Posel smrti V: Kapitola XIII - Démon mezi námi

„No to je dost,“ řekla Kasumi, když se Samuel konečně začal probírat. Vypadal znaveně, a když pohlédl do tváře Kasumi, zhrozil se.
„To nebyl sen,“ řekl a hlas mu klesl.
„Ne to tedy nebyl a tvá noční můra stále pokračuje, takže se zvedej, jdeme k portálu. Už takhle jsi nás připravil o spoustu času.“
„Copak nevidíš, jak na tom jsem? Víš vůbec, co jsem si prožil? To se mnou nemáš ani trochu soucitu?“
„Pokud si dobře vzpomínám tak to bylo tvoje přání, zůstat a dívat se, takže vinu za svůj současný stav přikládej sám sobě a co se soucitu týče, tak… v hloubi duše s tebou možná trošku cítím, ale navenek to jen těžko bude znát.“ Samuel nechápal, jak někdo může být takový. Copak ona není člověk? Kam se poděla její lidskost, pokud tedy vůbec kdy nějakou měla? Zvedl se a zjistil, že je v hlavní části bunkru. Dveře do místnosti s nádržemi byly zavřené a on byl za to rád.
„Kde je Adrianovo tělo?“ zeptal se právě přicházejícího Cye.
„Zatím stále v té místnosti. Kasumi navrhovala hodit ho do díry, ale rozmluvil sem jí to.“
Samuel pohlédl zase na Kasumi a nechápal. „Co jsi to za člověka?“
„Nečekáš snad, že když se Adrian řádně pohřbí, že se tím pro něj něco změní, že ne?“
„To nevím, ale rozhodně si nepřeji, aby skončil v nějaké díře!“
„Podívejte, Samueli,“ řekl Cy, „jakmile vás propustíme, můžete s Adrianem dělat, co uznáte za vhodné.“
„To mě fakt povzbudilo,“ řekl ironicky Samuel a společně s ostatními vyšel z bunkru do sálu, kde na schodech seděl Ivan a čistil si svoji pistoli.
„Takže jdeme na věc,“ řekl Cy. „Pietro zůstává poblíž bunkru a bude hlídat. Ostatní tady nechte všechny zbraně.“
„Počkat,“ řekl Ivan, „jak všechny zbraně?“
„Do Rituální komnaty půjdeme neozbrojení a to myslím vážně,“ řekl důrazně Cy.
„Přesně tak,“ řekla Kasumi. Samuel dost dobře netušil proč takové rozhodnutí a měl v plánu se zeptat. Předběhl ho však Ivan.
„Promiňte, ale tohle mi budete muset vysvětlit, Cyi.“
„Nechceme si nikoho rozhněvat. Půjdeme tam v míru a tím máme i největší šanci odejít odtamtud živí.“
„Chcete říct, že tam někdo žije?“
„Takhle bych to asi nenazval, ale… nebudeme zkrátka nic riskovat. Proč dávat čemukoliv důvod nás zabít?“
„Dobrá, budu vám věřit, Cyi. Moc se mě to nezdá, ale snad víte, co děláte.“ Ivan nechal v bunkru svoji pistoli a nůž, který přidal do krabice s Kasuminými zbraněmi. Bylo v ní stále dost věcí, včetně prasklé Naginaty. Kasumi mezitím svázala Samuelovi ruce.
„Jen pojistka. Chápeš ne?“
„A co když budu utíkat?“ zeptal se Samuel.
„Mě neutečeš,“ odvětila Kasumi.
„Ehm, Kasumi,“ řekl Cy a prohlížel si její zakrvácené oblečení.
„Ano?“
„Nechceš jít ven v tom, co máš na sobě, že ne?“
„Nic jiného tu nemám a vážně nemám v plánu jít ven jen ve spodním prádle.“
„Já bych proti tomu nic nenamítal,“ řekl Ivan, který se vracel z bunkru. Jeho náklonnost ke Kasumi však poněkud ochabla, když viděl, co se stalo Adrianovi. Věděl, že to musí nejprve vstřebat a smířit se s tím, že se Kasumi dokáže chovat jako zvíře. Počítal s tím, že si na to brzy zvykne a nakonec se mu to možná i zalíbí, vždyť civilizovaných žen potkal spoustu, ale těch co se dokážou chovat jako necitelná krvežíznivá šelma jen pár a Kasumi mezi nimi s přehledem vedla.
„V bunkru je pár plechových beden a našel sem v nich i nějaké to vojenské oblečení. Asi bude dost zatuchlé, ale snad se tam něco vhodného najde.“
Kasumi s Cyem zašli do bunkru a Ivan se obrátil na Samuela. „Líbí se ti?“ zeptal se ho.
„Jste normální? Ta žena mi zabila syna!“
„Jo, to už jsem zaznamenal, ale když si to odmyslíš a vezmeš v úvahu jen ji samotnou, tak co na ní říkáš?“
„Je to zrůda!“
„Zrůda? Pietro mi vyprávěl o tvých vraždách. Když ona je zrůda, co jsi potom ty?“ Samuel sklopil hlavu a zamyslel se nad Ivanovými slovy. Neměl na to ale mnoho času, neboť z bunkru se vrátil Cy s Kasumi, která na sobě měla tmavě zelené vojenské kalhoty a podstatně světlejší potrhanou košili. Svoje staré oblečení shodila do díry a byla připravena vyrazit k portálu.

Vypravili se na dlouhou cestu skrze White Wood. Samuel věděl, že krátce po Adrianově návratu z nemocnice, Earl raději odstranil všechny pasti, aby nedošlo k dalšímu neštěstí, ale přesto postupovali lesem velice opatrně. Bylo už pozdní odpoledne a Samuel předpokládal, že zpátky půjdou až za tmy, takže se snažil si přesně zapamatovat cestu, kterou šli, aby se pak vyhnul problémům. Bloudit poté po lese a tvrdit, že neví, kudy jít, by mohlo mít bolestivé následky.
Po dvou hodinách chůze dorazili ke Stonering. Placatý prasklý kámen uprostřed nevelké mýtinky, obklopený třemi menhiry tvořícími trojúhelník. Místo, kde se dříve prováděly druidské rituály ale těžko říct, jaké vlastně byly. Samuel si okolí nijak zdlouhavě neprohlížel a Cy s Ivanem také ne. Kasumi však byla mnohem zaujatější. Podobná podivná místa ji vždycky zajímala.
