Stínová hra – Hra 7. – Pět živlů <část 1.>

*** Juta Nazo

 

Pamatuji si na venkovní zahrádku obklopenou policisty a páskou a pak jsem měl zase prázdno. Zase se „to“ muselo stát. I když jsem z toho byl vystrašený, byl jsem rád, že se mým kamarádům nic nestalo. Máma si nade mnou starostlivě povzdechla. Vůbec se jí nedivím, dělám jí poslední dobou jen problémy. Už ani nevím, kolikrát jsem se jí omlouval. Ona však byla šťastná, že jsem v pořádku.

Pan inspektor jí zasvětil do celé události, jako matka nezletilého na to měla právo, když mě navštívil v nemocnici. Prohlížel si mě přitom trošku podezíravě, jako jestli mluví se správným člověkem. Bylo to dost trapné, ale ustál jsem to. Nejhorší asi bylo, když se mě zeptal, co chci za odměnu. Sice jsem se vymlouval, ale trval na svém.

„No… když… jestli musím…“

Rozhodně přikývl a já si dál hrál s prsty.

„... XXL pizzu?“ špitl jsem.

„P-Pizzu?“

 

„Víte, my si ji tam zrovna objednali a… nedostali se k ní.“

Musel jsem zase říct pěknou pitomost, ale on se rozesmál.

„Dobře, jedna XXL pizza se dostaví.“

„O-Opravdu? Děkuji!“

„To já bych měl děkovat, zastavil jsi toho šílence a zachránil lidské životy! Jsi až moc skromný.“

„Ale když já toho moc neudělal, vážně…“

On o „tom“ neví, nelze se mu divit, že mě považuje za zbytečně skromného. Kdyby se „to“ nestalo, tak…

Objevila se sestřička a jemně je vykázala z pokoje. Návštěvní hodiny zrovna skončily.

 

***

 

Zívl jsem. Jeden den jsem strávil v nemocnici na pozorování a pak mě propustili. Pomalu jsem se oblékl do své školní uniformy. Když jsem byl hotový, zahleděl jsem se na přívěšek. Večer jsem ho položil na stůl. Stál tam a odrážely se na něm sluneční paprsky. Otočil jsem se a utíkal dolů na snídani.

 

***

 

„Ahoj,“ volal jsem na Masami, jakmile jsem ji uviděl před školou.

Vesele na mě zamávala a hned jsme se začali bavit.

„Eh! Inspektor tě zve na XXL pizzu!“

Přikývl jsem.

„Je to taková odměna za pomoc. Půjdeš taky, viď?“ culil jsem se.

„Jídlo zadarmo si nikdy nenechám ujít!“

Rozesmáli jsme se.

„Hej a slyšel jsi to? O tom Hráči?“

„Ne, co?“ vešli jsme do třídy.

„Prý ho našli v jeho bytě a museli převézt do nemocnice, protože byl v bezvědomí.“

„Jak to?“

„To neříkali,“ pokrčila rameny a vytáhla si sešit.

„Hej,“ otočil jsem se na ni, „kde máš svůj přívěšek?“

Zahrál jsem překvapení a zastavil se u své lavice.

„No jo, nějak… jsem ho dneska zapomněl.“

„Bez něj vypadáš zvláštně.“

„Vážně si to myslíš?“ pověsil jsem si tašku na háček.

„Jo, jak to ale říct… jako… jako byste se měli potkat.“

„Vždyť je to jen věc.“

 

„To asi jo, ale… babička mi jako malé říkávala, že některé předměty mohou získat duši, když do nich člověk vloží své emoce. Jako třeba umělecká díla. Možná nejsou významná pro svoji techniku, barvy a tak, ale vlastně z nich cítíme silné emoce umělců.“

Pozoroval jsem ji.

„Plácám blbosti, co?“

„Ale vůbec ne, zní to zajímavě. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.“

Do třídy vešel Kai a rozhovor se stočil jinam.

 

*** Akaki Kan

 

Seděla jsem v lavici a naslouchala výkladu starší učitelky. Neděle se ukázala být víc divoká, než jsem si mohla kdy představit. Asi mám štěstí, že dokážu dobře potlačit emoce, ale i teď mi to přijde jako sen. Zase se ukázal. Připadal mi jako ranní mlha, proklouzne kolem vás a vy si jí všimnete, až když vás pohltí. Když se jí však chcete dotknout, odvane ji vítr.

