Vrba

Zpod ustřižených kalhot utíkají tenké vyzáblé nohy. Nesou na sobě oděrky z půtek, zadřenou škváru z pouličního fotbalu i blednoucí modřiny z nespočetných pádů a nárazů. Utíkají horempádem k lesu. Pak rychle přes potok a po stezce zdatnosti prudce vzhůru. Tady je třeba se přidržovat kořenů vyčnívajících z mokré hlíny a nohy taky musí být kladeny na přesně stanovená místa. Jinak hrozí, v tom lepším případě - špatný čas, v tom horším - pád zpět do potoka. I když není hluboký, padnout dolů se jí nechce. Nevadila by tolik chladivá sprcha, pocit nezdaru by ji tížil mnohem víc. Tak prudce zabírá nohama a pevnýma rukama přechytává z kořenu na kořen. Rázem se vyhoupne nahoru jako čamrda. Vítězoslavně kouká dolů a přes prudce se vzdouvající hrudník cítí obrovské uspokojení.

Divoký běh jí rozproudil v těle energii. V očích se jí blýskne. Odhodlaně pohlédne vzhůru do prudké stráně a s představou, že sedí na koni, mlaskne. Pomyslný hřebec prudce zabere do klusu. Kopyta drásají vlhkou lesní půdu, listí a trsy trávy odletují za nimi a vynášejí tělo s jezdcem na vrchol. Tam nahoře pak utáhne udidla, stočí koně hlavou do prostoru a majetnicky shlíží do údolí. Dosáhla svého. Kůň se divoce vzepne a zaržá.

Když vidí, jak je svět rozlehlý a široký, zatouží vystoupat mnohem výš. Hledá a po chvilce objeví pařez, který jí poskytne pevné místo pod nohama a znovu se rozkošnicky zahledí do kraje. Lehce se pokrčí v kolenou, roztáhne paže a zavře oči. Á…! Neletí však. Neplachtí. Nevznáší se. Noha se jí smekla, spadla neřízeně dolů a kruté ostružiní se jí omotává kolem holých nohou. Jemnou kůži na několika místech roztrhne lehce jako papír. Leží bezmocně v pichlavém loži, tráva ji šimrá do tváře a rozdrásané nohy ostře pálí. Má doširoka otevřené oči, ale slzy z nich netečou. Brání se jim, sečí jí síly stačí. Zatíná zuby a palčivou bolest přenáší do velkých vytřeštěných očí. Už dávno nefňuká při každém škrábnutí. Naučila se svou bolest skrýt, utajit před všemi. Kamarádi by se smáli a ti ostatní? Ti, kterým by mohlo záležet na tom, co cítí, tady nikdy nejsou. Naučila se nepotřebovat je. Řeší si věci svým rozumem, svou úvahou a svými silami. Co na tom, že je jí teprve osm?

Na nebi se objeví lehký mrak. Na chvíli zakryje slunko, aby ji neoslňovalo, a když se nehýbá, může si v klidu odpočinout. Pak si opatrně začne z lýtek odmotávat drásavé větvičky. Když cítí, že se z jejich sevření uvolnila, ozve se známé mlasknutí. Vraník se vzepne na nohy, znovu zaržá a bez obav se řítí střemhlav ze stráně.

Síla, kterou při běhu musí vydat, přehluší veškeré myšlenky. Teď není čas na přemýšlení, je třeba udržet rovnováhu, vyhnout se spadlým větvím, a prudce našlapovat do hlíny, aby na listí nohy neuklouzly. Cesta z kopce je mnohem horší než nahoru. Nohy musejí zabírat o to víc, aby podržely těžké tělo s jezdcem, a zabránily tak jeho zřícení ze stráně. Frká a brzdí, zatahuje udidla, smýká se ze strany na stranu.

 Nakonec se udýchaná a znavená ocitá zpět u stezky zdatnosti. Ta teď znovu prověří její připravenost.

Ale ona už ji zná, běžela tudy tolikrát! Vždyť to ona si stanovila přesnou cestu na horu! I čas a tempo, jak rychle a v jakém rytmu se musí dosáhnout vrcholu, i kameny, na které smí nohy šlápnout a větve, kterých je možné se přidržet, aby se nespadlo do potoka.

 Opatrně sklouzne po čtyřech ke kořenům, o které si může zapřít nohy, pak se lehce otočí, a sručkuje dolů jako po žebříku. Potok už je jen zábava pro koně, který zafrká a ladně se přehoupne na druhý břeh.

