Stínová hra – Hra 5. – Řeč karet

*** Juta Nazo

 

Kroutil jsem naraženým ramenem. Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo stát. Vlastně mám zase výpadek paměti. Dumal jsem nad tím celou neděli, ale na nic jsem nepřišel. Začínal jsem si dělat starosti, zda nezačínám cvokatět.

Přezul jsem se a zamířil k sobě do třídy. S Kaiem jsem tentokrát nešel, musel něco před školou zařídit.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Masami.

„Raníčko,“ odpověděla vesele a podala mi papírovou tašku.

„Tady je tvé oblečení, co jsi mi půjčil.“

„Maličkost,“ zastyděl jsem se při vzpomínce na ten trapný okamžik.

Další chvíle, která mi v hlavě chyběla. Jeden okamžik stojím před polonahou Masami a pak mám najednou v náručí své oblečení. Povzdechl jsem si a sedl si do lavice. Můj život začínal nabírat neobvyklé otáčky. Doufám jen, že se nestane už nic vážného.

 

***

 

Později jsem po vyučování nesl knížky do školní knihovny… většina z nich patřila spolužákům. Vždycky jsem je tam odnášel. Nevadilo mi to.

„Kde pak je Kráska?“ zaslechl jsem za rohem dívčí hlas.

Jelikož jsem měl jít stejným směrem, opatrně jsem vykoukl. Před Akaki stály další dvě holky. Asi to byly druhačky. Jedna měla tmavě hnědé vlasy a druhá černé.

„Bez ní už nejsi tak nafoukaná, co?“ řekla hnědovláska a původce prvního hlasu.

„Z jejího egoismu jí muselo přeskočit v hlavě!“ zasmála se druhá.

„Teď už váš klub nemá smysl, ne?“ zeptala se pak ještě povýšeně.

„Konečně se uvolní místo pro pravou Krásku, vždyť se z ní stala jen Ošklivka.“

Akaki Kan zatnula pěst, v druhé držela svoji tašku.

„Slyšela jsem, že si omlátila hlavu o sklo.“

„Fakt? Já slyšela, že ničí vše, co odráží její tvář.“

„Stala se z ní pěkná ubožačka, co?“

Rozesmály se.

 

„Okamžitě toho nechte!“ vykřikl jsem.

Všechny se na mě podívaly. Stál jsem za nimi a svíral knihy.

„Takhle mluvíte o své spolužačce?“

Hnědovláska se na mě dívala s odporem.

„Jestli to není ten divný skrček?“ ledabyle pohodila vlasy.

„Do tohodle ti nic není.“ Její kamarádka však vypadala nervózně.

„Pomlouvat druhé za jejich zády… Na tom není nic zábavného!“

Udělala ke mně krok.

„Hele, chceš se plést do dívčích záležitostí, huh?“

Její přítelkyně ji však popadla za ruku a táhla pryč.

„Hej, co je?“

„Tys to neslyšela?“ říkala jí polohlasem.

„Jestli se mu znelíbíš, prokleje tě…“ zbytek jsem už neslyšel.

Zavládlo zaražené ticho. Stál jsem s knihami v náručí jako pako.

„Em, jsi v pořádku?“

Nějak se to ticho musí prolomit.

„Jo, jsem v pořádku,“ v jejím hlase však nebylo moc zájmu.

„Nevšímej si jich, jen žárlí.“

„Já vím.“

Přál jsem si se zmenšit a zmizet. Začal jsem ji bránit, aniž bych přemýšlel o dalším kroku.

 

„Nechceš s něčím pomoci?“

Zarazil jsem ji uprostřed kroku. Překvapeně se na mě podívala.

„T-Třeba máš knížku, co chceš vrátit. Zrovna tam jdu, klidně ji tam vezmu.“

„Proč se na mě snažíš být milý?“

Zastrčil jsem hlavu mezi ramena.