Děsivá a přitom líbivá. Na druhou stranu… možná jsem jediný člověk, který má rád mlhu. Vždycky se mi líbilo, jak všechno halí a odívá. Skrývá ošklivosti světa. Obklopí vás a uzavře ve svém světě ticha.

 

Z myšlenek mě vytrhlo zvonění na konec hodiny. Následovala pauza na oběd. Usmála jsem se. Dneska ho trávím na střeše… se všemi ostatními. Odkdy se na něco tak moc těším? Připadala jsem si v posledních dnech tak lehká. Je to snad kvůli „němu“? Ještě tu však byl další důvod. Včera jsem byla za Juzukou v nemocnici a její stav se zlepšil!

Vypadá sice unaveně a strhaně, ale už neutočí na všechno, co odráží její tvář. „On“ sice říkal, že to není v jeho moci, ale… byla jsem přesvědčená, že něco udělal. Doufala jsem, že ho znovu uvidím, chtěla jsem mu poděkovat. Ale jak v neděli zkolaboval, dost mě to vyděsilo.

Musela jsem se však pak usmívat, když jsem se nad ním nakláněla, tak si zívl a spal. Úplně jak v kresleném seriálu.

Stoupala jsem po schodech na střechu. Ještě než jsem otevřela dveře, tak jsem slyšela jejich smích. Ovanul mě teplý větřík a zalilo slunce.

„Kano! Tady!“ mával na mě Juta vesele.

Také jsem se usmála a přišla k nim.

 

*** Kai Hiwari

 

Hned jsem si všiml, že Juta nemá přívěšek. Zdá se, že mu „on“ o sobě pořád nedal vědět a nedávná událost byla poslední kapkou. Už je přesvědčený o tom, že nespojitelné spolu souvisí, třebaže to rozum nemůže nijak vysvětlit.

Zamával na příchozí Akaki. Vidět ji usmívat se bylo fakt neobvyklé. Co si pamatuji, nikdy jsem ji tak nezahlédl. Vlastně nikdy jsem moc lidi nepozoroval. Všichni pro mě byli otravní idioti a paraziti. Sedla si mezi nás a rozbalila svůj luxusní oběd.

Ale stejně to byla sranda. Nikdy jsem ničemu tak rád nenaslouchal, jako našemu plkání. Mluvili jsme o všem, hrách, příhodách z minulosti, zajímavých postřehnutích, obchodech i jen tak.

„Juto, četl jsi o tomhle?“ Masami mu před nos strčila novinovou stránku.

 

„Další člověk upadl do kómatu. Příčina je zatím nezná-má…“ četl nahlas.

„Píšou, že během posledních šesti dnů tak skončilo šest lidí. Každý den jeden. Navíc všichni byli zdraví a nikdo z příbuzných si není vědom, čím to může být. Mezi nimi navíc neexistuje žádné spojení. Je to úplně náhodné,“ mluvila o tom, jako by to byla detektivní zápletka.

Já však moc dobře věděl, co to je. Jsou tu další jako „on“. Možná jsem měl přijmout jeho nabídku a dozvědět se o něm víc. Teď na to už bylo pozdě. Se zamračením četl článek. Není blbec a základní spojitost mu musí být jasná. Měl bych mu něco naznačit, nebo mu to celé vyklopit? Nechtěl jsem porušit slib.

 

*** Juta Nazo

 

Urovnal jsem si vlasy. Po vyučování jsem uklízel třídu. Masami už šla domů, protože musela dojít nakoupit. Zamyšleně jsem zametal a přemýšlel o dnešním článku v novinách. Bylo to podobné jako v mém případě. Lidé ze záhadného důvodu upadali do kómatu.

Má to se mnou něco společného? Hraje v tom roli ten přívěšek? Ale… Střelec, Juzuka, obě party delikventů… měli podobné příznaky a přesto se po čase probudili. Je mezi případy nějaká spojitost? A co Hráč? Probudí se?

Vzdychl jsem. Když o tom zpětně přemýšlím, vždycky se to stalo, když byl někdo mi blízký v nebezpečí. Ty lidi z novin jsem nikdy nepotkal. Nemohl jsem s nimi mít žádnou spojitost.