„Co je to za místo?“ zeptala se Samuela.
„Právě tady jsem před lety zabil malého Vicka. Nemůžeme jít už dál?!“ řekl Samuel, který se nechtěl uchylovat ke vzpomínkám. Opatrně sestoupili dírou pod prasklým oltářem a ocitli se v jeskyni, jejíž zem dělila ohromná, zhruba čtyři metry široká propast. Hluboká propast, končící v nedohlednu byla přehrazena žebříkem a také podstatně bytelnějším prknem. Obojí sem kdysi umístil Adrian, aby se dostal k portálu.
„Určitě to je bezpečné?“ ptal se Ivan.
„Jste z nás bezesporu nejtěžší, Ivane, takže doporučuji poslat na druhou stranu nejprve někoho jiného,“ řekl Cy. Samuel předpokládal co tím Cy myslí a tak přistoupil blíž a chystal se přejít na druhou stranu.
„Ty první nepůjdeš, Samueli,“ zastavila ho Kasumi.
„Vážně? Proč ne?“
„Protože je dost dobře možné, že se nás pokusíš shodit a kromě toho mám takový nepříjemný pocit, že tobě by případný pád dolů zase tak moc nevadil. První půjdeš ty, Cyi, ano?“
„Počítám s tím, takže do toho…“ Cy velice pomalu vkročil na lávku. Byl rád, že je dost široká, protože pohled dolů mu nedělal vůbec dobře. Opatrnými kroky se nakonec dostal na druhou stranu.
„Teď ty, Ivane,“ řekla Kasumi. Ivan dobře věděl, že je skoro o třicet kilo těžší než Cy, takže si nebyl vůbec jistý, jestli lávka vydrží. Rozhodl se raději rozložit váhu a lávku překonat po čtyřech, což se mu bez problému podařilo.
„Jsi na řadě, Samueli,“ řekl Ivan. Samuel lávku přešel téměř bez jakéhokoli zaváhání. Na druhé straně se otočil a přemýšlel, jestli lávku dokáže shodit, dříve než mu v tom někdo zabrání.
Kasumi se na něj podívala a usmála se. „Nemá to cenu, Samueli. Nic tím nezískáš a co se mě týče, tak já tuhle díru klidně přeskočím, když to bude nutné.“ Ivan raději Samuela odtáhnul stranou a Kasumi s naprostým klidem přešla. Cy si mezitím prohlížel obrázkové písmo vyryté ve stěně. Bylo tu několik postav a také malá černá koule, která se vyskytovala téměř na každém obrázku.
„Víte, co to je?“ ptal se Cy Samuela.
„To je rituál, který prováděli nějací druidové s černými koulemi. Tak mi to alespoň Adrian vysvětloval.“
„Takže oni znali význam těch koulí?“
„Možná ano, těžko říct. Také to mohli považovat jen za nějaký rituální předmět.“ Cy vytáhl černou kouli, kterou Kasumi s Ivanem nalezli u Housky a vložil ji na stojan. Portál se rozsvítil pronikavým oranžovým světlem a všichni s výjimkou Samuela užasli.
„Soudě podle té desky a žebříku jste do Rituální komnaty před nedávnem vstoupili. Takže máte také jednu z těch koulí,“ řekla Kasumi.
„To ano. Máme ji pro jistotu na zámku, aby se přes portál nikdo cizí nedostal. Škoda, že to k ničemu nebylo.“
Všichni čtyři postupně prošli skrze portál.

„Co to má znamenat?“ ptala se Kasumi, jakmile se ocitli v rozbořeném sále. Všude kolem se povalovaly trosky sloupů a veškeré průchody do dalších částí byly zasypány. Podlaha byla také z kamene, ale rovněž byla popraskaná a zničená. Dírami v zemi pronikalo oslnivé světlo. Všichni, včetně Samuela s ohromením hleděli na vytesané démony na podstavcích poblíž portálu, ze kterého vyšli. Kasumi jako první přešla do středu a zaujatě si prohlížela strop. Byl desítky metrů vysoko, ale i odsud viděla těžké kamenné kvádry, ze kterých trčely ostré čepele. Jiné kvádry se zdály být celistvé a bez dalších smrtících pastí – ostatně, k čemu čepele, když by každého rozdrtil i pád samotného kvádru. Kasumi nepochybovala o tom, že všechny ty bloky mohou sjet až dolů a usmrcovat neopatrné. Správně tušila, že spouštění pastí souviselo s deskami lemujícími celý sál. Na každé z desek byl nějaký rudý symbol. Kasumi nevěděla, co přesně znamenají a tak jim nevěnovala přílišnou pozornost. Samuel byl jimi ale značně zaujat. Prohlédl si postupně všechny symboly a nalezl mezi nimi i těch pět, které znal velice dobře. Až příliš dobře. Krátce ho napadlo, jestli by vůbec bylo nějakým způsobem možné, aby moc symbolů využil. Tentokrát by toho nelitoval ani v jednom případě. Podle toho, co mu vyprávěl Adrian, nemusel být člověk prokletý, aby mohl využít symboly ve svůj prospěch. Koneckonců Armunder to tak prý udělal, ale nedokázal si vybavit ta slova. Kromě toho by to asi i tak bylo málo. Cy si prohlížel především pokroucenou kostru ležící na jednom podstavci. Byly na ní malé kousky shnilého masa a odporně páchla. Ten člověk tady nezůstal uvězněn, pomyslel si Cy, musel ho zabít ten kvádr nahoře.
„Tak, kde to zatraceně jsme?!“ vykřikla Kasumi, když přestala být zaujata tímto místem a začala zase uvažovat o svém cíli.
„Myslím, že tohle je Akademie,“ řekl Samuel.
„Akademie? Čekal bych tu nějaké knihy, svazky, mapy, plány, prostě něco takového,“ řekl Cy.
