Stínová hra – Hra 3. – Falešné zrcadlo

*** Juta Nazo

 

Dneska byl ve třídě větší šum než obvykle. Rozneslo se, že k nám do třídy přijde nová spolužačka. Jako všichni jsem se na ni těšil. Doufám, že má ráda hry. Kai před chvílí odešel do své třídy. Hráli jsme karty, bohužel se k nám nikdo nepřidal. Opravdu bych si přál, aby si i ostatní všimli, že není špatný kluk.

Odnesl mě do nemocnice, když jsem byl postřelený. Máma z toho byla celá vyděšená a hned spěchala za mnou. Nebylo to nic vážného a Kai byl hrdina. Navzdory vlastnímu zranění vyběhl za střelcem a dopadl ho. Sám však říká, že toho moc neudělal.

Já ho však obdivoval. I když byl ozbrojený, nebál se proti němu jít. To já bych se někde krčil a nevystrčil ani nos. V nemocnici si mě nechali jen dokud jsem se neprobudil. Kai říkal, že jsem se při pádu praštil do hlavy a ztratil vědomí.

Což vysvětluje moji mezeru ve vzpomínkách, ale z čeho mě bolelo celé tělo, to mi bylo záhadou. Nechal jsem to však být, nebylo to nic vážného. Teď jsem byl zase po několika dnech ve škole a těšil se na novou spolužačku.

 

Naše dívčí školní uniforma se jí bude určitě líbit. Světle zelená sukně až ke kolenům, bílé blůzy s položeným límcem se stejně zelenou mašlí a bílé podkolenky ji dělají jednu z nejroztomilejších v okolí.

Konečně zazvonilo, ale učitel, který je normálně dochvilný, se pořád neukázal. Netrpělivě jsem si hrál s prsty.

Co když se něco stalo? Snad není na útěku další šílenec!

Dveře se odsunuly a vstoupil náš třídní učitel. Přišel mi trochu nervózní. Za ním vstoupila naše… tedy vstoupil náš nový spolužák.

„Eh? … Neměla to být holka?“ zaslechl jsem za sebou.

„Taky jsem to tak slyšela,“ špitla holka u okna.

„Ehm,“ odkašlal si a získal naši plnou pozornost.

„Jak jste již slyšeli, přibude mezi vás nová studentka.“

Ve třídě zavládlo ticho.

„Prosím, představ se a něco o sobě řekni.“

Dívka… Nebo kluk? Problesklo mi hlavou.

„Ahoj, jmenuji se Masami Andou a posledních sedm let jsem žila v Americe, omluvte tedy moji japonštinu, mám hodně na co vzpomínat,“ své jméno napsala v kandži na tabuli.

 

„Tak je to holka,“ pošeptal kluk přede mnou tomu před ním.

„Pěkně divná,“ odpověděl.

Nosila chlapeckou uniformu, ale toho jsem si moc nevšímal. Víc mě zaujaly krátké neposedné a rozježené vlasy rezavé barvy. Světle hnědé oči vyzařovaly energii a okolí nosu měla posypané pihami. Co se mi však na ní nejvíc líbilo, byl fakt, že nebyla o moc větší než já.

„Chcete se jí na něco zeptat, než si sedne do lavice?“ vyzval nás učitel.

Trochu jsem se přikrčil. Vážně jsem se chtěl zeptat, jestli ráda hraje hry, ale netroufal jsem si.

„Proč nosíš chlapeckou uniformu?“ zeptala se blonďatá spolužačka.

„Protože v dívčí nemohu dělat pořádné Trojité Zet,“ odpověděla upřímně.

„Trojité Zet?“

„Zadupat, zahrabat, zabetonovat.“

Nastalo trapné ticho, jen já dusil smích. Řekla to tak vesele.

„Eh, dobře, tak…“ učitel se rozhlédl, „sedni si vedle Nazy.“

Napřímil jsem se.

Přímo vedle mě?

Když si všimla mé nervozity, usmála se.

„Ty jsi Nazo?“

 

„Ach, ano, já jsem Juta Nazo, rád t-tě poznávám,“ zablekotal jsem.

Sedla si vedle.

„Masami Andou, taky tě ráda poznávám.“

Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Každou chvíli jsem po ní hodil okem. Byla to první holka, která se mnou kdy víc mluvila. Ostatní si mě kvůli mé výšce a slabým sportovním výsledkům nevšímaly. Doufal jsem, že budeme moci být kamarádi, nechtěl jsem tuhle šanci promarnit.

Jenže co se nestalo. Jen co zazvonilo na velkou přestávku, nahrnul se k ní hlouček lidí. Dva kluci ani neváhaly odstrčit moji lavici a mezi sebe mě nepustili. Nezbylo mi tedy, než se na stolek postavit a snažit se nakouknout přes ramena ostatních.