Vrátil jsem koště do kumbálku v rohu třídy. Zahleděl jsem se do prázdné třídy. Bylo tu strašidelné ticho. Už jsem ho zažil mnohokrát, ale teď… mi přišlo ještě tišší.

Jak by se asi tvářili ostatní, kdybych jim řekl, že za těmi případy mohu být já… nebo spíš ten přívěšek. Až do poslední chvíle jsem věřil, že mi nosí štěstí, ale teď jsem si už tak jistý nebyl. Všechno mi přišlo tak zmatené a náhlé.

Vzal jsem si do ruky tašku a zasunul za sebou dveře. Ve škole už bylo jen pár lidí. Většina odcházela z klubových sezení. Knihovna už byla taky zavřená. Nejdéle tu zůstával školník, který měl na starost zavření brány.

 

Znovu jsem vzdychl. Šel jsem pomaleji než obvykle a odcházel jsem tak jako poslední. Zamračený školník v šedesátých letech mě popohnal. Brána za doprovodu kovového řinčení zajela na své místo.

Rukou jsem si sáhl před hrud a nahmatal vzduch. Věděl jsem, že tam není, ale přesto jsem ho hledal. Vážně mi chyběl. Zvykl jsem si na něj a když jsem ho měl, cítil jsem i určitou jistotu. Jako že všechno bude v pořádku.

Kráčel jsem dál ulicí a všiml si, že je nějak liduprázdná. Po silnici nejezdila ani auta, nebe nabralo fialový odstín a mraky zčernaly.

To bude bouřka?

Přidal jsem do kroku, neboť jsem měl zvláštní pocit. Nakonec jsem začal utíkat. Svět kolem mě se rozostřoval a rozpadal se. Nezůstalo nic než tma. Srdce mi divoce bilo a sotva jsem popadal dechu. Jenže jsem nikam nedoběhl a pomalu se zastavil. Kolem mě bylo strašidelné ticho, slyšel jsem jen svůj dech a srdce.

„Ztratil ses, chlapče?“

 

Vyděšeně jsem se otočil a spadl na zadek. Za mnou stál kluk v pletené čepici, co v létě vypadá divně a v zimě nezahřeje a z pod niž vykukovaly prameny zrzavých vlasů. Ve rtech měl kroužky a nad tmavýma očima taky. Černé triko se žlutým nápisem F*ck you! bylo narvané do otrhaných džínových kalhot. Místo pásku měl řetěz na jehož konci byla koule visící po jeho pravém boku. Červenožluté botasky už za sebou měly lepší léta.

„Na něco jsem se tě zeptal, ne?“ přišel blíž a shýbl se.

Vyplázl přitom lehce jazyk a odhalil další piercing. Třásl jsem se a třebaže jsem chtěl utéct, nemohl jsem se ani hnout. Ušklíbl se a já se kousl do spodního rtu.

„Beru to jako ano,“ narovnal se a dal si ruce v bok.

„A víš, že znám cestu ven?“

„O-Opravdu?“

„Jasňačka.“

„A kudy ven?“ ptal jsem, když se ke mně otočil zády.

„Pojď, ukážu ti to.“

Měl jsem z něj divný pocit, ale… byl jediný v dohledu a… nechtěl jsem v téhle tmě být sám. Jak dlouho jsme šli, to nevím, ale před námi se objevil obdélníkový stolek v jehož středu byla hromádka karet a dvě židle.

„Neboj, jen se posaď,“ vyzval mě přátelsky.

Učinil jsem tak a tašku si položil vedle sebe na zem. On si sedl naproti.

 

„Než se ti objeví cesta domů, co si zahrát malou hru?“

„Ale já…“

Přerušil mě: „Ale, ale… nebude to trvat dlouho a navíc jsi takovou hru ještě nikdy nehrál.“

Nerad jsem přikývl.

„Pravidla Pěti živlů jsou také velmi jednoduchá. Na začátku si vezmeme šest karet. Každý živel je zastoupen jedním tvorem, který se skládá ze tří karet a je dvakrát. Těmi jsou oheň, voda, země, strom a kov.

Dále se dělí ještě na úrovně od jedné do čtyř, což určuje jejich výslednou sílu. V neposlední řadě tu je jin a jang. Žádný tvor nemůže mít obojí, jinak se sám zničí. Karty které nepotřebuješ se odhazují lícem nahoru na společnou hromádku. Vyložit karty smíme, až budeme mít dva tvory,“ usmál se.