„Neměl bych?“

„Nejsem přeci tvoje kamarádka, ne?“ zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„No… to… je… Ale i tak ti přeci můžu pomoci.“

Prohlížela si mě.

„M-Mám něco na tváři?“

„Vážně bys mi pomohl?“

Rozzářil jsem se a přikývl.

„Chtěla bych si koupit jednu voňavku, ale dneska to nestíhám, mohl bys mi pro ni zajít a dát mi ji zítra?“

„Samozřejmě!“

Položil jsem knížky na zem a vytáhl papír s tužkou.

 

***

 

Ulice Fušurima a obchod Jewel&Parfume… opakoval jsem si v duchu a pořád koukal na papírek. V téhle části města jsem nikdy nebyl. Město mi tu přišlo světlejší a ozdobenější než má čtvrť. Možná je to tím, že je relativně nová.

„A, támhle to je.“

Obchod měl automatické prosklené dveře a dvě veliké výlohy. Jednu zabíraly šperky, druhou parfémy. Hned mě do nosu udeřila spousta vůní a chvilku mi trvalo, než jsem se zbavil kašle. Nastal však jeden vážný problém. Nevěděl jsem kde hledat.

„Mohu nějak poradit?“ zeptala se mě asistentka.

„Děkuji, hledám… hmm… Frézii touhy, prosím.“

„Ah, náš nejnovější příspěvek. Tudy, prosím.“

Zavedla mě k prvním proskleným skřínkám u kasy. Vytáhla žlutou krabičku a i její obsah.

„Vau.“

Zíral jsem na skleněný flakónek, který měl na sobě vybroušené okvětní lístky frézie.

„To je krásná lahvička.“

 

„Dárek pro přítelkyni?“ zeptala se, když markovala.

Nadskočil jsem.

„N-Ne, kamarádka mě požádala, zda jí to nemůžu koupit, protože sama zajít nemůže.“

Jen se usmála, vložila krabičku do dárkové tašky a já pádil z obchodu. Trochu mě zamrzelo, že jsem ji nazval kamarádkou. Opravdu musí být druhý můj kamarád, abych mu mohl pomoci? To jak to řekla…

„Nejsem přeci tvoje kamarádka, ne?“

… Mělo to takový divný zvuk. Bylo to proto, že se kamarádila s Kráskou? Vždyť to nebyla ona, kdo nám zbořil hrady a šlapal Masami na ruku, ne?

Povzdechl jsem si.

Snad jí tohle rozveselí. Byl bych moc rád, kdybychom mohli být kamarádi. Obklopil mě hlouček kluků.

„Hezká taška, co v ní máš?“

Rychle jsem ji k sobě přitiskl. V uších měl náušnice, špinavé blond vlasy a oblečený byl v kůži. Další čtyři kluci vypadali podobně.

 

„Na něco jsem se tě zeptal, spratku,“ sáhl po mně.

Skrčil jsem se, kopl ho do holeně a proběhl kolem něj. Jelikož to ani jeden nečekal, uspěl jsem.

„Za ním!“

Zatočil jsem do ulice mezi domy a snažil se je setřást. Škoda jen, že mi běhání nikdy nešlo.

„Parchante mrňavej!“

Delikvent s lebkou na triku mě chytil za límec a strhl na zem. Otočil jsem se na břicho a skulil se. Kopali do mě. Balíček jsem však k sobě pořád tiskl.

 

*** Akaki Kan

 

Ruce jsem měla strčené v břišní kapse mikiny a kapucí jsem si kryla tvář. Snake, jak si ten kluk říkal, mi poslal zprávu, že úkol byl splněn. Snad si povede líp, než ta minulá parta.

Jejich vůdce skončil na psychiatrii. Zbláznil se tak jako Juzuka. Svůj kemp měli ve starém skladu, taky žádná novinka. Banda delikventů, nejlepší pracovní síla na špinavou práci. Otevřela jsem rzí prolezlé dveře a nakrčila nos. Všude tu páchl ojel a zatuchlina.

