Stínová hra – Hra 8. – Pět živlů <část 2.>

*** ???

 

Zíral jsem na karty. V první ruce jsem svíral skoro všechny elementy a i pár dobrých úrovní. Bohužel jsem neměl žádný pár, ale soudě podle jeho úšklebku, už musel mít dobré karty. Zamračil jsem se ještě víc. Nedovolím mu vyhrát… Ne! Něco takového nepřipustím! Za žádnou cenu. Tohle je už hra o víc než jen moji duši.

Vzal jsem jangovou kartu kovu druhé úrovně a položil ji doprostřed a vzal si novou kartu. Byl to taky kov, ale s vyšší úrovní a jinem. Ušklíbl se a také si vzal novou kartu. Chvíli jsme se takhle tiše střídali. Snažil jsem se promyslet svoji strategii do posledního detailu.

Výborně, už mám dva páry stromu a ohně.

 

Jedna věc mi však vrtala hlavou. Význam elementů jsem chápal, ale co znamenal jin a jang? Určitě v tom bude nějaký trik a já hlupák se nezeptal. Kdybych to udělal, musel by mi odpovědět. I kdyby to nebylo plně pravdivé, měl bych aspoň nějaké informace. Otázky ohledně pravidel jsou však uprostřed hry zakázané.

Vzal jsem si kartu a podíval se na něj.

„Co to děláš?“

„Jen obdivuji čistotu téhle duše, nic víc. To snad nemůžu?“

Mlsně na ni zíral.

„Musí být lahodná. Jsem opravdu rád, žes ji sám nesežral.“

Štouchl do ní prstem.

„Okamžitě s tím přestaň!“

Zamračil se.

„A proč bych měl? Pořád je to moje duše.“

Zakřenil se.

„Můžu si s ní dělat, co chci, klidně i tohle!“

Bodl do ní prstem. Plamen uvnitř se rozkomíhal a šedl.

 

*** Juta Nazo

 

Prudce jsem se zvedl a zíral na prázdnou školní tabuli. Zmateně jsem se rozhlédl, vůbec jsem nechápal, co jsem dělal ve škole. Ten divný kluk musel být jen sen. Úlevně jsem se natáhl na lavici. Chvilku jsem tak zůstal a pak si sbalil učebnice. Podle hodin už bylo po vyučování.

Sešel jsem schody k šatnám a našel u nich Masami a Akaki.

„Počkejte na mě,“ zavolal jsem a zarazil se v půli kroku.

Obě se na mě dívali jako na něco velmi otravného.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se nervózně a přikrčil se.

„Ty ho znáš?“ zeptala se znechuceně Akaki.

„Ne,“ odpověděla Masami a zvedla nos, jako bych smrděl.

„C-Co to říkáte? Masami, vždyť jsme spolužáci.“

Otočily se a odcházely.

„Jak se mohl opovážit na nás takhle mluvit?“

Chtěl jsem za nimi jít, ale ztěžkly mi nohy.

„Co se to děje?“

 

Otočil jsem se ke své skřínce a našel ji počmáranou křídou. Byla tam samá hanlivá označení a přání, abych už chcípl.

„Kdo to mohl udělat?“

Sáhl jsem pro boty, ale hned jsem je pustil. Byly celé promočené. Voda z nich přímo kapala.

„Takhle v nich nemůžu jít domů!“

Někdo do mě lehce strčil.

„Kaii!“ zavolal jsem radostně. On se určitě bude chovat normálně.

„Potkal jsi dneska Masami a Akaki? Z nějakého důvodu se chovají divně a někdo mi pomaloval skřínku a naplnil boty vodou. Neviděl jsi někoho?“

Zarazil jsem proud svých otázek.

„Kaii?“ špitl jsem a schytal pěst do tváře.

„Přestaneš už skuhrat?!“

Sesunul jsem se po skřínkách na zem.

„Co to s tebou je?“

„Co by se mnou mělo být?!“

 

Nepoznával jsem ho. Vypadal jako Kaii, kterého znám, ale nebyl to on.

„Cožpak…“ zvedl jsem se, „nejsme kamarádi?“

Zarazil se a zvedl hlavu. Usmál jsem se.

„Kamarádi?“ řekl to, jako by se probouzel ze snu.

„Ano, kamarádi,“ sevřel jsem pěsti.

Tohle všechno musí být jen divné nedorozumění. Určitě to tak bude.

Náhle se rozesmál.

„To si vážně myslíš?“

Nechápal jsem ho.

„Jsi blbější, než jsem si myslel. Jen jsem si s tebou hrál. Není šílence, co by se chtěl kamarádit s ubožákem, jako seš ty.“ Sebral svoji tašku a odcházel.

Jen jsem na něj zíral. Bylo snad všechno kolem mě jen iluze?

„Nazo Juto!“ zařval učitel.