„Je to jednoduché, viď?“

Přikývl jsem.

„Tak začněme.“

Jeho úsměv nebyl přátelský.

 

*** Kai Hiwari

 

Nebavilo mě být doma, tak jsem šel ven. Nebe se ošklivě zatáhlo a dala se čekat bouřka. Měl jsem však i podivný pocit, že se stane něco špatného. Procházel jsem ulicemi bez jediného cíle. Dělal jsem si o Jutu starosti, ale tohle musel vyřešit „on“.

Rozhlížel jsem se kolem a hledal podezřelé lidi. Mohl za těmi kómaty stát ten starý pán, co venčil super zdeformovanou formu psa? Těžko jsem si ho dokázal představit jako „jeho“. Taky tu byla ta žena s mobilem u ucha, nebo snad ten majitel novinového stánku? Bože, já snad začnu podezírat i to mimino v kočárku. Ať už jsem se podíval kamkoliv, netušil jsem, kdo by to mohl být.

Navíc vůbec nemusel být v tomhle městě. Šance, že se potkají byla minimální. Vzdychl jsem. Jak mám poznat někoho, kdo žije uvnitř lidí a na povrchu to není vůbec poznat, dokud na něj „nevyplave“?

 

*** Juta Nazo

 

Strašně jsem se potil a byla mi zima. Na téhle hře nebylo něco v pořádku. Mezi námi už ležela slušná hromádka karet. V ruce jsem měl již jednoho kompletního tvora elementu dřeva, jenže byl první úrovně a síly jin.

Pak jsem měl jeden oheň druhé úrovně a jangu a pak dva kovy třetí úrovně a též jangu. Už jsem potřeboval jen jednu kartu, ale pořád jsem ji nenašel. Vzal jsem si novou a hned ji odhodil.

„Ha!“ vykřikl a hned ji vzal.

„Brát si můžeš i odhozené karty, proto je nebezpečné dávat pryč ty silné.“

O tomhle v pravidlech nemluvil. Zamračil jsem se, kolik informací mi ještě zatajil? Ale moji kartu předtím neodložil, takže musela být pořád v balíčku. Vzal jsem si další kartu a zajásal. Byla to skutečně ona. Odhodil jsem oheň.

„Je čas vyložit karty!“ řekl a položil je na stůl a já také.

Z nich najednou vyšlehly blesky a zvedl se kouř.

„Co se to děje?“ leknutím jsem spadl ze židle.

Přistání na zadku bylo tvrdé, ale pořád jsem z podivného kouře nespouštěl oči.

 

„Tohle není obyčejná hra,“ říkal, zatímco se kouř z jeho karet přesouval za něj, „ale Stínová hra.“

Zíral jsem nad sebe, kde se vznášel králíček s křovím mezi ušima a další tvor, který připomínal krtka s dlouhými drápy, který byl pokrytý ocelovými šupinami. Bylo to děsivé, ale i fascinující. Tvorové se hýbali a vypadali jako živí.

Kluk se rozesmál.

„S tímhle mě chceš porazit?“

„Kovový draku, rozsekej jeho dřevěného prcka!“

Mohl jsem se jen bezmocně dívat, jak jeho kudlanka skřížená s ještěrem zničila mého králíka.

„Né!“ natáhl jsem k jeho rozsekanému tělíčku ruce, ale rozplynul se.

„A teď ten druhý!“

Jeho monstrózní želva s ostny na krunýři a drápy na nohou vychrlila proud vody na mého opancéřovaného krtka.

 

Když jej však zachvátila voda, klesl na zem a po jeho těle se rozlezla rez. Snažil jsem se ho vlastním tělem zakrýt, ale proud mě na něj akorát povalil. Taky se rozpadl. Jeho smích byl odporný a povýšený. Otočil jsem se na něj se slzami v očích. Možná to byla jen hra, ale proč musel být tak krutý?

Jenže už nevypadal jako člověk. Většina těla mu mizela v temnotě a mihotala se jako plamen. Navíc mu uvnitř zářily čáry, které se táhly od obličeje až dolů. Skoro to připomínalo krevní cévy. Pulzovaly. Ustoupil jsem.

