Stínová hra – Hra 4. – Návštěva temnoty

*** Juta Nazo

 

Naštěstí jsme s mámou našli v second-handu obnošenou uniformu, ale mě to nevadí. Jenže když jsem další den šel do školy, šeptalo se kolem spoustu znepokojivých zvěstí.

„Slyšela jsi to? Kráska prý zešílela.“

„Fakt jo?“

„Neuvěřitelné!“

„Opravdu?“

„Viděl někdo něco?“

„Mlátila kolem sebe tak, že ji museli uspat.“

„Dokonce zranila naši školní ošetřovatelku.“

„Jak je to možné?“

„Proklel jí někdo?“

„Co blázníš? Nejspíš jí jen z té krásy přeskočilo.“

„Jo, byla to nafoukaná fiflena.“

„Nebude jí škoda a konečně se uvolní ta veliká místnost pro pořádný klub.“

„Takže mám tenhle rok šanci na Krásku školy?“

Běhal mi z nich mráz po zádech a nejhorší bylo, že mám zase výpadek paměti. Tohle už byl druhý… ne možná třetí. Bylo mi z toho špatně. Uchopil jsem svůj přívěšek do rukou a stiskl ho.

 

*** Akaki Kan

 

Stojím opodál a dělám, že si čtu nástěnku, ve skutečnosti však opatrně pozoruji Jutu Naza. Nemám pochyb o tom, že stojí za záhadným šílenstvím Juzuki Ody. Viděla jsem to… Viděla jsem, jak včera odcházel z našeho klubu a pak se to stalo. Zapomněla jsem tam peněženku a musela jsem se pro ni vrátit.

Věděla jsem, že si ze mě bude zase utahovat. Když jsem byla na rohu, zahlédla jsem ho a rychle se skryla. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale jeho vzhled mě na okamžik vyděsil, tak nejspíš proto. Zavřel za sebou dveře a utíkal chodbou.

Neměla jsem důvod jít za ním. Nejspíš jen šel za Juzukou a žádal ji, aby s tím šikanováním přestala. Avšak ve chvíli, kdy jsem se dotkla dveří, se za nimi ozval řev. Vtrhla jsem dovnitř a viděla rozcuchanou Krásku, jak se válí na zemi a házím kolem sebe rukama.

 

Začala jsem ji uklidňovat. Držela jsem ji v náručí a najednou ztuhla. Netušila jsem, že může být její tvář někdy tak zkroucená. Vytrhla se mi a začala pěstmi bušit do zrcadel.

„Co to děláte? Přestaňte!“ křičela jsem, ale bylo to marné.

Juzuka mě vůbec nevnímala. Nepřestávala dokud nebyla na padrť a její ruce krvácely. Stálo mě to mnoho sil, než jsem jí z místnosti odtáhla a naštěstí křik slyšela naše ošetřovatelka a mohla doběhnout pro chloroform a uspala ji, než přijede záchranka.

Tohle ráno jsem byla za ní a jakmile uviděla cokoliv, co odráželo její tvář, vrhla se po tom a ničila to. Znovu jí museli dát sedativa. Nikomu jsem nemohla dát vysvětlení, proč se to stalo. Neměla jsem ani důkaz, že je za to Juta zodpovědný. Mohla to být je shoda náhod. Jenže to nemohla být pravda.

Rozhodla jsem se odhalit pravdu za touto záhadou a to za každou cenu.

 

*** Kai Hiwari

 

Juzučino šílenství je rozhodně „jeho“ práce. Já ji ve třídě tiše varoval, ale spíš jsem přidal jen olej do ohně. Ne, dřív nebo později by to udělala.

Povzdechl jsem si a sbalil si věci do tašky. Vyučování skončilo a zítra byl víkend. Už jsem se těšil, naše nová trojka naplánovala výlet do parku. Po dobrém jídle bude následovat herní turnaj. Jsem zvědavý, co všechno přinese.

 

***

 

Večer jsem se válel v obyčejném značkovém triku a kalhotách na široké posteli. Luxus v mém životě nebyl ničím novým. Bydlel jsem ve velikém domě, který obklopovala zahrada. Pracovalo tu okolo stovky sloužících, kteří se starali o denní chod domácnosti a taky smečka hlídacích psů.

Zvedl jsem se a rozhlédl se kolem. Po bocích postele byly bílé noční stolky a na obou byla lampička. Pravé stěně dominovala dvě veliká okna a vchod na malý kamenný balkón kruhového půdorysu. Všude jsem teď měl zatáhnuté tlusté závěsy, aby sem nepronikalo světlo. Pod vzdálenějším oknem byl veliký psací stůl a židle. Už si nevzpomínám, kdy naposledy jsem u něj seděl.

Naproti byla stěna plná CD, DVD a Blue-Ray disků, vévodila jí obrovská LCD televize uprostřed a hi-fi sestava pro prostorový zvuk. Bylo tam taky pár knih a sošek v prosklených vitrínách. Druhou stěnu pak lemovala veliká kožená pohovka ve tvaru L. Na té jsem taky trávil většinu svého denního času. Před ní byl skleněný stolek a další dvě malá kulatá sedátka do sady.

 

Zbytku stěny vévodily plakáty různých rockových skupin a motorek. A naproti posteli jsem měl dveře a strop zdobila bodová světla. Lehl jsem. Dnešní den byla zase sranda. Stavění hradů z karet mě baví, i když mi to tolik nejde. Masami se ukázala jako rovnocenný soupeř, ale na Jutu pořád nemáme.

Ohlédl jsem se nalevo na digitální budík. Ukazoval půl jedenácté a sedm minut. Zítra se máme v deset sejít před školou. Co začalo jako nutná obrana, se změnilo v zábavu a volný čas.