„Čau,“ zavolal na mě vyholený člen gangu.

Ignorovala jsem ho. Jen se mi smál. Šla jsem ještě dál až ke kovovým kontejnerům a nějaké hromadě dřeva. Dva členové házely kostkami a vůdce seděl na vyvýšeném místě.

„Máš prachy?“ zeptal se hned.

„Ale bude to chtít i příplatek za extra službu,“ uchechtl se ještě.

„Extra službu?“

Ukázal palcem kousek za sebe. Mezi dvěma kontejnery seděl…

„Juto?“

 

Pomalu jsem rozeznávala potrhané oblečení a zaschlou krev.

„Řekla jsem vám, abyste ho jen vyděsili!“

Rozhodil bezradně rukama.

„Byl trochu moc divoký, tak jsme ho museli… uklidnit.“

„Tohle jsme si nedomluvili!“

Seskočil z hromady a chytil mě za mikinu.

„Bacha, holčičko, nebo se naštvu.“

Stiskla jsem zuby. Strčil do mě, ale nespadla jsem. Udělali kolem mě kruh.

„Asi to nechápeš,“ procvičil si klouby.

„Jestli nechceš mít potíže,“ ušklíbl se, „naval prachy.“

Chtěla jsem odhalit Jutovo tajemství. Sama jsem to však nedokázala, tak jsem najala různé delikventy. Když mi dneska náhle nabídl pomoc, nedokázala jsem nevyužít situaci, ale asi jsem se přepočítala.

 

*** Juta Nazo

 

V dálce jsem slyšel hlasy. Jen jeden mi však přišel povědomý. Bolelo mě celé tělo a byl jsem ztuhlý. Něco jsem pevně držel náručí. Pomalu jsem otevřel oči a podíval se pod sebe. Seděl jsem na kovové podlaze. Hlasy byly jasnější, začal jsem rozeznávat slova.

„… Radši zapleť, nebo tyhle fotky obletí svět!“

Zvedl jsem hlavu a uviděl Akaki. Klečela na zemi a zakrývala se. Její oblečení bylo potrhané a zničené. Kolem ní stáli ti kluci, co mě přepadli.

Akaki Kan…?

Ten, co ke mně stál zády, ji fotil.

„Trochu úsměv!“ smál se.

„K-Kan!“ vykřikl jsem přidušeně a zvedl se na nohy.

„Hele, von se vzbudil,“ řekl jejich vůdce s telefonem.

 

*** ???

 

Ovládl jsem Jutovo tělo a vyběhl dopředu. Vyrval jsem mu mobil a hodil přes Akaki svůj školní kabát.

„Co-?“ Všichni byli zmatení.

Nakláněl jsem se nad ní.

„Takže chceš ještě jedno kolo?“ Procvičovali si prsty a ramena.

„Chceš svůj telefon zpátky?“ zeptal jsem se a zvedl se.

„Pojď si o něj zahrát stínovou hru.“

Můj pohled ho donutil couvnout.

„Je to velmi jednoduchá hra, stačí k ní jen balíček karet.“

Vytáhl jsem ho z kapsy a nabídl mu ho.

„Jen do toho, zamíchej ho, já žádné triky nepoužívám,“ pobídl jsem ho.

Chvilku na mě jen zíral, neschopen pochopit náhlou změnu, ale pak si karty vzal a zamíchal.

„Každý si z vrchu vezmeme jednu kartu, větší vyhrává. Poražený přijde o svou duši. A nezapomeň, že hraješ za celou svou bandu.“

Vzal si jednu a já druhou. Rozesmál se.

„Vyhrál jsem!“ a hrdě mi ukázal eso.

Já v ruce držel srdcovou dvojku.

„Jsi si tím opravdu jistý?“

„Seš blbej, eso je nejvyšší karta!“

 

„To je sice pravda, ale… každá karta má v sobě ještě jeden význam.“

„O čem to kurva mluvíš?“

„Třeba jednoocí spodci nebo sebevražední králové.“

„Eh? Přestaň blábolit a naval ten mobil, ale neboj, druhému kolu se stejně nevyhneš.“ Procvičil si klouby na rukou.