„Prohrál jsi,“ mlsně se olízl špičatým jazykem.

Znovu jsem se nedokázal pohnout. Natáhl proti mně rozevřenou dlaň a najednou vše zmizelo.

 

*** Stín

 

Smál jsem se nad svým dalším vítězstvím. Tohle bylo příliš jednoduché, ale cena byla neobvykle hodnotná. Těžko jsem věřil tomu, že by tu mohl být někdo s tak čirou duší. Prohlížel jsem si ji ze všech stran, ale nenašel jsem ani kapičku černé. Opravdový skvost. Sám sice upřednostňuji černé duše, ale…

Z čistých se dají udělat také černé, že?

Odhodil jsem lidskou skořápku a ukázal se ve své pravé podobě. Celé mé tělo by černé, místo nohou jsem měl veliká kopyta. Rudé linky neustále pulzovaly a táhly se po celé pravé straně těla. Svůj zdroj měly v oku, které bylo celé černé a obrysy byly jen naznačené světle šedivou. Druhé vypadalo skoro lidsky až na to, že bylo žluté.

Uši jsem měl slušně dlouhé a špičaté. Prsty na rukou mám hubenější než lidé, ale ne o moc. Nejpyšnější jsem na své vlasy. Kroutí se nahoru a připomínají tak zvednutou vlnu před dopadem na skály. Tak jako v těle je uvnitř několik pulzujících čar. Posadil jsem se na hranatý kontejner a pozoroval jeho dušičku. Vlnila se a vypadala velmi křehce.

 

Tenhle typ lidí se dal tak snadno zlákat. Už nějakou chvíli jsem ho měl vyhlédnutého a seslat na něj iluzi, která ho ke mně dovede, bylo dětinsky jednoduché. Jeho tělo teď leželo na studené zemi v zastrčené uličce. Tohle už byla má sedmá duše. Měl jsem jich tak akorát na svůj plánovaný koktejl.

Tiše ke mně přišla má společnice. Vypadala jako černá kočka. Ocas se jí štěpil na dva, uši měla větší, špičatější a na koncích bílé štětiny a na čele jí zářil stříbrný srpek měsíce. Za ní se ve vzduchu vznášela tlustá váza. Její stěny byly průhledné a bylo v ní již šest kouliček… šest lidských duší.

Úchyty se podobaly hadům s dračími znaky. Okraj byl kulatý a pokrytý rytinami, tak jako spodek. Skrz mezery prosvítalo slabé světlo. Ještě jsem se svým nejnovějším úlovkem chvíli kochal a pak jsem ho tam položil. Oči draků se rozzářily. Výroba koktejlu mohla začít.

 

*** Kai Hiwari

 

Mohutně jsem zívl. Slunce už prakticky zapadlo a já si připadal děsně ospalý. Protáhl jsem se a opřel se do lavičky v parku. Zelená tráva mi přinášela vzpomínky na náš piknik. Sice ho zkazila parta blbečků, ale jinak jsem si ho užil. Ti kluci stejně pak dostali od druhého Juty pořádný nářez.

Trochu lituji toho, že jsem to nemohl vidět… ale zase takový sadista nejsem. Ale že to byl takový srandovní chlapík. Nebylo jednoduché říct, co si zrovna myslí, ale byl otevřený novým myšlenkám.

Najednou mi zazvonil mobil. Vylovil jsem ho z kapsy.

Akaki?

 

Své číslo jsem jí dal nedávno, krátce před incidentem v lunaparku. Stala se součástí „jeho“ neoficiálního fanklubu… tak jsem jí ho nabídl, že kdyby potřebovala s něčím pomoci nebo tak.

„Kai Hiwari, děje se něco?“

„Juta…“ hlas se jí třásl.

„Co se děje?“ vyskočil jsem na nohy.

„Juta se nehýbe!“

„Cože?!“ Chtěl jsem se rozběhnout.

„Kde jsi? Hned k tobě běžím!“

„Ve starší části města… vidím tu obchod se zvířaty a je to Šinojská ulice,“ slyšel jsem její zrychlený dech.

„Dobře! Za chvilku tam budu! Vydrž!“

 

***

 

Celý schvácený jsem se zastavil před obchodem se zvířaty a zadíval se do ulice před ním. Přeběhl jsem silnici a nakopl plechovku.