„Vážně jsi žila v Americe? Jaké to tam je?“

„Americké,“ odpověděla a pár dívek se zasmálo.

„A proč nosíš chlapeckou uniformu? V dívčí bys vypadala roztomileji,“ nadhodil černovlasý kluk.

„Vždyť jsem říkala, že je to kvůli Trojitému Zet.“

„Ale no tak, všechny holky nosí sukně.“

„Ale já je nemám ráda a dělám to hlavně pro kluky.“

„Pro kluky?“ zmateně se na sebe podívali.

„Každému úchylovi, který by mi nadzvedl sukni, bych zlomila ruku.“ hodně mile se přitom usmívala.

„To je mužatka,“ zašeptal jeden druhému.

„A to vypadá tak roztomile,“ odvětil druhý.

„Je to magor.“

 

„P-Přestaňte ji urážet!“ vykřikl jsem.

Otočili se na mě. Pár lidí vydalo jen uražené pfe a rozešli se.

„Nevšímej si toho,“ řekl jsem, když jsem seskočil.

„Čeho?“ zeptala se.

„No… to je jedno.“

Urovnal jsem si zpátky stolek.

„Tobě nevadí, že nemám sukni?“

„Pořád vypadáš roztomile-!! Ach!!“ Rychle jsem se od ní otočil, neboť jsem rudl.

„Chci říct, že nemám právo soudit, co máš na sobě!“

Vyprskla smíchy, zvedla se a plácla mě doprostřed zad, až jsem poskočil.

„Nač ten úlek?!“

Jen jsem se neklidně zasmál.

„M-Máš ráda hry?“

„Jasně.“

 

Sáhl jsem do lavice a vytáhl karty.

„Rád stavím hrady z karet, chceš to zkusit?“

„Proč ne?“

Přisunula si židli a vzala první dvě karty a… hned jí spadly. Rozesmála se.

„Bourání jsem zvládla a teď stavění!“

Vzal jsem si taky část a stavěl svůj.

„Jde ti to dobře,“ pochválila mě.

Ani jsem si nevšiml, že jsem jí začal brát karty a že mám už tři patra.

„Ah, dělám to dost často, tak mám cvik,“ zastyděl jsem se.

„V takovém domě bych nechtěla hledat toaletu,“ zazubila se.

„Jděte z cesty, přichází Kráska!“ křičela přísně vypadající černovláska. Její tvář byla hubená a ostřeji řezaná. Svojí výškou snadno převýšila většinu dívek a kluků na škole.

„A jéje,“ vzdychl jsem.

Přišla k nám o dva roky starší hnědovláska s odstínem lehce do zrz. Tvářila se povýšeně. Okolo ní byly další dvě dívky. Černovlasá a hnědovlasá. Všechny byly částí jejího fanklubu a to od jejího nástupu na školu, kdy získala titul Školní Kráska a stále si ho drží.

 

„Takže ty jsi naše nová studentka?“ Hrála si se zvlněným pramenem vlasů.

„Jo.“

„Proč máš na sobě chlapeckou uniformu? Vypadáš jak hlupačka.“

„To aby ses měla na co ptát,“ odpověděla drze.

„Jak se opo-!“ vykřikla druhá černovláska s tmavýma očima. Její tvář byla naopak kulatá a vypadala buclatě.

„Víš vůbec, s kým mluvíš?“ přísná dívka si jí přeměřila od hlavy až k patě.

„Ne, protože se nepředstavila,“ odpověděla znuděně.

Krásce zacukalo v koutku úst.

„Tohle je jedinečná Kráska. Nejkrásnější dívka na naší škole a symbol touhy všech chlapců! Nepřekonatelná Juzuki Oda!“ vykřikla baculatá studentka.

„Ah, těší mě, já jsem Masami Andou.“

„Jakým tónem se to opovažuješ mluvit?!“ rozkřičela se hnědovláska.

Zaměřila svoji pozornost znovu na karty, ale to Juzuki udělal krok a jediným pohybem ruky rozbořila oba hrady. Rychle jsem chytal karty.

„T-To nevadí, postavíme nové,“ říkal jsem, když jsem je lovil zpod lavice. Masami mi s tím pomáhala a když chtěla jednu sebrat, šlápla jí Oda na ruku.

 

„Je vidět, že potřebuješ poučit o jistých pravidlech na škole.“ Zatlačila.

„Přestaň Masami ubližovat!“ strčil jsem do ní.

Znechuceně nade mnou nakrčila nos.

„Ublížit?“ zeptala se Andou zmateně a zvedla se.

