

Spatřil jsem její oči

Její řasy

A věděl jsem že tohle vytvořila láska za kamene

Jež zasáhla srdce mé

 

Ale teď netuším

Proč její smích

Už nezní v uších mých

Zmizela jako vločka sněhová

A já pochopil že ta dívka živá byla

Takhle se kámen nechová

 

Teď chodím po polích

Chodím po lukách

Procházím lesy

Mé srdce marně křičí

Plavovlásko kde jsi

 

Snad věděl to havran

Snad veverka to ví

Proč mi nepoví

Kde ji hledat mám

Stále procházím se sám

A stýská se mi

 

Občas vracím se do zahrady zámecké

Pohladit tu tvář krásnou

Tvář kamennou

A srdce už není zamilované

Zas je kamenné

 

---