Něco zaťukalo na skleněné dveře balkónu. Ignoroval jsem to. Jenže se to opakovalo a znovu. Vždycky třikrát a pak minutu nic. Je to nějakej idiot, co si hraje na frajera? Když už to zopakoval po páté, zvedl jsem se a přešel k balkónu. Plížil jsem se tiše, připraven ho vyděsit. Trhl jsem závěsem a zařval, ale vyděšen jsem byl já velikou hlavou čtyřoké sovy. Spadl jsem na zadek a pořád na ni zíral. Seděla na nízkém zábradlý ze sloupků a krčila se.

Zaslechl jsem tiché chichotání, ale ten pták to nebyl. Zpoza druhé půlky závěsu se vynořil…

„Juto!“

Ne, ten druhý.

 

„Čau, můžu dovnitř?“ zeptal se, jako by neporušil desítku domovních vyhlášek.

Zatnul jsem zuby, sykl, zvedl se a otevřel mu.

„Promiňte, že ruším.“ Aspoň boty nechal na balkóně.

Z velikého tvora jsem však nespouštěl oči.

„Žádný strach, to je Fukuro, můj asistent a posel.“

Zahalilo ho peří a v mžiku byl menší.

„Jeden za všechny, všichni do jednoho!“ vykřikla sova v podivném obleku mušketýra.

Kord vypadal jako spirála, brko na širokém klobouku bylo indiánské a místo kříže měl vepředu pentagram. Ohlédl jsem se na druhého Jutu, ale ten jen pokrčil rameny. Nechal jsem to tedy být a zavřel dveře.

Pták se usalašil na předním čele postele. Druhý Juta se mezitím rozhlížel po pokoji. Pořád měl na sobě školní uniformu.

„Máš to tu hezké… asi.“

„Myslíš?“ rozsvítil jsem polovinu světel a sedl si na okraj postele zády k balkónu.

„Tohle je druhý pokoj, který vidím, takže nemohu příliš porovnávat.“

„A jak víš, že tu bydlím a jak ses dostal přes ochranku?“

„Můj asistent, byl velmi sdělný.“

Schoulil se do kuličky.

„Slyšel jsem ho, jak si neustále mumlá o klukovi, co ho viděl, ale že to je přeci jen Kai, to nebude mistrovi vadit. A tak dál a tak dál. To mi nevadilo, jen jsem začal být zvědaví, jak vypadá tvůj pokoj a kde žiješ.

Z nějakého důvodu mi přišla tvá školní uniforma jiná, i když by měla být stejná. Nedokázal jsem přijít na to proč, tak jsem nechal Fukura, aby tě sledoval a zjisti, kde bydlíš.“

„Špehování je protizákonné.“

 

„Opravdu?“ podivil se.

„A co ochranka… neříkej mi, že s s nimi hrál 'ty' hry?“

„Bojíš se?“ usmál se tím sebevědomým a dráždivým úsměvem.

„Nehrál jsem, prostě jsem přiletěl na jeho zádech. Možná je veliký, ale normální lidé ho nemohou vidět.“

„Ale já jsem pěkně normální,“ ukázal jsem na sebe trochu naštvaně palcem.

„Ani ne… pořád máš svoji mysl v pořádku, třebaže jsi hrál stínovou hru.“

Zastrčil jsem hlavu mezi ramena. To mi nemusel připomínat.

„A navíc jsem na tebe neseslal trest, jelikož jsi dodržel pravidla hry.“

Dodržel?! Tím bych si tak jistý nebyl. Vážně jsem ho chtěl bodnout, ale nedokázal jsem se hnout.

Setřel jsem si pot z čela, když někdo zaklepal. Nadskočil jsem.

„Pane Hiwari, jste v pořádku?“ byl to hlavní komorník, který tu sloužil již několik desítek let.

Mluvil tiše.

„Slyšel jsem váš křik, jste v pořádku?“

„J-Jo, jsem v pohodě!“

„Mám vám přinést trochu čaje?“

 

Chtěl jsem odmítnout, ale rozmyslel jsem si to:

„Jo, dám si čaj.“

„Dobře, hned vám jej donesu, mladý pane.“

Úlevně jsem vydechl.

„To normálně křičíš na druhé přes dveře?“

„Je to sluha, tak je to normální… tedy mluvení přes dveře.“

Díval se na ně, jako by na nich bylo co zkoumat.

„Je to dobrý muž, ale… zdá se, že se něčím trápí. Jeho plamen je zastřený.“

„Cože?“

„Ale nic,“ a sedl si na zem vedle postele.

„Chceš si zahrát,“ ukázal mi balíček karet a já se odtáhl, jako by byl radioaktivní.

„Neboj, tohle není stínová hra.“

„Tak to neříkej s tím svým ďábelským úšklebkem.“

Sedl jsem si na zem před něj.

„Budeme stavět zámky, větší vyhrává.“

Každý jsme na to měli balík karet. Já zrovna pomalu smolil třetí patro, ale on už měl hotový Tádž Mahál. Jak to dělá, že mu to jde tak rychle?

Komorník zaklepal.

„Váš čaj, pane.“

Zvedl jsem se a strhl svoji tvrdou práci.

„Já si to vezmu!“ zavolal jsem, ale to už napůl vstoupil do místnosti.

Nechtěl jsem, aby druhého Jutu viděl, stálo by to totiž mnoho vysvětlování.

„Ah,“ vydechl.

 

A kruci.

„To je jen…“ začal jsem, když se starý muž usmál.

Vždycky přitom jemně nakrčil nos.

„Stavíte hrad z karet, mladý pane?“

Otočil jsem se. Nikde tam nebyl.