Leknutím jsem spadl na zem. Před obličej mi cpal výsledek mého posledního testu.

„Jak je možné že máš zase dvacet sedm bodů?! Proč já musím mít ve své třídě toho nejubožejšího kluka na škole?! Proč já?!“ Vyškrábal jsem se na nohy a utíkal pryč.

„Nazo, kam to utíkáš? Okamžitě se vrať!“

„Hele, to je on…“

„Co ten tu dělá?“

„Nepřibližuj se k němu.“

„To je ale podivín.“

 

Všude kolem sebe jsem slyšel hlasy. Vše kolem černalo, ale já to nevnímal, utíkal jsem, abych unikl hlasům kolem sebe. Ani jsem si nevšiml, že jsem vběhl do hustého lesa, kde jsem zakopl. Oddechoval jsem a pozoroval páru od úst. Prudce se ochladilo.

„To je tak smutné,“ řekl neznámý hlas.

Neotáčel jsem se po něm, ani po zhmotňujícím se černém blátě… slizu… hmoty. Vlasy se postavě kroutily a připomínaly převalující se vlnu.

„Jak mohli využít tak čistého srdce,“ zakroutil hlavu a v jeho žlutém oku se blýsklo.

„Tak krutí, tak bezohlední,“ položil mi dlaň na rameno.

„Ale neboj, tady jsi v bezpečí.“

„V… bezpečí?“ řekl jsem tiše.

Oči se mi klížily.

„Ano, já tě ochráním,“ šeptal mi do ucha.

„Před nimi a hlavně před ním.“

„Před… ním?“

„Ano, to on za všechno může. Je to jen a jen jeho chyba.“

Pomalu mi vstupoval do těla.

„Ano, když zmizí, budeš volný a svobodný.“

Zavřel jsem oči a usnul.

 

*** Stín

 

Pozoroval jsem jeho spící duši, do které jsem vložil trochu sám sebe. Bylo to legrační a vlastně i jednoduché. Přišlo mi zvláštní, že by jeho duše byla až tak čistá. Stačilo se však rozhlédnout a našel jsem pár skvrnek. Vlastně to byly skvrny maskované vlastním přáním. Každý má pochyby a já je dokážu využít.

„Co jsi Jutovi udělal?!“ řval na mě.

Poslední ždibec jeho koncentrace se vypařil.

„Jen jsem mu… trochu pomohl, nic víc.“

„Ty…“

„Nezapomeň odhodit kartu, ať můžu hrát.“

Prudce jednu hodil na hromadu a zhrozil se, když jsem ji hned sebral.

„Smůla. Zpátky si jí vzít nemůžeš,“ a odložil jsem jinou.

Vlastně jsem ji nepotřeboval, ale možnost ho ještě víc nakřápnout si nenechám ujít.

 

*** ???

 

Zatnul jsem zuby.

To byla moje druhá ohnivá karta! Jak jsem ji mohl odhodit?!

Sevřel jsem pěst. Tímhle jsem druhou kartu učinil neužitečnou.

Sakra!

„Lížu,“ vzal si kartu a chvíli nad nimi dumal.

„Hlavně nevyhodit tu špatnou,“ mumlal si, aby mě ještě víc provokoval.

Zadíval jsem se na plamínek. Byl šedivější a světlo kolem mělo na několika místech černý flek.

Co sakra Jutovi provedl?

„Ah, tuhle nechci,“ s úsměvem ji položil na hromádku a pokynul mi, abych pokračoval.

Jen jsem na něj zavrčel. A lízl si zem první úrovně. Těžko jsem mohl zakrýt svůj vztek. Aspoň jsem měl novou dvojici.

Musím se uklidnit. V balíku je pořád dost karet, které si mohu vzít. Jaké elementy ale sbírá on?

Snažil jsem si vybavit karty, které odhodil, ale nemohl jsem si vzpomenout. Frustrovalo mě to. Už od začátku jsem se nesoustředil.

Je tohle jeho strategie? Rozhodit mě a zatáhnout do své psychologické hry?

Kousl jsem se do rtu.

Jak jsem až do teď hrál?

 

„Hej, holka? Neodcházej, za chvilku bude po všem!“ volal na Akaki, ale ta se nezastavila.

Sykl jsem. Co mě to překvapuje? Kdo by čekal, až mu bude vyrvána duše z těla? Celou dobu po ní mlsně pokukoval. Jsem si jistý, že ji má dobře odhadnutou. Spousta různých emocí a kamenná schránka. Člen TOP desítky.

Znovu jsem se díval na karty, ale už jsem přestával jejich obrázky vnímat. Neviděl jsem čísla, ani jména. Tuhle hru… jsem prohrál.

„Eh?“ řekl překvapeně.