Den se dotáhnul k pozdnímu odpoledni, cítí, že by se měla ukázat na chvíli doma. Je červen, dny jsou tak vlahé, prosluněné a jasný den vydrží dlouho do večera. Běhala by po stráních až do soumraku, ale nejde to.

Na pěšině se však odkloní od přímé cesty k domovu a zamíří ke starému vykotlanému kmeni. Usměje se na něj, pravou nohu vloží do stupu asi půl metru nad zemí, přidrží se rukama a hups! Ocitne se uvnitř dutého stromu. Štěrbina je jen tak úzká, aby zde proklouzlo tenké dětské tělo, dospělý by se sem nevešel. Ona to ví, a taky: co by tu kdo z dospělých hledal? Vyšplhá po vlhkých stěnách vzhůru, přetočí se a na hrbol v kůře usedne jako na kozlík.

I v parném létě si stará vrba zachovává uvnitř vykotlaného kmenu svoji vlhkost. Ta ji udržuje při životě přesto, že její kmen už tvoří jen pramálo dřeva a tuhá, drsná kůra, která ho drží při sobě. Přesto se jí daří udržet bohatou korunu, vyživuje dlouhé převislé větve a v horkých dnech rozdává milosrdný stín. Malé nezbednici však dává něco víc. Opatrně se přemísťuje po vlhkých stěnách stromu, zachytí se rukama drsné kůry a vyhoupne se vzhůru na zbytek větve, vyčnívající nad potok. Kdysi dávno tuhle mohutnou větev sedláci uřezali, protože jim clonila do pole a taky vadila při práci jim i jejich koním. Teď z ní zbyl jen uřezaný pahýl, který už za roky dočista zčernal. Jak se míza na jeho povrchu usazovala, zachytávala prach z polí, lesní pyly; to všechno zacelilo ránu, kterou mu pila uštědřila. Stejně jako vrba pozbyla svou větev, záhy pozbyli i sedláci své koně. Kdo ví, kam vedou dnes jejich kroky a bude-li ještě někdy někdo snít o jejich frkání nad brázdou v poli.

Ale malá nezbednice si zde hoví jako v koňském sedle, o okolní větve zapře nohy jako do třemenů a zatváří se povzneseně. Přidržuje se kmenu a co chvíli se jí zdá, že v prstech třímá koňskou hřívu. Cítí i vůni koňského potu, silné oddechování a tupé dusání kopyt v hlíně. Zeširoka se usměje.

„ Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí!“ zanotuje znenadání a její zpěv se rozlehne do okolí. Těch písniček je najednou obrovská spousta. Zapomněla, že chtěla jít už domů a zpívá a zpívá. Hrdlem jí proudí noty a slova v melodiích letí krajinou a mísí se se zpěvem ptáků a šustěním větru. Nedělá pomlky, nápěvy i slova plynule přecházejí jeden do druhého.

Je dobře, že tu nikdo není, pomyslí si. Je dobře, že ji nikdo neslyší, nemyslí si o svém zpívání nic valného. Přesto se cítí jako na podiu a luční květy jsou vděčnými posluchači. Když tady tak sedí obkročmo na svém oři a zpívá si jen pro své potěšení, není trápení, které by zachmuřilo její tvář. Vesele se usmívá, a v radostném rytmu se kolíbá ze strany na stranu.

„ Amálkóó!!!

Nahoře na poli se objevila malá postava. Pozvolna se zvětšuje, jak se osoba rychlým krokem posouvá blíž a blíž k lesu.

„Amálkó! „ zazní znovu její jméno.

Mrštně sklouzne dolů ze svého postu a skrčí se dole ve vykotlaném kmeni. Doufám, že mě neslyšela, pomyslí si poplašeně. Mezerou v kmeni sleduje matku, jak se rozhlíží po okolí. Ještě jednou se ozve její hlas a pak se obrátí a po chvíli její postava zmizí za horizontem. V tom hlasu je naléhavost obavy o dítě, které už mělo být doma a není. Amálka to však neslyší. Tyhle nepatrné okamžiky, ve kterých by mohla cítit účast a dokonce možná lásku, jí ukážou svou pravou podstatu až mnohem, mnohem později.

Z drobné dětské tváře se vytratí úsměv. Písně umlkly stejně rychle, jak zazněly a divocí koně se navracejí zpět do svých stájí. Tiše drmolí do vlhkého dřeva cosi nesrozumitelného a pak si do rukávu otře usmrkaný nos. Ani nepostřehla, že se slunko schovalo již za budovu na kopci. Neklamná známka toho, že je už opravdu nejvyšší čas se vrátit domů.

 

 

---