„Jo, tak trochu.“

Starý sluha se lehce usmíval.

„To proto jste tak křičel?“

„Em, jo, jo, spadlo mi to a to jsem byl dost vysoko,“ lhal jsem úspěšně.

Vzal jsem si od něj pojízdný vozík, na kterém byla konvice s čajem a šálek s talířkem.

„Abych vás nerušil, vyzvednu vozík zítra, pokud dovolíte.“

„Jo, v pohodě.“

Uklonil se mi a chtěl odejít.

 

„Už jste dneska udělal dost práce, jděte spát, Matsůko.“

Znovu se usmál, uklonil se a zavřel dveře. Rozhlížel jsem se po pokoji a hledal Jutu.

Kam mohl zmizet?

Stál jsem u karet a slyšel pod sebou divný zvuk. Znělo to jako 'zzz'. Odstrčil jsem ze zorného úhlu tác a kousl jsem se do jazyka, abych zase nekřičel. Druhý Juta se na mě zpod postele šklebil.

„Já tě-! Já z tebe budu mít infarkt!“ vrčel jsem na něj, když lezl ven a pořád se šklebil.

„Když mě tolik fascinuje lidský obličej a jeho nekonečné variace,“ řekl skoro až učenecky.

Nejraději bych ho tím tácem umlátil. Sedl jsem si však a položil ho vedle jeho hradu.

„Jestli chceš, dej si,“ pokynul jsem mu, když zaujal své místo.

„Tys ho nechtěl?“ vzal dvě karty.

„Ani ne, jen mě napadlo, že si možná dáš.“

„Proč jsi neobjednal pro nás oba?“ Připravil se složit finální špičku.

„To bys musel přijít hlavním vchodem,“ vrčel jsem na něj.

„To asi ano,“ nevinně se usmál a to mi nahánělo ještě větší hrůzu.

 

Z pod postele se vyškrábala i sova a… kýchla přímo ho základů jeho hradu. Ten se přirozeně sesypal a jemu zůstaly jen ty v ruce. Nevěřícně na to zíral. Smíchy jsem se zlomil v pase. Tohle byl opravdu pohled. Po těch všech úšklebcích, to bylo opravdu nedocenitelné.

„Odpusťte mi, můj pane!“ sůvák se před ním krčil a nevím kdy, ale převlékl se do psího kostýmu.

„Prosím, neškubejte mě, už to nikdy neudělám, přísahám!“

Lehce jsem s ním zatřásl.

„Vždyť to byl jen hrad z karet, kvůli tomu se svět nezboří, ne?“ podíval jsem se na něj a nestačil se divit.

V obličeji měl směsici paniky, strachu a vzteku. Třásl se a mačkal obě karty.

„Hej, seš v pohodě?“

Položil jsem mu ruce na ramena a lekl se, jak moc se chvěl. Jeho dech byl přerušovaný. Vzal jsem šálek.

„Na, napij se trochu, to ti udělá dobře.“

Pustil karty a pomalu se napil. Děs z očí ho neopouštěl. Uchopil hrnek oběma rukama a položil si ho na klín. Už se trochu uklidnil.

„Mistře,“ sova na něj dělala smutné psí oči… všema čtyřma.

Hořce se zasmál.

„Musel jsem teď vypadat dost uboze, co?“

 

„Uboze? Nejsi tu ani půl hodiny a už jsem z tebe málem třikrát vyletěl z kůže,“ plísnil jsem ho.

„Potížisto,“ založil jsem ruce na prsou.

Chvíli bylo mezi námi ticho.

„Proč hraješ hry, když nevyhráváš?“

„Proč?“

„Nevím sice, co přesně Juta dělá, ale dokážu cítit jeho emoce a myšlenky a pochopit z nich průběh jeho dne. Žádnou hru s ním jsi nikdy nevyhrál, proč pokračuješ?“ zeptal se se svěšenou hlavou.

Vážně věděl, jak položit divné otázky.

„No… protože… mě to baví?“

„Baví?“ zvláštním způsobem to nechápal.

„Jo, protože hry jsou pro ukrácení dlouhé chvíle, pobavení, získání přátel, procvičení si paměti a podobně.“

„Zvláštní.“

„Eh? Co je na tom tak divného? Ty snad hraješ pro jiný důvod?“

„Pro přežití.“

„C-co tím myslíš?“ pod nohama jsem ucítil tenčí led.

„Kdybych prohrál… zmizel bych.“

Chvilku mě pozoroval.

„Chceš vědět, kdo jsem?“

Trhl jsem hlavou.

„T-To bys mi řekl?“

„Čekáš nějaký trik?“

 

Opřel jsem se dozadu o ruce.

„To zrovna ne, jen… jsi mě tím zaskočil. Je fakt, že jsem se asi už tisíckrát sám sebe ptal, co nebo kdo jsi, ale…“

„Nikdy jsi nedokázal moji existenci pochopit, že?“

Zastrčil jsem hlavu mezi ramena.

„Bingo.“

Otevřel pusu, že promluví, když jsem ho gestem zastavil.

„Tenhle příběh si nechej pro Jutu.“

„Proč pro něj?“

„Protože to jeho tělo okupuješ, a proto má právo být tím prvním, kdo to bude vědět.“

„Jsi opravdu zvláštní,“ usrkl trochu čaje a pochválil ho.

„Můžeš mi něco slíbit?“

Posadil jsem se.