Blížily se sem rychlé kroky. Polila mě ledová voda. Nadskočil jsem a na místo mě vrátila kbelíkem, který mi tiskla na hlavu.

„Co má tohle znamenat?“ zeptala se vážně.

„Tohle nejsi ty. Odkdy se vzdáváš kvůli laciným slovům? Vím moc dobře… jak moc silný jsi.“

„A… Akaki?“

„Sice jsem jen mohla sledovat tvoje záda, ale… nikdy jsem neviděla někoho tak hrdého. Nevím, co ti ten šílenec s bombami říkal, ale… nenechal ses zviklat. I když měl výhodu, i když byly v sázce životy… tak ses nevzdal.“

 

„Ale…“

„Žádné ale!“ zakřičela.

„Narovnej se a postav se mu! Já vím, že to dokážeš.“

Stín napodobil zvuk zvracení.

„Ať už to vypadalo jakkoliv beznadějně, nevzdával ses.“

Usmál jsem se.

„Děkuji, Akaki.“

Sundala mi z hlavy kbelík. Narovnal jsem se a nadechl se. Protivník se znuděně opíral o ruku. Znovu jsem pohlédl na moji ruku. Všechno mi přišlo jasné. Cesta k vítězství nebyla ještě přerušena.

Neboj se, Juto. Zachráním tě. Ať už ti udělal cokoliv, neprojde mu to!

Vzal jsem si kartu a odhodil vodu třetí úrovně.

„Šíš, tak dobrá karta.“

Vzal si taky jednu a odhodil jangovou zem. Hned jsem si jí vzal.

„Co?“ trhl hlavou.

„Tohle je taky balíček karet, ze kterého se dá brát.“

Zamračil se.

„Odhazováním karet hráč ukazuje svoji strategii a dává možnost druhému si vzít jeho kartu. Proto je nebezpečné odhazovat silné karty, neboť tím můžeš jen nahrát soupeři. Sám jsi mi to ukázal.“

„Heh, ale ta karta ti stejně bude k ničemu.“

„Uvidíme.“

 

*** Stín

 

Co s ním je? Najednou je plný sebevědomí.

Tahle změna se mi nelíbila. Chtěl jsem ho ještě trochu vydeptat a úplně psychicky zlikvidovat.

Zatracená holka. Ale nevadí, jeho osud to nezmění, na to je už moc pozdě.

Padoušsky jsem se nad svými kartami ušklíbl. Oheň a kov čtvrté úrovně a rozdílných povah. S tímhle jsem proti jeho elementům nemohl prohrát.

Vzal jsem si novou kartu, protože mi chyběl poslední kov. Přesto mě znepokojovalo jeho sebrání tak slabé země.

Co tím mohl sledovat?

Odfrkl jsem si.

Určitě už jen zoufale hledá karty a snaží se vypadat uvolněně.

 

*** ???

 

Výborně. K mému vítězství už jen chyběla jedna karta, ale… jestli je už v balíku odhozených karet… Nemám šanci. Když si vzal poslední kartu, usmál se. Určitě už má své elementy poskládané.

Nezbylo mi nic jiného, než postupně brát karty a odhazovat je. Do ruky se mi dostala voda třetí úrovně. Přemýšlel jsem o tom, zda ji k sobě nezařadit, ale… měla rozdílnou povahu než moje země. Jenže ta byla nejnižší úrovně. Mohla taková dvojice fungovat?

Odložil jsem ji na hromádku. Můj soupeř jen nadzvedl obočí.

Ne, jsem si jistý, že tahle strategie zabere.

Jenže jak jsem odhazoval karty, třetí země stále nepřicházela. Byl jsem nervózní. Zbývala už jen poslední karta, než jsem ji však zval, zastavil jsem se. Kdy naposledy jsem cítil tenhle pocit… všechno nebo nic… S Hráčem… Ano, s ním. Když jsem útočil na roh pole. Všechno jsem vsadil na to jediné místo… Tak jako teď vsázím vše na tuto kartu.

Vzal jsem ji a podíval se. Hra pro mě ještě neskončila. Odhodil jsem poslední nepotřebnou kartu.

„Jsem připraven.“

 

Ušklíbl se a vyložili jsme karty.

Vystoupily z nich dýmy a spojily se za našimi zády. Zamračil jsem se, neboť jeho dvojice byla silnější avšak opačné orientace. Jakmile se k sobě přiblížili, zajiskřilo mezi nimi a oddělili se.

„Jak jsem tušil. Jin a jang také hraje důležitou roli.“

Zasmál se.

„Tahle znalost ti už moc nepomůže.“

Jeho oheň vypadal jako obrovský rudý ještěr se třemi hlavami. Místo trnů na hřbetě měl mihotající se plameny. Oči mu žlutě zářily a neustále nozdrami vyfukoval kouř a jiskry.