„Vůbec mě to nebolelo,“ mávala narudlou rukou.

„Jak ses opovážil strčit do Krásky! Chceš být outsider!?“ hnědovláska si stoupla kousek před Krásku.

„Co jiného se dalo čekat od společníka delikventa, že?“ poznamenala nižší černovláska.

„Delikventa?“ zeptala se překvapeně.

„Kai není delikvent! Možná vypadá hrozivě, ale pomohl mi a je to moc dobrý kamarád!“ bránil jsem ho.

„Přestaňte o něm tak špatně mluvit!“

„Dám ti radu, nováčku,“ přistoupila k nám Kráska a mě přehlížela, „jestli nechceš mít na škole peklo, nezprotiv se mi.“

„Ano, královno, provedu, královno,“ v jejím zasalutování nebyla ani špetka respektu.

„Ty mrňavá!“ natáhla se k facce, ale její ruka byla zachycena.

„Od kdy se školní Kráska vyžívá v tyranizování mladších děvčat?“ zeptal se ledově.

„Kaii!“

 

Pustil ji.

„A já si říkal, proč nejdeš na střechu,“ podíval se na ni.

„Ach, to je Masami Andou, moje nová spolužačka.“

„Ahoj, Ty musíš být ten delikvent, se kterým se Juta kamarádí.“

Rukou se podrbal vzadu na temeni.

„Jo, Kai Hiwari, to jsem já, o tom není pochyb.“

Krásna nás chvilinku pozorovala a pak se otočila.

„Jdeme,“ zavelela a odešly.

Její zástupkyně, ta přísně se tvářící dívka, se však nezapomněla na nás zle zamračit. Masami jí odpověděla vyplazeným jazykem.

 

*** Juzuki Oda

 

Upravovala jsem si vlasy, když mě popadl vztek a udeřila jsem pěstí do zrcadla.

Jak se mi ta mrňavá holka opovážila odmlouvat?! Já jsem školní Kráska a ona je nic!

Mračila jsem se na sebe. Skoro všichni kluci na škole mi leželi u nohou. Spousta z nich se mnou randila a všem do jednoho jsem dala kopačky. Nebyli ničím víc než jen krátkodobou zábavou. Žádný nebyl hoden mojí krásy.

A ten prcek!

Juta Nazo nikdy jsem s ním nechtěla zkusit rande, nikdy jsem o něm vlastně nevěděla. Byl jedním ze živých duchů školy, přehlížený jen do doby, než je vysloveno jeho jméno a hned na to zapomenut. Bezvýznamný kluk. Snaží se snad vybočit ze své kategorie?

To se bude muset brzo napravit.

 

*** Kai Hiwari

 

Oběd jsme strávili v Jutově třídě a možná bych udělal i poprvé své šesté patro hradu, kdybych v tom okamžiku nekýchl. Nezůstalo mi nic víc než třesoucí se ruce a naběhnutá žíla na čele. Bylo by to snesitelnější, kdyby se nesmáli.

A jelikož do konce přestávky zbývalo už jen pár minut, zvedl jsem se k odchodu.

„Nemůžu vás okrádat o veškerý čas, kdy můžete být osamotě,“ lehce jsem jim zamával.

„K-Kaii!“

Dovedl jsem si představit, jak rudne. Měl jsem z toho takovou malou škodolibou radost. Cestou jsem potkal Juzuki Odu, která se mnou chodila do třídy společně se svojí pravou rukou. Předbíhal jsem je.

„Nemyslíš si, že to moc protahuješ?“ zeptala se.

Zastavil jsem se a ohlédl přes rameno.

„Ta hra na kamaráda, už je trochu nudná.“

„O čem to mluvíš?“

Dala si pobaveně ruku před ústa.

„Moc dobře to víš. Znám tě. On není ten typ, se kterým bys trávil čas.“

„Co ty o něm můžeš vědět?“

To je pravda. Ona neví o druhém Jutovi. Pokud tohle bude pokračovat dál… tak se možná objeví.

Odfrkl jsem si a zamířil do třídy, neboť se ozval zvonek.

 

***

 

Navzdory svému tvrzení, jsem o Jutovi toho zase tolik nevěděl. Vím, že žije s matkou, rád hraje hry, je stydlivý a má druhé já, o kterém nemá ani páru. Prsty jedné ruky jsou na vyjmenování víc než dost.

Zakousl jsem se do konce tužky.

Bylo to trochu frustrující. Tvrdit, že jsem jeho kamarád a přitom nic nevědět. Na druhou stranu jsem o sobě nikdy nemluvil. Vlastně jsem ho nikdy nepozval k sobě domů.

Sykl jsem.