„Jsi si jistý, že je to moudré? Porušením pravidel na sebe… na vás všechny sešleš penaltu.“

„Drž hubu!“ Napřáhl se k úderu, tak jako jeho kumpáni.

Ušklíbl jsem se.

„Temnota se usmála.“

„Co to je-?!“ Po nohou jim šplhaly stíny a stahovaly je dolů.

Halou se rozléhal jejich řev.

„Kdybyste přijali svoji porážku, nemuselo to takhle skončit.“

Delikventi popadali na zem. Kotkem oka jsem za zády zahlédl pohyb, rychle jsem se otočil. Akaki mě chytla pod krkem.

„Vrať Juzuku! Vrať ji!“ třásla mnou.

Tekly jí slzy a můj kabátek jí spadl ze zad. Díval jsem se do jejích očích. Byla v nich směsice strachu, vzteku a smutku. Položil jsem ji jemně dlaně na ruce.

„Ale nejdřív by ses měla obléknout.“

Cukla sebou a pustila mě. Rychle si rukama zakrývala hruď. Roztřásla se. Sebral jsem se ze země mé oblečení a nabídl ji ho. Odmítla.

„Vrať zpátky Juzuku! Proč jsi jí to udělal? Ty… Ty zrůdo!“ křičela na mě.

 

Jen jsem ji sledoval. Bála se, přesto pohledem neuhýbala. Byla silná, avšak křehká. Ne… možná ta síla byla jen její iluzí. Nenechal jsem se však odradit a přehodil přes ni svůj kabát. Klesla na zem, ale nepřestala mě držet za košili. Sáhl jsem do kapsy pro mobil a… zarazil se.

„Akaki,“ oslovil jsem ji tiše a sedl si na bobek.

Podívala se na mě, snad i překvapena jemným tónem mého hlasu.

„Můžeš… zavolat Kaie?“

Podal jsem jí větší mobilní telefon s tlačítky a malým displayem. Dívala se na mě zmateně, ale pak to udělala. Stačilo jí na to jen pár chvilek.

„Ach, děkuji.“ vzal jsem si ho do ruky, když ho vytáčela.

Chvilinku nebylo nic a pak se prostorem ozvaly fanfáry. Otočil jsem se za zvukem a viděl, jak ke mně běží s telefonem v ruce.

„To bylo rychlé,“ řekl jsem, když se u mě zastavil a zvonění utichlo.

„Tohle je už popátý, co mám z tebe infarkt!“ vrčel na mě.

„Můžeš Akaki sehnat nějaké oblečení? Přinesl bych jí jeho, ale to je moc malé.“

Podíval se na ni. Skrčila se a přitáhla si kabát víc k sobě.

„Jo, v pohodě,“ poodešel pár kroků a volal svému komorníkovi.

 

„Matsůko, můžeš mi donést náhradní oblečení. … Ne, nic se nestalo, jen ho potřebuju. … Adresa je…“

Vpadl jsem mu do hovoru, když jsem se k němu přiblížil.

„Řekni mu, ať nenosí žádné trenky, ty dívky nenosí.“

„… jo a vezmi tren-Ty!“ otočil se na mě a tlačil mi rukou hlavu dolů.

Držel mě dost pevně, a tak jsem se nemohl vysmeknout.

„Prostě na tuhle adresu přivez teplákovou soupravu, to bude stačit!“ zavěsil a pustil mě.

„Jak jsi mohl říct něco tak pitomého?“

Zacpával jsem si uši.

„Protože by to bylo… nepříjemné nebo tak nějak.“

„A jaks na to přišel?“

„Jednoduše,“ vrátil jsem se k Akaki, „když jsem přinesl jeho oblečení pro Masumi, tak byly na vrchu trenýrky a schovával je za sebe.