Kovový element připomínal robotickou šavlozubou kočku a ze zad jí trčelo několik rychle se pohybujících břitev.

U mě nejmajestátněji vypadal strom úrovně čtyři. Podobal se přerostlému králíkovi jemuž kolem uší rostly keře, které se táhly až do půli zad. Místo srsti měl na hlavě dlouhou trávu, která mi zakrývala oči. Stejná mu rostla i z poloviny předním nohou a místo po prstech se pohyboval po jemně sevřené pěsti podobně jako gorila. Zadní nohy měl pak obrostlé mechem a drobným kvítím.

 

Nejmenší tu byl rozhodně můj zemní element. Byl to kříženec mini tapíra s mini slonem a dvojitým chobotem. Očividně byl slepý a řídil se po čichu. Přední nohy však měl vybavené drápy. Krčil se pod prvním elementem.

„Neříkej mi, žes ho sbíral, protože máš rád roztomilé věci?“ zeptal se pobaveně.

„Chceš se vsadit?“

„Není potřeba, výsledek boje je víc než jasný,“ uchechtl se.

„Salazarde, spal jeho element stromu! Ať z něj zůstane jen prach!“

Všechny tři hlavy se zaklonily a vychrlily proud lávy. Zakryl jsem si obličej, i když mě to nemohlo zranit, cítil jsem sakra velké vedro.

„Juto!!“ křičeli.

Můj nejsilnější živel se během okamžiku proměnil v rozteklou hroudu. Láva se nad oběma nakupila a uzavřela je. Kai i Akaki se sbírali ze země.

„Tohle není konec, ne?“ ptal se.

„Určitě plánoval víc než jen tohle,“ pokračoval.

„Co to plácáš za pitomosti?“ smál se stín.

„Je konec!“

Usmál jsem se zpoza zkřížených rukou na obličeji.

„Opravdu si to myslíš?“

„Cože?“

„Pokud opravdu rozumíš této hře, měl bys vědět… že zdaleka není konec… a už vůbec ne můj,“ sklonil jsem ruce dolů a zabodl se do něj pohledem.

 

„Co-!“ vykřikl, když se hrouda rozprskla a z jejího nitra vylezl obrovský slon s dvěma choboty, špičatýma ušima, kamennou kůží na hřbetě a velikými drápy na předních nohou.

„Co se stalo?“ sotva ho však bylo v jeho troubení slyšet.

„Věděl jsem, že mě budeš chtít zničit jediným úderem. Tvé ego přehlušilo tvůj vlastní úsudek. Je pravda, že oheň spálí strom, ale oheň také dává zemi život.

Tím, že popel mého stromu přešel do země, jí dal novou sílu a umožnil se vyvinout. Z první úrovně se stal tvor úrovně čtyři.“

 

*** ???

 

Nemůžu tomu uvěřit, on pochopil zákony Pěti elementů.

„Ale pořád mám element silnější než tvoji zemi!“

Zvedl jsem se ze židle, až spadla.

„Fangere, zaútoč!“

„Tapiia!“ vykřikl jméno svého monstra.

„Pořád nemáš šanci!“

Tygr se zakousl do slonovy hlavy, ale nedokázal ji rozkousnout.

„Dokážeš to, setřes ho!“

Nevrle jsem sledoval, jak ho chobotem od sebe odtrhl, ale na kůži byly znatelné rýhy. Když spolu bojují elementy stejné úrovně a orientace, kde jeden je slabinou druhého, ale zároveň ten první dokáže i druhý podporovat, tak jejich síla záleží na soustředění jejich vyvolávačů.

Příkladem může být naše jangová dvojice. Kov sice rozsekne zemi, ale země dokáže i kov podpírat. Při prvním boji taková situace nemohla nastat. Elementy byly rozdílné povahy a i kdyby nebyly, dřevo by stejně padlo ohni za oběť, neboť svojí destrukcí dává ohni sílu. A to by zase nastalo, kdyby byly na stejné straně.

„Pořád mám dva elementy!“ rozmáchl jsem se rukou.

„Salazarde, zaútoč taky! Zalil ho svým proudem lávy!“

Trojhlavý drak se nadechl a vyskočil do vzduchu. V nejvyšším bodě vystřelil tři žhavé koule přímo na hlavu Tapiiai. Ten zařval a rozkymácel se. Přešlapoval sem a tam.

„Fangere, rozdrásej ho!“

 

Skočil mu na záda a škrábal ho. Drak udělal to samé a zakousl se. Se slonem to vypadalo špatně. Bolestivě řval.

„Budeš potřebovat víc, než jen jednoho posíleného elementa, abys mě v mé hře porazil!“

Unaveně oddechoval. Brzo padne.

„Když se teď vzdáš, slibuji, že na tebe i tvé přátele budu laskavý a nezpůsobím vám moc bolesti,“ olízl jsem se.