„Že o tom Jutovi jednou řekneš.“

„Je to nějak důležité?“

„Jasně, že je, jsi v jeho těle a nebude to pro tebe lepší?“

„Hmm, stejně dobře mu to můžeš říct ty.“

„Můžu?“

„Bál ses, že bych s tebou hrál další hru?“ pobaveně si mě přeměřil. Velmi dobře věděl, jak moc jsem se tomu chtěl vyhnout a teď si to sadisticky užíval. Přičichl k čaji.

 

„Ale hádám, že máš pravdu. Měl bych být tím, kdo mu to řekne, přeci jen je to můj hostitel.“ Znovu se napil a odložil prázdný šálek.

„Dáme si ještě jedno kolo?“ pokynul ke kartám.

Pokrčil jsem rameny a pustil se do skládání. Příležitostně jsem ho pozoroval. Možná se mi to zdálo, ale… snažil se snad prohrát? Znamená to pro něj opravdu zmizet? Je fakt, že tu jsou i „hry“, kde prohrát znamenalo zemřít… třeba ruská ruleta.

Ať už je kýmkoliv, zdá se, že se s ním dá mluvit a dohodnout se. Když si odmyslím tu divnou sílu, je jako každý jiný kluk.

 

*** Juta Nazo

 

Ráno jsem byl unavený a ospalý. Jako bych probděl polovinu noci. Protáhl jsem se a znovu zamžoural do světla. Dneska byla sobota a měl jsem volno. Na nočním stolku vedle postele jsem nahmatal brýle. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že jsem na něco zapomněl. Máma zaklepala na dveře.

„Juto, ještě spíš? Jsou tu tví kamarádi.“

Nejdřív jsem zamrkal a pak vyskočil z postele.

„Jak jsem mohl zapomenout?!“

 

*** Masami Andou

 

Z horního pokoje se ozýval rachot. Zachichotala jsem se. Kai měl dobrý nápad jít za ním. Od školy jsme šli po jeho normální trase, takže jsme se nemohli minout. Čekali jsme na něj v obchodě a zvědavě jsem si prohlížela police plné různého zboží. Člověk by neřekl, co všechno se dá najít.

„Jestli se ti něco líbí, klidně si to vezmi, Masami,“ řekla jeho matka za pultem.

„Něco takového udělat nemůžu.“

Měla jsem na sobě džíny a bílé triko se třemi sluníčky na zádech. Na boku hlavy jsem si udělala jednoduchý culíček. Kai vypadal jako drsňák v tom černém triku s lebkou na zádech a nápisem „Kiss the Death“. Po schodech se ozvaly spěšné kroky.

 

„O-Omlouvám se! Jdu pozdě,“ křičel Juta, sotva se objevil.

„Juto, jak ses to oblékl?“ napomenula ho.

Nejenže si neuvědomil, že se nasoukal do školní uniformy, ale ještě si kalhoty nasadil obráceně. S povykováním zmizel zase nahoře. Paní Nazo si dala ruce v bok.

„Co to s ním poslední dobou je?“

„Je s Jutem něco špatného?“ zeptala jsem se.

Povzdechla si.

„Není to žádný ospalec, ale poslední dobou spí déle než normálně. Připadá mi taky unavený, ale prý mu nic není.“

Juta zase seběhl a tentokrát už vypadal lépe.

„Omlouvám se, netuším, jak jsem mohl dneska zaspat,“ krčil se.

„V pohodě,“ řekl Kai.

S Jutovou matkou jsme se rozloučili a vydali se na malý výlet. Místní park je docela veliký a pořádají se v něm kulturní akce. Posedět se dá na lavičkách pod stromy, kolem jezírka s kachnami, rybami a lekníny a nebo v některém altánku.

My jsme si vybrali plac blízko bílého, který vypadal jako by byl součástí starého římského chrámu. Bohužel, ani tenhle nebyl ušetřen vandalismu.

Přinesla jsem domácí buchtu, sendviče, citronádu a piknikovou deku. Kai přinesl čipsy, čaj v termosce a balíček karet. A Juta… ten měl oči pro pláč.

„To je v pohodě,“ uklidňovala jsem ho, „jídla je tu dost.“

 

*** Juta Nazo

 

Povzdechl jsem si a sedl si. Vážně jsem chtěl přinést nějakou hru, ale ve všem tom zmatku jsem na vše úplně zapomněl. Navíc jsem se cítil divně. Díry v mé paměti mi dělaly starosti, ale má nevyspalost ještě víc. Byl jsem si jistý, že jsem šel spát před desátou. V noci jsem vzhůru nebyl, tak proč?

Zamyšleně jsem se zakousl do výborného šunkového sendviče. Rukou jsem zavadil o svůj přívěšek. Chodím s ním i spát, abych ho neztratil. Tak mě napadá, nemám ty výpadky paměti od okamžiku, co jsem ho složil?

Zakroutil jsem hlavou, to všechno musí být jen náhoda.

„Juto, děje se něco?“ zeptala se Masami.

„Ne, ne,“ zamával jsem rukou, „jen jsem přemýšlel o tom, že bych měl chodit dřív spát,“ zalhal jsem. Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že cvokatím.

„Kdo si dá prší?“ Kai zvedl balíček karet a zamíchal ho.

Každému rozdal pět karet a já začal. Pečlivě jsem je prohlédl a vyložil první. Pak hrála Masami a nakonec Kai. Je to velmi jednoduchá a rychlá hra.

 

„Ha, tady máš sedmičku, Juto!“ prudce ji odhodil na hrací hromádku.

„Ne tak rychle, Kai! Promiň, Masami,“ vyložil jsem svoji.

„Žádný problém, Juto,“ a položila svoji.

„Cože?!“ Jeho úder se mu vrátil jako bumerang.

„Musí vzít šest karet,“ smála se Masami.