„Akademie nesloužila jen k tomuto účelu. Dříve tu samozřejmě všelijaké spisy byly, ale většina z nich nepřežila požár. Podzemí Akademie, ve kterém stojíme, sloužilo výhradně kvůli ukrytí tohohle,“ řekl Samuel a ukázal na portál, ze kterého přišli.
„Výborně,“ řekla Kasumi, „to jen potvrzuje, že Peklo skutečně existuje a lidé, co to tu stavěli, o tom věděli.“
„Nevím, jestli věřili, že to vede do Pekla,“ řekl Samuel.
„Snad si nemysleli, že to vede do Nebe,“ pronesl posměšně Ivan.
„Ne, to rozhodně ne. Chtěli ukrýt Rituální komnatu, aby Mordred nemohl ovládnout někoho jiného,“ řekl Samuel.
„Vaše problémy s tou kletbou nás nezajímají, Samueli,“ řekl Cy, „zajímá nás, proč tu jsme.“
„Nevím,“ odpověděl Samuel, „některé portály zřejmě vedou jen sem a jiné pak až do Rituální komnaty.“
„Takže ten, ze kterého jsme vylezli, nevede zpátky do lesů?“ ptal se Cy.
„Bohužel ne,“ odpověděl Samuel.
„No tak Samueli uklidněte se,“ řekl Ivan, „sám jsem zvědavý jaké to tam je.“
„To my všichni. Už jen vidět to místo musí být zážitek na celý život,“ řekla Kasumi. Cy se vrátil k portálu vyjmul z podstavce stojícím vedle kouli a opět ji umístil. Portál se rozžhavil a masa energie začala pulsovat. Cy vstoupil dovnitř jako první, následoval Ivan vedoucí Samuela a nakonec Kasumi, která se ještě jednou krátce ohlédla po sále a obdivovala stavitelské mistry, kteří dokázali vystavět takový skvost.

Když vstoupili dovnitř, byli všichni až na Samuela pohlceni úžasem. Cy s Kasumi tohle místo znali z popisků a i tak byli ohromeni, když to vše viděli na vlastní oči. Veliký trůn z kostí dominoval celé komnatě. Byla tu také kruhová propast o šířce zhruba metru a půl, která oddělovala, dokonalý kruhový podstavec, jež byl uprostřed sálu. Na podstavec vedly schody a byl tak mírně nad úrovní podlahy. Pokrývalo ho vyobrazení pentagramu a v jeho středu stál nevelký oltář, na kterém bylo po obvodu umístěno pět klíčů moci. Mezi nimi vedl uzoučký kanálek na krev. Ta zřejmě měla původně být v kulaté nádobce s výčnělky ve tvaru lidských lebek. Jakmile si Cy s Kasumi všechno tohle prohlédli, věnovali se oba symbolům vyobrazeným na obvodu kruhového podstavce. Další symboly byly i ve dvou kruhových pásmech nedaleko trůnu ale ty byly totožné s těmi na podstavci. Ivan byl mezitím stále fascinován pochmurně mrtvolnou atmosférou tohoto místa. Sledoval běsnící psy vytesané na sloupech. Jejich tlamy byly doširoka rozevřené a čouhaly z nich ostré tesáky. Zajímaly ho i další podstavce, stojící po levé straně trůnu. V jednom z nich byla další černá koule. Napadlo ho si ji vzít na památku, ale na to je ještě čas. Udivovaly ho také neustále hořící nádoby. Copak je možné, aby zde hořely po celou věčnost? Vždyť jejich palivo by muselo být už dávno spotřebované. Zjistil, že ve svém zaujetí, úplně přestal dávat pozor na Samuela. Ten měl stále svázané ruce, stál poblíž trůnu a sledoval Cyovo a Kasumino počínání. Pořád ale nechápal, co se má vlastně stát. Zaslechl jak Cy něco říká Kasumi, ale bylo to šeptem a vůbec jim nerozuměl. Snad si to chtějí rozmyslet, doufal Samuel, vždyť zahrávat si s tímto místem je… nepředstavitelné. Cy se konečně přesunul k němu a pobídl ho, ať jde ke kraji, do míst, kde stály stojany s koulemi. Ivan stále fascinován tentokrát kostlivým trůnem, nevěnoval ostatním pozornost, ale jen do té doby, než se Kasumi postavila zhruba doprostřed plošiny k oltáři, ukázala na písmo podél propasti a řekla: „Tento text je přesně to, co jsme potřebovali. Nikdo mě teď nerušte, za žádnou cenu!“ Zvedla ruce do výše hlavy dlaněmi otočenými ke stropu a hlasitě překládala slova na podlaze.

„Brána pekel, místo moci,
trůn z kostí a palác noci.

Pán smrti
a jeho děti,
vládnou světu a jejich bezbřehá moc
s sebou přináší jen temnou noc.

Samaeli synu můj,
tohle místo je tvůj trůn.
Brána pekel jest sídlo tvé,
vládni mu, jak uznáš za vhodné.“

Celým prostorem se rozlehlo děsuplné kvílení. Znělo to jako hlasy, nekonečné zástupy hlasů, které se dožadují pozornosti. Překřikují druhé, aby sami ukázali, že jsou tu. Zatímco Ivan byl značně vyveden z míry, Kasumi a Cy cítili ohromnou úlevu. Vypadali jako lidé, kteří dojdou na samotný konec své cesty, kterou si vytyčí. Jakoby jim už vše bylo jedno, protože dokázali to, co chtěli. Šli za svým cílem, a když ho konečně dosáhli, pociťují sílu, kterou jim takové vítězství poskytlo. Oba se teď nahnuli nad okraj propasti a s ohromným zadostiučiněním pozorovali dění dole. Samuel se ze zvědavosti přiblížil k okraji, aby také viděl. Na rozdíl od nich byl ale zaskočen a okamžitě odvrátil své zraky pryč. Uskočil stranou a ztěžka se rozdýchal. To, co viděl dole ho přímo děsilo. Na tu kratičkou chvíli, po kterou se díval dolů do hlubin, viděl něco, co už nikdy nevymaže z paměti. Hladina rozžhavené tekutiny byla pokryta stovkami nerovností a výčnělků, které se hýbaly, a měli tváře – ano, lidské tváře. Rozeznal prázdné oční jamky a prázdně klapající ústa se vztyčenými jazyky, které se kroutily a zmítaly. Změti holých vystouplých hlav. Sápali se ven, ačkoli neměli jak. Přesto na nich i na tu chvilku viděl neuvěřitelnou snahu vylézt. Dostat se až nahoru a pak, co pak? Jejich nelidské hlasy brzy utichly, ale rozhodně ne jejich touha a chtíč. Ty byly natolik silné, že šly snadno vyčíst i z těch jejich děsivých tváří. Chtěli ven, všichni ti chtěli ven. Ivan se také odhodlal a naklonil se, aby se přesvědčil na vlastní oči, co se tam dole děje. Strnul hrůzou, ale pohledem vydržel mnohem déle, než Samuel. Díval se dlouze s obličejem zkrouceným údivem a strachem, který jakoby v jeden okamžik několikanásobně zesílil.