Tohle byla jedna zvrácená situace. Začal jsem se s ním „kamarádit“, abych se vyhnul druhému Jutovi a to mě začínalo trochu štvát. Byl nebezpečný, nepředvídatelný a měl divnou sílu, co vás přivedla na pokraj šílenství.

Prohrábl jsem si vlasy a dále ignoroval monotonní projev učitele.

Ach jo.

 

*** Juta Nazo

 

Na hodinu angličtiny jsem spojil svoji lavici s Masami, neboť si zapomněla učebnici. Předvedla nám taky, že život v zahraničí zlepšil její jazykové schopnosti. Měla krásný přednes.

Má dobrý sluch a tak mi opravila výslovnost několika slov. Trochu jsem se přitom červenal, byla však jediná, kdo se mi za to nesmál.

„Můžu tě doprovodit domů, jestli si nejsi jistá cestou,“ navrhl jsem nesměla, když jsem po vyučování uklízel třídu.

„Určitě, možná znáš i lepší cestu než já.“

Šli jsme společně k obuvníkům a když nadzvedla své víko, vyvalil se na ní kelímek plný vody. Instinktivně uhnula, ale stejně měla mokré nohavice.

„Jsi v pořádku?!“ ptal jsem se hned a slyšel pobavené chichotání členek fanklubu Krásky. Dalo se to poznat podle odznaků ve tvaru kulatého zrcátka.

„Je to jen voda a je sluníčko, během chvilky to uschne,“ mávla nad tím rukou.

 

„Promiň,“ zvedl jsem kelímek, zmáčkl ho a šel vyhodit, „“je to moje chyba, kdybych nestrčil do Krásky a nekřičel, nemusela-“

Prudce si mě k sobě otočila.

„Co to povídáš? A to jsem si myslela, že máš pořádnou páteř. Mě je úplně fuk, jestli mě má nebo nemá ráda. Důležité je se postavit za své názory a bránit je, i když před tebou stojí silnější soupeř.

Dokud zůstaneš hrdý, poctivý a dáš do toho všechno, je jedno, jestli prohraješ, protože se nebudeš mít za co stydět.“

Hleděl jsem jí do očí a červenal se. Jen jsem lehce přikývl. Zakřenila se. Byla sice stejně veliká jako já, ale mnohem silnější. Přál jsem si být jako ona.

 

***

 

Druhý den ve škole mě čekalo nemilé překvapení. Má i její lavice byla odsunuta dozadu třídy a v lavici byl dopis.

Vypadni! Outsider! Vetřelec! Idiot!

Povzdechl jsem si, bylo to horší než předtím, ale rychle jsem vrátil její lavici na místo, aby si ničeho nevšimla. Přišla sotva jsem položil vlastní stolek. Urážlivé dopisy jsem vyhodil nenápadně do koše a tvářil se jako nic.

Spolužáci nás však ještě víc ignorovali a někteří kluci stříleli gumičky. Masami si jich však nevšímala. Cítil jsem se provinile, za tou vodou i tímhle chováním musel stát její fanklub. Na povrchu to byla sice kráska, ale šuškalo se, že je ve skutečnosti krutá.

To nejhorší nás však čekalo po tělovýchově. Chlapci i dívky ji mají rozdělenou a oblečení i tašky si zavíráme do převlékáren. Klíč je pak u učitele, jenže když jsem se vrátil, našel jsem svou uniformu úplně zničenou. Byla politá černou barvou a roztrhaná.

Zadržoval jsem slzy, ale příliš mi to nešlo. Nahlásil jsem to učiteli, ale výsledky jsem nečekal. Nikdo ze spolužáků neviděl nikoho do šatny vstupovat. Samozřejmě, kdo by bránil kluka, co vrazil do školní Krásky.

 

Další hodiny jsem musel prosedět ve sportovním úboru, což bylo bíle tričko a červené tepláky a navíc nás ten den učitel proháněl, takže jsem byl i docela zpocený. Všichni si u mě zacpávali nosy. Nejhorší však bylo, že se to stalo i Masami.

„Nějaký idiot si léčí ego, či co?“ pokrčila rameny.

„Pořád můžeš nosit dívčí uniformu,“ nadhodila jedovatě černovlasá spolužačka a chichotala se. Masami se na ní otočila.

„A proč ne?“ odpověděla nečekaně.

„Problém je, že žádnou nemá, takže…“ Zvedla se a přešla k ní. Její škodolibý úsměv hned zmizel a ustoupila kousek.

„… co kdybych ji z tebe strhla.“

Musela si sice stoupnout na špičky, aby trochu zmenšila výškový rozdíl, ale i tak působila hrozivě. Dívka se třásla. Masami se dala do smíchu.