Zavrčel a vybral zbytek lízacího balíčku. Vyložené karty jsem shrnul, zamíchal a položil lícem dolů. Kai na nás dva zpoza svého vějíře vrčel. Hra pokračovala dál a Kai se dokonce z části zabil svých karet.

„Vyhrál jsem!“ zvolal jsem, když jsem položil černou desítku.

„Já jsem druhá!“

Oba jsme se podívali na Kaie, který nás sledoval zpoza svého vějíře, zase totiž dostal sedmičky. Složil karty a lehl si do trávy. Sluníčko příjemně hřálo. Opřel jsem se dozadu o ruce a zahleděl se. Najednou nás přepadla skupinka výtržníků.

Byli ozbrojeni vodními pistolemi toho největšího kalibru a pálili po nás. Kryl jsem se, ale stejně jsem zmokl jako myš.

„Vy bastardi!“ řval Kai, ale musel se taky krýt.

Netrvalo to víc než minutu. Masami kašlala, protože jí zaskočila voda. Zlikvidovali i karty a zbytek jídla. Kai zuřil, ale nemělo cenu je honit, už byli dávno pryč.

„Legrační způsob jak se osvěžit,“ měnila vše ve vtip Masami.

 

*** Kai Hiwari

 

Ždímal jsem konce trička a proklínal ty debily. Co víc, byl jsem si jistý, že tohle druhý Juta nenechá jen tak. Co mě však štvalo víc, byly zničené karty. Dostal jsem je od Matsůky. Přinesl mi je ráno, jestli z nich také nechci stavět hrady. Jsou hodně staré a tak jistě budou dobře držet.

Pomalu jsem je sbíral. Byly tak nacucané, že se trhaly. Jen co se mi dostanou pod ruku. Obdivoval jsem však Masami, všechno to brala s humorem.

Kde tu sílu bere?

Pomohl jsem sebrat i zničené jídlo a všechno jsme to vyhodili do koše. Navzdory hezkému počasí jsme museli jít domů, pomočené oblečení je pořád promočené oblečení.

K Jutovi to bylo nejblíže, tak jsme šli nejdřív k němu. Jeho matka někam odběhla, tak jsme nemuseli nic vysvětlovat. Kráčel jsem dál s Masami, když jsem řekl:

„Velká holka jako ty, určitě dojde sama domů, ne?“ zašklebil jsem se a utíkal zpátky.

Vyplázla na mě jazyk.

„Uvidíme se ve škole!“ zavolala.

Juta měl okno na druhé straně domu, tak jsem vběhl dozadu a… vyděsil se.

„Ty! Ještě jednou a vážně tě zaškrtím!“ vyhrožoval jsem šklebícímu se druhému Jutovi.

„To chceš tolik vidět stínovou hru?“

Urovnal si suchou školní uniformu.

„Pfe, jen je chci zmlátit.“

 

„Třeba se nějak podělíme,“ usmál se.

„Mistře,“ zavolala divná sova v obleku zdravotní sestřičky.

Vypadala by i dobře, kdyby neměla roušku přes zobák a bílou minisukni potříštěnou krví a tašku přes rameno, ze které trčela kostra ruky. Jednoznačně beznadějný případ.

„Našel jsem je,“ přistála mu na rameni.

„Výborně, hra může začít.“

Ten jeho úšklebek! Jedna z věcí na co si u něj nemůžu zvyknout. Sova se zvětšila.

„Hele, neuvidí nás někdo?“

„Žádné strachy, všichni poslové mají speciální schopnost neviditelnosti,“ vyskočil jí na hřbet.

„Když to říkáš,“ vyšvihl jsem se za něj a pořádně se držel, když vzlétla.

Během chvilky jsem měl krásný výhled na město. Lepší než z jakákoliv helikoptéry. Dole nikdo k nebi neukazoval, a tak musela ona neviditelnost fungovat. Přistála ve staré průmyslové čtvrti, kde bylo několik opuštěných budov. Skvělé místo pro delikventy. Musím to vědět, neboť jsem se tu taky svého času toulal.

 

*** Delikvent A

 

Seděl jsem na staré bedně a kouřil. Má banda počítala peníze. Ta holka nám dala sto tisíc za postříkání jednoho skrčka. Nezůstali jsme jen u toho a vzali všechny okolo. Naučeným gestem jsem zkontroloval piercing v uchu.

Tohle byly ty nejsnadněji vydělané prachy v mém životě. Ta holka by mohla být zlatý důl. Když se to šikovně zahraje… Uchechtl jsem se. Moji kumpáni byly ze stejné verbeše jako já. Pankáč, flákač v otrhaných džínách a sprejař se starou kšiltovkou.

Naší základnou byl tenhle opuštěný sklad. Občas jsem odtud vyhrabali staré železo a prodali ho do sběrny. Vytáhl jsem cigaretu a típl ji o bednu, na které jsem seděl a vztekle zjistil, že mi zbývá už jen jedna.

No, s těmihle prachy jich budu mít víc než dost.

„Dobré odpoledne, pánové,“ ozval se najednou cizí hlas.

Všichni jsme vyskočili a sprejař si sáhl do zadní kapsy pro kudlu.

„Ale, ale, není třeba být hned tak nepřátelský. Zaskočil jsem jen na přátelskou návštěvu,“ pokračoval dál a přišel k nám blíž.

Hned jsem poznal, že je to ten kluk, ale něco na něm bylo divné. Úšklebek, bez brýlí, rozcuchané vlasy a ta divná aura kolem. V ruce držel veliký kufr.

„Co byste řekli na malou hru?“

„Hru?“

 

„Si děláš prdel, ne?“

„Chceš tak moc rozflákat držku?“ Pankáč si procvičil klouby na rukou.