„Oni se hýbou,“ vykřikl Ivan, „zvedají se výš a výš! To nemůžeme, to stačí, Kasumi zastav to!“
„Proč myslíš, že to zastavím. Naopak, zajde to ještě dál. Ještě jsme neskončili.“
„Cože! Pošli je pryč! Zavři je, vždyť oni uniknou!“
„Možná,“ opáčila, „každopádně si na to počkáme. Podívej se za sebe.“ Ohlédl se a viděl, jak levá lebka tvořící opěradlo trůnu zářila pronikavým rudým světlem, které stále nabývalo na síle.
„Co... co se stane, až se rozsvítí obě?“
„Uvidíme,“ odpověděla s klidem Kasumi.
Do rozhovoru se přidal Cy: „Podívejte, Ivane, ty… věci, teď procházejí z Pekla a stoupají vzhůru. To, co je teď tam dole, ale nejsou duše lidí, jak si možná myslíte – lidé nemohou z Pekla odcházet.“
„Mohou,“ řekl tiše Samuel, „už jeden z nich prošel.“
„Ach, ta vaše kletba,“ řekl Cy, „no, možná přeci jen mohou, ale určitě to nebude běžné a hlavně snadné.“
„Co to tedy je?“ ptal se Ivan.
„Prosím?“ ptal se Cy.
„Co to je?! Říkal jste, že to nejsou mrtví lidé, tak co to vlastně je?“
„Nevíme to jistě,“ odpověděla Kasumi, „ale zřejmě jejich pán.“
Ivan polknul, otočil se tázavě k Cyovi a potom k Samuelovi, který byl tou odpovědí také velice zaskočen. Pak se rozběhl doprostřed sálu k oltáři.

Ivan se pokusil strhnout Kasumi k zemi, ale ta uskočila stranou.
„Zastav to, Kasumi, nebo ti ublížím,“ řekl Ivan a semknul ruce v pěst. "Zašli jsme příliš daleko."
„Já se svého cíle nevzdám, takže budeme bojovat a tentokrát to bude na život a na smrt. Uvidíme, kdo je lepší.“ Cy i Samuel byli překvapeni jednáním Ivana. Cy doufal ve schopnosti Kasumi a věděl, že teď je vše na ní, protože jeho pomoc by nikdy nepřijala a ostatně nevěřil, že by dokázal Ivana zastavit. Samuel naopak fandil Ivanovi a věděl, že když vyhraje, můžou přinutit Cye, aby postup těch věcí zamezil. Kasumi byla tentokrát soustředěná a v klidu. Její oči se zúžily a tvář měla nehybnou a bez jakékoli známky vzrušení. Zaujala bojový postoj a pomalu kroužila kolem oltáře, stejně jako Ivan. Náhle vyskočila, odrazila se levou nohou od kraje oltáře a skočila po Ivanovi. Snažila se ho pomocí loktů zasáhnout přímo do temene hlavy. Ivan byl ale rychlejší, oběma rukama ji odrazil stranou a ona dopadla tvrdě na podlahu. Vymrštila se zase na nohy a tentokrát zaútočila přímo na Ivanův krk. Věděla, že taková dobře mířená rána by mohla rychle ukončit boj, avšak Ivan to věděl taky a dával dobrý pozor. Její ruku zachytil v zápěstí, strhnul níž, až se předklonila a udeřil ji hlavou do čela. Zavrávorala a odstoupila stranou, neschopná další akce. V rychlosti zatřásla hlavou ze strany na stranu, ale černota, která se jí po ráně objevila před očima, šla jen těžko vymazat. Stěží dokázala vnímat okolí. Dostala ránu pěstí do břicha a hned nato těžký pravý hák zprava do tváře. Z úst jí vystříklo několik kapek krve a zhroutila se k okraji propasti obličejem k zemi. Na Kasumi, která byla těsně před splněním svého cíle to však nestačilo. Opět se vyšvihla na nohy a v mžiku dala Ivanovi pěstí do tváře. S ním to ale moc nehnulo a ránu okamžitě opětoval. Kasumi to téměř srazilo na kolena, ale ustála to. Ivan ji chytil za ruku a přehodil si ji přes záda. Dopadla na kraj oltáře a svalila se z něj na zem. Ivan k ní přistoupil a sledoval, jak se jí z úst pomaličku řine krev. Sténala bolestí, ale snažila se vstát. Opřela se nejprve lokty a pak dlaněmi o zem. Pohlédla na Ivana a ve vzteku vycenila zakrvácené zuby. V očích se jí zračila nenávist a zloba. Ivan v nich poznal i jakési zoufalství. Pomalu se snažila zvednout a Ivan na malou chviličku pocítil lítost. Prožila si mnoho těžkých chvil a vytyčila si životní cíl dosáhnout tohoto místa a přivolat ty věci tam dole, ale nebylo jí to přáno. Žena zklamaná životem a nepřízní osudu, proti kterému musela bojovat - ovšem marně. Zabila jedno vlastní dítě, jen aby přežila a uchránila to druhé, jenže i o to přišla. Ať už byla jakákoli, vždy ctila své zásady. Měla svou čest, možná na jiných hranicích než ostatní, ale měla ji. Celý svět se postavil proti ní a ona zase proti němu. Byla sama, sama proti všem. Ale všechno má své meze. Nemůže zbytečně ohrozit lidské životy. Kopl ji do boku. Vykřikla bolestí. Náraz byl tak silný, že ji nadzvedl, odstrčil a ona přepadla přes okraj. Podařilo se jí ještě zachytit rukama za kraj plošiny. Křečovitě se