„Na takovouto nabídku…“ oddechoval, „… není ještě čas,“ narovnal se.

To si snad myslí, že může vyhrát? Jeho element je pomalu tahán k zemi. Už dlouho nevydrží.

„Tapiiaó!“ zavolal.

Odfrkl jsem si.

Ať už ho zavoláš kolikrát chceš, nic tím nezměníš.

„Kotrmelec!“

„Eh?“

Když se složil do kuličky a převalil na záda, sotva jsem tomu uvěřil. Můj kovový element pod ním zmizel úplně a z ohně vykukovaly hlavy, které marně lapaly po vzduchu.

„Hurá!“ křičel kluk.

„Už nikdy nebudu říkat, že tělocvik je na prd!“

 

Zaskřípal jsem zuby. Slon spadl na bok a odhalil mé placky. Těžkopádně se zvedl na nohy a choboty si odlámal zbytky ztuhlé lávy. Zatnul jsem pěsti a poslal jim zbytek své energie.

„Dost hraní! Rozcupuju tě na kousky!“

Elementy obklopila energie. Draka červená a tygra šedě modrá.

„Zasloužíš si můj obdiv, žes do teď vydržel, ale vaše duše to stejně nezachrání!“

„Ne, to se pleteš.“

Jeho jistý úsměv mě začal ale opravdu srát.

„Na tobě si obzvlášť smlsnu!“

Mé tělo obklopila ještě tmavší a zlověstnější aura a mí bojobníci dostali další extra sílu. Jejich oči zářily ještě víc. S potěšením jsem sledoval, že už není tak uvolněný. Až do samého konce hrál.

Co?! Zase se usmívá?

„Jsi si jistý, že sis pořádně přečetl pravidla své hry?“

„Cože?! Co mi tím chceš naznačit?“

„Lepší než slova bude názorná ukázka.“

Ohlédl jsem se na bojiště. Mí dva bojovníci stáli a vrčeli a ani slon se nechoval normálně. Třásl se.

„Co je s vámi? Zaútočte!“

 

Slon mohutně zatroubil, až se otřásala zem. Na jeho hřbetu se začala zvedat boule hlíny. Popraskala a z boku vyšlehly kořeny. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Ze země se objevil dříve zničený Terranny.

„Jak je to možné? Spálil jsem ho na prach!“

„Ano, přesně tak. A ten prach vstoupil do země, která získala novou sílu. Stromy se však rodí ze země a ten můj na začátku boje vložil své semeno do jeho nitra.

Přiznávám, že to bylo riskantní. Chvíli trvá než se ze semena stane veliký strom, ale má trpělivost byla odměněna.“

„Je jedno kolikrát vyroste! Prostě ho znovu spálím! Leť!“

Drak roztáhl dříve skrytá křídla a vznesl se do vzduchu. Proud ohně zakryl celého králíka.

„Stejně vyhraju!“ smál se.

„Ne, tvůj osud už byl zpečetěn.“

Nedokázal jsem věřit tomu, že strom přežil oheň.

„To není možné! Musíš podvádět.“

„Nikoliv, jen jsi přehlédl jednu maličkost. Moje elementy jsou jednotné povahy. Tudíž mohou jeden druhého ovlivňovat. Země nese stromy a stromy se rodí ze země. Společně jsou silnější než tvůj jinový oheň.“

„Ale…“

 

„Věděl jsi dobře o této schopnosti, přesto jsi ji nikdy nepochopil. Kdybys měl stejné typy, mohl jsi mě porazit.“

Zadíval jsem se na spojené elementy, které po druhém útoku nabyly na velikosti. Jak jsem mohl něco takového přehlédnout. Popel se dostal do země, ta získala sílu a předala ji dál stromu, který se zregeneroval. Nemám dost silný oheň, aby je zničil oba naráz!

„Tapiiao! Terranny! Ukončeme tenhle boj!“

Jejich těla vzplála fialovým světlem a králíkovy oči se zpod trávy rozzářily. Máchl širokou tlapou a mrštil drakem do hromady odpadků, skrz kterou proletěl dál. Slon se zvedl na zadní a zašlápl kočku.

 

*** ???

 

Můj nejúnavnější boj skončil. Boje se stíny byly opravdu těmi nenáročnějšími. I přesto, že jsem si svou strategií byl jistý, tak jsem byl pořád nervózní. Oddechl jsem si a setřel si pot z čela. Můj protivník nevěřícně zíral, jak jeho elementy byly zničeni původně slabými soupeři. Musí být dost v šoku.