Kluk se však nehýbal, ale upustil před sebe kufr a ten se rozevřel.

„Ty vole, čumte!“

Všem nám poklesla brada. Zavazadlo bylo narvané penězi.

„Ani malou hru o milión?“ zeptal se jako by nic.

Zasmál jsem se.

„Proprali jsme ti snad mozek, či co?“

Jako vůdce bandy jsem vykročil blíž.

„Takže si chceš hrát, jo?“ Zakroutil jsem krkem a křuplo několik kostí.

„Takže jste pro? Musím vás však upozornit, že to není obyčejná hra ale stínová, kde hrajete o vlastní duše.“

„Jasně, jasně,“ přišel jsem k němu blíž.

„Pěsti však potřebovat nebudete.“

Najednou byla všude tma, ale ta stejně náhle zmizela a my byli zase ve skladu.

„Co to kurva bylo-?!“ vykřikl jsem, když jsem si všiml, že v ruce držím nějakou divnou pistoli. Vypadala jako na vodu, ale měla LCD panel na nádržce a na něm svítily čtyři červené kapky.

 

„Říkám jí Krvavá střelba a pravidla jsou velmi jednoduché. Cílem je vyřadit protivníkův tým a každý hráč má jen jeden život. Jakmile jste zasaženi, jste vyřazeni ze hry.

Můj tým tvořím jen já a váš zase vy čtyři. Tudíž stačí, když mě zasáhne jen jeden z vás, zatímco já vás musím trefit všechny.“

„Takže přesilovka, huh?“

„Tak nějak, ale opatrně. Jak jste si všimly, zbraně mají ukazatel počtu střel. Každý máme čtyři, jakmile je vyplýtváme je game over a doplnit si je nemůžete, to by vás zabilo. A používat můžete jen svoji vlastní zbraň. Takže je dobře využijte.“

„Zabilo? Co to kecáš?“ obořil se flákač v otrhaných džínách.

„To protože náboji je vaše vlastní krev. V lidském těle je zhruba pět litrů krve. Při ztrátě čtyřiceti procent dochází ve většině případů k úmrtí. To jsou cirka dva litry a každá vaše střela má hodnotu půl litru.“

„To si děláš kurva prdel?!“ zařval pankáč.

 

„Cožpak jsem neříkal, že je to stínová hra a že hrajete o své duše? Samozřejmě, že můžete vystoupit, ale to pak ztrácíte jakýkoliv nárok na podíl z miliónu. Jste čtyři, takže pokud všichni vyhrajete, máte každý nárok na čtvrtinu.

Pokud budou na konci ve vašem týmu jen dva, tak to dělá polovinu pro každého. Opravdu chcete takovou šanci zahodit?“

Prohlížel si nás s provokativním úšklebkem, jako by se dobře bavil.

„Takže chceš střílečku?“ ušklíbl jsem se.

Tenhle pitomec neví, že mám zkušenosti z paintballu. Získat milión bude hračka.

„Fajn, jdu do toho!“

Na to zamručeli i jeho kumpáni.

„Výborně, žádná hra se nedá hrát bez pořádného bojového ducha.“

Sáhl do kapsy a vytáhl přesýpací hodiny a postavil je na bednu.

„Vyrazím jako první. Vy můžete jít až se dosype písek, což bude za pět minut.“

Otočil je.

„Hra začala. Hodně štěstí,“ jeho přání znělo velmi sarkasticky.

Odfrkl jsem si a pozoroval, jak mizí mezi bludištěm beden. Jeho druhá chyba. Tady se už flákáme víc než rok, známe to tu jako své boty. Tohle bude snadná prácička. Pět minut uteklo docela rychle.

 

„Jdeme si pro milión, prcku!“ zakřičel jsem a vstoupil na hrací pole.

První šel pankáč. Byl nedočkavý tak jako vždycky. Ve rvačkách byl však silnější než já, jen nepoužíval tolik mozek. V tom byla moje výhoda. Proč si špinit ruce, když to může udělat někdo za vás?

Kráčel uličkou lemovanou bednami. Byli až nad naše hlavy a vrcholky se ztrácely ve tmě. Pankáč šel rychle. Dorazil až k rohu a rozhlížel se. Otočil se a zamával na nás rukou, ve které měl pistoli.

„Čis-!“ uprostřed slova ho sejmula červená koule.

Rozprskla se a z poloviny ho postříkala. Sesunul se na zem a nehýbal se.

„Hej!“ zařval flákač a běžel by k němu, kdybych ho nechytil za rameno.

„Chceš mu tam, kurva, naběhnout?“

 

*** ???

 

Seskočil jsem z beden. Stěna měla výšku čtyř, ale jedna tu chyběla a poskytla mi perfektní úkryt. Věděl jsem, že jeden z nich bude netrpělivý a neopatrný. Další už ale tak jednoduší nebudou. Zaslechl jsem, jak jejich vůdce křičí. Ten bude nejtěžší. Postavil jsem se k nehybnému tělu. Oni na druhé straně ztuhli.

„Jeden dole,“ řekl jsem a utekl.

 

*** Flákač

 

„Kurva, vrať se!“ vysmekl jsem se a běžel za ním.

Jenže už byl v tahu. Zatřásl jsem s pankáčem, ale nehýbal se. Zatřásl jsem znovu, ale žádný úspěch.

„Je jeho pitomost, že mu tam vběhl, kdyby dával větší pozor, nemusel tu ležet,“ řekl náš vůdce.

„Ten malej parchant si myslí, že si z nás bude dělat prdel!?“

Vyrazil jsem za ním. Postupoval jsem však opatrněji. Každou uličku jsem pořádně prohlédl a tiskl se zády ke stěně.