držela, zuby zaťaté, oči zeširoka rozevřené a ztěžka dýchala. Pohlédla dolů, viděla desítky hladových tváří, jak lačně otevírají a zase zavírají tlamu. Jakoby na ni čekali. Nad ní stál Ivan a očekával, že co nevidět spadne. Nechtěla mu tu radost dopřát, ještě ne! Pokusila se rozhoupat. Nejprve mírně pohybovala nohama dopředu a dozadu, ale potom víc a víc. Ivan to viděl a zvednul nohu připraven ztěžka došlápnout a rozdrtit jí prsty na rukou. Věděla, že zbývá jen jedna možnost, jedna jediná. Zapřela se, vyšvihla nohy dozadu a v tom okamžiku roztáhla ruce mnohem dál od sebe. Ivan sešlápl pouze prázdnou zem. Ona se však držela nohama o vnější okraj propasti, který byl o něco níž než podstavec s oltářem. Mohla se přesunovat a to poměrně velkou rychlostí. Stálo ji to ohromné soustředění, ale dokázala Ivanovi uhýbat. Mohla se dostat až k Cyovi, ten by ji snad vytáhl ale ne, buď to dokáže sama, nebo vůbec. Ivan byl její zoufalou snahou sice překvapen, ale věděl, že nevydrží dlouho. Zpátky na plošinu se nedostane, aniž by ji okamžitě nesrazil zpátky, takže věřil, že je jen otázkou času, než jí dojdou síly. Každopádně jí to nemínil protahovat, snad ze soucitu, ale právě toho Kasumi využila. Jakmile zvedl pravou nohu připraven ji skopnout dolů, zapřela se o vnější stěnu propasti, odrazila se a skočila po něm. Myslela si, že její váha ho vyvede z rovnováhy, otočí se kolem své osy a spadne do propasti, ale zmýlila se. Ivan s nečekaným závažím na noze skutečně ztratil rovnováhu, ale podařilo se mu pád dostatečně korigovat a padl „jen“ na záda asi půl metru od okraje. Kasumi se při jeho pádu pustila a zůstala záměrně u země na všech čtyřech. Ivan se urychleně zvedal, vědom si své chyby, ale udělal další. Postavil se a v tu chvíli se Kasumi pohnula směrem k němu a přesným a rychlým kopancem ho zasáhla ze strany přímo do kolenního kloubu na levé noze. Zavrávoral, ale ohnal se po ní pěstí. Okamžitě se zvedla a uhnula úderu, přičemž chytila jeho zápěstí, obtočila se kolem Ivana a zasáhla mu loktem z boku krk. Uskočila, opět se odrazila jednou nohou od okraje oltáře a tentokrát zaútočila přímo na tvář. Byla v dostatečné výšce, aby nekrytého Ivana zasáhla kolenem ze strany přímo do spodní čelisti, což se taky povedlo. Čelist povážlivě zakřupala a Ivan se za ni bolestivě chytil. Kasumi mezitím zmírnila pád kotoulem a využila úžasné příležitosti, kterou ji Ivan poskytl, když sklonil hlavu. Pravou nohou udeřila zezadu temeno jeho hlavy. Ivan padl takřka omráčen až k zemi. Věděl, že situace se pro něj stále zhoršuje. Bez vážných zranění se z toho už nedostane, ale věděl, že teď už jde jen o to srazit Kasumi dolů. Chytil ji za kotník, plánujíc ji strhnout k zemi. V mžiku stáhla druhou nohu k sobě, aby si vytvořila oporu, pootočila se a trhla sebou na opačnou stranu. Ozvalo se křupnutí a Ivan ze sebe vydal bolestivý výkřik. Měl zlomené zápěstí. S údivem sledoval nepřirozeně zkroucenou ruku a poprvé po dlouhých letech mu tvář zračila opravdové zděšení. Co vypadalo jako krátký a jednoduchý souboj se změnilo v plejádu bolestivých zranění a věděl, že teď už opravdu balancuje mezi životem a smrtí. Držel se za zkroucenou ruku a snažil se vstát. Snad doufal, že ho Kasumi nechá, protože už nemohl zaútočit – zmohl se jen na vykrytí jedné rány, ale hned nato dostal druhou a to pěstí přímo zepředu do krku. Zachrčel a z úst se mu vydralo několik krvavých kapek. Zdravou rukou se instinktivně chytil krku a následně se rozklepal s ústy dokořán. Oči mu pomalu zakryla šedivá téměř neprostupná stěna a hlava mu postupně klesla skoro až na prsa. Stál na samotném okraji a ztěží se vůbec držel na nohou. Kasumi mohla klidně sledovat jeho malátný pohyb, jenž by byl během pár chvil zakončen pádem k zemi, ale chtěla mu dopřát jiný konec. Vyšvihla se s pokrčenýma nohama a opřela se o oltář rukama, aby nespadla a dodala úderu švih. Náraz kolenou zespodu do Ivanovy brady způsobil, že se jeho hlava obrovskou rychlostí zaklonila až nepřirozeným způsobem dozadu. Přitom mu z úst vytryskly krůpěje krve a ozvalo se tiché prasknutí. Kasumi sledovala, jak se s prázdným výrazem řítí do propasti mezi všechny ty stvůry. Během krátkého okamžiku zmizel pohlcen mezi jejich hladovými ústy. Kasumi brzy opustil adrenalin a její zranění se probudila k životu.