„To byl vtip. To byl vtip! Když je tu obyčej trhat druhým oblečení, tak jsem si řekla, proč se nepokusit zapadnout!“ smála se na celou třídu a sedla si zpátky.

V jednom okamžiku jsem si však myslel, že jí vážně tu uniformu sebere. Jasně, že to hned nahlásila učiteli.

„Slečno Andou, něco takového nebylo ani trochu legrační,“ káral ji a ona místo odpovědi vytáhla svoji uniformu z tašky.

„A tohle musí být vtip století, že jo, Juto?“

 

„Eh, jo… no…“ přikývl jsem nervózně.

„Kdo to udělal?! Znáte viníka?“ ptal se, aby si zachránil tvář, jenže nikdo se k odpovědi neměl. Upozornil nás, že máme podezřelé lidi hlásit a pustil se do výkladu a oběd následoval hned potom.

Všichni tři jsme se sešli na střeše

„Tak proto se ráno chichotala,“ Kai srazil pěsti.

„Mělo mě napadnout, že něco udělala.“

„Ale nemáme důkaz,“ špitl jsem.

„Až se mi dostane do rukou,“ vztekle zavrčel a zakousl se do hůlek, v niž držel rýži.

„Tobě to, Masami, nevadí?“ zeptal se.

Zamyšleně žvýkala.

„Nebudu se ponižovat na její úroveň.“

„To je fakt,“ připustil.

„Ale tvoji rodiče nebudou šťastní, že máš zničenou uniformu,“ řekl jsem.

„O ně si starosti nedělej, ty to zajímat vůbec nebude.“

„Jak to?“ zeptali jsme se dvouhlasně.

Usmála se a ukázala prstem k nebi. Chvíli mi trvalo, než jsem její nápovědu pochopil.

„P-Promiň.“

„Za co se omlouváš?“

„Vždyť jsem ti připomněl… něco nepříjemného.“

Vyprskla smíchy.

„S-Smrt rodičů není k smíchu! Je to osamělé!“ křičel jsem a vyskočil na nohy.

 

„Ale moji rodiče… nejsou… mrtví!“ vysoukala ze sebe mezi záchvaty smíchu.

„Eh?“

„Táta je pilot a máma letuška.“

Teď se smál Kai.

„Ta nás ale dostala, co?“

Celý jsem zrudl a posadil se zpátky.

„Ale znamená to, že tví rodiče…?“ začala a já za ní dokončil:

„Ne, jen táta, umřel při autonehodě, když mi byli dva. Znám ho jen z fotografií, ale pořád mám mámu.“

Zakousl jsem se do čerstvé červené papriky.

„O mě se stará babička. Je to hodně rázná žena.“

„Takže už víme, od koho to máš,“ zaculil se Kai a Masami na něj žertovně vyplázla špičku jazyka.

Bohužel se ozvalo první zvonění a mi se museli vrátit do třídy. Nic jsem si v ní nenechal, takže žádná z mých věcí, nebyla poničena.

 

„Hej, Juto,“ zeptala se cestou do třídy, „Co to máš za přívěšek? Nic podobného jsem neviděla.“

„Ah, ten jsem dostal k nedávným narozeninám. Vlastně to byla skládačka a nebylo jednoduché ji složit, vůbec jsem nevěděl, jak má vypadat.“

Sedli jsme si do lavic, které naštěstí zůstaly na svém místě.

„Na krabičce bylo něco jako velmi složité písmo, zajímalo by mě, jestli by to někdo dokázal přeložit.“

„Znám jednoho kluka z univerzity, který se specializuje na staré jazyky a písma. Třeba bude něco vědět.“

„Opravdu, to by bylo úžasné!“

„Bylo by úžasnější, kdybyste se začal věnovat hodině, pane Nazo,“ upozornila mě mladší učitelka.

Zrudl jsem a zamumlal omluvu.

 

***

 

Zbytek hodin proběhl v klidu. Masaki šla napřed do šatny, kde na mě počká, musel jsem totiž ještě odnést pár knížek do školní knihovny.

 

*** Masami Andou

 

Cestou po schodech jsem si pobrukovala jednoduchou melodii. Sáhla jsem si pro boty a našla tam i dopis.

 

Slečno Andou, prosím přijďte za školu, je tu něco, co vám musím říct.

Váš obdivovatel.

 

Lehce jsem se zasmála. Zdá se, že na škole jsou i slušní lidé jako Juta. Dopis jsem strčila do kapsy a vytrhla ze sešitu kus papíru a napsala na něj:

 

Počkej chvilku, přijdu později, Masami.