„Jako vítěz si beru tvoji duši!“

Otočil se na mě s hrůzou v očích. Má pravá ruka zaplála fialovým plamenem. Natáhl jsem ji k němu a prodloužila se. Odhalil jsem částečně svoji podobu. Zvětšila se, až se spíše podobala chřtánu dravce než ruce. Celého jsem ho obklopil a stiskl do malé kuličky. Jak jsem ho přitáhl, vypadlo na zem prázdné tělo jeho hosta, které se během okamžiku scvrklo a vysušilo. V mé dlani se pak podobal lidské duši, jen plamínek uvnitř byl divočejší,větší a sféra kolem něj prorostlá pulzujícími linkami.

Celou jsem ji strčil do pusy a polkl. Za zády jsem zaslechl Kai s Akaki, jak ke mně spěchali. Prskal jsem kolem sebe.

„Tfuj, úplně jsem zapomněl, jak odporně chutnají.“

„Tys ho fakt sežral?“ ptal se nevěřícně.

„Samozřejmě, za to co udělal, si nic jiného nezaslouží.“

Nadechl jsem se a sáhl si do hrudi. Kai odskočil, když mi zajela fialová ruka dovnitř. Vytáhl jsem postupně šest malých lidských duší.

 

„Žádný strach, jsou v pořádku.“

Obzvlášť Akaki si je prohlížela. Kai už přeci jen jednu dřív viděl. Pomalu se rozlétly k nebi.

„Jen letí ke svým tělům.“

Přistoupil jsem k Jutově duši.

„Promiň, že to tak dlouho trvalo,“ jemně jsem ho vzal do pravačky.

„Hned tě vrátím do tvého těla,“ přiložil jsem si ho k hrudi.

Zatlačil jsem, ale duše dovnitř nevstoupila.

„Co se děje?“ ptala se Akaki, když viděla mé zděšení.

„Juta… Juta se odmítá vrátit do svého těla!“

„Eh?“ vykřikl.

„To si děláš srandu ne?“

„Obávám se že ne. Juta si musel moji existenci uvědomit a teď se jí bojí. A kdo ví, co mu udělal on!“ sykl jsem a sedl si na židli s duší stále v dlaních.

„Promluvím s ním a přesvědčím ho, aby se vrátil.“

Povzbudivě jsem se na ně usmál.

„Přivedu ho.“

Zavřel jsem oči, špičkou drápu jsem pronikl skrz vnější sféru a vstoupil do jeho duše.

 

***

 

Když jsem je zase otevřel, stál jsem na tmavém palouku. Juta ležel uprostřed stočený v klubíčku. Přišel jsem k němu a promluvil na něj:

„Juto, vstávej. Musíš se vrátit.“

Pomalu otevřel oči a když mě spatřil, vyděsil se. Neohrabaně se odstrkoval.

„Neboj se mě, neublížím ti.“

Jenže se znovu odstrčil.

„Jdi pryč! Nech mě být!“

„Prosím, věř mi,“ snažil jsem se mluvit co nejtišeji, abych ho neděsil. Nedokážu říct, co mu všechno druhý stín způsobil. Rychlejší pohyb mohl zničit mé šance na jeho přesvědčení.

Zakroutil hlavou a vykřikl:

„Je to tvoje chyba! Všechno je tvoje chyba!“

Utíkal pryč.

„Juto, počkej!“

 

Pronásledoval jsem ho, neboť pokud by se ztratil v prostoru své duše, nemusel by se už nikdy vrátit. Dokonce i stín v ní mohl uvíznout. Není nikoho, kdo nemá pochyb. Každý je maskuje jinak, ale stále tam jsou. Ponořením se do vlastního nitra vyplouvají na povrch a dokáží nás zmanipulovat a uvrhnout do šílenství.

Mé objevení muselo v něm zanechat mnoho pochybností a jestli s tím něco rychle neudělám, tak se jeho mysl rozpadne.

„Juto! Juto!“ volal jsem ho, neboť mi mizel z dohledu.

Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem ho nespatřil. Na celém lese bylo cosi divného. Byl tmavý s strašidelný. Každého odrazoval od vstoupení. Zavrčel jsem.

Tak tohle udělal s jeho duší! Dřív byla tak světlá a hřejivá. A teď… je jak z hororu.

Nevzdával jsem se však. Stále byla naděje, že ho někde najdu.

 

*** Juta Nazo

 

Zastavil jsem se a divoce oddechoval.

Ten kluk… měl moji tvář! Vypadal jako já. To musí být on! To on za všechno může!

Sedl jsem si do studené trávy. Všude bylo ticho. Nezafoukal ani vítr. Mě to však bylo jedno. Chtěl jsem být sám… navěky sám.

Nikdo mě stejně nepotřeboval. Všichni se jen tak tvářili. Byl jsem jen na obtíž. Rozbrečel jsem se. Nikdy jsem v životě nechtěl nic víc, než jen pár opravdových kamarádů. Takové, kteří mě nenechají ve štychu a které já nikdy neopustím. Myslel jsem si, že tím prvním je Kai.