Vyčerpaná přejela pohledem na Cye, který byl evidentně rád, že to takhle dopadlo a také na Samuela, který však byl značně překvapený tím, co právě viděl. Jeho naděje se rozplynuly jak pára nad hrncem a ačkoli vypadala Kasumi nyní slabě, rozhodně nebyl takový blázen, aby se ji pokusil nějak zbavit. Zase tak jednoduché by to nebylo, obzvláště když tu stále je Cy. Zatímco Kasumi se potácivým pohybem přesunula ke stěně, o kterou se opřela, aby si alespoň trochu odpočinula, Cy pospíchal k ní, aby zjistil, jestli jí není něco vážného. Což o to, vážné to bylo, ale Kasumi to viděla jinak. Zhluboka dýchala a držela se za pohmožděné břicho. Samuel měl chuť jí tvář rozkopat na kusy, za to, co udělala Adrianovi, ale snažil se zachovat si čistou a klidnou mysl. Odvážil se opět pohledět dolů a s hrůzou sledoval, jak je hladina obličejů už jen pár metrů pod povrchem. Ohlédl se na Kasumi a Cye a vypadalo to, že se o něj vůbec nezajímají. Hladina se zvyšovala, stále výš a výš. Jak hrozná je smrt pohlcením těmi… věcmi? Opět se ohlédl po dvojici svých věznitelů a rozhodl se jednat. Nezbývalo mnoho času a viděl už jen jediné východisko z této situace. V rychlosti doběhl k oltáři. Kousl se do rtu a nechal několik kapek krve spočinout na oltáři. Klíče duší byly stále na svých místech, tak jak si je pamatoval. A ta slova si snad pamatuje také. Začal tak hlasitě, jak jen mohl:

„Zodocare, Busadire
Im Coraxo Zodere
Matorebe Matorebi,
Vax Dasobra Vei
Maliore Vax Dasobra,
Maliore Im Ibute
Amena Vei Busadire,
Amena Vax Zodocare!“

'Nic. Jak je to možné?' ptal se sám sebe Samuel.
„Co to ten debil dělá?“ zeptala se Kasumi, když Samuel začal podruhé. Kasumi se s obtížemi postavila a vydala se pomalu k němu. Přemýšlela, jestli ty žvásty nejsou něco víc než jen žvásty. Zkoušel to ale už podruhé a stále bez sebemenšího efektu. Zoufale se opřel rukama o oltář, hlavu sklopenou.
„Přeruš to, Kasumi. Nemá to žádnou cenu, copak na světě není nikdo, na kom ti záleží? Zastav to, prosím.“
„Nesnaž se Samueli,“ ozval se hluboký hlas za jeho zády. S překvapením se otočil a strnul. Seděl na trůně, jakoby tam odjakživa patřil. Celé tělo bylo temně šedé a vysoké asi o hlavu výš než člověk. Hlava byla nepřirozeně protáhlá směrem dopředu, ústa byla plná obrovských a ostrých zubů. Z očí šlehaly plameny a jediný pohled do nich působil v duši Samuela ohromné zoufalství a pocit beznaděje. Uši nebo co to vlastně bylo, trčely až nad temeno hlavy, byly protáhlé do špičata a z čela vyrůstal obrovský roh. Několik centimetrů nad hlavou se větvil, spadal podél zad dolů až po lopatky a protahoval se do špičky. Ohromná blanitá křídla vycházející zpod zad měl složené, tak aby mu na trůnu nepřekážely. Byl rozložitý a mohutný. Paže pokrývaly silné pletence svalů, z obou zápěstí vyčnívaly tři malé zahnuté rohy. Prsty na obou rukou měl zakončené tlustými rovnými drápy. Vstal a přišel k omámenému Samuelovi. Nevšímal si nikoho dalšího, ostatně Kasumi i Cy stáli naprosto strnule, jakoby byli z kamene.
„Slova jsou správně ale krev…“ Nahnul se nad oltář a z jednoho oka mu vytekla krvavá slza. Jakmile dopadla, ozval se rachot a z okraje plošiny se pomalu začala vysouvat podlaha. Zakryla celou díru, a jakmile se tak stalo, místnost výrazně ztemněla. Démon okamžitě vypustil další slzu a posuvná podlaha se vrátila zpátky. „Krev už je k ničemu, byl jsi mrtvý a její moc je pryč.“
„Co to má být?“ ptal se nejistě Samuel, „co jsi zač?“
„Ha, ha mám mnoho jmen Samueli Gordone, mnoho jmen. Neptal ses někdy sám sebe, jak je možné, že si lidé vytvořili tolik různých představ o světech pro mrtvé? Opravdu myslíš, že existují desítky a desítky nejrůznějších pekel, podsvětí a dalších říší? Myslíš, že třeba Maye čekala původně po smrti Xibalba, ale když se nechali pokřtít, tak peklo? Peklo, tak jak jej zná křesťanský svět? Číňany čeká Yum gan, Maory Hawaiki,... ha ha ha. Nepřijde ti to absurdní? Lidé jsou tak slabí… sami se omamují vlastními výmysly. Snaží se sami sebe přesvědčit, že vědí, co čeká tam dole a přitom to neví nikdo. Nikdo! Říkej mi třeba Samael, jak se ostatně opravdu jmenuji, nebo třeba rohatý ošklivý démon anebo nejhorší noční můra, udělá-li ti to radost. Mě na tom nesejde. Téměř tisíc let jsem byl uvězněný tam dole, ale nyní opět zaujmu své místo tady na Bráně pekel.“
„Brána pekel? Co je to vlastně za místo?“
„Ha, ha, zvláštní, že se na to ptáš, když právě ty bys o tomto místě měl vědět nejvíc. Skrze tuhle bránu procházejí do Pekla duše zemřelých. Hned poté se za Černým zrcadlem vytvoří jejich Stíny, ale to je království mé ženy. Tím tě zatěžovat nebudu.“
„A jakou roli v tom procesu hraješ ty? Co se dělo s mrtvými, když jsi tu nebyl?“
„Nic moc. Peklo nemělo nad jejich dušemi žádnou moc a tak se zkrátka rozpadly, ale Stíny vznikaly i tak. Lilith, temná paní a královna Černého zrcadla neboli Místa moci, jak ho nazýváme my, nebyla mým pádem nijak omezena. Duše ovšem byly ztraceny a výjimku tvoří jen pár lidí. První je člověk, jehož duše sice pronikla do Pekla, ale zůstala v podstatě přilepená na bráně, aniž by nad ní Peklo mělo nějakou moc. Jeho Stín dopadl podobně a předpokládám, že víš, čím to bylo způsobeno.“
„Kletba Gordonů… ten člověk byl Mordred Gordon.“
„Přesně tak. Na těch dalších už nic tak neobvyklého nebylo až na to, že to byla tvá žena s dcerou. Angelina přímo tady, kde stojíme, ohrožovala tvého syna, ale Catherin ji strhla dolů. Kdyby jen tušila, co to způsobí...“
„Co? Co s nimi je?“
„Co asi, jsou mrtvé.“
„A… jejich duše? Co… co se vlastně děje s dušemi zemřelých?“
„To se nikdy nedozvíš. Lidé nesmějí vědět, co je čeká, až zemřou. Nebudu riskovat, že to někomu povíš a on ti uvěří.“
„Hmm, ale co Ivan. On je také v pekle?“
„Ne, Ivana jsem si vzal k sobě.“
„K sobě?“
„Ano, je teď mojí součástí jako mnoho jiných. Dalo by se říci, že jsem sběratel. Sbírám ty, co se mi hodí a Ivan je velice schopný člověk. Tady mezi námi by se ale našel ještě lepší kandidát.“
„Kasumi?“
„Samozřejmě. Její schopnosti jsou… působivé.“
„Tak proč si ji nevezmeš?“
„Ani já nejsem všemocný, Samueli. Než budu moci pozřít další oběť, bude muset uplynout hodně času, takže jí se nikdy nezmocním. Jaká škoda...“ Samuel pořádně nevěděl, co si o tom všem má myslet. Rozhlédl se po ostatních, kteří stáli nehybně jako sochy.