 

Vložila jsem ho do jeho přihrádky a běžela za školu. Bylo by skvělé, kdyby se dotyčný stal i Jutovým kamarádem. Když jsem tam přiběhla, nikde jsem nikoho neviděla. Šla jsem tedy podél stěny a rozhlížela se. U školního kamenného plotu byla křoví a pár stromů u niž stály lavičky.

Podívala jsem se na hodinky a pak znovu na dopis, ale žádnou zmínku o čase jsem nenašla. Najednou jsem zaslechla zvláštní zvuk a spadla na mě voda. Leknutím jsem vykřikla a navíc strašně smrděla od octa. Vytírala jsem si oči a na hlavu mi přistál kovový kýbl.

Z křoví vyběhl kluk a fotil mě.

„Vypadni! Jestli tě tu zítra uvidíme, uděláme ti ze života pekla!“

„Nikdo, kdo odporuje naší Krásce, tu není vítán!“

Křičely dívky ze shora. Kluk mačkal spoušť jako šílený, než se dal na zbabělý útěk. Zatínala jsem pěsti. Dokázala jsem hodně tolerovat, ale tohle už bylo příliš, ale nejdřív jsem se potřebovala osušit.

 

*** Juta Nazo

 

Rozhlížel jsem se u botníku, ale Masaki nikde.

„Kam asi šla?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem si bral boty a vypadl na mě papír.

„Aha.“ všechno bylo jasné.

Opřel jsem se tedy o stěnu a čekal. Po několika minutách jsem zaslechl mlaskavé zvuky.

Co to bylo?

Nedalo mi to a vyšel jsem na chodbu vedoucí k hlavním dveřím školy. Nikoho jsem však neviděl, ve vzduchu však byl divný pach. Začmuchal jsem.

„Ocet?“

Pod botami mi zaskřípal písek. Stopa vedla dál do budovy. Rozhodl jsem se ji sledovat, neboť jsem z nich cítil ocet. Jak jsem běžel, zahlédl jsem Masami, jak mizí v umývárně. Rozběhl jsem se za ní a otevřel dveře.

„Masami, stalo se-?!“ ztuhl jsem, neboť přede mnou stála skoro polonahá.

„Ach! P-P-Promiň, já nechtěl!“

 

Rychle jsem se otočil.

„Cítil jsem ocet a… a… někdo tě s ním polil?“ vykoktal jsem ze sebe.

Chvíli mlčela, než zase s úsměvem řekla:

„Vaše vítání nováčků je trochu drsné, ale brzo to uschne. Venku je sluníčko.“

Přešla k zrcadlu a položila na umyvadlo promočené triko.

„Na základní škole jsem taky dělala podobné vtípky. Na střední přešli jen do trochu většího rozměru, ne, Ju-?“

Nebyl jsem tam.

„Juto?“ Vykoukla ven ze dveří, ale neviděla mě.

Zavřela je a opřela se o ně.

 

*** Juzuki Oda

 

Seděla jsem ve své klubovně na honosně vypadající židli s opěrkami a naslouchala vyprávění svých poskoků. Plán na zesměšnění vyšel úplně bezchybně. Po tomhle do školy ani nepáchne. Nejvíce se mi podbízel ten kluk. Nosil brýle a byl známý jako šprt a otaku cosplayer. Zrovna mi přehrál fotky na počítač.

„To je tak úžasné!“ rozplývala se jsem nad nimi. Byly dostatečně ostré a detailní a šlo snadno poznat, o koho jde.

„Hned je odnesu do IT klubu, vytisknu a zítra před vyučování je rozvěsím po nástěnkách!“

Spokojeně jsem si ho prohlížela. Ze všech kluků mi byl nejoddanější, a tak na tuhle špinavou práci taky nejvhodnější.

„To bude od tebe velmi milé,“ usmála jsem se sladce, až mu rudly uši.

„Ano, má paní!“ vzal foťák a zmizel z místnosti.

Dala jsem se do povýšeného smíchu a mé dvě kamarádky taky.

 

***

 

O chvíli později jsem osaměla a znovu si prohlížela fotky. Výsledek mě uspokojil.

Tohle té protivné káče zničí život a samou ostudou změní školu, pomyslela jsem si.

Dveře se odsunuly a vešla má pravá ruka.

„Ah, Akaki, podívej.“

Přepínala jsem z jedné fotky na druhou, aby mohla vidět úspěch celé akce.

„Není to krásné?“

Přísně se tvářící dívka se na ně jen mlčky dívala.

„Své hlášení o aktivitách klubu jsem dokončila. Je ještě něco, co bych měla udělat?“

Otráveně jsem si odfrkla.

„Upjatá tak jako vždycky. Pak se nelze divit tomu, že tě žádný kluk nechce.“

Zatnula pěsti.