Hodně mu bilo srdce a cítil jsem, že pro něj byla daná situace velmi nepříjemná.“

„Holky je taky nenosí, to jen kluci.“

„Eh? A dívky…?“

„Ty mají kalhotky.“

 

Jemně jsem si v zamyšlení uchopil bradu.

„Jak… můžeš vědět, co nosí dívky, když to sám nosit nemůžeš?“ zeptal jsem se smrtelně vážně.

Jen mu zacukalo v koutku úst.

„To je… lidská záležitost,“ vysoukal ze sebe po chvíli.

Napůl jsem se od něj otočil a zadumal se.

„Hmm, lidské oblečení je mnohem složitější komplex, než jsem si myslel. Je tu tolik variant a významů.“ Jemně jsem pokyvoval hlavou.

 

*** Akaki Kan

 

Celou dobu jsem je poslouchala a nevěřila vlastním uším. Je snad něčím nelidským?

„C-co jsi?“ zeptala jsem se tiše.

Otočil se ke mně a klekl si.

„Jsem někdo, kdo žije uvnitř člověka jménem Juta Nazo. O mé existenci neví a rád bych to tak ještě chvíli ponechal.“

V posledních slovech byla jistá hrozba.

„Vlastně bych s tebou měl také hrát stínovou hru.“

Zatajil se mi dech.

„Ale…“ postavil přede mně balíček, „Juta tě považuje za někoho velmi důležitého, tak to neudělám.“

Rukou jsem se dotkla zmačkané krabičky.

„Chránil tenhle… podivný sprej vlastním tělem.“

Zvedl se a odešel k bedně u níž ležela bezvládná těla. Obešel je a posadil se na ni. Vytáhl balíček karet a míchal je.

„Jak to, že jsi vyhrál? Ten kluk měl eso a tys měl nejnižší kartu.“

Kai vydal protáhlé eh.

„Víš, jak jsem mu říkal o významu karet?“

 

Ukázal mi pikového krále.

„Tomuhle králi se říká král se sekerou a nebo také sebevražedný král, protože to vypadá, že si chce vlastní zbraní useknout hlavu.“

To měl pravdu.

„Pak jsou další jména, třeba jednoocí spodci, karty s tváří, pikové královně se říká Černá lady…“ pomalu míchal karty a pak vzal svrchní.

„I esa mají svá jména a on si vybral to nejméně vhodné.“

Mezi prsty držel pikové eso.

„Tahle karta je považována za nejvyšší v celém balíčku a i ostatní esa mu jsou podřadná. Pro svůj design si vysloužilo speciální přezdívku,“ udělal menší pauzu.

„Eso smrti.“

„A-Ale něco takového…“

„Karty se liší hodností a barvou, tak jako se liší využívání těchto znaků. V žádné hře nikdy nepodvádím.“

Vrátil kartu do balíčku, zamíchal a vzal znovu vrchní. Tentokrát srdcové eso. Jeho obrázek byl nejméně dvakrát tak menší než pikového.

 

***

 

V krytu za bednami jsem se převlékla a zaslechla jejich hovor.

„Proč tu vlastně Kaii jsi?“ opíral se o kovový sloup.

„Zahlédl jsem ji na ulici. Její oblečení mi bylo hodně povědomé, a prostě… jsem ji začal sledovat. Šance, že to bude stejný útočník, byla mizivá,“ dotkl se čela.

„Tvé chování je opravdu nelogické.“

„Sklapni!“

Podivný Juta se zachichotal.

„Pff,“ odfrkl si Kaii a strčil si ruce do kapes, „jenže jsem ji tady ztratil.“

Kopl do malého kamínku.

„Kdyby se to nestalo, nemusel ses před ní ukazovat. Tyhle nýmandy bych zmlátil za pět minut.“

„Vážně tě nechápu,“ zakroutil hlavou.