„Juto! Akaki!“

Klečela na zemi ve školní uniformě a držela jeho tělo v náručí.

„Co se stalo?“ sedl jsem si vedle.

„Já nevím, už jsem ho takhle našla,“ ruce se jí chvěly.

Sáhl jsem mu na tváře. Byl úplně studený, ale dýchal.

„Je snad možný, že…?!“

„Ty víš, co se stalo?“ vyhrkla.

„Mám jisté tušení, ale on to bude vědět líp.“

Hodil jsem přes ně svoji bundu a utíkal k němu domů. Před domem jsem se třikrát nadechl, než jsem zazvonil.

Prosím… buďte doma.

„Ah, dobrý den,“ pozdravila mě rozzářeně.

„D-Dobrý den,“ řekl jsem zadýchaně.

„Děje se něco?“

 

„Ale nic, jen… Juta… Juta je u mě doma a rád by tam i přespal, pokud vám do nevadí.“

Nejdřív vypadala překvapeně, ale pak se usmála.

„To bude od vás milé.“

„Poslal mě sem něco vyzvednout, protože to ráno zapomněl.“

Ustoupila mi z cesty. Rychle jsem si sundal boty na prahu jejich domovní části.

„Měl si pro to dojít sám,“ plísnila ho trochu.

„To je v pořádku,“ volal jsem z druhého patra, „o nic nejde.“

Aby to nevypadalo opravdu blbě, sebral jsem jeho pyžamo, pár kousků oblečení, rychle to nacpal do igelitové tašky, ale hlavně jsem sebral jeho přívěšek.

„Moc vám děkuji a osobně dohlédnu, že nepřijde pozdě do školy,“ rozloučil jsem se rychle a utíkal zpátky.

 

***

 

V životě jsem tak dlouho neběžel a nemyslel jsem si, že vůbec doběhnu, ale podařilo se mi to. Přehodil jsem mu ho přes hlavu a modlil se, aby to fungovalo. Jenže se nic nedělo. Praštil jsem pěstí do betonu, když mu zacukaly prsty a otevřel oči.

„Juto!“ vykřikla a on se posadil.

Zíral na své ruce a třásl se.

„Juta…“ řekl, „Jutova duše je pryč…“

„Co tím myslíš?“ chytla ho za rameno.

Jemně ji odstrčil a pomaloučku se postavil. Kymácel se, jako by se mu točila hlava a musel se opřít o stěnu. Já bych se taky zvedl, kdyby mě nohy poslouchaly. Akaki mi podala bundu.

„Juta… hrál hru se stínem.“

„Jako s někým jako seš ty?“ vyhrkl jsem.

„Stíny? Jaké stíny?“ dožadovala se vysvětlení.

„Přesně jak Kai říká. Jsem stín, tvor z jiného světa a nejsem tu jediný. V našem světě hrajeme hry, kde jsou sázkou naše duše a tělo,“ tanul prsty do cihlové stěny, jak šel dopředu.

 

„Takže… jsi vzal Juzuce duši?!“

„Ne, kdybych to udělal, zůstala by v kómatu.“

„Takže Juta…?“ pomalu jsem se zvedl.

„Ne, ještě máme čas. Aby stín úplně pohltil duši poraženého potřebuje na to sedm dní,“ odlepil se od stěny a šel podél ní.

„Hej, a nemůže to být ten, co jich už má šest?“

„Šest?“ otočil se.

„Dneska v novinách byla zpráva, že šest lidí upadlou do kómatu bez zjevné příčiny!“ Oblékl jsem si bundu.

„Možné to je.“

„A…“ udělal jsem krok, „můžeš vyhrát?“

Jeho tvář zvážněla.

„Tohle není o tom, jestli mohu, ale o tom, že musím.“

Vyšel až na ulici. Svaly na nohou mě bolely a každou chvíli se chtěly vzdát, ale zatnul jsem zuby a přemohl se.

„Fukuro! Objev se!“

Z nebe se snesla čtyřoká sova.

„Volal jste, můj pane?“ Na hlavě měla pirátský klobouk a na něm našitého plyšového papouška, jehož náplň mu lezla z hlavy. Nohu měl v roličce od toaletního papíru a za kytičkatým páskem mu vysel hák.

„Proměň se a vynes mě do vzduchu.“

Sova najednou vypadala, že jí šokem vypadá všechno peří.