Pak přišla Masami a nakonec i Akaki. Bylo nás tolik. Ale proč se musel objevit on a všechno zničit?

Vysmrkal jsem se do kapesníku a utřel si uslzené oči.

 

*** ???

 

Prohledal jsem už asi sté křoví a tisíckrát ho zavolal. Navíc jsem nedokázal říct, zda nechodím v kruhu. Udeřil jsem vzteky strom pěstí.

„Juto, odpověz mi!“ zařval jsem z plných plic, ale zase marně.

Byl jsem unavený, ale nesedl jsem si. Obával jsem se, že bych se už nezvedl.

„Tvůj hlas k němu nikdy nedorazí,“ zasmál se známý hlas.

„Cože?!“

Rozhlédl jsem se a ke svému zhrození, jsem zjistil, že mi roste z těla. Vypadal jak poloviční slizák a ze zad mu vyrašila tenká chapadla. Než jsem se stačil bránit, svázal mě.

„Neříkej mi, žes zapomněl i na tohle?“ škodolibě se usmál.

„To že jeden stín pohltí druhého neznamená ještě vítězství. To nastane, až když je kompletně pohlcen, dokud se to nestane, vždycky je šance, že ovládne vítězovo tělo,“ řekl jsem zamračeně.

„Výborně, výborně,“ tleskal mi.

„Možná jsi vyhrál hru, ale pravým vítězem budu já!“

Snažil jsem se napnout svaly, ale jeho objetí bylo příliš silné.

„A víš ty co? Musím ti fakt poděkovat! Nejen za to, žes ho sám nesežral, ale za ty skvělé prasklinky.“

 

*** Stín

 

Vyděl jsem, jak se mračí a dává mi tím tak jasně najevo, že si je toho vědom.

„Bez nich by to bylo mnohem těžší.“

Ovinul jsem se kolem něj jako had a za zády se opřel o jeho ramena.

„Potřeboval jen trošku popostrčit… pak to šlo samo.“

Jak já miloval své zlodušské pochechtávání. Rukama jsem ho objal pod krkem a hladil ho.

„Co to děláš? Ty… hajzle!“

„Jenom si říkám… že lidé mají hebkou kůži. Je tak jemná na dotek. Jinak jejich těla nestojí za nic.“

Pokračoval jsem dál, věděl jsem, jak moc se mu to nelíbí a čím víc ho štvu, tím míň se soustředí a tím snáze ho pohltím.

„Je to ten důvod, proč zůstáváš v lidské podobě?“

Objal jsem ho kolem krku a olízl mu jemně ucho. Zatřásl se. Byla to docela legrace.

„Víš co, já toho kluka… Juta se jmenuje, že? No tak… ho nesežeru… ne hned.“

Předklonil jsem se tak, abych mu viděl do obličeje.

„Budu ho požírat hóóódně pomalu. Nechám ho ovládat jeho tělo, když se mi to bude hodit. Tahle duše má totiž hodně prostoru kolem sebe.

Celou jsem ji zdaleka ještě… neinfikoval.“

 

Mračil se, až napínal všechny obličejové svaly.

„Ty bastarde!“ zakřičel a obklopila ho fialová aura.

Vyděšeně jsem se odlepil a odskočil. Přetrhal má chapadla jako nic a země se pod jeho energií otřásala.

Kde pořád bere tu sílu?!

Kůže na jeho pravé ruce popraskala a odhalila jeho pravou podobu. Ostré drápy, tmavě fialový odstín a husté tuhé ostny kolem zápěstí. Zařval jako zvíře a vrhl se na mě. Ztuhl jsem. Jeho zuřivost mě zaskočila. Cítil jsem, že ho nemůžu porazit. Jen jsem se bezmocně kryl.

Proletěl kolem mě a zryl hlínu. Oddechoval jsem. Neotočil jsem se, dokud se neusadil prach. Ležel na zemi v bezvědomí. Tenhle útok musel být úplně jeho poslední. Zatnul jsem zuby. Znovu mě ponížil. Obklopil jsem ho svými chapadly, ale udržoval jsem si bezpečnou vzdálenost. Další chybu už neudělám.

 

*** Akaki Kan

 

„Co se to děje?“

Jutovo tělo černalo a sláblo. Popadla jsem kýbl, naplnila ho znovu vodou a polila ho. Minulý efekt se bohužel nedostavil.

„Co budeme dělat?“

Kai zatnul pěsti.

„Budeme mu věřit.“

Bylo to frustrující, ale co jiného jsme mohli dělat? Jeho svět byl pro nás cizí a nedosažitelný.

 

*** Juta Nazo

 

Zíral jsem před sebe.