„Co zas?“

„Je jasné, že to ona stála za oběma útoky a navíc tě udeřila do hlavy. Tvé sympatie a touha pomoci… nejsou na místě. U Juty to chápu, neboť ten o ničem neví.“

 

„Kdybych za ní tehdy neběžel, tak mě nepraští a byl jsem blbej, že jsem si nedával pozor. Navíc jsem pro ni byli my dva ti padouši.“

„Padouši?“

Zaujal jsem ho.

„Juzuka je její kamarádka, ať už se chová jakkoliv. Tys na ní seslal svoji iluzi a ona se ti za to šla pomstít. Obyčejná příčina a následek. Na jednu věc se můžeš dívat z různých pohledů.“

Měl zavřené oči, dumal a jemně pokyvoval hlavou.

„Něco takového mě nenapadlo.“

„Navíc ten první útok byl jen spíš… naštvat, u těchhle kluků se jen asi přestřelila, nevěřím tomu, že by někomu chtěla opravdu ublížit.“

„Proč však svoji pomstu nevykonala sama?“

 

„No, ženské už jsou takové… i když občas i chlapi,“ založil si ruce za hlavou.

„Takže je pro lidi přirozené používat jiné lidi k dosažení svých cílů,“ složil ruce na prsou.

„Někdo to tak dělá.“

Vyšla jsem z uličky a v náručí držela kuličku potrhaného oblečení.

„Děkuji, za půjčení,“ jemně jsem se uklonila.

„V pohodě.“

„Viděla jsi mě, když jsem odcházel z klubovny, že?“

Otočila jsem se na něj.

„Ano, hned jsem poznala, že jsi Juta, i když na něm… tobě bylo něco divného.“

„A pak jsi naaranžovala útoky k mému odhalení. To bylo chytré. A co teď budeš dělat? Stojím tu před tebou.“

Poznala jsem, že mě provokuje.

„Donutím tě vrátit Juzuku do normálu,“ hodně jsem se na něj mračila.

Prvotní šok odezněl a já zase stála pevně nohama na zemi.

„Zahraješ si o to stínovou hru?“ Před obličej zvedl balík karet, otočil ho lícem ke mně a hned vespodu bylo eso smrti.

Další jeho provokace. Chtěl mě vyděsit. Ale už nebylo kam jít. Nešlo jít zpátky. Před sebou jsem měla jen jeden směr.

„Jaká jsou pravidla?“ můj hlas byl pevný a rozhodný.

„Co si zahrát podobnou hru jako předtím?“

Přešel k bedně a já ho následovala. Zmačkané oblečení jsem položila vedle sebe. Doprostřed položil balík karet. Vzala jsem ho a zamíchala.

„Jsi si tím jistá? Co když vespodu byla velmi nebezpečná karta?“

Neodpověděla jsem a položila ho zpátky.

 

„Každý si na střídačku vezmeme kartu, dokud jich nebudeme mít v ruce pět a udeme najednou vykládat jednu kartu. Hráč s větší kartou bere kartu menší a získává její body. Připravena?“

Přikývla jsem.

„Když budeš naslouchat kartám, můžeš zaslechnout jejich hlasy.“

Vzal si první kartu a já druhou. Poslední mě vyděsila. Bylo to pikové eso, eso smrti. Rychle jsem nasadila tvář pokera a zařadila ji ke zbytku. Postupně jsem si vytáhla károvou dvojku, srdcovou desítku, pikovou sedmu, křížovou trojku a prokleté eso.

Podívala jsem se na něj. Pozorně prohlížel své karty. Musel přemýšlet o tom, jakou vyložit jako první. Karty v ruce řídila náhoda, ale jejich vyložení už bylo na hráči. Správně zvolená strategie mohla proměnit průměrnou ruku ve vítěze.

Zvedl oči.

„Můžeme?“

Přikývla jsem a položila lícem dolů moji první kartu. On udělal to samé. V jednom okamžiku jsme je otočili.