Kam ten malej parchant zmizel?

Skřípal jsem zuby. Celou situaci ztěžovalo šero. Sem tam pronikalo i světlo a činilo vše strašidelnější. Jako kluk jsem rád hrál počítačové střílečky. Teď jsem ji hrál naživo. Celý jsem se zpotil. Hladina adrenalinu přeskakovala představitelné maximum. Každou chvíli jsem se otáčel za sebe.

Pankáče dostal rychle. Otřáslo to mnou. Bál jsem se, ale milión mě lákal. Nešlo odolat. Pokud si dobře vzpomínám, mám před sebou tři odbočky. Dvě napravo a poslední nalevo a jsou uspořádány do písmene Y.

Zamžoural jsem před sebe. Z druhé pravé chodby vyčuhoval jeho kabát. Chtěl mě přepadnout, jen co se přiblížím.

Polkl jsem.

 

Jenže já ho objevil dřív. Udělal jsem tichý krok dopředu.

Počkat!

Jak jsem se dál rozhlížel, uviděl jsem špičku boty vykukovat z levé chodby.

Ten parchant! Ten kabát je past! Jelikož je v mém zorném poli, všimnu si ho dřív. Ale na tak jednoduchý trik ti neskočím!

Přitiskl jsem se k levé stěně.

Přepadnu tě já a shrábnu milión!

Plížil jsem se. Cestou jsem minul narafičenou plechovku. Kdybych na ni šlápl, nebo do ní kopl, nejenže bych na sebe upozornil, ale vyděsil bych se a mohl mu dát šanci k útoku. Od levé uličky jsem už byl jen tři kroky. Nadechl jsem se a vyběhl.

„Řekni sbohem!“ zařval jsem do prázdné uličky.

„Co-!“ na zádech jsem ucítil něco mokrého. Svalil jsem se na břicho.

 

*** ???

 

Unaveně jsem oddechoval. Má past sklapla… a úspěšně.

„Druhý dole.“

Setřel jsem si pot z čela. Čekal jsem na něj za kabátem. Celá situace měla tři možnosti.

a) považovat botu za mnou pozici

b) považovat kabát za mou pozici

c) považovat prázdnou uličku za mou pozici

A možnost C byla správná. Kdyby si dával větší pozor. Sice prohlédl první past, ale druhé si už nevšiml.

Obul jsem se a oblékl se.

I kdyby past pochopil, šance, že mě zasáhne byla čtyřicet procent. Lidé zásadně míří přímo před sebe, než by se podíval dolů, bylo by pozdě. Měl jsem však ještě dva soupeře. Nejtěžší část… teprve přichází.

 

*** Sprejař

 

„Támhle je!“ běžel jsem ze ním.

Neměl jsem však jasný výhled a bylo tu spousty zatáček. Flákače jsme už našli na zemi. Podle jeho výrazu ho musel překvapit. Zuřil jsem, ale potřeboval jsem se uklidnit. My dva jsme totiž sehraný tým. Zatímco já hlídám levou stranu, on hlídá pravou. Jsme jádrem celé skupiny.

Parchant, kam zmizel?

Před námi teď byl volnější prostor lemovaný různě postavenými bednami. Měl víceméně kruhový půdorys o průměru tak patnáct metrů. Před námi byly jen dvě bedny. Má strana byla celkem bezpečná, neboť tam už hraničily se zdí. Pokud se tam skrýval, je v háji. Chce-li odsud, musí přes volný prostor a nebo počkat, až ho objevíme.

Dorozumívali jsme se gesty. Šel jsem o dva kroky dopředu. Už jsem byl v polovině a to napětí mě ubíjelo.

Milión. Milión!

Nedokázal jsem ho dostat z hlavy. Pořád jsem přemýšlel, jak ho utratím. Co si za něj koupím. Ženský na mě budou viset a líbat mi nohy, abych jim dal pár drobných.

Tichem se zadunělo kýchnutí.

„Cože?!“

 

Ten kluk vyběhl zpoza posledních krabic polevé straně. Pálil jsem po něm a běžel k němu. První střelou jsem ho minul a druhou akorát trefil bedny, za které se skryl. Dech se mi zrychlil. Vyskočil na bedny a vypálil po mně. Přesunul jsem váhu doprava a vyhnul se jeho střele. V jeho obličeji bylo zděšení.

Vystřelil jsem. Ztratil rovnováhu a spadl na pravé rameno. Vykřikl, ale hned se zvedl a utíkal. Chtěl jsem znovu vypálit, ale zatočila se mi strašně hlava. Klesl jsem na všechny čtyři a srdce mi bylo jako splašené. Polil mě ledový pot a slyšel jsem, jak mi v uších tepe krev.

„Takový kousek…“ zamumlal jsem.

Na zádech jsem najednou ucítil mokro. Ohlédl jsem se za sebe a uviděl svého dlouholetého kámoše, jak se šklebí.

 

*** Vůdce

 

Pozoroval jsem ho, jak po něm pálí a bezúspěšně. Tiše jsem zavrčel. Zkolaboval. Úplně pitomě vyplýtval své střely a teď se skoro válel na zemi. Tak jsem mu k tomu trochu pomohl. Proč se dělit o milión. Že?

Nebyl jsem tak pitomý, abych za ním hned šel. Přesunul jsem se za dvě bedny a pozoroval. Nejspíš utekl dál. Tak jsem šel za ním.

 

*** ???

 

Držel jsem si rameno a opíral se o bednu. Tohle bylo opravdu těsné a zatraceně riskantní. Kdyby nepoužil tak rychle litr a půl své krve, nejspíš by mě dostal. Jenže jsem teď měl jen jeden náboj a dva soupeře a navíc se mi točila hlava.