„Pane, vaše druhá duše je pryč!“

 

„Ano, já vím a musím ji získat zpátky.“

„To nemůžete! Zemřete! Nemáte žádnou sílu! Já vám říkal, ať toho posledního sežerete, ale vy ne. Vy jste se musel nakazit tou divnou člověčino! Kdyby jste-!“

„Ticho!“ okřikl ho.

Na místě ztuhl.

„Já… neprohraju,“ neznělo to však příliš přesvědčivě.

„A-ano.“

Sovák se uklidnil a proměnil. I když jsem ho už jednou takhle viděl, pořád to na mě dělalo dojem. Snažil se mu vyšplhat na hřbet, ale nedařilo se. Chytl jsem ho a vyšoupl nahoru.

„D-Díky.“

Vyhoupl jsem se vedle něj.

„Ty nemusíš jít!“

„Ale musím! Juta není jen tvůj kámoš,“ mrkl jsem na něj.

„Lépe bych to neřekla,“ Akaki mi hned byla za zády.

„Jste si tím jisti? Vaše bezpečí nemohu zaručit.“

„Nejsem sice příliš v obraze, ale… když máš sílu mluvit, máš sílu i zvítězit.“

Druhý Juta se usmál a kývl. Fukuro zamával křídly a vznesli jsme se.

 

*** ???

 

Kroužili nad městem. Když se dostanu blízko k jeho duši, určitě ji ucítím. Spojení s tímto tělem nemohlo být ještě plně přetrháno. Nechtěl jsem to říct nahlas, ale… Kaiova i Kanina přítomnost mě uklidňovala. Světla města zářila do tmy. Už jsme ve vzduchu byli asi hodinu, ale pořád jsem nic nezaznamenal.

Letěl pomalu, abych měl dost času na prozkoumání prostředí. Napínal jsem všechny smysly. Někde musel být. Nemůže být daleko! Vítr mi čechral vlasy. Zavřel jsem oči a soustředil se. Nevzdával jsem se prchavé naděje. Cukl jsem hlavou.

„Támhle!“ ukázal jsem rukou nalevo.

„Tímhle směrem!“

Fukuro zatočil a zrychlil. Zatajil jsem dech.

Ať to není falešný signál.

„Blíží se!“ Zatnul jsem prsty do peří.

Před námi byla veliká skládka.

„Přistaň!“

 

*** Stín

 

Úplně jsem změnil plán. Dříve nasbírané duše jsem prostě sežral, ale poslední jsem se kochal ve starém křesle, které leželo na hromadě odpadků. Dával jsem si jí z ruky do ruky a pozoroval její čistotu. Má společnice seděla blízko mě, když se prudce zvedla a prskala. Sotva jsem se na ni podíval, přistál na zemi obrovský pták a zvířil mračna prachu.

Rozkašlal jsem se a nebyl jsem sám. Poznal jsem čtyři hlasy. Naštěstí si brzo sedl. Nebyl jsem příliš překvapený, že jedním z nich je stín jako já. Seskočil z monstrózní sovy a divoce oddechoval.

„Našel jsem tě, Juto.“

Za ním byly dva lidé. Kluk a holka. To nebyla zrovna obvyklá společnost.

„Co je to?“ zeptal se kluk a příchozí stín mu odpověděl.

„Naše pravá podoba.“

Zatvářil se zhnuseně.

„Ale, ale, co je to za návštěvu? Kdybych to věděl, postavil bych na čaj,“ řekl jsem sarkasticky a seskočil na zem.

„Je to OK, ještě Jutovu duši nesežral,“ sotva popadal dechu.

„Ty ho-“ zarazil jsem se, neboť jsem si všiml nápadné podoby.

„Tak počkat! Ty… Ten kluk byl tvůj hostitel?“

„Přesně tak a chci ho zpátky.“

 

Rozesmál jsem se.

„To si děláš prdel, ne? Neměl bys výt rád, že se nemusíš pohybovat v jejich otravné schránce?“

„Mě tohle tělo nevadí.“

„Em…“ ozval se kluk, „můžeš to trochu vysvětlit.“

„Obávám se, že nevím, proč se pohybuje ve svém těle, když by to nemělo být možné,“ setřel si z čela pot.