„Dvojka a křížová desítka. Zdá se, že můj první tah nebyl zrovna moudrý.“

Vzal si dvojku a druhou kartu položil vedle hromádky karet.

„Hmm, jakou vyberu teď.“

 

Zahlédla jsem Kaie, který stál Jutovi šikmo za zády. Měl nadzvednuté levé obočí a podezíravě si ho prohlížel. Vrátila jsem se ke svým kartám. Vyložila jsem jednu a počkala na něj.

„Křížová trojka a kárový král. Použila jsi stejný trik,“ vzal si kartu, „teď mám pět bodů, což není moc, ale ty nemáš žádné.“

Ještě nás však čekala tři kola. Hra teprve začala. Hned na to vyložil kartu, udělala jsem to samé.

„Dvě černé sedmičky, je to nerozhodně, nikdo bod nezíská.“

Měla jsem už jen dvě karty a jen jednu jsem teď mohla zahrát. Když jsem brala jeho srdcovou pětku, usmál se.

„Zdá se, že je skóre vyrovnané. Poslední karta rozhodne o všem.“

Vyložili jsme je a otočili.

„Srdcový spodek a pikové eso.“

Přistrčila jsem k němu svou kartu.

„Eso smrti je nejmenší kartou a bereš si ji.“

 

*** ???

 

Díval jsem se do jejích rozhodných očí. Pochopila řeč karet. Fascinovalo mě to.

„P-Prohrál jsem.“

Kai se odrazil od bedny.

„To jako fakt?!“

Kývl jsem hlavou.

„Ano, prohrál jsem.“

Slyšel jsem, jak oddechuje.

„Ale to pak znamená…“

Zakroutil jsem hlavou.

„Ne, tohle nebyla stínová hra.“

„Říkal jsi…!“ vykřikla a prudce se opřela o náš provizorní stolek.

„Nebyl jsem upřímný. Chtěl jsem jen otestovat tvé rozhodnutí.“

„Takže… Juzuka…“ zatínala pěsti.

„Nikdy jsem neměl sílu změnit něčí srdce.“

Uhnul jsem pohledem. Její oči mě provrtávaly.

„Ta iluze, kterou jsem na ní seslal, už pominula, ale bude jen na ní, zda znovu poskládá své srdce.“

 

*** Akaki Kan

 

Kráčela jsem vedle Kaie, který mě doprovázel. Juta už byl doma. Kai to s tím druhým zahrál do bitky a mého zásahu proti bandě delikventů. Němě jsem tomu přihlížela a souhlasila s tím. Vidět ho, jak se mě ustaraně ptá, zda jsem v pořádku, omlouvá se za zničenou krabičku a oblečení a… a… Byl to opravdu jiný člověk.

„Jak dlouho… už tohle víš?“

„Už nějaký… dva týdny?“

„To tě neděsí?“

„Nikdo mě v životě nevyděsil tak jako on. Dokáže být fakt děsný sadista, ale…“

Čekala jsem.

„Taky to není tak špatnej kluk. Chci říct, že se s ním dá mluvit a své hry hraje férově, i když jsou někdy strašidelný.“ Dal si ruce za hlavu.

„S ním si myslím starosti dělat nemusíš.“

„Dokud mě Juta považuje za 'kamarádku', že?“

Na tváři se mu rozlil veliký úšklebek.

 

„Taky jsem si to myslel.“

„Takže je to všechno jen hra?“

Zahleděl se nad sebe a zastavil se. Já po pár krocích udělala to samé.

„Na začátku to tak bylo, ale teď… jsem rád, že jsem mohl Jutu poznat. Můj život se předtím se skládal z rvaček a poflakování. Nic, na co by šlo být pyšný.

Teď však mám na každý den nějaký plán, něco, na co se můžu těšit. Zní to divně, co?“

„Ne,“ pokračovala jsem dál.