Jak je mám oba zasáhnout? Společně se držet nebudou.

Znovu jsem se nadechl a běžel dál. Rameno mě bolelo a nemohl jsem s ním pořádně hýbat, takže nebylo vykloubené. Aspoň jedna dobrá zpráva. Přehodil jsem si zbraň do levé a pomalu šel dál. Do stejného kruhu vedla ještě jedna chodba hned na začátku.

Plížil jsem se skrz ní a naslouchal. Žádné kroky jsem neslyšel. Vykoukl jsem do prostoru, na zemi leželo tělo.

Cože?!

Držel jsem se stěny a hledal ho. Mohla to být past. Žádný pohyb jsem však neregistroval. Risknul jsem to a přiblížil se k němu. Na zádech měl červenou skvrnu. Zatnul jsem zuby.

Zasáhl ho vlastní spoluhráč?!

 

*** Vůdce

 

Vracel jsem se zpátky. Ten kluk miluje pasti, nejspíš si bude myslet, že ho budu honit. Určitě bude chtít udeřit zezadu. Je zraněný a má jen jeden výstřel. Musí být pěkně zoufalý. Bude jednat unáhleně. Jen co mě spatří, tak vystřelí, nebude čekat.

Ušklíbl jsem se.

Proč plýtvat další střelou, když se může oddělat sám?

Blížil jsem se k volnějšímu prostranství. Zaslechl jsem ho. Zrychlil se mi tep srdce. Prachy byly na dosah. Prudce jsem vykoukl zpoza rohu a vykřikl:

„Ha!“

Nadskočil a zvedl zbraň. Ale bylo příliš pozdě, skryl jsem se. Zaslechl jsem jeho výkřik. Roztřásl jsem se vzrušením a rozesmál se.

„Chachaha! Boháč! Jsem boháč!“

Vyšel jsem ven a stoupl i nad něj. Ležel tam rozpláclý jako žába. Tohle bylo snadné vítězství. Nechat druhé makat a pak shrábnout veškeré zásluhy, to byl můj styl. Vytáhl jsem poslední cigáro, pistoli si dal do podpaždí a zapálil si. Tohle bude vyžadovat pořádnou oslavu.

Zaklonil jsem hlavu a vyfoukl dým. Náhle se vyšvihl na nohy a vyrval mi pistoli. Vyděšeně jsem u couvl a žáro spadlo na zem.

„Co je kurva tohle?!“

Mířil na mě.

„Haha, projels sázku a teď se snažíš vycouvat, ha?“

„Já nic neprohrál, ještě pořád mám jeden výstřel.“

„O čem to blábolíš, vždyťs mě minul!“

„Já nestřílel.“

„N-Nestřílel?“

Na displayi měl opravdu pořád jednu kapku.

 

*** ???

 

„Ne, pouze jsem to naznačil. Byl sis tak jistý svého vítězství, že sis toho nevšiml. Tvá pýcha se stala tvým pádem. Kdybys svého spoluhráče nevyřadil ze hry, mohli jste vyhrát.“

Zamračil jsem se.

„Game over.“

Střelil jsem ho přímo do srdce. Zařval a skácel se na zem. Nezdržoval jsem se vytažením jeho duše, neboť jsem věděl, že je skrz na skrz prohnilá. Rovnou jsem na něj seslal iluzi jako trest. Sotva jsem udělal několik kroků, začal sebou házet.

Poznej, co znamená být bodnut do zad.

Zasyčel jsem bolestí. Na rameni budu mít opravdu velikou modřinu. Bude to chtít trochu ledu. Vyšel jsem před sklad a zahleděl se na tmavnoucí nebe. Někde tady jsem se rozešel s Kaiem. Zahlédl tu někoho utíkat, a tak se za ním vydal. Mohl to být další člen gangu a kdyby přivedl posilu… nebylo by to dobré.

Setřel jsem si pot z čela. Tahle hra na mě zatím vynaložila největší tlak. Jak jsem ho hledal, našel jsem ho ležet na zemi.

„Kai!“ třásl jsem s ním, dokud nezamručel.

 

„M-Moje lebka,“ pomalu se zvedal a držel si ji.

„Jsi v pořádku?“

„Áááh, nemůžu tomu uvěřit, nechat se tak blbě chytit.“

„Co se stalo?“

Posadil se, opřel o stěnu a já vedle něj.

„Honil jsem toho týpka s kapucí a když jsem tu zahnul, přetáhl mě tyčí po hlavě.“ ukázal si doprostřed čela.

„Musel trénovat kendo, či co. Hned jsem byl mimo, ani nevím, jestli se mi zajiskřilo.“ promnul si oči.

„Takže jsi ho neviděl?“

„To zrovna ne, ale myslím si že byl vysoký asi jako já a trochu hubeňour, ale těžko říct.“ Podíval se na mě.

„Seš už hotovej, co?“

Přikývl jsem.

 

*** Akaki

 

Seděla jsem v parku a divoce oddechovala. Zrovna když jsem odcházela, musel se objevit Kai a Juta. Nemám nejmenší tušení, jak mě mohli tak rychle najít. Vyděsilo mě to a dala jsem se na útěk, jenže Kai šel po mně. Když jsem si všimla dřevěné tyče, nezaváhala jsem a použila ji.

Své jednání jsem si uvědomila, až když bylo pozdě. V prvním okamžiku mě napadlo, že jsem ho zabila, ale dýchal a měl tep. Setřela jsem si pot z čela. Bylo dobře, že jsem si vzala tuhle teplákovou soupravu a kryla se kapucí. Nevím, co bych udělala, kdyby mě poznal.

---