„Je to jednoduché. Stačilo sežrat hostitelovu duši.“

„Cože?!“ vyhrkli všichni tři.

„Nač to překvapení? Kdo by se chtěl pohybovat v jejich páchnoucích tělech? Takhle je to mnohem lepší. Tímhle způsobem beru jen jejich podobu, ale nemusím se starat o jejich potřeby.“ Trochu jsem se rozkročil a dal si volnou ruku v bok.

„A hádám, že ten 'Juta' je tady, že?“ dal jsem si před tvář bílou duši a pořádně ji olízl, aby to viděl.

„Bastarde!!“

Udělal několik kroků.

„Vyzývám tě ke stínové hře!“ vykřikl a ukazoval na mě.

Póza dynamická a cool, ale to gesto není zrovna slušné. Pokrčil jsem rameny.

„Jak chceš, ale projedeš to.“

„To se ještě uvidí!“

Bylo víc než jasné, že je slabý a nejspíš nesežral žádnou duši, ale přesto z něj čišelo odhodlání a sebedůvěra. Ušklíbl jsem se.

Není to ni víc než jen trik.

„Mistře,“ promluvila kočka, „buďte opatrný. Je na něm něco zvláštního.“

Zaskřípal jsem zuby a odkopl ji. Vykřikla.

„Drž hubu! Ty mi nemáš co říkat!“

Zvedla se na vratké nohy.

 

„O-Omlouvám se, už to neudělám.“

„Jak jsi to mohl udělat?“ zakřičel lidský kluk.

Chtěl jsem ho umlčet, když mě přerušil můj vyzyvatel:

„Kaii, nech to být! Stíny jsou už takové.“

Odfrkl jsem si a odvedl ho ke stolku se židlemi.

„Sázka je jasná. Když vyhraješ dostaneš mě i všechny duše, v opačném případě získám tu tvoji… pf, to není moc vyrovnané,“ založil jsem na prsou ruce a pak se ušklíbl.

„Vsaď i jejich duše a přijmu to.“

„Cože?!“

Proč ho ještě trochu nevydeptat.

„Souhlasím,“ řekl Kai.

Nadzvedl jsem obočí, tak rychlý souhlas jsem nečekal… Vlastně jsem ho vůbec nečekal.

„Seš si tím jistý? Tohle není tvůj boj,“ snažil jsem se ho zviklat.

„A to se mýlíš! Juta je můj kámoš a já ho nenechám ve štychu. Pokud je vsazení mé duše to jediné, co mohu udělat, tak fajn!“

Obdivně jsem hvízdl. Má odvahu, to se musí nechat, ale bude mu stejně k ničemu.

„A slečna …?“

 

„Akaki Kan,“ představila se.

Pořádně jsem si ji prohlédl. Vypadala sice prkenně, ale cítil jsem z ní silné vibrace. Její kamenný vzhled musel být jen maskou a její duše byla jistě plná emocí. Olízl jsem se. Takové jsem měl nejraději.

„Nemusíš to dělat,“ řekl a lehce se na ni otočil.

„Vážně si myslíš, že jsme sem šli jen tak? I když toho moc nevím a nemám sílu, která by ti pomohla, rozhodla jsem se jít s tebou, protože ti věřím.“

Díval se na ni a mně z toho bylo na zvracení. Taky jsem vyplázl jazyk.

„Bléééé~“ zavlnil jsem s ním.

„Tak začneme, ne? Sázky jsou položeny. Všechno nebo nic.“

Luskl jsem prsty a objevila se hromádka karet.

„Hrajeme Pět živlů. Každý element je zastoupen tvorem o určité úrovni a orientaci jinu nebo jangu. Vyvolat ho můžeš až budeš mít jeho tři karty v ruce. Úrovně jsou od jedné do čtyř. Na začátku si lízneme každý šest karet.

Nepotřebné karty se dohazují lícem nahoru doprostřed stolu a budeme se střídat. Každý tvor je v balíku dvakrát. Nějaké otázky?“

„Začněme.“

Ušklíbl jsem se. V jeho kondici nemohl vyhrát. Tenhle boj bude u konce nejvíce za pět minut a já získám tři duše. Je sice trošku škoda, že žádnou jinou duši nesežral. Nu což, bude mi radostí ho rozdrtit.

Dobrali jsme šest karet a hra mohla začít.

---