„Proč vlastně mluvíš jen se mnou, vždyť já tě ani nevyvolal.“
„Ostatní nejsou důležití Samueli, ty ano. Zamyslel ses někdy nad tím, jak je možné, že můžeš nebo spíše mohl jsi otevírat Bránu?“ Samuel mlčel, protože se mu to přestávalo líbit. Opřel se o oltář, aby měl alespoň nějakou oporu a nespouštěl oči z démona. Ten přistoupil k naprosto nehybné Kasumi a zkoumavě si ji prohlížel - její hnědé, široce rozevřené oči vyzařující jistotu a klid, rty vypadající jakoby chtěly promluvit, čistou snědou tvář, černé dozadu sčesané vlasy upevněné do copu, které se ani nehnuly, ačkoliv z jámy proudil slabý vánek, pevné tělo značící neobvyklou sílu a výdrž. „Byl jsem vypuzen vlastní chybou. Vypuzen někým, u koho bych to nikdy nečekal. Slabochem, jehož jsem podcenil.“ Ukázal na Kasumi a řekl: „Tady vidíš moji chybu, Samueli.“
„Ona?! Říkal jsi, že jsi byl vyhnán před stovkami let!“
„Ne ona, ty hlupáku!“ Jediným čistým pohybem rozříznul svými drápy její vrchní oděv. Ten spadl neslyšně na zem a odhalil celý trup s několika pohmožděninami. Pouze ňadra zůstala kryta. „Kdyby sis mohl vybrat ženu, která by nosila tvé sémě, byla by to nemocná slabá ošklivá chudinka nebo někdo takový? Já si vybrat mohl a udělal jsem to. Eleonora Akvitánská byla krásná, vznešená, inteligentní a mocná.“
„Blafuješ. Myslíš, že ti tohle uvěřím?“
„Jindřich II. se svou ženou nebýval příliš často a ne všechny děti byly skutečně jeho. Samozřejmě, že se to nedostalo na povrch, ostatně to bylo hlavně v jejím zájmu. Obcovat s démonem by ani v případě královny nebylo bezpečné. Vlastně ani nevím, jestli se jí to líbilo, ale chlubit se tím rozhodně nechtěla. Žena jakou byla Eleonora, se nerodí každý den. Taková žena může zplodit silného a neporazitelného válečníka. Muže z oceli, před kterým se budou nepřátelé třást strachy. A ona mi ho dala. Jeho a poté ještě jednoho.“ Samuel zalapal po dechu, neboť začínal mít jisté tušení, o co tu jde. Démon na něj pohlédl s pobavením. „Vidím, že už začínáš chápat. Můj druhorozený syn, ačkoli byl žárlivým ubožákem neustále zahalen stínem svého staršího bratra, mě porazil. Mě! Vypudil mě odtud a svoji krví zavřel bránu, takže jsem skončil v Pekle a nemohl se vrátit.“ Samuel už zcela jist svým podezřením se s ústy dokořán dlouze zadíval na své dlaně. Jeho zrychlený dech se rozléhal celým sálem. „Ha ha, vítej do rodiny Samueli Gordone!“
„T-takže ty… jsi…“
„Otec Marcuse Gordona a jeho špinavého bratra Mordreda. Ale nemysli si, že ty jsi něco víc než člověk. Ani Marcus v sobě neměl víc než jen mou krev, ale přesto dokázal velké věci. Hnusíš se mi, Samueli. Když si vzpomenu na mocného Marcuse a porovnám to s tebou – dělá se mi špatně.“
„Zabiješ mě? Protože jsem nesplnil tvé očekávání?“
„Ano, ale… ne osobně. Vyvraždit vlastní rodinu je dost ohavné, obzvláště když v ní koluje MÁ krev. Ale právě tato krev je příčinou mého pádu. Ještě štěstí, že mám své věrné služebníky - udělají to za mě a velice rádi. Tohle bude má pomsta, Samueli. Mí hlídači portálů dostihnou všechny Gordony, kteří existují a smažou je z povrchu zemského. Nyní, když jsem opět u moci, i oni povstanou. Všechny, kdo se jim postaví do cesty, stihne smrt. S mými bojovníky se nikdo měřit nemůže a ty moc dobře víš, že jich tu je hned šest. Teď vidím, jak chytré bylo vytvořit na panství Gordonů pět dalších portálů a tím i pět dalších strážců, kteří mě chránili.“
„Proto jich je tu tolik? Chtěl jsi větší ochranu, když se tu usídlili tví potomci?“
„Samozřejmě že ano a nemysli si, že jsem neměl prsty v tom, že Marcus dostal právě toto území. To, že zámek stojí nad Černým zrcadlem není žádná náhoda ale Lilith chtěla být Gordonům nablízku a já také. Do té doby než jsem vytvořil dalších pět portálů tu byl jen jeden jediný portál a to právě poblíž Lilithina zrcadla. Ty ostatní jsem vytvořil až později.“
„K čemu vůbec potřebuješ portál?“
„Kvůli mým bojovníkům, které moc portálů drží v tomto světě a já je mohu snadno ovládat. Občas se stane, že můj bojovník zemře a musí být nahrazen jiným, což se stalo kupříkladu v Čechách. Můj drak tam byl zahuben ale nahradil ho někdo nový, bohužel i ten je již mrtvý, že Kasumi? Během mé nepřítomnosti však některé portály ztratily svoji moc, a mí netvoři si dělali, co chtěli. Je tu ale i další důvod, proč existují portály. Přes ně ke mně mohli přicházet mí věrní lidští služebníci, kteří pak vykonávali mé rozkazy. Kdysi jsem jich měl celé zástupy, a aby sem nemohl vejít kde kdo, vytvořila pro mě Lilith nezničitelné černé koule, sloužící jako klíč.“
„Zdá se, že to nebyl moc dobrý nápad, když se sem pak Mordred dostal a porazil tě.“
Samaela to velice rozčílilo. „Vysmíváš se mi? Mě?! Blíží se tvůj konec, Samueli! Neutečeš, nikdo z vás neuteče. Budete jako štvaná zvěř!“ Démon se vrátil na svůj trůn, usedl a otočil se na Samuela. V očích se mu zablesklo jasné červené světlo a znehybněl. Samuel na něj ještě chvíli zíral, poté se nahnul nad propast, kde už nebyly žádné tváře. Vrátil se k oltáři, povytáhl jeden z klíčů moci a o jeho ostrou hranu si postupně přeřezal pouta. Byl připraven Kasumi shodit dolů. Sice by to ničemu nepomohlo, ale jako zadostiučinění to pokládal za nutné. Než to ale stačil udělat, byla i s Cyem opět v pořádku.