„Můžeš jít, už tě nepotřebuji,“ pokynula jsem jí rukou a pročísla si vlasy.

 

Dívka se mi uklonila a odešla. Znovu v místnosti nastalo ticho.

„Věděl jsem, že v to máš prsty, Krásko.“

Vyděšeně jsem odskočila od stolu, neboť jsem neslyšela, že by někdo přišel.

„Juto?! Co tu chceš?! Sem mají přístup jen členové klubu!“ zakřičela jsem na něj.

„Ale, ale, proč hned takový křik?“ pomalu zavřel dveře.

„Jen jsem si přišel zahrát malou hru.“

„Hru? Na něco takového nemám čas,“ založila jsem na prsou ruce a přísně si ho přeměřovala.

Byl to Juta a zároveň nebyl. Jeho rozježené vlasy vypadaly děsivě a když jsem se podívala do jeho očí… jako kdyby to byl úplně jiný člověk. A nenosí náhodou brýle?

„Ani kdyby ti to zajistilo věčně krásnou tvář?“

„Cože?“ Cukla jsem sebou.

„Cožpak to není tvá největší touha?“ usmál se.

„O čem to mluvíš?“ Nervózně jsem přešlápla.

„Když tuhle hru vyhraješ, tvá tvář bude stále krásná. Je to tak jednoduché.“

Sledovala jsem, jak přešel ke stěně plné mých fotek.

 

„Ah, tahle je ze začátku tvé kariéry jako školní Kráska, že?“ ohlédl se na mě.

Byla jsem na ní ve své nové školní uniformě s korunkou na hlavě.

„Hodně si se od té doby změnila.“

„O čem to mluvíš?“ dala jsem si ruce v bok.

„Vidím, že miluješ zrcadla,“ řekl a já se otočila na druhou stranu.

Protější stěna byla zakrytá skleněnými plochami. Jak jsem jej pozorovala, měla jsem pocit, že v odrazu vidím něco za ním. Jako by se okolo něj vlnil vzduch. Protřela jsem si oči a náhle jsem slyšela jednu spoušť foťáku za druhou. Vyděsilo mě to.

„Cožpak to není tvůj sen?“

Stál náhle za mnou a já byla na červeném koberci v rudých šatech s velikým výstřihem a rozparkem. Vlasy jsem měla učesané do složitého drdolu, obutá v lodičkách s vysokým podpatkem a na rukou jsem měla dlouhé rukavice.

Blesky ustaly a kolem mě se vznášely titulní stránky časopisů a na každém byla má tvář. Roky míjely a já byla pořád stejně krásná. Možná ještě krásnější.

„Opravdu… to dokážeš?“

Znovu jsem byla v klubovně.

„Samozřejmě, stačí když vyhraješ moji malou hru.“

„Dobře, přijímám tvoji nabídku.“

„Výborně,“ široce se usmál a místnost zčernala.

 

„Žádné strachy, jen připravuji půdu pro naši hru.“

Za mnou se něco pohnulo. Otočila jsem se a vyděsila se svého odrazu. Dusil do ruky smích.

„Žádné strachy… je to jen zrcadlo.“

Mračila jsem se na něj.

„Vysvětlím ti pravidla. Tohle je bludiště tisíce zrcadel. Vítězem je ten, kdo najde východ. Ale opatrně, skrývá se tu jedna past.“

Zhoupl se dozadu a padal, myslela jsem si, že se propadne do tmy, ale najednou zůstal stát ve vzduchu.

„Smíš projít pouze chodbou s jednou stranou zrcadel.“

Přešla jsem k němu a dotkla se černé plochy. Vůbec se v ní nic neodráželo a byla studená jako led.

„Pokud bys prošla úsekem, kde je po obou stranách zrcadlo, stihne tě trest.“

Zhoupl se na patách a vykročil chodbou dál. Následovala jsem ho, dokud jsme nedorazili na velikou křižovatku. Všechny další cesty byly těsně u sebe a uspořádány do hvězdice, takže mezi vchody nebyla žádná rovná plocha.

„Hra začíná odtud. Hodně štěstí a vyvaruj se pohledu do protilehlých zrcadel,“ nakonec se ušklíbl a prošel jednou chodbou nalevo. Já šla tou před sebou. Rukou jsem se dotýkala zrcadel a brzo došla k další malé křižovatce. Cesta se dělila na dvě. Teď kterou zvolit.

 

„Ale počkat,“ sáhla jsem si do kapsy a vytáhla oblíbenou rtěnku.

„Značení cesty rozhodně není proti pravidlům.“

Namalovala jsem na zrcadlo šipku a šla doprava. Brzo jsem však zjistila, že chození je dosti únavné. Labyrint se táhl do nekonečna a nezdálo se, že by měl konce.