„S… kládačka?“

V trávě ležely jednotlivé kousky. Vzal jsem jeden do ruky a prohlížel si ho. Byl mi povědomý. Sebral jsem druhý a dal je k sobě. Pasovaly. To mě povzbudilo k dalšímu skládání. Brzo jsem se začal usmívat a skládačka nabývala na tvaru. Když jsem ji dokončil, zjistil jsem, že ji znám.

Vypadala jako dvě pyramidy proti sobě skřížené s přesýpacími hodinami. Držel jsem ji v ruce a přemýšlel.

Tuhle skládačku… jsem dostal k narozeninám… Ten večer jsem ji nedokázal složit. Pak jsem potkal Kaie… stali jsme se kamarády a přišla do třídy Masami… dokonce i přísná Akaki se umí usmívat…

Z očí mi padaly slzy. Najednou jsem zaslechl své jméno.

„Kdo mě volá?“ rozhlížel jsem se, ale nikdo v okolí nebyl.

Utíkal jsem tedy tam, odkud ten hlas nejspíše vycházel. Prolézal jsem hustým roštím a odstrkoval větve. Země se najednou zatřásla. Přitiskl jsem se na ni a držel se trávy. Brzo to však ustalo.

„Zemětřesení?“

Byl jsem si však jistý, že běžím správným směrem. Stromy se trošku rozestoupily a odkryly volnější prostor.

To je…!

 

Ten kluk, co vypadal jako já, byl obklopený černou hmotou ze které koukal jen kus hlavy a paže. Blízko stál černý tvor, co připomínal minotaura… aspoň spodní částí těla.

Počkat… to jeho jsem předtím viděl, ne?

Vyrazil jsem a chytil ho za ruku.

„Cože?!“ vykřikl černý tvor.

Tahal jsem, ale ani trochu se nepohnul.

„Co to děláš?“ přiběhl ke mně.

„To nechápeš, že on ti ze všech nejvíc ublížil?“

Podíval jsem se na něj.

„Určitě jsi zmatený, ale on není člověk. Jen tě využíval.“

Klekl si na zem.

„Určitě si vzpomínáš… nebo nevzpomínáš… no, prostě jsi měl jistě výpadky paměti, že?“

Přikývl jsem.

„On je jejich příčinou.“

Z hmoty vykukovala už jen ruka.

„Děsím tě?“

Přikývl jsem. Ukazovákem si zaťukal na tvář.

„Promiň, to jsem nechtěl. Víš, jsem lovec stínů. Tenhle kluk jím je a mojí povinností je ho chytit a odvést do vězení.

Vím, že na to nevypadám, ale jsem tu ten dobrák.“

Jeho ruku jsem pořád nepouštěl.

„Řekl ti snad něco nebo ti něco slíbil?“

 

„Nic takového,“ řekl jsem konečně.

„Tak ho pusť,“ v jeho hlase byl slyšet rozkaz.

„Ne.“

„Je to v pořádku,“ položil mi ruku na moje zápěstí a stiskl.

„Nepustím ho.“

„A proč ne?“

„Protože je to můj kamarád a ty… ty…“

„Eh?“

„Ty seš pedo!!“ zakřičel jsem, načež mu poklesla čelist.

„Pedo? Co to sakra je?“

Černá hmota se zavlnila a rozprskla. Spadl jsem na zadek, ale nepouštěl jsem ho. Klečel a oddechoval.

„Kurva! Jak je to možný?“ Ustoupil pár kroků.

 

„Ty…“ řekl mezi dvěma nádechy.

Napřáhl k němu ruku, obklopila ji fialová aura, která se zformovala do veliké ruky s drápy a chytla ho. Řval a zmítal se, ale nedokázal se osvobodit. Zvedla se do vzduchu a rozplácla ho o zem. Aura se rozplynula.

Celé jsem to sledoval se zatajeným dechem. Mé druhé já… nebo on oddechoval. Chtěl jsem promluvit, když mě objal.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“

„Ne, jsem v pořádku.“

„Děkuji ti,“ řekl tiše.

„Eh?“

„Kdybys mě nechytil za ruku, tak bych…“

„To je v pohodě,“ položil jsem mu druhou ruku na záda.

 

*** Kai Hiwari

 

„Podívej!“

Černá na Jutově těle zmizela. Zachvěla se mu víčka a pak otevřel oči.

„Juto!“

Hned jsme se na nad něj naklonili. Slabě se usmál.

„Jsi OK?“

Jen slabě přikývl a podíval se do dlaní. Jutova duše byla pryč.

„Takže je OK?“

Znovu přikývl a svěsil hlavu. Usnul. Chtěl jsem se rozesmát a zbavit se toho tlaku v těle. Celou dobu jsem byl tak napnutý. Musel jsem se rozkročit, abych se na třesoucích nohách držel.

Adrenalinu skončila šichta. Takže jsem si ani nevšiml, že kovová koule, co měla mrtvola u sebe, se rozpadla na prach.

---