„Tak jsi spokojená?!“ obořil se na Kasumi Samuel jakmile si všiml, že se už hýbe.
„Ano, Samueli jsem spokojená.“ Přešla k démonovi a krátkou chvilku si ho prohlížela. Vypadal jako socha, jen ty oči stále svítily.
„Úžasné,“ řekl Cy.
„To ano, ale měli bychom rychle vyrazit,“ řekla Kasumi. „Jdeme, Samueli.“ Až teď si všimla, že už pouta nemá, ale bylo jí to jedno. Cy zvedl kouli, jež byla na jednom z mnoha stojanů, a opět ji tam vrátil. Všichni se urychleně vydali portálem ven.

„Proč ten spěch?“ ptal se Samuel, když stáli opět v jeskyni, „copak se nechceš pokochat tím, co jsi způsobila?“
„Viděla jsem toho dost. Možná ti to tak nepřišlo, ale slyšela a viděla jsem moc dobře, co se tam stalo. Je to teď jako vzpomínka, jakoby se mi do paměti okamžitě zaryly události dlouhé několik minut. Takže si nemysli, že přede mnou něco utajíš, Samueli, potomku démona.“
„Přestaň! Myslíš, že je mi to příjemné? Vyvolala jsi zlo, které může pohltit všechny.“
„Alespoň víš, co jsi zač.“
„To není útěcha. Radši bych to byl nikdy nezjistil.“
Do rozhovoru se zapojil Cy: „Musím říct, že jsem nikdy nevěřil, že něco takového vážně objevíme.“
„Co teď plánuješ dělat? Vracíš se domů?“ zeptala se Kasumi.
„Určitě ano. Sice nemám žádný hmatatelný důkaz jeho existence, ale úplně mi stačí vědět, že je skutečný. Konečně vím, jak se věci doopravdy mají. Měl bych na něj spousty otázek, ale nemůžu chtít všechno. Tady to nejspíše bude brzy hodně nebezpečné, takže zbytečně riskovat se mi nechce.“
„No to snad ne!“ řekl Samuel, „copak nikdo z vás nemá ani kouska zodpovědnosti? Zdrhnete, jakmile tu začne jít o život a necháte tu všechny ty lidi napospas jemu?“
„Já jsem neřekla, že odjíždím. Myslím, že je načase si vytyčit další cíl a ten poměrně úzce souvisí s tebou, Samueli.“
„Chceš mě zabít, aby se nemusel tolik snažit? Zbytečně.“
„Naopak. Začíná se mi tu líbit a je mi jasné, že potřebuješ ochranu. Během pár okamžiků ti jistě budou v patách hlídači portálů a jsem moc zvědavá, jestli je dokážeme zastavit. Takže od téhle chvíle, ať se ti to líbí, nebo ne, mě můžeš považovat za osobního strážce.“
„Chceš mě chránit?! Vždyť ani nevíš, proti čemu stojíš.“
„Taky ti nic neslibuji. Pokud uvidím, že není naděje, radši zmizím, ale pochybuji, že se to stane. Už jsem se s pár hlídači potkala a jde je zabít. Tak pojď Samueli, měli bychom se pohnout. Musíme zpátky do bunkru pro výbavu a pak zkusíme ulovit lovce.“
„Nechápu tě, ale i tak nic riskovat nebudu. Evidentně si věříš, ale portálů je v okolí šest. Pokud má z každého vylézt nějaké nebezpečné stvoření, jsi v koncích. Ani ty nedokážeš všechny zastavit. Sice bych rád viděl, jak tě nestvůry drásají na kusy, ale nic takového nebude. Samael jasně říkal, že chce zabít všechny Gordony a já jsem poslední. Nemá smysl utíkat. Zabij mě teď a tady, tím mě nejlépe ochráníš a všechny ostatní též.“
„Silná slova, Samueli, ale jak víš, že jsi poslední Gordon?“
„Vím moc dobře, jak to s mou rodinou vypadá. Když je můj syn mrtvý, nezbývají už žádní další Gordonové“
„A co ti nenarození?“
„Jakže?“
„Rachel je těhotná. Budeš dědečkem, Samueli.“
„Rachel, že je… to snad ne.“
„Stále si myslíš, že se to týká jen tebe?“
„Ne… já… to ale nemůžeme…“
„Nemůžeme co? Nechat ji jen tak zabít? To jistě že ne. Jdeme Samueli. Teprve teď to začíná.“