Kde je ten cíl? Kde je východ?

Vzteky jsem udeřila pěstí do skleněné stěny.

Tahle cesta se navíc už táhle pěkně dlouho. Nikde nebyla odbočka, ani změna směru. Prostě jsem šla pořád rovně. Zrcadla přede mnou vystupovala ze tmy a za mnou byla znovu pohlcována, bylo to depresivní. Najednou cesta zesvětlila a já zrychlila krok.

„Cože?!“ chodba byla lemována několika protilehlými skly a za nimi byl jen o kousek dál východ. Vedly k němu i jiné cesty, ale tahle musela být jednou ze slepých.

„Tohle…!“ byla jsem vzteky bez sebe.

Takový kousíček od cíle. Neměla jsem chuť se vracet. Ohlédla jsem se a přišla k zrcadlům blíž a podívala se za ně. Nikoho jsem neviděla. Rozeběhla jsem se mezi ně.

„Říkal jsem ti, ať nevstupuješ mezi dvě zrcadle, ne?“

Otáčela jsem se na Jutu a zahlédla svůj odraz. Má tvář byla plná vrásek, podlité oči, šedivé rozcuchané vlasy – víc mrtvola než člověk. Odraz ke mně natáhl ruku a vystoupil ze zrcadla. Nedokázala jsem křičet. Zrcadla kolem mě popraskala a rozpadla se.

 

*** ???

 

„Nedodržela jsi pravidla hry a tak budeš potrestána,“ sebral jsem ze země největší střep a pohlédl do něj.

„Byla jsi tak zahleděná na to, co odráží povrch, že jsi přehlédla to, co je za ním.“ V odrazu byl za mnou vidět nejasný obrys Juty.

Ječela a zhroutila se na zem. Byli jsme zpátky v klubovně a já oddechoval. Každá hra kladla veliký tlak i na jejího tvůrce. Vytáhl jsem z jejího těla duši a byla opět hodně černá. Pro stíny ten nejlepší druh. Chvíli jsem ji pozoroval, než jsem ji vrátil do těla.

Tělo sebou zacukalo. Pomalu jsem odešel z místnosti.

Ještě je tu jedna věc, co musím zařídit, pomyslel jsem si a vyběhl na školní střechu.

„Fukuró!“ zavolal jsem a můj soví společník přilétl.

„Volal jste, pane?“

„Zanes mě k Jutovi domů, hned!“

„Rozkaz, pane,“ obklopilo ho hnědé vířící peří a proměnil se do své pravé podoby. Narostli mu tři ještěří ocasy pokryté srstí z miniaturních peříček, krk se značně prodloužil a z páteře mu vyrostly po celé délce trny. Uši se mu prodloužily a zobák zmohutněl a získal ostré zuby.

Naskočil jsem mu na záda a dostal jsem se do Jutova pokoje během slabé minuty. Střešní okno nebylo zavřené, jak neopatrné, ale příhodné. Popadl jsem, co jsem mohl a znovu zamířil do školy.

 

*** Masami Andou

 

Nevím kam, Juta zmizel, ale pach octa už trochu opustil mé oblečení. Naštěstí bylo teplo, doma se pak pořádně vykoupu. Hlavně, ať mě nechytne babička, ta by mi dala a pomalu by vyhlásila všem na škole válku.

Při té představě jsem se však musela usmát.

„Masami!“ křičel a zase vlétl do umývárny.

Tiskla jsem k sobě mokré triko.

„P-Prosím, obleč si tohle!“

Cpal mi před obličej kupku prádla a zíral na zem.

„Jsme podobně velcí, tak… mě napadlo, že ti něco bude.“

Zírala jsem na první kus a neubránila se chichotání. Juta zvedl hlavu a zděsil se. Navrchu byly jeho spodky s kousky puzzle. Rychle je schoval za záda. Smíchy jsem se ohnula v půli a tekly mi slzy.

„Díky, Juto, jsi můj nejlepší kamarád.“

Strašně zrudl. Když prověřil, že nevzal žádný další takový kousek oblečení, zalezla jsem si do kabinky a převlékla se. Opravdu jsme měli podobnou velikost.

 

*** Juta Nazo

 

Ten incident se spodkami byl fakt trapný, ale jsem rád, že jí mé oblečení sedělo. Cestou k východu jsme potkali ještě Kaie. Zíral z okna a když jsem na něj promluvil, cukl sebou.

„Co tam vyhlížíš?“ zeptal jsem se ho.

„Em…“ podíval se zpátky, „ale nic, jen se mi asi něco zdálo.“ Poškrábal se ve vlasech a vyrazili jsme spolu domů.

---