 

***

 

Hrála jsem na klavír převlečená v pyžamu. Noc se nachýlila ke druhé polovině. Nemohla jsem spát. Pořád jsem se vracela k nedávným událostem. Byla jsem zmatená. Juta… druhý Juta byl zvláštní. Něco na něm takové bylo. Měla bych být naštvaná, rozzuřená, že nevrátí Juzuku, ale… necítila jsem to. Podivným způsobem jsem byla klidná… nebo jsem nedokázala myslet.

Tak jako jsem nepřemýšlela nad melodií a mé prsty se pohybovaly sami. Hrály dle mého podvědomí, mého rozpoložení. Dívala jsem se před sebe na prázdný stojánek na noty. Pokoj byl veliký a vysokými prosklenými dveřmi jsem sem pouštěla vzduch. Vedly na balkón směrem do zahrady.

Tenké závěsy se mihotaly jako duchové. Již jsem se učila hrávat od svých dvou let. Otec býval slavný klavírista. Má matka zemřela krátce po porodu. Vzpomínám si na okamžiky, kdy mě nutil hrát až do půlnoci, dokud jsem neměla jedinou chybu.

 

Vázala mě ke klavíru jak nenávist, tak útěk z reality. Okolní prostor přehlušily tóny hudby a vytvořily svůj vlastní svět jen pro mě. Zahrála jsem poslední noty a položila ruce na klapky. Pomalu jsem se podívala k otevřeným dveřím. Stál v nich Juta… ten druhý Juta.

„Bylo to překrásné,“ řekl tiše.

„Proč jsi tady? Chceš hrát stínovou hru?“

„Ne, Juta si o tebe dělal starosti.“

„Juta?“ překvapil mě.

„Ano, bylo těžké usnout, tak jsem neměl jinou možnost, než sem jít.“ Přišel ke mně blíže.

„Ale Juta o tobě neví, ne?“

„To ne, ale dokážeme si mezi sebou vyměnit emoce a pocity. Dokážu cítit jeho srdce, tak jako on dokáže mé. Takže pokud vím, že jsi v pořádku, on to bude vědět také.“

„Ale proč ti na tom záleží? Ty nejsi člověk… ať už jsi kýmkoliv.“

„Sám nevím.“

„Takže to děláš bezdůvodně, nebo proto, že tě Jutovi emoce znervózňují?“ zvedla jsem se, prošla kolem něj a zastavila se na balkónku.

 

„Děláš to jen proto, že se těch emocí chceš zbavit, jelikož ti nevyhovují? Musí být hodně nepříjemné.“

Přišel až ke mně a sedl si zády k zahradě na kamenné zábradlí.

„To… opravdu nevím. Ale ne všechny jsou nepříjemné nebo zvláštní. Jiné jako by ve mně tančily. Nedokážu to popsat, ale… chci o nich vědět víc. … O lidských emocí.“

„Jsou zbytečné… tyhle lidské emoce. Jenom v životě překážejí.“

Díval se mi do očí, aniž by otočil hlavu.

„Ty… jsi nikdy nechtěla, aby se Juzuka opravdu vrátila.“

Cukla jsem sebou.

„Jak-?!“

„Jak to mohu říct? Či… Jak to mohu vědět? Když jsem bral vyhrané karty, cítil jsem tvé srdce. Nevím, zda je to obvyklé, ale… bylo v nich… zoufalé přání.

Jako by sis přála, aby se něco vrátilo, ale ne proto, že bys to měla ráda, ale protože to byla jistota dalšího dne.“

Potily se mi ruce. Díval se mi do očí a já do jeho. Bylo to, jako by mi dokázal číst myšlenky, ne… moji duši. Po zádech mi přeběhl mráz, až se mi ježily vlasy. Co může vědět? Odvrátil svůj pohled před sebe.

„Není to můj problém ani starost, ale… něco ti řeknu.“

Seskočil ze zábradlí.

„Lži klidně celému okolí, ale ne sobě, protože to je ten jediný člověk, kterého nikdy nesmíš zradit.“

---